Recenze

Vítejte ve Višňovém sadu jednadvacátého století. Místo staletých stromů s červenými plody pěstují obyvatelé chátrajícího domu zelené rostlinky s vyšším obsahem THC. Stejně jako v původním dramatu i jsou lidé ekonomicky, ale hlavně emočně, spojeni s plantáží. Každý je jiný, ale žádný z nich si nedovede život na jiném místě představit.

Plantáž v režii Martiny Schlegelové, umělecké šéfky Divadla Letí, musela stejně jako ostatní inscenace z repertoáru zapadnout do škatulky světová/česká premiéra. Gieselmannův text sám o sobě už ale byl českému divákovi známý, takže tvůrci museli hledat nějaký nový způsob jeho uvedení. V hlavě režisérky se zrodil nápad přilepit ke hře pár originálních písniček, a tím vytvořit nové dílko. A protože Letí nemá zkušenosti s muzikálem ani jeho příbuznými, přizvalo si osvědčené hvězdy, které navíc svými lákavými jmény mohou přitáhnout diváky, kteří by jinak do divadla v životě nezavítali. Namátkou jmenujme Xindla X, Anetu Langerovou a Tomáše Poláka z Mig 21.

Takže když si to shrneme: Máme tu úspěšný text, zajímavý nápad s muzikálovou příchutí a několik hvězdných jmen. Co z toho vzniklo? Podbízivá směska, která jindy originální tvorbu Divadla Letí stahuje na úroveň průměrných, komerčně zajímavých divadel, a to i přesto, že bylo použito hned několika divadelních prostředků, které v současném divadelním světě „letí“.

Jedním z nich je například promítací plátno umístěné v zadní části jeviště. Vše začíná slibnou projekcí lesa a jeho proměn ve všech ročních dobách. Po ní nastupuje obraz z kamery, která je umístěná kdesi v zákulisí. Na šedavém obraze se objevují postupně snad všechny postavy hry, ale jejich virtuální přítomnost nijak neobohacuje děj na jevišti. Navíc díky své nevýraznosti si ani nežádá žádnou divákovu pozornost. Proč ho režisérka vůbec použila, mi dodnes zůstává záhadou.

Stejně jako plátnu i celé inscenaci chybí jasné poselství, které by mohla sdělit. Jako by ke skládance z dobrých herců, povedených písniček, trefných vtípků a ne zcela povrchního textu někdo ztratil návod. Zatímco v první půlce se divák teprve snaží zorientovat v postavách, sleduje krize a peripetie a ještě o přestávce doufá v zajímavý konec, po pauze následuje už jen katastrofa, bohužel ne ve významu, v jakém ji v tragédiích vyžadoval Aristoteles.

Marie Štípková se cicmá s Richardem Fialou, Xindl X si honí ego ve vlastní písničce o své dokonalosti a nakonec všechny postavy pobíhají s kamerou po celém divadle a mučí diváka zdlouhavým koncem bez pointy. Zatímco v původním Višňovém sadu čtvrté dějství zachycuje přechod od jednoho věku k druhému s jeho nadějí i zoufalstvím, poslední část Plantáže se stává pouze uchechtanou komedií s videem, které by se i ta největší kachnička styděla publikovat na Facebooku.

Divadlo Letí vykročilo Plantáží k cíli zaujmout široké publikum aktuální českou i světovou dramatikou. Já bych ale více ocenila, kdyby se taky jednou tvůrci pokusili nalákat lidi třeba na Shakespeara a hlavně, aby prezentované dílo něco sdělovalo a nestalo se jen povrchní zábavou na jeden večer, ze které v hlavě zůstane pouze pár melodií.

David Gieselmann napsal Plantáž před několika lety, v době, kdy se mu múzy už dlouho vyhýbaly. Po zhlédnutí Višňového sadu v adaptaci Luca Percevala se rozhodl rozvinout režisérův nápad se současnou komunitou a vytvořit hru, která díky slavné předloze určitě nezapadne. Jeho záměr se podařil a Plantáž patří vedle Pana Kolperta a Louise a Louisy mezi jeho nejhranější texty.