Zpráva
Bílá Voda, zapomenutá vesnice v horách… O poslední zářijové noci roku 1950, kdy komunistický režim odvlekl všechny řeholnice do sběrných klášterů, sem přišly dvě mladičké, Bohu zaslíbené dívky – Tobie a Evarista. A stejně jako ostatní řádové sestry byly nasazeny na nucené práce do fabriky. Jednu těžká dřina navždy poznamenala fyzicky, druhá nedobrovolně porušila svůj slib čistoty a posléze byla vystavena ponižování v komunistickém kriminálu. Evaristini věznitelé však její vírou ani věrností řeholi neotřásli. Může se řádová sestra vzbouřit proti světským i církevním autoritám, postavit se režimu a zaprodané církvi? Nejtěžší bitvu musí svést člověk na vlastním poli…
Nejnovější román spisovatelky Kateřiny Tučkové, který byl v roce 2022 oceněn Státní cenou za literaturu, vypráví o zatím nepříliš tematizovaném úseku českých dějin, historii ženských řeholních řádů za komunistické totality a místě žen v katolické církvi. Slovenský dramatik Daniel Majling říká, že každá ideologie hovoří jazykem, který si sama vytvořila – a tomu přizpůsobil i svoji divadelní adaptaci.
-----
Předpremiéra 8. května 2024
Premiéry 9. a 10. května 2024 ve Stavovském divadle
Kateřina Tučková
BÍLÁ VODA
Dramatizace: Daniel Majling
Režie: Michal Vajdička
Překlad a dramaturgie: Ilona Smejkalová
Scéna: Pavol Andraško
Kostýmy: Katarína Hollá
Hudba: Michal Novinski
Pohybová spolupráce: Laco Cmorej
Osoby a obsazení:
Evarista, řádová sestra - Jana Pidrmanová
Tobie, řádová sestra - Veronika Lazorčáková
Bohdanka, řádová sestra - Berenika Anna Mikeschová
Benigna, matka představená - Johanna Tesařová
Saulová, bachařka; posléze Paulita, řádová sestra - Kateřina Winterová
Žofia Burdová, referentka - Magdaléna Borová
Alois Stauber, bělovodský páter - Vladimír Javorský
Daniel Felix, biskup tajné katolické církve - František Němec
Leopold Plojhar, kněz a ministr zdravotnictví - Saša Rašilov
Rudolf Havraj, děkan, generální vikář a biskup - Martin Dejdar j. h.
Milan Maličký, okresní církevní tajemník - Pavel Neškudla
Otokar Hrůza, předseda SÚC MK ČSSR - Ondřej Malý j. h.
Richard Lagner, člen Lidových milicí - Šimon Krupa
Jan Jezbera, pacient léčebny; posléze duchovní - Jakub Burýšek j. h.
V dalších rolích: Barbora Bolíková, Alžběta Dolečková, Kateřina Měchurová, Marie Anna Myšičková, Barbora Vašíčková, Anna Veselá, František Florián, Prokop Košař, Vavřinec Kratochvíl, Radek Lajfr, Hubert Ludwig a Marek Nagl (studentky a studenti DAMU) a Klára Vostárková (externí spolupráce)
-----
Dramaturgyně Ilona Smejkalová o inscenaci:
Když jsme s režisérem Michalem Vajdičkou a dramatikem Danielem Majlingem hledali téma pro naši společnou inscenaci, protnuli jsme se vždy na jednom konkrétním – víra. Pročítali jsme například knihu Mariusze Szczygieła Udělej si ráj, procházeli jsme texty spisovatelky Petry Dvořákové či katolického kněze a biologa Marka Orko Váchy. Důležitým inspiračním zdrojem byly ovšem i osobní a často poněkud bizarní zážitky nás, samotných tvůrců – bratra evangelického kněze, vnuka evangelického kněze a dcery přesvědčené katoličky a zarytého ateisty.
