Studio Hrdinů

Jevištní ztvárnění literárně-filozofické knihy polské autorky, souboru devíti esejí, který se stal v Polsku literární senzací. Každé vykonané gesto, každý pohyb, každé rozhodnutí by ale mohlo stejně tak dobře nevzniknout. Jak tedy lze KAŽDODENNOST vůbec vnímat? Kombinací filozofické přesnosti a poezie? Každou vteřinu se kolem nás něco děje, ale my si toho nevšímáme. Každodennost totiž existuje tak, jako by zároveň nebyla. Zametá za sebou stopy. Úvahy nad každodenností mají tu moc člověka probudit. Vzpamatuj se, říká, zastav se a vnímej! Pokud to neuděláš, rozplyneš se v nevědomosti...

Inscenace zabývající se dezinformacemi a vytvářením tzv. alternativních pravd a konspiračních teorií. Dnešní Quijote, nebo jedna z jeho podob, by mohl být člověk ne nepodobný konspiračním teoretikům. Někdo, kdo se pod vlivem čtení fantaskních románů a nejrůznějších zpráv o fungování světa, stane bojovníkem za domnělou pravdu a uprostřed svého bytu si vybuduje paralelní vesmír. Svým rozumem a imaginací se ztratí v temné verzi fantaskního universa. Hrdina nebo antihrdina, který vede dialog snad se svou sousedkou nebo sousedem, a nebo neexistujícím bludem, chimérou přitakávající jeho blouznění. Dvě postavy, které vedou místy až intimní rozhovory. Dvě identity, které se dokáží vzájemně dokonale zpochybnit, přiznat hru, hru ve hře...

Monodrama inspirované osobností německého umělce Klause Nomiho, jehož umělecká kariéra trvala poměrně krátce, přesto zanechal na pop-rockové scéně výrazný otisk. Hra o rozpolcenosti, o neslučitelnosti dvou stejně důležitých tužeb – po pochopení a po sebeurčující umělecké expresi. O tom, jaké to je být buď moc, nebo málo, ale nikdy akorát. O vyloučenosti, možná trochu z vlastní viny, ale pořád stejně zničující. O tom, jaké to je být divný mezi divnými. Nomi je neznámý, Nomi nezapadá, Nomi miluje dramatičnost němého filmu a oči Marie Callas. Nomi se ptá, ale neodpovídá. Nomi je pojem, který si nežádá vysvětlení...

Adaptace novely ruského avantgardního autora, který v ní s humorem poodhaluje děsivou realitu života v Rusku napříč staletími. Nesvobodná a strachem svázaná společnost žije jaksi ze setrvačnosti a přijímá svůj osud s fatální paralýzou, která vede pouze k destrukci. Metaforou zla je mrtvá stařena, kterou přes sérii více či méně absurdních pokusů, nelze odstranit. Charmsův výsměch zrůdné sovětské moci je cestou, jak alespoň trochu porozumět pochroumané a tragické ruské duši...

Taneční inscenace odehrávající se v období romantismu, tedy v období plném vznešených ideií, které racionalitu nahrazují fantazií. Tuto iracionalitu se snaží transformovat do současnosti a možné budoucnosti. Snaha odpoutat se od současné celosvětové krize, opustit racionalitu v neracionálním světě, bude nutně cestou do temnoty. Temnoty, ve které chceme nalézt možnosti štěstí...

Inscenace, navazující na úspěšný česko-islandský divadelní projekt „Skugga Baldur“, zabývající se svobodou a nezávislostí jedince, který svou „jinakost“ přijímá jako přirozenost a možnost žít jako autonomní lidská bytost, bez ohledu na hodnocení a soudy okolí. Divadelní adaptace románu odehrávajícího se v Rejkjavíku v posledním roce 1. světové války. Islanďané slaví vítězství staletého boje o nezávislost, zároveň však vypuká epidemie španělské chřipky a vybuchuje sopka Katla. V tomto hraničním momentu se setkávají dívka Sól (Slunce) a osamělý chlapec Máni (Měsíc), jehož osud určuje sexuální orientace i chybějící rodinné zázemí. Jejich platonický, ale intenzivní a osudový vztah odkrývá obrácený a propojený mužský a ženský princip obsažený zároveň ve dvojjediné bytosti. V Rejkjavíku také vznikají první biografy, při filmových projekcích Máni nachází útočiště a objevuje svou vášeň k filmu...

