Sedmý ročník mezinárodního festivalu studentského divadla PidiFEST je minulostí a stejně jako v předchozích třech letech rád splním svou poslední povinnost sepsáním tohoto blogu.

Na PidiFESTu se už čtyři roky vyskytuji ve třech rolích - jako divák, porotce a účastník čtyřdenního mumraje. O tom třetím letos psát nebudu, opět byl dostatek alkoholu i nedostatek spánku, večerní program (AlekYnův koncert, překvapení v podobě dospělácké verze Kocourka Modroočka, o níž se ale nemohu rozepisovat, co kdyby si tyto řádky četly děti, i sobotní improliga), zvládl jsem se vracet domů ještě denní MHD, už zase denní MHD i taxíkem v hluboké noci, smažil jsem se mezi představeními v (od)poledním slunci i klepal kosu během noční procházky po Letné... To vše je ale výrazně zajímavější prožít než o tom psát (či číst), takže pojďme dál.

Porotce tvrdý chleba má

O své účasti v porotě se naopak rozepíšu. Na jedné straně totiž zůstává počet cen, jež uděluje (za nejlepší ženské a mužské herecké výkony a nejlepší inscenaci), naproti tomu se však rozrůstá počet soutěžících. Vedle tradičního trojlístku Praha (konkrétně VOŠH) - Zlín - Nitra od loňska i polské Katovice, letos navíc (loni ještě nesoutěžní) Budapešť a nově "druhá Praha" (Herecké studio Švandova divadla). To na porotu klade vyšší nároky jednak co do počtu inscenací, jež je třeba sledovat a posuzovat, jednak ale též kvůli nutnosti vypořádat se s rozdílnou úrovní jednotlivých škol, ať už jde o jejich zázemí či věk a tím i možné zkušenosti studentů.

Jinak řečeno, opět se vrací otázka, podle čeho by měla porota na PidiFESTu jednotlivé inscenace i herecké výkony hodnotit, přičemž letos se nejvýrazněji materializovala v konkrétnější otázce "Proč cenu pro nejlepší herečku nedostala Oliwia Spisak?", jež se po vyhlášení výsledků na porotu valila ze všech stran. Tu otázku chápu a je rozhodně namístě. Odpovím nejdříve šířeji, přičemž se teď vyjadřuji primárně ne za porotu jako celek, ale čistě za sebe.

Kdybych vše viděné posuzoval zcela bezkontextově na základě "standardních kritérií", tedy v případě inscenace podle jednotlivých složek (dramaturgie, výprava, hudba, režie) po částech i jejich fungování a působení na mě pospolu, u hereckých výkonů pak podle složitosti postavy, šíře obsáhnutého emočního spektra, přirozenosti a rychlosti "přepínání", vnitřního zapojení, naplnění žánru, režijní koncepce... Tak by všechny ceny odjely do Polska, herečku by získala Spisak za královnu, herce (možná?) Mikołaj Hajduk za krále a inscenaci Iwona księżniczka Burgunda. A dopadlo by to tak i loni a příští rok bych jim ty ceny poslal rovnou ještě před festivalem, ať si je rozeberou dle svého uvážení.

Zatímco totiž ostatních pět souborů plus minus naplnilo to, co bych si tak představil pod pojmem studentské divadlo (byť uznávám, že domácí Zabiják Joe se této škatulce též zdatně vzpírá), Poláci letos stejně jako loni přijeli s inscenací, po níž může leda tak závistivě pokukovat polovina české profesionální divadelní scény. Bylo by však nefér vůči ostatním tuto supervýhodu ignorovat, proto do Polska odjela nakonec jen jedna cena, ovšem stále zůstává otázka, proč si ji odvezla Aleksandra Szokiel za titulní Iwonu a ne Spisak za královnu.

Upřímně, dlouho jsme se mezi nimi v rámci poroty rozhodovali. Spisak měla na své straně téměř všechna "standardní kritéria", role královny je prostě "psaná na cenu" a sotva lze Spisak cokoliv vytknout ohledně toho, jak si s ní poradila. Co tedy hraje pro Szokiel? Po vyhlášení cen jsem zaslechl, že "tam prostě celou dobu jen tak byla". Klíčem k rozlousknutí, proč nakonec vyhrála, je rozdělení tohoto tvrzení na dvě složky.