V poslední fázi jsme se rozhodli pro dramatizaci románu Bílá Voda, na které pracoval Daniel Majling rok, vzniklo šest verzí a různé „podverze“. Bylo těžké nepromítat do vlastní představy obsahu dramatizace jak své osobní prožitky a zážitky s vírou, tak i pocity, které jsem měla při čtení románu. Během zkoušení mě překvapilo, že s podobným rozporem bojovali i někteří lidé z obsazení (zejména ženy). Už to, že autor dramatizace pominul de facto jednu ze dvou hlavních postav – vypravěčku Lenu Lagnerovou, která do kláštera utíká před svou vlastní minulostí – je pro vnímání celého příběhu určující. Právě skrze tuto postavu jsem totiž téma Bílé Vody reflektovala já. Při překládání inscenační verze jsem pochopila, že téma viny a odpuštění nevztáhl jen do osobní roviny, ale řekněme do roviny společenské a absolutně politické. I proto podstatnou část jeho dramatizace tvoří obrazy Plojhara a Havraje, oproti předloze posílil linky papalášských figur Hrůzy a Maličkého, výrazně domyslel a dotvořil postavu tragikomicky agilní komunistické referentky Žofie Burdové. Že tou současnou rámující linkou pro něj není Lena Lagnerová, ale my – tvůrci, kteří příběh vyprávíme, a diváci, kteří jej sledují. Neprobíráme se jako ona zaprášenými písemnostmi kláštera, ale svojí minulostí. A stejně jako ona zjišťujeme, že démoni obcházející minulost bělovodských jeptišek nezmizeli a jsou součástí i našeho osudu.
Naše inscenace přichází ve chvíli, kdy v sobě hodně lidí víru znovu objevuje a zároveň nad odchodem z katolické církve přemýšlí, či dokonce zvažuje konverzi jinam. Mám to vlastně dost podobně, proto s tématy knihy a dramatizace tak intenzivně souzním. Nemohu se smířit s tím, jak se současná katolická církev staví k otázce ženské emancipace, nemohu skousnout, jak se okatě vysmívá pro mě tak důležitým genderovým tématům. Ale hlavně se za některé církevní představitele a jejich projevy z hloubi duše stydím.
Režisér Michal Vajdička o inscenaci:
S Danielem Majlingem se tématem víry zaobíráme poměrně často. A vždy se snažíme pojmenovat si, proč je víra v životě konkrétní postavy důležitá, tedy najít rozdíl mezi člověkem, který víru hledá, a tím, který jakoukoliv víru odmítá. Teď nemluvím o církvi, ale skutečně o víře, o naději. Dával jsem na zkoušce příklad. V rámci nějakého vědeckého výzkumu dali do sudu s vodou potkana. Dokázal plavat a bojovat o svůj život zhruba patnáct minut. Pak vzali dalšího potkana, dali ho do vody a po čtrnácti minutách mu do sudu strčili dřevěnou hůl, po které vylezl nahoru. Stejného potkana pak hodili do sudu znovu. Snažil se plavat, s nadějí a vírou, že tam tu hůl zase vloží. Dokázal bojovat o svůj život třicet minut, dvojnásob více času. Tahle příhoda nejlépe vysvětluje, co to skutečná víra vlastně je.
Právě téma zneužívání víry v rámci církve i politiky mi přišlo na románu Kateřiny Tučkové velmi atraktivní. Fakt, že její postavy jsou živé a vycházejí z reálných základů, že román nabízí množství materiálu, který se jí podařilo sesbírat. Tím pádem si umíme najít i témata, která nás zajímají a vzrušují a která chceme v naší inscenaci zvýraznit. Nesnažíme se převést na jeviště celý román, ale vybrali jsme si linky, které mě i Dana oslovují.
Že coby muž převádím na jeviště ženské téma, neberu jako handicap. Mám na to takový příměr. Často se na divadle mluví o prožívání. Když jsem studoval režii, ptal se jeden z mých spolužáků herců našeho pedagoga Emila Horvátha, jak má zahrát vraždu, když ještě nikdy nikoho nezavraždil. Horváth mu odpověděl – „Ale komára jsi už někdy zabil, že?“ „To ano, ale…“ „Tak tohle je to stejné, ale tisíckrát víc!“ Ne, nemyslím si, že bych jako muž byl v něčem diskvalifikován, že bych si nedokázal představit, co žena prožívá v mezních situacích a jaké jsou důsledky a následky.
Rozdíl mezi Čechy a Slováky není jen v otázce hloubky víry, ale i prostředí. U nás je víra zneužívána zejména na vesnicích a v prostředí starších, někdy i prostších lidí, kteří jsou náchylní věřit všemu… Přesto mě jedna věc překvapila. Když jsme se byli podívat v Bílé Vodě, zjistili jsme, že i o současném klášteře by se dal napsat další román. Klášter je totiž zavřený, dovnitř jsme se ani nedostali. V současnosti je ve správě Institutu Krista Velekněze, spravuje ho jeden z nechvalně známých bratrů Kuffových, člen rodiny, která na Slovensku působí v politice, manipuluje s veřejným míněním... Když jsem se o osud kláštera začal zajímat víc, byl jsem zaražený, že propojení církve a moci v Bílé Vodě stále pokračuje, dokonce bych řekl, že dnes je příběh Kateřinina románu ještě mnohem aktuálnější.
