Studio Hrdinů

Multižánrová inscenace zabývající se tématem pandemické situace, která se vyjadřuje především tancem, ale výrazně pracuje i s mluveným slovem a výrazným výtvarným pojetím. Pandemie nás uvrhla do „společenské smrti“, mění naše návyky a uzurpuje si téměř všechnu naší pozornost. Do nejsložitější situace se dostaly ženy - matky. Právě díky nim nemá být inscenace jen produktem extrémní doby, ale univerzálním obrazem naší společnosti...

Dystopická hra z blízké budoucnosti o lidech a prasatech. Tři části, tři různé dramatické formy, tři perspektivy a tři příběhy o hledání lidskosti na nečekáných místech.

Inscenace o kontroverzním japonském umělci, především ale spisovateli Jukio Mišimovi. Ten se asi nejvíce proslavil svou skandální sebevraždou, která představuje jakési završení jeho vnitřního světa, ve kterém je krása nejvyšší hodnotou. Zároveň je ale tato hodnota naprosto paralizující a jediným způsobem, jak se s ní vyrovnat, je její destrukce. Mišimův svět je plný temné sexuality a postupně narůstajícího nacionalizmu, který snese srovnání s fašistickou ideologií. Japonsko po druhé světové válce je laboratoří, ve které se léta přetrvávající tradice a hodnoty boří. Čím si západní kultura procházela staletími, zde probíhá v řádu několika let. Mišima se tak stává tragikomickou figurou, která bojuje za samurajské tradice, a žije ve vile postavené v toskánském stylu...

Projekt vycházející z literárního fenoménu díla Eleny Ferrante, autorky-přízraku, jejíž románová tetralogie „Geniální přítelkyně“ získala věhlas na celém světě. Vedle tématu konstruovaní ženské totožnosti vylíčené s výjimečnou upřímností, tedy bez anestezie a opomíjeni citlivých i stydlivých zkušeností, cyklus bolestivě vypraví o rozporné potřebě společenského povýšení. Inscenace se soustředí na zvláštní mechanismus přátelství žen, ve kterém jsou rivalita a vzájemná fascinace hnacím motorem hledání „lepšího života“ – seberealizace, vzájemného dokazovaní si svých schopností, talentu a zároveň jsou i určitým ohrožením, protože narušují konvence a obecně přijímané normy. Další perspektivou jsou společensko-kulturní souvislosti Polska a Česka...

Dramatizace klíčového románu poválečné literatury, který je předzvěstí konce „velkého subjektu“ a který pojednává o člověku, jenž utekl z vlastního já. Na švýcarských hranicích zadrží policie muže identifikovaného jako známého curyšského sochaře Anatola Ludwiga Stillera. Muž svou totožnost tzv. identitu odmítá a tvrdí, že je Mr. White – navíc občan USA (kovboj). Vyšetřování pokračuje...

Hra tématizující silnou až autobiografickou linii, ve které má hlavní roli umělec zahnaný do lidské i umělecké slepé uličky. Vede zápas s osamělostí a sebezničujícím nedosažitelným perfekcionismem. Interpretace hry záměrně obchází předepsaný dialog stárnoucích bratrů – žongléra a herce. Divák se tu setkává s postavami výrazně mladšího věku – jedna je reálná a reprezentuje svět činohry, druhá symbolická a přichází ze světa fyzického divadla...

Inscenace vychází z autentických rozhovorů s lidmi, kteří se narodili jako nevidomí, a zabývá se tématem snů nevidomých. Vztahují se k vizuálně založeným myšlenkám? Jak zní? A jak se vytvářejí narativní struktury ve snech lidí, kteří nikdy neviděli a jejichž podvědomí se nevyjadřuje obrazy...?

Velice vzdálená variace Perraultovy pohádky o muži s barevnými vousy, sarkastická parafráze fenoménu vražedných mánií. Variace na téma boje a závislosti na pohlaví, v níž se střídá ironie s patosem a hrůznou poezií scén. Zavražděné ženy hledají lásku „až za hranice“, lásku, pro kterou by zemřely. Ve smrti tedy nacházejí Modrovousovým přičiněním spásu, nacházejí to, co hledaly. Modrovous Heinrich Blaubart je „zcela průměrný, ještě k tomu nesportovní prodavač bot s příjmy, které jsou všechno ostatní, než mimořádné“. Je to muž bez tužeb a zálib, který, aniž by po tom zvlášť toužil, potká sedm žen. Ty jej všechny konfrontují se svojí představou lásky. Představa je na něho příliš intenzivní – a každý vztah tak skončí smrtí...