Ano, Iwona ve hře skutečně více méně "pouze je" a její neadekvátní přítomnost působí jako katalyzátor projevů ostatních postav, jenže konkrétně v této inscenaci má vedle oné vnější úlohy i svou vnitřní interpretaci (k tomu se obšírněji dostanu později). A právě tím (nejen) mě Szokiel fascinovala, na jedné straně po většinu představení navenek opravdu "jen byla", naproti tomu to ale v ní po celou dobu vřelo, vnějškově byla skálou, vnitřně však ohněm.

Rozhodování mezi Spisak a Szokiel tak nebylo volbou mezi dvěma herečkami podle jednotných měřítek, nýbrž volbou, co přesně oceníme (a vlastně totéž se dá napsat o rozhodování mezi Maďary a Poláky ohledně inscenace, k tomu se též ještě dostanu). Nakonec těsně zvítězil "moment překvapení", Szokiel ze své role dostala více, než bychom si byli schopni představit (a byť mě její vystupování při předávání ceny nahlodalo, zda jsme ocenili herectví či odvahu, ve výsledku na tom nezáleží, ať už byl zdroj jakýkoliv, během představení působil v rámci interpretace).

A tím bych toto mudrování o porotcování uzavřel, pojďme se podívat na jednotlivé inscenace z diváckého hlediska.

Zabiják Joe - Vyšší odborná škola herecká, Praha

O této inscenaci jsem se už rozepsal jinde. Na PidiFESTu získala cenu publika za nejlepší inscenaci, Vlastimil Žwak si odnesl cenu poroty za nejlepší mužský herecký výkon, přičemž rozhodování mezi ním a Hajdukem bylo pro mě jediným skutečným soubojem ve stejné váhové kategorii, jeho Chris je plnokrevnou postavou, v níž je pevně usazen od začátku do konce.

Jinak řečeno, velice mě těší, že zde taková inscenace vznikla, byla vybrána k hájení domácích barev a dostalo se jí zasloužené pozornosti. A to nejen pro kvalitu inscenace samotné, ale též proto, že potvrzuje mé přání přizvat k tvorbě absolventských inscenací aktivně působící profesionály zvenčí, v tomto případě se režie ujala Martina Krátká (a navíc s sebou přivedla Lenku Odvárkovou kvůli výpravě a Otu Balage pro hudební spolupráci), přiznávám, že mě velmi baví, jak o divadle přemýšlí, na jevišti je to pak citelně znát.

Maraton - Zlínská soukromá vyšší odborná škola umění, Zlín

No, předchozí odstavec teď musím popřít. Zlíňáky (či jmenovitě ředitele ZSVOŠU Iva Sedláčka) dlouhodobě obdivuju právě proto, že spolupráce s věhlasnými režiséry je u nich standardem. Nejinak je tomu i v případě Maratonu, který režíroval Dodo Gombár. Jenže stejně jako loni v případě Věciček Anny Petrželkové jsem se i letos s režijním záměrem prostě minul.

Nutno přiznat, že tento text Clauda Confortèse je inscenační oříšek. Tři běžci se připravují na maraton, který následně absolvují, interakce mezi nimi odrážejí obecná schémata spolupráce i soupeření ve společnosti. Zároveň je ale maraton metaforou lidského života jako celku, k tomu autor přidal komické výstupy, koketuje s absurdním dramatem, v závěru se uchyluje k metafyzice... Propojit tyto roviny do celku, který by divákovi dával smysl, je veliký úkol, který se ve Zlíně splnit nepodařilo.

Kde je problém? Je jich více. Na jedné straně chápu posun výchozího nastavení postav k mladými herci uchopitelnějším polohám - Honza Jana Pospíšila jako neskutečně namachrovaný týpek, Tomáš Tomáše Slabiňáka coby obyčejný kluk toužící po slávě a Richard Richarda Žiláka jako venkovan hájící zájmy své rodné vsi. V úvodní komické rovině se o ně lze opřít, přičemž ale zejména Pospíšil příliš tlačí na pilu, takže se rychle okouká. Hlavně se však herci (zvláště v kombinaci s lokálními vtípky) dostávají do pasti, vzdalují se blížícímu se přechodu k obecnější a vážnější výpovědi.

Když potom přijde, je to šok, tyto tóny působí cize, vybudovaný vesmír je už příliš uzavřen do sebe a rozprostřít ho na celou lidskou zkušenost bylo pro mě nemožné, sice jsem viděl, že by to tak mělo být, ale zůstalo jen u reflexe oné snahy. No a tím, že chyběl tento dvojnásobný most mezi první a druhou částí, pak utrpěl i samotný závěr, který spadl z nebe, aby se akorát rozplácnul na dlažbě a odtekl do kanálu zapomnění.

