Recenze

Vykořeněný Višňový sad Jana Mikuláška
vydáno: 0.0.0000, psáno z představení: 16.2.2013, Veronika Boušová
foto: archiv Divadla Husa na provázku
foto: foto: foto: foto: foto:
Texty her A. P. Čechova dávají svým realizátorům do rukou materiál nekonečných možností interpretace, jež lze napasovat na konkrétní téma a dobu. Tato variabilita má ovšem svá úskalí a správně ji využít, to dokáží jen skuteční mistři.

Troufám si říci, že režisér Jan Mikulášek k takovým mistrům patří a znovu potvrdil, že se řadí k moderním divadelníkům mezinárodního formátu. Jeho Višňový sad je nekompromisní, ironizující výpovědí o ztrátě hodnot, vedoucí z antropologického hlediska k hrozbě zániku naší civilizace. Beze zbytku naplňuje téma letošní sezony divadla Husa na provázku „Na co si tu hrajeme“. K divákovi promlouvá v obrazech dotažených ad absurdum, propojených s fragmenty původního i doplněného textu, a vyžaduje od něho vědomý tvůrčí přístup k vnímání díla.

Bohatá hudební složka představení nese i jeho dva hlavní leitmotivy. „Run, Baby, Run“ z repertoáru Sheryl Crow upomíná na věčné útěky, hledání identity, pohyb bez schopnosti někde zakořenit. Píseň s textem Michaela Žantovského „Můj rodný dům“ v podání Pavla Bobka připomíná Ljubě a Gajevovi, jaký význam by pro ně měl domov mít (a nemá), ale především v ní – překvapivě - najdeme přenesený obsah celé hry. Její nasazení tak přináší nečekaný efekt.

Neosobní kulisa bleděmodrých stěn odkazuje na neutrální pozadí televizního studia, vzadu se táhne pruh s černobílým, tedy ve vzpomínkách již vybledlým motivem višňového sadu. Prostředí dětského pokoje tvoří dvě židličky pro děti předškolního věku, jedna z nich poslouží Gajevovi za předmět monologu, autorem původně směrovaného ke stoleté skříni.

Rozervané, špinavé staré matrace a sluha Firs jako živoucí mrtvola na vozíku, napojená na kapačku, jsou znakem stěží přežívající minulosti a alternativou zvuků sekery, ozývajících se zpravidla z višňového sadu v obvyklém zpracování tohoto dramatu. Majitelé panství opravdový vztah k sadu ztratili a část jeho fotoobrazu končí dokonce v plamenech ohně, nad kterým se během destruktivního aktu mluví o významu přírody. Kyvadlový pohyb vpřed a vzad, související se zvažovaným prodejem pozemku i s neukotvenými životy, zobrazuje na scéně pingpongový stůl a houpačka. Na bujarý „hvězdný“ večírek, pořádaný v den aukce, svítí přítomným zářivka ozdobená suchými větvemi (nebo kořeny?) višní.

U všech postav je rozpad životních hodnot charakterizován čistě pudovým jednáním, v některých sarkastických momentech dovedeným až k hranici únosnosti.

Ljuba Raněvská (Petra Bučková) se vrací domů z Paříže jako zchudlá, nepraktická a vnitřně rozložená celebrita, propadající závislosti na prášcích. Francouzské bagety jsou stejně nemístným dárkem jako červené lodičky pro Varju. Nepříliš přesvědčivě se snaží vštípit si vztah k domovu, vytvořit citové vazby a uchopit svou roli v životě. Žije ze dne na den v koloběhu předstírání a nepříjemných srážek s realitou. V obdobném vzduchoprázdnu se nachází její bratr Gajev (Jan Kolařík), jen s tím rozdílem, že mu drogy zatemňují rozum ještě víc.

Ruskou zlatou mládež představují Ljubina dcera Aňa, sluha Jaša a věčný student Péťa Trofimov. Trochu anorektická, mladičká konzumentka kokainu Aňa (Eliška Fuksová) si vybuduje otrockou závislost na povahově pokřiveném Péťovi a její slova „Co jste to se mnou udělal, Péťo, proč už nemám višňový sad tak ráda jako dřív?“ neznamenají přesah velké lásky, ale definitivní rezignaci. Trofimov (Milan Holenda) a Jaša (Martin Donutil) na rodině Raněvské parazitují. Jaša tak činí zcela otevřeně ve vztahu ke komukoliv, on i jeho okolí jsou si toho vědomi. Trofimov, připomínající rádoby filozofa a revolucionáře, jedná rafinovaněji.

Druhá Ljubina dcera Varja (Anežka Kubátová) zosobňuje v inscenaci asociální Popelku. Stupňující se pokoření ji v závěru dožene k tomu, aby se Lopachinovi, od kterého léta čeká nabídku k sňatku, předvedla v celé své nahotě jako zboží kupci.

Lopachin (Robert Mikluš), okouzlený Raněvskou, se zpočátku snaží důrazně vysvětlit lehkomyslným celebritám skutečný stav věcí a dokonce snad s poctivým úmyslem pomoci vyřešit jejich neúnosnou finanční situaci. Teprve, když zjistí, že zůstává naprosto nepochopen a Raněvskou nezíská, dává naplno průchod uskutečnění vlastního podnikatelského záměru a zároveň získává náplast na svou ukřivděnou ješitnost.

Jepichodov (Ondřej Jiráček) se ve své dobromyslné prostoduchosti podobá obecnímu bláznu a původní postava nešťastného účetního zde získala zcela jinou rovinu. On, Varja a „věčně mladá“ Charlotta (Ivana Hloužková) zastupují tu snadněji interpretovatelnou komickou nadsázku Čechovových her. Duňaša (Gabriela Štefanová) s chutí ponižuje zamilovaného Jepichodova, aby následně v touze po Jašovi dobrovolně prožívala ještě horší pokoření. Simeon Piščik (Vladimír Hauser) v roli typického sedláka se slámou v botách nepokrytě sleduje vlastní prospěch a o nic víc mu nejde.

V závěru se loučíme se společností, která díky svému zaslepení prošvihla šanci, vrátit se zpět ke kořenům. Všichni až na Lopachina „převlékli kabáty“ (z nových kožichů ještě visí cenovky) a odjíždějí vstříc dalším večírkům. Jako poslední se s domem loučí mírně zfetovaná Ljuba s vidinou ducha starých časů, mrtvého Firse, před sebou. V úvodu představení jsme ve filmové projekci sledovali návrat domů očima Raněvské, na konci jakoby projektor promítal na Firsovu tvář odjezd původních majitelů panství.

Práce s herci zůstává Mikuláškovou obrovskou devizou. Všichni bezpochyby naplňují režisérovu vizi, individuální výkony slouží souhře celku. Není zde ani malých rolí, ani hluchých míst.

Přestože je pochopitelné, že nelze mít jeviště plná Mikulášků, absence větší nabídky obdobné tvorby na pražských scénách zamrzí. Namísto kultivace diváckého vkusu se povětšinou setkáváme s opatrností, brzdící přirozený vývoj divadla. Na Moravě zkrátka mají větší štěstí.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.