Rozhovor

...ptal se Jiří Landa...

Jméno Michaely Tomešové je už téměř deset let úzce spjato s muzikály Divadla Kalich. Vidět jsme ji mohli například v Robinu Hoodovi, Osmém světadílu, nejnověji i v Cabanově pojetí muzikálu Vlasy. Nyní se však v rámci Hvězdného léta pod Žižkovskou věží poprvé představila v ryze činoherní roli v komedii Norma Fostera Láska v přímém přenosu.

Potěšilo vás, když vám byla nabídnuta role v činohře?
Jasně! Poskočila jsem si v tu chvíli doslova do výšin, skoro až na Měsíc, protože jsem doposud hrála výhradně v muzikálech, přestože jsem na Pražské konzervatoři vystudovala činohru, tedy přesně řečeno hudebně dramatický obor. Nadchlo mě, že mi někdo dal tu možnost a vložil ve mě důvěru. Snad jsem ji nezklamala.

Jak jste ke zkoušení přistupovala?
Jde o celkem náročnou trojroli. Hraju tři postavy, přičemž je každá úplně jiná a každá má na jevišti pouze patnáctiminutový prostor. Hned tedy musíte divákům nastolit její charakter a během té krátké časové smyčky prožít nějakou katarzi. V každé roli je proto strašně moc střihů, musí se pracovat se zkratkou. Při zkoušení jsem hodně vycházela ze sebe, a to ve všech situacích. Vždycky si snažím představit, co bych dělala, kdyby se to stalo mně, nebo se snažím vzpomenout na podobný okamžik ze svého života a nějakým způsobem si ho připodobnit a znovu se do něj vcítit.

Láska v přímém přenosu - Divadlo Kalich (foto: Richard Kocourek)

Která z těch tří postav vám byla nejbližší a se kterou jste se naopak hodně natrápila?
Jsem úplně jiná než všechny ty tři ženský. Ale dělá se mi dobře i ta sedmnáctiletá Melody, protože jsem si něco takového taky prožila a přesně vím, jaké to je mít takhle těžkou pubertu. Takže v Melody jsem se cítila docela pohodlně a jistě. Na konci pak ale třeba hraju rozvádějící se manželku, která je už celkem hysterická, protože neví, co se svým životem a je z nastalé životní situace zoufalá. Při tom si zase vzpomenu třeba na nějaké občasné hádky s mým manželem… (zpěvákem Romanem Tomešem, pozn. autora)

K čemu vám dával režisér Roman Štolpa nejvíc připomínek?
Měl se mnou hodně práce, přiznávám. Tím, jak nejsem ještě úplně činoherně zkušená, stále mě upozorňoval, ať víc stříhám. Přestože v téhle hře není všechno úplně komické, je to vlastně často i docela velká tragédie, tak je potřeba tam dělat určité komické střihy, a hlavně si udržet zlatou nitku celé postavy, tedy myslet na to, jaký má cíl jednání, proč šla na jeviště, co tam chtěla sdělit, co se dozvěděla a s čím odešla – tohle celé na sebe napojit a nevypadnout z toho. Ale víte, co pro mě bylo úplně nejtěžší? Z muzikálů jsem zvyklá, že kdykoli přijde nějaká velikánská emoce, v tu chvíli začne písnička, jenže tady přijde velká emoce, písnička však nenásleduje. Musím si v ten okamžik poradit sama se sebou a uhrát to bez hudby. Je to pro mě veliká škola.

Jaké bylo první představení Lásky v přímém přenosu?
Hráli jsme ho v Jindřichově Hradci, a to byla fakt zkouška diváků. Měli jsme sice nazkoušené scény a daný určitý timing, jenže nám ho diváci nabořili, protože se začali nečekaně smát a tleskat na jiných místech, než jsme třeba předpokládali. U muzikálu se dá potlesk mnohem lépe odhadnout. Po první repríze už jsem tedy trochu věděla, co a jak, abych například nezačala hrát do potlesku a podobně. Jsem ráda, že na naši komedii lidi tak pozitivně reagují.

Zmínila jste své studium na Pražské konzervatoři. V kolika absolventských inscenacích jste hrála?
Ve čtyřech. Ve Jménu Jona Fosse, Žádná - celá – nekonečno Ondřeje Novotného a Terezy Karpianus, Reji Arthura Schnitzlera a v Noci vrahů José Triana. A za Terezku Voříškovou, která pak z konzervatoře odešla, jsem ještě zaskakovala Markétku v Mistrovi a Markétce. Tahle inscenace se tehdy ještě hrála v Žižkovském divadle. My už ale byli první ročník, který začal hrát v Divadle Na Rejdišti. Je to deset let zpátky, neuvěřitelné… Na škole s námi spolupracovali opravdu fundovaní režiséři, kteří přesně věděli, co s námi dělat, i když jsme byli devatenáctiletá jelita, co nevěděla, co se životem a kór se životem nějakých postav… Obdivuji jejich trpělivost. Byla to fakt škola života. Konzervatoř je na šest let a až v posledních dvou letech se hraje před lidmi. Ty poslední dva roky s praxí živého hraní před diváky mě naučily asi úplně nejvíc.

Která z těch inscenací pro vás byla srdcovkou?
Žádná - celá - nekonečno, protože šlo o autorskou věc, na níž se podílel celý náš ročník. Šlo o velmi naturální představení se zpěvy, kde jsme interpretovali Shakespearovy Sonety s živou kapelou, ale zároveň si do toho každý přinesl něco svého, svůj pohled. Byla to hodně úspěšná inscenace a dodnes máme takovou vizi, že bychom ji někde znovu uvedli. Hrálo se v aréně, kde jsme měli všude kolem sebe diváky, takže to nebylo úplně easy. Zpívali jsme bez portů s živou kapelou a zároveň to bylo velmi emočně náročné. To představení jsme milovali celý ročník. Režírovala to Tereza Karpianus, která je hodně otevřená všem emocím a lidským touhám. Celé zkoušení proto bylo velmi živočišné až naturalistické.