Ve výsledku tak mohu ocenit jen kondici všech tří herců (kteří po většinu představení skutečně "běží") a fakt, že přes podaný fyzický výkon zvládají stále hrát, kdyby se udělovala cena za fyzičku, rozhodně by ji získali.

Kytice - Herecké studio Švandova divadla, Praha

Festivalovým nováčkem bylo Herecké studio Švandova divadla, jež se představilo Kyticí v režii Martiny Krátké, pásmem inscenovaných Erbenových balad (tedy většiny sbírky). Už jsem napsal, že mě Krátké přemýšlení o inscenaci baví, a nyní to mohu jedině zopakovat. Výstavbě jednotlivých balad i přechodům mezi nimi tleskám, propojení postavou smrtky je stejně tak působivé jako smysluplné, smrt je u Erbena skutečně ústředním tématem, jež se v jednotlivých baladách porůznu propojuje s ostatními (a ty zase spolu navzájem) - (neutěšené) rodinné vztahy, láska, touha, nenávist, závist, chamtivost.

Stejně tak Krátká zužitkovává fakt, že má k dispozici třináct herců, což vysoce převyšuje počet potřebný pro každou z balad. Zbytek tvoří (venkovský) lid, čímž ve výsledku vzniká dojem celku, z nějž jednotlivá (soukromá) dramata vystupují a zároveň jej utvářejí. A právě to je ten nejpravdivější pohled na společnost, jež není ve výsledku ničím než úhrnem individuálních osudů jedinců spějících každý zvlášť a přesto společně k neodvratnému konci.

Tolik k pozitivům inscenace, proti nimž postavím jedno velké ale. Každá jednotlivá báseň je "emocionální kláda" prostě proto, že vždy jde někomu o život, vždy se ocitáme v extrémní situaci. Ta skončí (ať už (výjimečně) dobře či (obvykle) špatně) a jede se nanovo. Bráno přes celé představení to ve výsledku byla horská dráha, jež mě na jedné straně vyždímala, na druhé však unavila směrem k otupělosti, jako celku jí chyběl vývoj, gradace.

I když... Pokud jde o herecké výkony, musím jmenovat (a omlouvám se všem, na něž jsem zapomněl, bylo vás víc, kteří by si to zasloužili) aspoň Júlia Kubaščíka (pokud máte pocit, že se o něm nadšeně zmiňuji všude, kde se objeví, tak máte pravdu, přiznávám, že ho dost žeru) a Terezu Sokolíkovou (kdyby nepřijeli Poláci, nejspíše by si odvezla cenu pro nejlepší herečku s přihlédnutím ke ztvárnění smrtky) ve Svatební košili, Dariu Okhotnikovou s Petrou Mikulkovou za macechu a její dceru ve Zlatém kolovratu (vskutku odporný páreček) a Annu Glässnerovou jako dceru v závěrečné Dceřině kletbě, jež mě dojala k slzám.

A právě tento moment ze samého konce pro mě představuje vyústění celé inscenace, na jedné straně mě sice dostal kontrast křehkého zjevu Glässnerové a přesvědčivě zahrané nenávisti k vlastní matce, naproti tomu se však skrze tento výkřik vzdoru dostalo hlasu dětem z Pokladu a Polednice, dceři i jejímu dítěti z Vodníka a Dorničce ze Zlatého kolovratu. Zamýšlel to tak už Erben? Nebo jde o vklad Martiny Krátké? Buď jak buď, děkuji za to.

Denik II. B - Súkromné konzervatórium Nitra

Nitra letos přijela s inscenací-neinscenací. Podle nahodilých útržků zákulisních informací tento tvar vznikl narychlo, aby se mohli konzervatoristé vůbec zúčastnit, přičemž pokud ostatní soubory dorazily s inscenacemi hranými (převážně) letošními absolventy, pak zde byli herci namícháni z různých ročníků. A vše to bylo poznat.

Výchozí myšlenka zobrazit jeden školní rok skrze mozaiku zkušeností a trápení žáků jedné třídy mi je vlastně dost sympatická, kdyby se toho ujal někdo, kdo by podněty vzešlé od samotných herců utřídil, propojil, vyvážil a jako ucelený kus s nimi posléze nacvičil, výsledkem by mohla být zajímavá, vzhledem k věku herců-autorů snad trochu naivní, určitě však upřímná výpověď.