Monodramatická adaptace novely známé francouzské spisovatelky, která nutí člověka přehodnotit pojem lidskosti a přes jednoduché, ale silné dramatické vyprávění podává svědectví o důležitosti determinace, empatie a souvztažnosti v časech, kdy je zla tolik, že za ním přestávame vidět konkrétní tváře lidských bytostí stejných jako jsme my. Stylisticky strohý, nepatetický denníkový zápis o čekání na návrat muže z koncentračního tábora, zrcadlí archetypální drama a zároveň nabízí výjimečně citlivě vykreslený portrét individuální ženy, která v masovém šílenství konce války zachraňuje lidstvo v podobě snahy o záchranu jednoho člověka...

Inscenace podle povídky Franze Kafky o tom, co se nazývá civilizace z pohledu opice. Přednáška Opičky před vědeckou obcí. Popis procesu sebeoptimalizace. Situace, která pro Opičku nemá jiné východisko než nemilosrdnou adaptaci...

Dramatická báseň o nicotě, v níž se přízračná a absurdní atmosféra snoubí se sklony pro jazykový experiment. Opulentní hostina je záminkou k manipulaci, mocenskému boji i naivnímu hledání dobra, pravdy, krásy. V komorní atmosféře luxusní vily hledáme kořeny vlastní nicotnosti, nihilismu prorůstajícímu do všech společenských vrstev, rodinných vazeb i buněk lidského organismu, pátráme po příčinách zdánlivě bezdůvodného a zbytečného zla. Milujeme toho, kdo nás nemiluje, můžeme se mstít i nechat si transplantovat hlavu. Jídelna, obývák i bazén se proměňují v bitevní pole, které můžeme ovládnout nebo se nechat sežrat. Útržky křivd jako předehra k tanci smrti...

Upravená verze hry Wolframa Lotze variuje základní otázky po smyslu života a touze nezmizet ze světa beze stopy. V beckettovsky vykloubeném časoprostoru se potkává nesourodá skupina hrdinů, která vysílá své vzkazy „veškerenstvu“ do hlubokého vesmíru...

Jevištní podoba románu Petry Hůlové, která se v něm sebereflexivně obrací ke své vlastní masce autorky – analytičky. Revize feministické touhy po nezávislosti, po individuálním právu organizovat si svůj životní monolog, ovšem bez zábran a vědomí následků? Vypravěčka (jako Elfriede Jelinek červené knihovny) stojí v noci na balkóně a shlíží dolů na lidi. Vzpomínky jí unikají a roubují se navzájem. Na dně které lahve se ztratilo dítě, kde vyprchala láska k muži? Jeden Jarda, mlčky stínující v obrazech z minulosti, a před ním pět hereckých hlasů – pět fází života rozpité identity...

Scénická koláž z textů a fragmentů deníkových zápisů Paula Klee. Hra zabývající se složitým tématem tvorby, vzniku uměleckého díla, identity, autorství, aktu tvoření, filozofickými otázkami, absurditou a paradoxem lidské existence. Mikrokosmos dvou hrdinů uvězněných ve svých rolích, úkolech, posláních i povoláních. Jejich každodenním údělem je rekonstrukce skutečnosti. Už nevědí, jak dlouho to dělají. Ve chvíli, kdy se vzdávají své snahy, kdy se osvobodí od otroctví každodenních zápisů, pocítí euforii i závrať, součástí jejich experimentu je experiment ukončit...

Hra o jedné z největších akumulačních vodních elektráren na světě, v Kaprunu v rakouských Alpách, jejíž stavba si podle oficiálních poválečných údajů vyžádala 160 obětí, jichž ale ve skutečnosti bylo mnohem více. Se stavbou se začalo již ve dvacátých letech, za dob nacismu se intenzivně pokračovalo, nejprve za pomoci dobrovolníků, poté již šlo o totálně nasazené a o válečné zajatce. Kaprun za sebou táhne dlouhý krysí ocas národního mýtu, který je ale doslova postaven na kostrách a vyčerpání mrtvých, kteří tak byli obětováni přírodě, mnozí zemřeli mj. v lavinách. Zemřeli přímo či nepřímo kvůli přírodě...

