Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Zabiják Maryša
Jiří Koula, 2.5.2018

Tento blog budiž jednak splacením mého dluhu vůči jedné z paralelek VOŠH, jednak ukázkou, jak rozličně může ve výsledku na diváka působit práce stejné režisérky se stejnými herci, pokud pracují na výrazně odlišných textech (dobrá, to není moc překvapivé). Zatímco Zabijáka Joe v Pidivadle považuji za mimořádně zdařilou inscenaci, jež bude zítra právem hájit domácí barvy na PidiFESTu, o Maryše tamtéž to už říct nemůžu.

Zabiják Joe

Pokud tento text neznáte, jde o černou komedii z jihu USA. Jen stručně - rodinka echt vidláků (byť městských) s prázdnými kapsami si je hodlá naplnit z životní pojistky bývalé manželky, pročež chce využít služeb Joea, policisty, který si přivydělává jako nájemný vrah. Přihoďte k tomu drogy, rodinné mrazivé tajemství, spoustu smůly a neschopnosti a máte zábavu, u níž vám ale nejednou zatrne. Tedy pokud se Lettsův text zinscenuje správně.

Co to znamená? Že inscenace musí prostě šlapat, zobrazujete dno společnosti s humorným nadhledem, postavy vězí až po krk v bahně na dně rybníka lidství a to poslední, co chcete, je, aby v něm uvízl i divák (jde o komedii, ne o psychologické drama), takže mu na to nesmí zbýt čas, vše musí přesně navazovat, inscenace musí být proudem, jenž diváka bez škobrtnutí unáší od začátku do konce.

Zároveň ho ale musíte přesvědčit, že zatímco jej táhnete k cíli, aniž by se příliš umazal, samotné postavy jsou uvězněny ve svých nešťastných životech. K tomu je potřeba jisté dávky psychologické věrohodnosti, což se ale tluče s tím, že jde o komedii, k níž patří nadsázka. Klíčem k úspěchu je tak najít tu pravou míru, při níž jsou oba požadavky ve vratké rovnováze.

No a právě tohle všechno se Martině Krátké coby režisérce podařilo, její inscenace je naspeedovaná, zároveň však nechává vyznít křehké momenty, v nichž se ukazuje hlubší podstata postav očištěná o vnější podmínky. Stejně tak funguje i kontrast mezi Joem, který je zvyklý mít věci pod kontrolou a zachovat klidnou hlavu, a rodinou, jež se rozhoduje impulzivně a z dlouhodobého hlediska špatně.

Podívejme se na jednotlivé herce. Vlastimila Žwaka jsem poprvé viděl před pár lety, když zaskakoval v Průstřelu Rackem. Nebyl špatný, ale ani mě nijak výrazněji nezaujal. Zde ztvárňuje Chrise (syna), drogového dealera balancujícího na hraně feťáctví, s hlavou plnou mlhavých plánů na zbohatnutí, jemuž ale chybí schopnosti je realizovat. A hraje ho prostě skvěle, právě jeho postava dodává inscenaci ten správný drajv.

V opozici k němu stojí Ansel (otec) Júlia Kubaščíka, což je prvotřídní srab a vnitřně zlomený člověk. Nemá mnoho prostoru v rámci rodiny ani inscenace, což mi přijde trochu škoda, byť to má svou logiku. I tak si mě ale Kubaščík v této roli získal.

A teď ženy. Kristýna Rybová ztělesňuje Anselovu současnou ženu Sharlu, prospěchářku, jíž jde v první řadě o osobní zisk (stejně jako v druhé, třetí...). No, Rybová mi přišla herecky poněkud... obhroublá? Ale pravdou je, že k její postavě to vlastně docela dobře pasuje, Sharla by sice chtěla být zlatokopkou a bojovat ženskými zbraněmi, jenže jí to moc nejde.