Jenže právě na tento proces nebylo zřejmě dost času, a tak výsledek trpěl několika neduhy. Některé scény byly neúměrně dlouhé oproti zajímavosti pro diváka, některé pointy by si zasloužily údernější vyznění, ale hlavně jsem měl opakovaně pocit, že herci "tak nějak" přišli na jeviště a až v tu chvíli si uvědomili, že by tedy asi měli něco hrát, představení spíše klopýtalo, než plynulo (přičemž zde jistě sehrál svou roli fakt, že leckteří z herců před sebou mají ještě rok dva studia).

Důsledkem je, že pokud nyní budu jmenovat herečky, jež mě zaujaly, dost možná to bude dáno v míře větší než malé tím, že měly nejpropracovanější postavy v nejlépe vystavených obrazech: Vanessa Schnürerová jako rockerka Lea v citlivém srdci tajně chovající lásku, neduživá od ostatních izolovaná Janka Kataríny Veselé a vlastně i její zlá, protože raněná sestra Erika Nikolety Darážové. Ovšem nade všemi jednoznačně ční Sara Maďarová jako Simona, protože to, co uhrála převážně očima ve vlakové scéně, si zaslouží obdiv.

With Gloved Hands and Life-Long Tours - Vörösmarty Mihály Gimnázium, Budapešť

Kdo zažil Maďary na loňském PidiFESTu, dost možná se těšil na jejich letošní inscenaci... A dost možná byl více či méně zklamán, já osobně méně. Studenti Gymnázia Mihálye Vörösmartyho jsou totiž živel, přírodní úkaz, fascinující a nepopsatelný (byť se o to nyní musím pokusit) a zhlédnout je, ať už dělají cokoliv, je pro mě zážitek, který bych si moc rád dopřával výrazně častěji než jednou za rok.

Co je na nich tak zajímavého? Jejich přirozenost, muzikálnost a kolektivní energie, to vše bylo vidět letos stejně jako loni. Bylo jich tuším dvacet pět (co jsem tak napočítal při děkovačce), během představení stáli na jevišti i všude kolem hlediště a byť jich v každém obraze vystupovalo jen několik, přítomni byli beztak všichni - zpěvem, hudebním doprovodem či svou prostou přítomností.

Jinak řečeno, zatímco Martina Krátká v Kytici proměnila zrovna nevystupující herce ve venkovský lid, což byl viditelně její režijní záměr a stojí za ním práce, v případě maďarského souboru se zdá (byť to může být jen iluze), že toto funguje tak nějak samo od sebe, všichni tvoří dav, který chce druhému davu (publiku) něco sdělit a jen tak mimoděk to činí v každém obrazu skrze konkrétní jednotlivce.

Tak, teď už víte důvod, proč cena za nejlepší inscenaci odjela právě do Maďarska, stejně jako v případě nejlepší herečky šlo o volbu mezi kritérii a opět vyhrála netradiční, ocenili jsme sehranost souboru, kolektivní působení jeho členů bez "divadelních berliček" (výprava, režie) a totální angažovanost každého jednoho herce. V porotě zasedli tři režiséři (dva filmoví a jeden divadelní) a ihned po představení se jeden vyjádřil, jak rád by v Maďarsku pracoval, čemuž zbylí přitakali. Naprosto je chápu.

Ale měl bych se zmínit ještě o inscenaci samotné, pomůžu si srovnáním s loňskem. Loni byly tématem osobní strachy a nedostatky, ukrývání se před světem, přičemž ve finále je všichni překonali a z oken Pidivadla vyšli ven čelit realitě. Letos těmito okny naopak na začátku vstoupili herci coby duše nenarozených dětí s přáními, do jaké rodiny by se chtěly narodit, (přičemž nešlo vlastně o nic přehnaného) a následovaly výjevy, jakými všemi možnými způsoby se to může pokazit, šlo tak o přehlídku zmařených nadějí, rodinných trápení a pokřivených vztahů.

V případě maďarského souboru je velkou otázkou jazyková bariéra. Loni byla inscenace dvojjazyčná, v maďarštině s podstatnými okamžiky odehranými v angličtině. A to fungovalo skvěle. Z tohoto hlediska byla letošní inscenace fakt maso, byla totiž osmijazyčná s dominancí maďarštiny. Ve výsledku jsem tak nerozuměl ve třech jazycích vůbec a ve třech napůl, takže mi většina výstupů utekla a tíživý emoční dosah se nedostavil, převážila radost z pozorování souboru v akci.