„Hořké lamento“, inspirované postavou lucemburského spisovatele Manderscheida a jeho zkušeností z návštěvy Prahy, která již neexistuje. Země je zmítána občanským konfliktem, pocit bezradnosti prohlubují uprchlíci v Bělé. Odkud jsme vyšli? Kde jsme? Kam se ubíráme? Tři ženy, intelektuálky bytující ve svérázné klauzuře, předkládají anamnézu země, nabízejí lidu svou interpretaci současnosti. Ptají se, jak uchopit češství, jaké je naše místo v Evropě, kam se emancipovala naše společnost. Stejně jako zbytek české elity mají za to, že pracují pro vlast. Něco podstatného o nich samých jim však uniká...

Inscenace inspirovaná souborem textů Petra Borkovce „Berlínský sešit“ z knihy „Zlodějíček“, scénický tvar impresionistické, abstraktní a ambientní formy. Doba se nezvratně zrychluje. Dnešní člověk ztrácí možnost zastavit se a vidět věci, které ho obklopují. Ztrácí možnost ponořit se do poetiky všedních věcí a přerušit tak převažující tok myšlení společnosti. Pozvánka tichého pozorovatele do pomíjivých okamžiků tohoto světa, na výlet, na oslavu vnímání času, oslavu toho kdo jsme...

Divadelní debut známého českého spisovatele, který se krom tématu „domovina“ zabývá i životním osudem herce a truhláře Stanislava Majera, jakož i příběhem Studia Hrdinů a s ním spojených tvůrců. Co je Česko? Kde Česko začíná a kde končí? Kdo chce v Česku žít? Kdo tady žije, a proč? Cítí se zde Majer a jemu podobní jako doma, či jako v cizině? Za jaké situace by Majer a jemu podobní přijali Česko za svůj domov? Kdo nebo co nese vinu za současnou nechuť Majera a jemu podobných k Česku? Nese vinu za nechuť současný český prezident...?

Autorské a polemické uchopení slavného románu Ladislava Fukse o osudu pražského Žida. „Ludus o zápasu, kletbách, hovorech s Bohem a s láskou Sli a o tréninku, jak vést dialog se smrtí. Směr lágr.“

Hra o vině a nevině, o předsudcích a empatii, ale především o komplikovanosti těchto entit v kontextu postkoloniálního vývoje světa. Afričan Akin Musa přišel ve své vlasti o ženu a dítě a nyní „v srdci Evropy“ navázal nový vztah s běloškou. Jednoho dne policie našla jeho partnerku mrtvou a Akin spíše než na svůj žal, musí myslet na to, jak se obhájit. Atmosféra v cele předběžného zadržení je o to tíživější, že v proudu vzpomínek a výčitek se zjevuje postava jeho mrtvé africké ženy; jeho vnitřní hlas, který zpochybňuje hodnoty evropského štěstí a úspěchu, za kterými se vydal...

Divadelní adaptace románu islandského autora, jenž se řadí k tamním nejosobitějším umělcům současnosti. Moderním jazykem převyprávěná legenda o zákeřném tvoru skugga-baldurovi, kříženci kočky a lišky. Prostý příběh o lovu lišky v exotické oblasti věčného ledu je zároveň básní v próze s ekologickým podtextem a také ho lze vnímat jako filozofické zamyšlení nad odvěkým bojem dobra a zla, zločinu a trestu či soucitu a opovržení. Kromě démonického pastora Baldura je hlavní protagonistkou příběhu Abba, dívka postižená Downovým syndromem, kterou k sobě přijal evropsky vzdělaný přírodovědec a cestovatel Fridrik...