Teď jsem v jednom divadelním představení zachytil takovou pěknou repliku – „Máte pocit, že po skončení komunismu, po sametové revoluci odešli ze Slovenska nějací komunisti?“ Ne, všichni jsou stále mezi námi, jen na sebe nabrali a stále nabírají jinou podobu. Jsou to stále ti samí lidé, nezměnili se. I proto je dobré o tom mluvit, stále si to připomínat.
A i kvůli tomu děláme Bílou Vodu. Jen se bojím, že věci, ze kterých si v rámci zkoušení děláme občas srandu, vlastně být k smíchu pomalu přestávají.
Jana Pidrmanová o postavě Evaristy:
Evarista jako románová postava je pro mě hlasem umlčených. Žena, která ze své podstaty nemůže žít jinak, než v pravdě. „Mé království není z tohoto světa,“ (Jan 18,36) řekl Ježíš Pilátovi. Ani pravda, kterou cítí a vnímá Evarista, není z tohoto světa, a tak není divu, že neustále naráží na překážky a příkoří, které tento způsob existence (setrvávání v pravdě v našem světě) s sebou nese. Díky své síle a mimořádné odvaze dokáže nejen neúnavně odhalovat manipulaci a lži režimu, ale i zkostnatělé přemýšlení a postoje uvnitř katolické církve. Po své cestě jakoby náhodou zachraňuje ztracené duše, které díky ní nachází skrze obrácení novou cestu. V naší inscenaci pak snad ponese i téma bolesti, ztráty a odpuštění.
Jan Burian, generální ředitel Národního divadla o inscenaci:
Román Kateřiny Tučkové je jedním z nejdůležitějších literárních počinů současnosti. Tvoří bohatě strukturované příběhy vypovídající o zlu, kterým naše společnost musela projít a před kterým nesmíme zavírat oči.
zdroj zprávy: Kateřina Ondroušková
Nejnovější román spisovatelky Kateřiny Tučkové, který byl v roce 2022 oceněn Státní cenou za literaturu, vypráví o zatím nepříliš tematizovaném úseku českých dějin, historii ženských řeholních řádů za komunistické totality a místě žen v katolické církvi. Slovenský dramatik Daniel Majling říká, že každá ideologie hovoří jazykem, který si sama vytvořila – a tomu přizpůsobil i svoji divadelní adaptaci.
-----
Předpremiéra 8. května 2024
Premiéry 9. a 10. května 2024 ve Stavovském divadle
Kateřina Tučková
BÍLÁ VODA
Dramatizace: Daniel Majling
Režie: Michal Vajdička
Překlad a dramaturgie: Ilona Smejkalová
Scéna: Pavol Andraško
Kostýmy: Katarína Hollá
Hudba: Michal Novinski
Pohybová spolupráce: Laco Cmorej
Osoby a obsazení:
Evarista, řádová sestra - Jana Pidrmanová
Tobie, řádová sestra - Veronika Lazorčáková
Bohdanka, řádová sestra - Berenika Anna Mikeschová
Benigna, matka představená - Johanna Tesařová
Saulová, bachařka; posléze Paulita, řádová sestra - Kateřina Winterová
Žofia Burdová, referentka - Magdaléna Borová
Alois Stauber, bělovodský páter - Vladimír Javorský
Daniel Felix, biskup tajné katolické církve - František Němec
Leopold Plojhar, kněz a ministr zdravotnictví - Saša Rašilov
Rudolf Havraj, děkan, generální vikář a biskup - Martin Dejdar j. h.
Milan Maličký, okresní církevní tajemník - Pavel Neškudla
Otokar Hrůza, předseda SÚC MK ČSSR - Ondřej Malý j. h.
Richard Lagner, člen Lidových milicí - Šimon Krupa
Jan Jezbera, pacient léčebny; posléze duchovní - Jakub Burýšek j. h.