Autorský projekt vycházející ze života a díla americké básnířky a prozaičky Sylvie Plath. Z jejího nevelkého díla je zřetelně patrná potřeba vyslovit svůj osud ve světě, který ji obklopoval. Plath nabízí světu intimní zpověď ženy, která se rozhodla, že je / bude umělcem. Toto rozhodnutí má mimo jiné svou naivně trucovitou podobu, která obnažuje skutečnost, že skuteční umělci se málokdy jako umělci rodí. Ve své poslední tvůrčí fázi je pak jasně patrný tragicky vyhrocený konflikt mimořádně zranitelné mladé ženy s podmínkami, v nichž se ocitla, z nichž psala, a na které se pro svou hypersenzitivní povahu nebyla s to adaptovat...

Jevištní esej inspirovaná posledním textem francouzského filosofa a sémiologa Rolanda Barthesa (1915-1980). „Fotografie neříká nutně to, co už není, ale pouze a najisto to, co bylo. Jednou jsem od jistého fotografa dostal svůj snímek, a ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, nemohl jsem si vzpomenout, kde jsem byl fotografován; zkoumal jsem kravatu, svetr, abych zjistil, v jaké situaci jsem je měl na sobě; marně. Protože to však byl fotografický snímek, nemohl jsem popírat, že jsem tam byl (i když jsem nevěděl kde). Toto zakřivení jistoty a zapomenutí mi způsobilo závrať a ,detektivní‘ úzkost, šel jsem na výstavu fotografa jako bych odcházel na vyšetřování, abych se konečně o sobě dozvěděl něco, co už jsem nevěděl.“

Inscenace vycházející z literárního scénáře ke stejnojmennému filmu z roku 1970, který bývá označován za první český feministický film. Vtipný a sebereflexivní počin, zobrazující osamělou ženu jako kněžku chutí a vůní erotizované krmě, jejíž nuancované výtvory (a nejen ony) končí v chřtánu uctívaného machistického belzebuba. Jak se ale na tyto postavy dívat dnes, kdy jsou role muže a ženy v kuchyni a okolí myšleny a prožívány úplně jiným způsobem? Herečka a herec hrají role a hrají si s rolemi. Dodnes nás jímá „tesknice“ nad vlastní osamělostí a konfliktní touhou po spojení a slabost pro rozinky může být velice nebezpečným symptomem...

Autorský projekt vycházející z díla německého spisovatele a dramatika Wolfganga Borcherta (u nás nepříliš známého), který se jako jeden z prvních německých autorů otevřeně vyjadřoval k tragickým událostem a traumatům spojeným s 2. světovou válkou. Borchertův člověk, mladý zhrzený hrdina, se vrací s nevyhojitelným vnitřním zraněním, nemůže v sobě zaplašit děs z války. Zpřetrhala v něm všechny jeho ideály a sny, stala se mu destruktivním prožitkem. Rytmus jeho řeči je koktavý, skoro jako by zapomněl mluvit. Jeho myšlenkám schází logická vazba, zničené nervy absurdně reagují na vnější podněty. Tento stav ústí nakonec v pocity bezpředmětného strachu a úzkosti...

Inscenace odkazující k jednomu z nejvýznamnějších děl filozofa Jana Patočky, jenž je také ústřední postavou hry, která se s uměleckou licencí soustředí na poslední etapu života tohoto filozofa, tedy období po sepsání Charty 77. Patočkův postoj k pravdě, svobodě slova a odmítání nevyžádané moci vedoucí ke konfrontaci s mocí která tyto hodnoty potlačuje, je stále aktuální. Inscenace je expresivním, přesto přehledným rejem, v němž se mísí policejní výslechy s poetickými odkazy k Máchovi, Beethovenovi nebo i k Pavlu Zajíčkovi. Nejde o budování hrdinského kultu Jana Patočky, ale o nalezení v jeho díle a životě sílu k tomu, postavit se jakémukoli projevu nesvobody i v současnosti...

Autorská hra, v jejímž středu pozornosti je zrak, pohled, tvář lidí pozorujících i pozorovaných. Hra s naší pozorností, vnímáním i tradičním divadelním uspořádáním. Princip znejištění vede ke zbystření pozornosti a netradičním významům. Stovky slov kvůli jediné větě, desítky gest pro jediné „ach“. Herní principy se střídají a proměňují tak, aby divák pokud možno nezapomínal sám na sebe a svoje prožívání...