Mám pocit, že právě tento faktor neporozumění mohl inscenaci u dosti diváků ublížit, a vlastně mě těší, že jsme se v rámci poroty rozhodli se vůči němu vymezit.

Iwona, księżniczka Burgunda - Szkoła Aktorska Teatru Śląskiego, Katovice

Ze soutěžních inscenací zbývá ta polská. Před ní jsme měli o cenách více méně rozhodnuto, ovšem jako jediný porotce, který Poláky viděl i loni, jsem ostatní varoval, že mohou ještě výrazně zamíchat kartami. A taky že ano, po jejich vystoupení jsme byli zase na začátku, přesněji výrazně vyvstala už předtím nastolená otázka, podle čeho bychom vlastně měli hodnotit. Ale o tom jsem již psal, přejděme proto k inscenaci, tedy nejdříve k textu.

V něm nás Witold Gombrowicz uvádí na královský dvůr, na nějž si princ Filip přivádí zcela nevhodnou snoubenku, ošklivou, hloupou, zamlklou a k tomu ještě vzpurnou Iwonu. Tedy tak ji aspoň vnímají dvořané, jež její přítomnost irituje a kteří skrze vztah k ní odhalují své vlastní nedostatky, Iwonina lhostejnost ke královskému pozlátku navíc odkrývá jeho zbytečnost. Když se Iwona v závěru během hostiny zadáví rybí kostí, všichni si oddychnou, cizorodý prvek je pryč a vše se může vrátit do zajetých kolejí.

Hra tak v mnohém připomíná Vernisáž Václava Havla (znal ji?), kde roli dvořanů sehrávají Michal s Věrou a namísto Iwony tu máme Bedřicha, byť ten dohání manžele k šílenství ne tím, že zůstává, ale naopak tím, že chce odejít, aniž by patřičně ocenil, jak si zařídili byt. V obou případech vnější pozorovatel svým svébytným pohledem na oslnivou fasádu tuto boří a odkrývá pod ní zející prázdnotu.

Proč dnes Gombrowicze inscenovat? Popsaný mechanismus by byl snad sám o sobě dostačující, režisérka Agnieszka Radzikowska (jež mimochodem před osmi lety coby herečka Slezského divadla právě za roli Iwony získala několik festivalových cen) však text interpretuje po svém a tím jej zpřítomňuje, budiž anotace: "Každý, kdo se narodil v Evropě, vyhrál v loterii. Žijeme ve světě, kde každý v průměru vyplýtváme 200 kg jídla ročně, zprávy o obětech války v Sýrii se ztrácejí mezi reklamami na zlevněné Crocsy, logo McDonald's je nám povědomější než kříž. Ve světě, kde svou nečinností umožňujeme hlad, žízeň a maření nevinných životů. Co by se ale stalo, kdybychom se podívali obětem do očí?"

Ano, už nesledujeme královský dvůr, ale evropskou smetánku (jež však reprezentuje nás všechny a nemůžeme se od ní jednoduše distancovat) v honosných róbách, drahých kožiších, všude zní hudba, blikají světla reklamních neonů i diskoték, vzduchem létají konfety a hranolky... A mezi tím vším stojí Iwona představující postupně Sýrii, Ukrajinu, Afrín a boha, působí jako z jiného světa, protože z jiného světa je. Z toho, kde se nerozhodujete, co budete mít dnes k jídlu, ale ptáte se, zda a kdy vůbec něco jíst budete. Z toho, kde nemáte "depku" z přemíry možností, jak naložit se svým životem, nýbrž se snažíte si vůbec život uchovat. V tomto kontextu pak Iwonina přítomnost poukazuje na to, jak malicherné je vše, co ostatní považují za důležité.

A abych uzavřel kruh, vrátím se na začátek, tedy k otázce, proč vyhrála Szokiel a ne Spisak (byť je to oproti poselství inscenace a vlastně i v souladu s ním tak nepodstatné). Pro Spisak hrálo vše, byla nejvýraznější postavou onoho plesového prvního světa a s jistotou zvládala i vnitřní přechody. Jenže Szokiel jej svou strnulou přítomností narušovala a zároveň v sobě nesla ten svůj, nebo přesněji ty své - druhý a třetí, v jejím vnitřním napětí se zrcadlila zkušenost, již její postava symbolizuje.