V dalších rolích: Barbora Bolíková, Alžběta Dolečková, Kateřina Měchurová, Marie Anna Myšičková, Barbora Vašíčková, Anna Veselá, František Florián, Prokop Košař, Vavřinec Kratochvíl, Radek Lajfr, Hubert Ludwig a Marek Nagl (studentky a studenti DAMU) a Klára Vostárková (externí spolupráce)
-----
Dramaturgyně Ilona Smejkalová o inscenaci:
Když jsme s režisérem Michalem Vajdičkou a dramatikem Danielem Majlingem hledali téma pro naši společnou inscenaci, protnuli jsme se vždy na jednom konkrétním – víra. Pročítali jsme například knihu Mariusze Szczygieła Udělej si ráj, procházeli jsme texty spisovatelky Petry Dvořákové či katolického kněze a biologa Marka Orko Váchy. Důležitým inspiračním zdrojem byly ovšem i osobní a často poněkud bizarní zážitky nás, samotných tvůrců – bratra evangelického kněze, vnuka evangelického kněze a dcery přesvědčené katoličky a zarytého ateisty.
V poslední fázi jsme se rozhodli pro dramatizaci románu Bílá Voda, na které pracoval Daniel Majling rok, vzniklo šest verzí a různé „podverze“. Bylo těžké nepromítat do vlastní představy obsahu dramatizace jak své osobní prožitky a zážitky s vírou, tak i pocity, které jsem měla při čtení románu. Během zkoušení mě překvapilo, že s podobným rozporem bojovali i někteří lidé z obsazení (zejména ženy). Už to, že autor dramatizace pominul de facto jednu ze dvou hlavních postav – vypravěčku Lenu Lagnerovou, která do kláštera utíká před svou vlastní minulostí – je pro vnímání celého příběhu určující. Právě skrze tuto postavu jsem totiž téma Bílé Vody reflektovala já. Při překládání inscenační verze jsem pochopila, že téma viny a odpuštění nevztáhl jen do osobní roviny, ale řekněme do roviny společenské a absolutně politické. I proto podstatnou část jeho dramatizace tvoří obrazy Plojhara a Havraje, oproti předloze posílil linky papalášských figur Hrůzy a Maličkého, výrazně domyslel a dotvořil postavu tragikomicky agilní komunistické referentky Žofie Burdové. Že tou současnou rámující linkou pro něj není Lena Lagnerová, ale my – tvůrci, kteří příběh vyprávíme, a diváci, kteří jej sledují. Neprobíráme se jako ona zaprášenými písemnostmi kláštera, ale svojí minulostí. A stejně jako ona zjišťujeme, že démoni obcházející minulost bělovodských jeptišek nezmizeli a jsou součástí i našeho osudu.
Naše inscenace přichází ve chvíli, kdy v sobě hodně lidí víru znovu objevuje a zároveň nad odchodem z katolické církve přemýšlí, či dokonce zvažuje konverzi jinam. Mám to vlastně dost podobně, proto s tématy knihy a dramatizace tak intenzivně souzním. Nemohu se smířit s tím, jak se současná katolická církev staví k otázce ženské emancipace, nemohu skousnout, jak se okatě vysmívá pro mě tak důležitým genderovým tématům. Ale hlavně se za některé církevní představitele a jejich projevy z hloubi duše stydím.
Režisér Michal Vajdička o inscenaci:
S Danielem Majlingem se tématem víry zaobíráme poměrně často. A vždy se snažíme pojmenovat si, proč je víra v životě konkrétní postavy důležitá, tedy najít rozdíl mezi člověkem, který víru hledá, a tím, který jakoukoliv víru odmítá. Teď nemluvím o církvi, ale skutečně o víře, o naději. Dával jsem na zkoušce příklad. V rámci nějakého vědeckého výzkumu dali do sudu s vodou potkana. Dokázal plavat a bojovat o svůj život zhruba patnáct minut. Pak vzali dalšího potkana, dali ho do vody a po čtrnácti minutách mu do sudu strčili dřevěnou hůl, po které vylezl nahoru. Stejného potkana pak hodili do sudu znovu. Snažil se plavat, s nadějí a vírou, že tam tu hůl zase vloží. Dokázal bojovat o svůj život třicet minut, dvojnásob více času. Tahle příhoda nejlépe vysvětluje, co to skutečná víra vlastně je.