Divadelní ztvárnění jednoho ze stěžejních prozaických děl evropské moderní literatury. Fiktivní deníky dánského aristokrata odráží duchovní a existenciální pozici mladého umělce na pozadí rychle se měnícího světa. Snaží se o vyrovnání se s evropským kulturním dědictvím, které je na jednu stranu prodchnuto vědomím následování tradice, zároveň je pro něj však typická tendence k vymezování se vůči ní. Je plný úzkosti plynoucí z nepochopitelného rozporu mezi důvěrně známým světem dětství, který je zakoušen jakožto stále přítomné chybějící, a anonymitou současného velkoměsta...

Dosud se rozsah násilí a anarchie vkomponované do Haškova významného románu buď ne zcela dostatečně oceňuje, anebo se přímo ztrácí při překladu nebo výkladu díla. Válečný folklór se ukázal být chytlavější než její realistické vylíčení. Ale co kdyby se Hašek vzal doslova a psychologická studie věčného parazitování (nezáleží na tom, zda jde o Čecha nebo příslušníka jiného národa) by se stala východiskem pro soudní řízení...?

Inscenace na motivy scénáře ceněného českého filmu z roku 1966, který později dlouhá léta patřil mezi několik „trezorových“ snímků. Podobenství o lidské konformitě, o tom, za jakou cenu je člověk ochotný přizpůsobit se společenské poptávce, aby mohl být šťastný a zapomenout na události, které zdánlivě nemůže ovlivnit, aby mohl žít a přežít. Co když se ale najde někdo, kdo nechce přistoupit na pravidla společné kolaborace, viny a lhostejnosti? Co s ním, když odmítá láskavé pozvání k slavnostní tabuli...?

Literární předloha inscenace rafinovaným přeháněním zpochybňuje princip oidipovského komplexu a vlastně celou pečlivě vytvářenou fikci a jen ještě dál znejisťuje otázky vztahu umění a skutečnosti. Hlavním protagonistou je smyšlená postava venkovského šlechtice a výtvarného kritika-amatéra sira Andrewa Marbota, žijícího v první třetině 19. století, jehož osudový zájem platí otázkám vnímání uměleckého díla, na které pohlíží psychologicky a psychoanalyticky. Důležitým rozměrem je Marbotův incestní vztah s vlastní matkou...

Inscenace inspirovaná osobností Simone Weilové (1909-1943), francouzské filosofky, anarchistky, odborářky, učitelky, dělnice, mystičky, židovky bez tóry, marxistky bez partaje, Ježíšovy učednice bez církve. Zapojila se do španělské občanské války, po onemocnění tuberkulózou se v exilu odmítla léčit a jíst, chtěla se podílet na utrpení Francouzů. Byla neklasifikovatelná, nezařaditelná do nějakého systému či církve a přitom jednotná v myšlení a jednání a naprosto autentická touhou po smyslu a hledání pravdy...

Projekt vycházející z libreta, básnické skladby, vzniklé propojením tří základních sbírek básníka Pavla Zajíčka (Přetrženej film, Šedej sen, Kniha moří), které jsou dobovým odrazem autorova vidění světa a otiskem jeho ryzí tvorby.

Hra tematizující vztah herce a postavy (v tomto případě divokého zvířete) a popisující odvrácenou stranu herecké profese. Maska, jako součást každodenní existence jejího nositele, postupně prorůstá do skutečnosti, přestože začíná být nesnesitelnou, už nejde odejmout. Atributy divadelní postavy se stávají neodmyslitelnou součástí osobnosti jejího představitele a  naopak. Člověk jedná jako zvíře, zvíře myslí jako člověk a je potřeba si uhájit teritorium a udržet se při životě za každou cenu. Zvířata bojují o příležitost zahrát si v další show. Kdo tohle přežije...?!

Poetické (post)pohádkové drama, které svým až psychoanalytickým rozměrem velmi současně pojímá mýtus Sněhurky, jakožto „ozdravovacího“ rituálu. Radikální dekonstrukce pohádky, která je stylizovaným filosofickým diskursem mezi heideggerovským lovcem a emancipující se Sněhurkou. Komplexní usmiřovací fantazie vedou ke kolektivnímu vytěsnění traumatu Sněhurky, myslivce a královny...