Vraťme se zpět k Divadlu Kalich, které bude slavit dvacítku…
A já už skoro desítku. Jsem tedy v Kalichu polovinu času jeho existence. Nastupovala jsem tam, když mi bylo devatenáct let. Myslím, že jsme si s ředitelem Michalem Kocourkem a celým týmem divadla udělali fakt přátelský vztah a je to fakt moje druhá rodina. Dokonce jsem zjistila, že třeba poslední měsíc jsem byla v Kalichu víc než doma, což mě trošku znepokojilo, jelikož mám dvě malinké děti. Ale až teď nedávno po devíti letech jsem si v Kalichu ulovila jeden šuplík, do kterého si dávám své osobní věci. (směje se)

Robin Hood - Divadlo Kalich (foto: Richard Kocourek)

Jak s odstupem deseti let vnímáte své začátky v Kalichu?
Tehdy jsem byla šílené ucho. Pamatuji si, jak jsem naprosto bedlivě sledovala své kolegy při práci. Poprvé jsem zkoušela Robina Hooda s Jánem Ďurovčíkem a alternovala se s Betkou Stankovou, která byla můj vzor. Milovala jsem totiž Rebely, ve kterých hrála. Vždycky jsem koukala, jak hraje, a snažila se ji pak napodobit. V tomhle představení hrají i další hvězdy jako Leona Machálková, Vašek Noid Bárta, Kamil Střihavka, prostě muzikálově fundovaní lidi, takže jsem je celé zkoušení pozorovala, dívala se na jejich práci a moc věcí se tím naučila. A vlastně takhle postupuji dodnes.

První zkoušení a hned s Jánem Ďurovčíkem, jenž patří mezi náročné režiséry a choreografy, to asi nebylo moc snadné…
Tak to máte naprostou pravdu. (usmívá se) Myslím, že kdo zažije Jána, je už pak vždycky v pohodě. S Jánem máme skvělý vztah, protože ve chvíli, kdy jsem se naučila, co a jak po nás chce, tak se mi začalo zdát zkoušení mnohem snazší. Musíte se s ním naučit správně komunikovat, to je celé. On měl vždycky jasnou představu, jak by daná scéna měla vypadat a úplně nepřijímal od herců jejich názory a situační nabídky. Jenže mně to jako mlaďounké holce vyhovovalo. Všechno mi tak do puntíku nakrokoval a řekl, co a jak chce. Tím jsem se od něj hodně naučila a poznala jeho postup práce. Pak postupem času, když jsme spolu pracovali léta, jsem najednou zjistila, že spolu vedeme už téměř dialog.

Budete s ním jednat i během léta při zkoušení nového muzikálu vzniklého podle písní skupiny Elán Voda nad vodou?
Zatím to tak vypadá. Na zkoušení se moc těším. Víte, tím, jak už mám dvě malé děti, získala jsem nad divadlem zdravý nadhled, takže ze spousty věcí nejsem tak v háji, jak tomu bývalo dřív. Při zkoušení s Jánem jsem mívala občas krize, nešlo mi to, on na mě křičel, což mi nebylo příjemné, stresovalo mě to. I když, pokud on křičí, je to vlastně v pohodě. Průšvih přichází v momentě, kdy mu dojdou slova, mlčí a jen zírá. (směje se)

Co byste mi o muzikálu Voda nad vodou prozradila?
Zatím jsem jen četla scénář, ale ještě nešlo o definitivní verzi. Jestli mají lidi pocit, že to bude pokračování Osmého světadílu, vyvedu je z omylu. Půjde totiž o úplně nový moderní příběh – je to taková novodobá podoba Hraběte Monte Crista. Budu hrát hlavní ženskou postavu, ženu, která dějem projde v průběhu patnácti let, tedy od maličké naivní dívky až po dospělou ženu, matku. Přestože se tam žádné písničky z Osmého světadílu nebudou opakovat, bylo stále z čeho vybírat.

Co vy a Osmý světadíl?
To je moje velká srdcovka. Byl to muzikál, který mám hodně spojený s osobním životem. Během zkoušení jsem se poznala se svým manželem. No a následně asi pět let potom, co jsme se poznali, mě po jednom z představení Světadílu Roman požádal přímo na jevišti o ruku. Osmý světadíl jsme hráli krásných osm let. Na tenhle muzikál nikdy nezapomenu, protože šlo asi o moji zatím nejtěžší a zároveň i nejosudovější roli v životě.

Osmý světadíl - Divadlo Kalich (foto: Richard Kocourek)

Kromě Divadla Kalich vás ale diváci mohou spatřit i na scéně pražského Národního divadla v Shakespearově Snu čarovné noci. Kdo vás do Národního přivedl?
Tak to byla úplná náhoda. Fakt! Vlastně jsem šla kolem a oni si mě tam nějak vzali. (směje se) Jako dělám si teď sice legraci, ale ono to tak podobně opravdu bylo. Sen čarovné noci už zkoušeli a najednou došlo k problému s obsazením a narychlo potřebovali náhradu. Sandra Nováková s Filipem Rajmontem, na jejichž Barování často vystupuji, mě doporučili Danu Špinarovi. S Danem jsme se sešli, já mu zazpívala, on kývl a řekl mi, že za čtrnáct dní hraju premiéru. Jenže já se měla za čtrnáct dní i vdávat. Byl to tedy celkem frmol. Takže jsem k tomu přišla opravdu jako slepý k houslím a zároveň si tak prožila dvě velké životní premiéry najednou.
.