Právě téma zneužívání víry v rámci církve i politiky mi přišlo na románu Kateřiny Tučkové velmi atraktivní. Fakt, že její postavy jsou živé a vycházejí z reálných základů, že román nabízí množství materiálu, který se jí podařilo sesbírat. Tím pádem si umíme najít i témata, která nás zajímají a vzrušují a která chceme v naší inscenaci zvýraznit. Nesnažíme se převést na jeviště celý román, ale vybrali jsme si linky, které mě i Dana oslovují.
Že coby muž převádím na jeviště ženské téma, neberu jako handicap. Mám na to takový příměr. Často se na divadle mluví o prožívání. Když jsem studoval režii, ptal se jeden z mých spolužáků herců našeho pedagoga Emila Horvátha, jak má zahrát vraždu, když ještě nikdy nikoho nezavraždil. Horváth mu odpověděl – „Ale komára jsi už někdy zabil, že?“ „To ano, ale…“ „Tak tohle je to stejné, ale tisíckrát víc!“ Ne, nemyslím si, že bych jako muž byl v něčem diskvalifikován, že bych si nedokázal představit, co žena prožívá v mezních situacích a jaké jsou důsledky a následky.
Rozdíl mezi Čechy a Slováky není jen v otázce hloubky víry, ale i prostředí. U nás je víra zneužívána zejména na vesnicích a v prostředí starších, někdy i prostších lidí, kteří jsou náchylní věřit všemu… Přesto mě jedna věc překvapila. Když jsme se byli podívat v Bílé Vodě, zjistili jsme, že i o současném klášteře by se dal napsat další román. Klášter je totiž zavřený, dovnitř jsme se ani nedostali. V současnosti je ve správě Institutu Krista Velekněze, spravuje ho jeden z nechvalně známých bratrů Kuffových, člen rodiny, která na Slovensku působí v politice, manipuluje s veřejným míněním... Když jsem se o osud kláštera začal zajímat víc, byl jsem zaražený, že propojení církve a moci v Bílé Vodě stále pokračuje, dokonce bych řekl, že dnes je příběh Kateřinina románu ještě mnohem aktuálnější.
Teď jsem v jednom divadelním představení zachytil takovou pěknou repliku – „Máte pocit, že po skončení komunismu, po sametové revoluci odešli ze Slovenska nějací komunisti?“ Ne, všichni jsou stále mezi námi, jen na sebe nabrali a stále nabírají jinou podobu. Jsou to stále ti samí lidé, nezměnili se. I proto je dobré o tom mluvit, stále si to připomínat.
A i kvůli tomu děláme Bílou Vodu. Jen se bojím, že věci, ze kterých si v rámci zkoušení děláme občas srandu, vlastně být k smíchu pomalu přestávají.
Jana Pidrmanová o postavě Evaristy:
Evarista jako románová postava je pro mě hlasem umlčených. Žena, která ze své podstaty nemůže žít jinak, než v pravdě. „Mé království není z tohoto světa,“ (Jan 18,36) řekl Ježíš Pilátovi. Ani pravda, kterou cítí a vnímá Evarista, není z tohoto světa, a tak není divu, že neustále naráží na překážky a příkoří, které tento způsob existence (setrvávání v pravdě v našem světě) s sebou nese. Díky své síle a mimořádné odvaze dokáže nejen neúnavně odhalovat manipulaci a lži režimu, ale i zkostnatělé přemýšlení a postoje uvnitř katolické církve. Po své cestě jakoby náhodou zachraňuje ztracené duše, které díky ní nachází skrze obrácení novou cestu. V naší inscenaci pak snad ponese i téma bolesti, ztráty a odpuštění.
Jan Burian, generální ředitel Národního divadla o inscenaci:
Román Kateřiny Tučkové je jedním z nejdůležitějších literárních počinů současnosti. Tvoří bohatě strukturované příběhy vypovídající o zlu, kterým naše společnost musela projít a před kterým nesmíme zavírat oči.
zdroj zprávy: Kateřina Ondroušková
Další zprávy
Studující katedry produkce pražské DAMU letos pořádají výroční, 30. ročník festivalu ZLOMVAZ
(Divadlo DISK, 20.5.2024)
Cabaret Calembour oslaví 15 let speciálním Kalavečerem na velké scéně Divadla pod Palmovkou
(Cabaret Calembour, 20.5.2024)
Kafkův Proces - o neschopnosti se rozhodnout, v době, kdy se bez rozhodnutí nedá žít
(Divadlo Kolowrat, 16.5.2024)
NDM v sezoně 2024/25
(Národní divadlo moravskoslezské, 15.5.2024)