Je-li Rybová syrová, zemitá, pak Aneta Schmidtová coby Vicki (dcera) je éterická, nezúčastněná, jako by z jiného světa, až by se skoro chtělo vykřiknout "No tak, holka, hraj už něco!". To by byl trapas, pravdou je, že v tu chvíli hraje a hraje znamenitě, Vicki je ve vnitřním exilu, její mysl se distancuje od vnějšího světa a své zkušenosti s ním. O to více pak vyniknou její "probuzení", tedy převážně záchvaty, do nichž Schmidtová vložila pozoruhodnou energii.

No a zbývá nám Vadim Usolcev coby Joe. Během první poloviny představení jsem od jedné blízko sedící divačky zaslechl poznámku ve stylu "Škoda toho přízvuku, jinak by to byl skvělý herec." Přiznávám, že v tu chvíli jsem měl tentýž pocit. Když sledujete příběh z amerického Jihu, v němž by Joe měl být oproti ostatním postavám o třídu výše, ale slyšíte ho hovořit se silným východním akcentem, chtě nechtě vstupují do hry naše předsudky. A zde se před Usolcevem musím hluboce poklonit, protože minimálně pro mě je následně suverénně přehrál. Jeho klidný projev ve výrazu i hlasu (a elegantně ulízané vlasy) mě přesvědčil, že on je opravdu Joe - pán situace.

Sečteno a podtrženo, Zabijáka Joea v Pidivadle můžu z celého srdce doporučit, je to jízda, jež stojí za to.

Maryša

Druhou (tedy co do data premiéry první) absolventskou inscenací tohoto ročníku pak je Maryša. Přiznávám, že s tímto textem mám problém, venkovský realismus devatenáctého století je přesně to, co nemusím. Aby se mi jeho inscenace líbila, musí tvůrci přijít s jeho neotřelou interpretací, případně z něj vytáhnout podstatu, kvůli níž má smysl jej inscenovat pro pražáka dvacátého prvního století, a pokud možno eliminovat či aspoň výrazně upozadit ony venkovské reálie.

Režisérské duo Tomáš Petřík - Martina Krátká se však vydali přesně opačnou cestou. Přizvali členy Hereckého studia Švandova divadla a v Pidivadle vytvořili vesnický folklór se vším všudy. Využili jeviště, chodby podél hlediště i prostor kolem sálu, hraje se, zpívá... Uznávám, výsledek je působivý ve své velkoleposti (zvláště v kontrastu k malosti Pidivadla) a musela být fuška ukočírovat pohyb takového množství herců, že při děkovačce musejí stát ve dvou řadách. Stejně tak je obdivuhodné, že to celé funguje, neměl jsem pocit přeplněnosti ani toho, že by to snad někde drhlo. Jenže co je to platné, když to vše slouží k vytvoření iluze, z níž se mi ježí chlupy na celém těle?

Přejděme proto ke komorní složce, tedy psychologii postav a jak si s ní poradili herci, byť zmíním jen pár, kteří mi uvízli v hlavě. Hvězdou celé inscenace je pro mě Július Kubaščík coby Vávra, takové přetělesnění mladého herce ve vdovce v letech se třemi dětmi se hned tak nevidí, bravo.

Stejně tak si pochvalu zaslouží Aneta Schmidtová. Její Maryša je zpočátku vlastně současnou emancipovanou mladou ženou, což je zajímavý posun vůči tradiční Maryše coby naivnímu děvčátku. V druhé půli se pak stává ženou vědomou si svých povinností, byla prodána, přijala svůj úděl a nese ho až do tragického finále. V obou polohách je Schmidtová přesvědčivá, škoda jen, že v klíčové scéně, kdy přijímá svůj osud a jde se vdát za Vávru, jsem neviděl tento zlom dostatečně namotivován, otázkou ale je, čí je to chyba.

A to je tak vše, ostatní se mi ztratili v davu.

Sečteno a podtrženo, Maryša v Pidivadle je dobře udělané studentské divadlo mimořádné ve své spektakulárnosti, pokud netrpíte alergií na český venkov, mohlo by stát za návštěvu.

Závěr

Pokud byste chtěli některou z inscenací stihnout, neváhejte, derniéry se blíží. Zabijáka Joea můžete vidět zítra v rámci PidiFESTu a následně 23. května, Maryšu pak už jen 16. května.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.