Hudebně-divadelní adaptace novely z roku 1906, která byla kvůli ve své době skandálnímu obsahu poprvé publikována až patnáct let po svém vzniku. Dvacetiletá dekadentní dvojčata pocházejí z bohaté mnichovské rodiny, Siegmund studuje dějiny umění, Sieglinda čeká na svatbu s úspěšným podnikatelem. Dvojčata se však mnohem raději věnují sobě, lásce k estetice a k hudbě Richarda Wagnera. Společná návštěva Wagnerovy opery končí incestem...

Činoherně-hudebně-pohybový autorský projekt inspirovaný moravským rodákem Johannem Gregorem Mendelem, jenž svými pokusy na křížení hrachů jako první odhalil princip genetiky a kódu DNA.

Inscenace vycházející se syntézy textů geniálně literárního outsidera Roberta Walsera a zároveň jeho interpretací. Na první pohled nevzrušivý, jednoduchý a jemný příběh v sobě obsahuje univerzální téma složitosti lidské existence, nemožnosti dosažení ideálu i zlo, které má kořeny v hlouposti.

Apolitický pohled na mýtus Julia Fučíka, člověka obdařeného sociálním temperamentem, který může být inspirující nebo sloužit jako varující příklad zároveň.

Dialog dvou žen, matky a dcery, inspirovaný skutečnými osudy Mileny Jesenské a Honzy Krejcarové. Rekapitulace životů plných protikladů v kuchyni – centru domova a rodinného života, který ani jedna z nich v harmonické podobě nikdy nepoznala. Neustálý pohyb mezi vznešeností a přízemností, krásou a ošklivostí, luxusem a nedostatkem, ideálem duchovní čistoty i nejnižšími pudy určuje hranice jejich existence na pomezí reality a vysněných představ...

Divadelní podoba stejnojmenné postapokalyptické novely o osamělosti lidského vnímání, zamilovanosti, touze po lidské blízkosti a současně nemožnosti blízkost snášet. Muž přežil zničující 3. světovou válku, už šest let neviděl jiného člověka. Po dlouhém bloudění přírodou a ruinami zaniklé civilizace se setkává se ženou Lízou. Možnost nového začátku dvou posledních lidí na světě ale není jasná. Není zřejmé, zda Líza je skutečná žena nebo ztělesněným přáním osamělého jedince...

Divadelní podoba kontroverzní novely. Monolog Andreje Daniloviče, mocného a udatného člena osobní gardy všemohoucího všemohoucího panovníka Gosudara, předvádějícího své heroické činy spáchané během jednoho běžného pracovního dne. Bizarní estráda postupně přeroste v přehlídku krutostí a demonstraci absolutní moci, proti které se nelze postavit. Co začalo ranní toaletou a koupelí v páře, skončí ve vychladlé vodě, kde se vznáší bezvládné tělo se psí hlavou...

Hra o světě odsouzeném k záhubě. Zkušenosti první světové války, chudoba, kolonialismus a antisemitismus daly vzniknout dvěma určujícím ideologiím 20. století. Hrdinou je symbolicky doktor procházející světem, který nelze vyléčit. První část ukazuje život v koloniích, druhá dekadentní meziválečnou společnost v USA, třetí pak Společnost Národů ovládanou lstivými Židy, závěr se odehrává na příkladně chudobném předměstí Paříže.

Monodrama o smyslu a úloze umění v dnešním světě, poukazující na existenci pravidel, kterým se dlouhodobě a mnohdy nevědomě podřizujeme, abychom své životy učinili alespoň zdánlivě smysluplnějšími a pokusili se získat moc nad rychle plynoucím časem, kterým je náš život vymezen. Sam je umělec, který zkoumá hranice svých možností. Dobrovolně sám sebe uvězní do vlastnoručně vyrobené klece, aby tam strávil jeden rok v naprosté izolaci...

Netradičně pojatá inscenace, zabývající se uměním a otázkami transplantací, přesídlení. Mnohavrstevnatý příběh jedné věci uvnitř jiné. Příběh cizího srdce v cizím těle, cizí kultury v kultuře jiné země, divadla v galerii, postavy uvnitř herce, inscenace uvnitř samotného divadelního publika...

Působivé monodrama o možnostech umění v dnešním světě. Co může umění v našem světě ztvárnit, způsobit, změnit?

Satirické a jazykově svébytné pojednání o světě z pohledu dvou „kapacit“, umělce a vědce, veličin oficiální kultury a vzdělanosti.