Dubina

Akrobatické kousky a režijní nápady Rosti Nováka na mě zkrátka fungují, dalším plusem je blízkost tématu. Ještě teď, měsíc po zhlédnutí, mám husí kůži, když si vzpomenu na část zranění i další.

Rusko mám spojené s patosem a Světlanu Alexejevič s reportážním, ale empatickým zobrazováním (post)sovětských lidí. Inscenace tyto prvky zcela postrádá, anebo hrají jen okrajovou roli. Jednotlivé charaktery jsou sloučeny do jedné rodiny a jejího okolí, takže výsledný tvar připomíná spíš čechovovské drama. Dialogická forma a jednotné místo děje však paradoxně zakrývají vnitřní pocity postav a svádí ke karikaturnímu pojetí. Výsledkem je alexejevičovský obsah v čechovovské formě podaný jako obvykle kumštýřsky skvělým ansámblem Dlouhé.

Nápadité hudební aranžmá, dobré výkony herců a režisérský cit pro britský humor v českých kulisách.

Taneční divadlo, které není o tanci. Autorům inscenace se totiž podařilo posunout do popředí dramatické příběhy z prostředí ulice a úžasné choreografie zde slouží jen jako prostředek k jejich ztvárnění. Hutnost obsahu a opravdovost představení podtrhuje spolupráce tvůrců s organizacemi Pragulic, Nový prostor a Armáda spásy. Stejně propracované a nápadité jsou i scénografie a hudební složka.

Ambiciozní cíl vtěsnat srozumitelným způsobem všechny dějové zvraty jednoho z nejepičtějších děl ruské literatury do 180 minut se režisérovi podařilo naplnit velmi dobře. Inscenace diváka pohltí a vzhledem k současnému politickému kontextu občas i zamrazí, přesto na mě představení občas působilo trochu hektickým dojmem. Naopak nejvíce mě oslovily scény, kde byl prostý posun děje upozaděn ve prospěch dokreslení atmosféry. Zapojení řady nápaditých divadelních prostředků při ztvárnění války, hořící Moskvy apod. zde ukázalo sílu, kterou dramatizace může obohatit i kanonické texty.

Tuctová konverzačka, již drží výkony hlavních protagonistů.

Především skvělé herecké výkony a zajímavě zpracované téma.

Inscenaci drží zejména nesmrtelná Lloydova hudba, pěvecké výkony a poutavá scénografie.

Představení jsem viděla v původním obsazení s Jakubem Albrechtem, jehož výkon byl strhující.

Laciný, neuměle splácaný příběh, jež mě vůbec nedokázal přesvědčit, ovšem Gottovy písničky jsou chytlavé a pěvecké výkony byly vesměs dobré.

Představení, ve kterém si snad každý najde svoje, dle mého ideální pro vícegenerační publikum. Některá čísla sice logicky padnou do vkusu víc než jiná, ale spojení nového cirkusu a textů Michala Horáčka je dechberoucí stejně jako výkony protagonistů.

Řada skvělých choreografických a scénických nápadů, u kterých ovšem pro mě, jakožto člověka obeznámeným s dílem Poea jen povrchně, chybí silnější dramaturgické pojítko. Pod proklamovanou stovkou faset se tak vytrácí význam celku a divadelní prožitek přebíjí zážitek z fantastické show, což je trochu škoda.

85 %

65 %