Kytice - Vyšší odborná škola herecká, Praha

Tím je vyčerpán blok soutěžních inscenací, v neděli ráno se však ještě mimo soutěž představili domácí loutkáři se svou inscenací Kytice v úpravě a režii Iva Sedláčka a Terezy Volánkové.

Nevím, co si představíte, když se řekne loutkové divadlo, možná divného pána s pitvořivým hlasem vodícího kašpárka, v lepším případě pak Spejbla s Hurvínkem. Současné loutkářství je však přece jen jinde. Co do formy je Kytice směsicí klasické činohry, stínového divadla a loutkoherectví v tradičním smyslu, přičemž i v rámci něj se dočkáte různých vtípků a překvapení, další přidanou hodnotou je pak způsob, jakým se jednotlivé roviny prolínají, doplňují a reagují na sebe.

Pokud jde o obsah, jednotícím prvkem je zde postava autora, inscenace je tak přiznaným záznamem a svědectvím minulých časů. Sedláček s Volánkovou si zvolili (oproti Martině Krátké) méně balad, ale více si vyhráli s jejich propojením, zatímco poselství inscenace Hereckého studia Švandova divadla je vnějškové, vyznívá nad jednotlivými básněmi (byť vychází z každé z nich), zde přirozeně promlouvá zevnitř.

Kombinací rozmanitosti technik a dějové provázanosti balad tak ve výsledku vznikla inscenace, která diváka neunaví, má sice též své vrcholy v dílčích pointách, avšak zároveň je zachován pocit plynutí vpřed.

Vyzdvihovat herce by bylo nesnadné, musel bych jmenovat skoro všechny, spíše bych tedy mohl upozornit na pár slabších článků, což se mi ale nechce, takže jen tak sobě pro radost zmíním aspoň Štěpána Dostala, jednak proto, že pro něj mám slabost, jednak proto, že jeho líčení ve Svatební košili je prostě boží.

Shrnuto, pokud budete mít možnost Kytici navštívit (třeba už tuto neděli), nenechte si ji ujít, ať už kvůli zjištění, jak se dnes dělá loutkařina, či prostě jen proto, že je to fakt dobrá inscenace.

Závěr

Co zbývá? Tak určitě bych měl někomu poděkovat, že letošní PidiFEST byl a byl takový, jaký byl. Tedy "dospěláckému zázemí" - ředitelce VOŠH Lucii Kuželové, dobré duši a pilné včelce Ivě Vomelové, šéfům Pidivadla Jakubu Beranovi a Janu Toušovi, organizujícím druhákům, spoluporotcům (v abecedním pořadí Oliver Beaujard, Daniel Hotový, Maxmilián Hruška a Josef Kačmarčík) a samozřejmě všem zúčastněným souborům.

Je tu však ještě jedna věc, které jsem si všiml při přemítání o všech zhlédnutých inscenacích a již bych nazval dramaturgickým plánem festivalu, kdyby něco takového existovalo. Pojďme si vedle sebe vypíchnout hlavní témata a motivy jednotlivých inscenací: Zabiják Joe - nefunkční rodina, chladné řešení technikálií ohledně vraždy matky, vypočítavá Sharla snažící se všechny přelstít, traumatizovaná Vicki, jež se v závěru všem pomstí. Maraton - život jako úmorný běh, v němž se každý snaží urvat, co může, a neváhá druhého podrazit, pokud tím má co získat. Kytice - přehlídka tragických konců postav převážně z rozvrácených rodin. Denik II. B - sesterská řevnivost, nešťastné lásky, znásilnění. With Gloved Hands and Life-Long Tours - kontrast mezi nadějemi dosud nenarozených dětí a plejádou nezdravých rodinných vazeb; vztahů sourozenců, dětí k rodičům, rodičů k dětem (a dalších). Iwona, księżniczka Burgunda - nahlédnutí pokrytectví sociální skupiny kolem privilegované rodiny, poukázání na temnotu v nás i temnotu za našimi obzory.

Docela masakr, nemyslíte? Kdyby šlo záměr, tak si řeknu "hustěéé" a jdu dál. Ovšem to, že se takto sešlo nezávisle na sobě šest souborů ze čtyř různých států, z toho je mi docela úzko. Zdržím se ale analýzy, vyvozování závěrů či zasazení do kontextu reality všedního dne, to už nechám na každém z vás.