Hra o britské vědkyni Rosalindě Franklinové a o její často přehlížené roli při objevu dvojité struktury šroubovice DNA. Americká autorka nahlíží nejen na profesní život chytré, tvrdohlavé a odvážné ženy pracující na poli, kterému dominovali muži, ale zabývá se i jejím osobním životem a obětí, které pro vědu přinesla. Spolek Kašpar na své stálé scéně v Divadle v Celetné byl prvním českým souborem, který hru nastudoval. Hlavní role je pro její představitelku velkou výzvou a Eva Elsnerová pod vedením Filipa Nuckollse podává výborný soustředěný výkon.

Autorský projekt Divadla Vosto5 postavený na půdorysu běžné schůze SVJ, tedy společenství vlastníků bytových jednotek. Je třeba se domluvit na společných záležitostech, ale různorodí vlastníci nenachází společnou řeč, konflikty gradují... Jiří Havelka výtečně odpozoroval situace i lidské povahy a napsal komedii, která je trefnou sondou do dnešní společnosti a z jejíhož humoru chvílemi až mrazí. K autenticitě významně přispívají vhodně vybraní herci. Společenský sál pražského Masarykova nádraží je pro inscenaci ideálním prostorem, diváci se zde stávají doslova součástí schůze.

Hra britské autorky je humorným i vážným příběhem o čtyřech ženách ze čtyř generací jedné rodiny. Ve velmi dlouhém časovém úseku více než šedesáti let jsou líčeny komplikované rodinné vztahy, složitost lidských situací i to, že se z provázaných vazeb často obtížně hledá cesta ven. Děj se neodehrává kontinuálně, autorka se dopouští skoků v čase, čímž zdůrazňuje zajímavé souvislosti, paradoxy a opakování lidských osudů. Herečka Diana Šoltýsová si před lety ve hře sama zahrála, nyní navázala na svou práci pedagožky a s několika čerstvými absolventkami pozoruhodnou hru nastudovala jako režisérka.

Izraelka Hadar Galron, mj. autorka úspěšné hry Mikve, převedla film z roku 2008 (na jehož scénáři se spolupodílela) do divadelní podoby a inscenaci v Mladé Boleslavi dokonce osobně zrežírovala. Galron se ve své tvorbě systematicky věnuje životu v ortodoxních židovských komunitách, zvláště ženské problematice. V pravidlech a řádech, které tamním lidem komplikují život, lze však najít paralely i s problémy lidí v evropských státech. Hra o hledání svobody, příběh o lásce ve všech jejích podobách, o odvaze, o touze postavit se všemu posvátnému, a přesto uspět. Dotýká i problematiky u ortodoxních Židů nepřípustného milostného vztahu dvou dívek.

Není třeba představovat jednu z nejslavnějších knih všech dob, která se těší neutuchající oblibě mezi dětmi i dospělými. Na motivy pohádkového příběhu vznikl ve Studiu Dva divadle originální hudební projekt s hudbou a písněmi Kryštofa Marka. V inscenaci režiséra Šimona Cabana s promyšlenou výtvarně-režijní koncepcí ztvárňuje jedinou roli famózní Jan Cina.

Jedno z nejvýznamnějších děl českého dramatu dostalo v nastudování Divadla Petra Bezruče moderní vizáž. Inscenace se silnou výpovědní hodnotou a s domyšlenými situacemi, které dostávají v celkovém kontextu další rozměr. Precizním hereckým výkonům dominuje Pavla Gajdošíková v titulní roli. Tragický osud nešťastné dívky donucené podlehnout společenskému a rodinnému nátlaku našel v Ostravě svoji režisérku.

Petr Zelenka připravil se souborem Dejvického divadla již čtvrtou vydařenou inscenaci vlastní hry. Tentokrát zpracoval život a objevy jednoho z nejvýznamnějších českých přírodovědců profesora Antonína Holého, jehož jméno není široké veřejnosti známé tak, jak by si zasloužilo. Právě z českých chemických laboratořích vzešly látky, které po velice strastiplném průmyslovém vývoji dnes léčí AIDS u více než osmdesáti procent pacientů na celém světě. Zelenka ve zdánlivě neatraktivním tématu objevil překvapivý dramatický potenciál a dokázal podstatu vědecké práce i širší souvislosti přiblížit divákům, aniž by se uchyloval k laciným zjednodušením.

Diváci si možná ještě pamatují výrazné inscenace dramat Thomase Bernharda, které kdysi v repertoáru Divadla Na zábradlí nešly přehlédnout. Divadlo na ně nyní svým způsobem navázalo dramatizací Bernhardova románu, který v polovině 80. let vyvolal jeden z největších skandálů moderní rakouské literatury. Inscenace režiséra Jana Mikuláška autorovu nemilosrdnou společenskou kritiku zdárně zprostředkovává a zároveň nenásilnými aktualizacemi přibližuje českému divákovi. Zaujmou i vyvážené herecké výkony a pozoruhodná výprava.

Po ostravské inscenaci uvedlo pozoruhodné kanadské drama o životě s handicapy také Městské divadlo Mladá Boleslav. S citem a pochopením se podařilo zprostředkovat silný příběh a vybalancovat jeho tragickou podstatu s humorem. Pečlivá režie Petra Mikesky se odráží na hereckých výkonech, jimž vévodí Roman Teprt a Milan Ligač - ten v propracované studii tělesně postiženého dospívajícího chlapce.

Neobyčejný muzikál o kruté pomstě londýnského holiče Benjamina Barkera alias Sweeneyho Todda za nespravedlivé vyhnanství, patří k těm vůbec nejobtížnějším. Plzeňští herci však v pěveckých partech obstáli. Pomohl k tomu i vynikající překlad. Na malé scéně DJKT režisér spolu se scénografem přidávají velkou bezprostřednost a promyšlenou iluzivní hru, která vtahuje diváka do panoptikálního dění. Má to vtip, jde z toho i mráz, muzikál neustále překvapuje propojením brakovosti předlohy a vznešených árií, dramatičnosti a komiky. Režisér Lumír Olšovský a jeho spolupracovníci zdolali další obtížný vrchol.

Po určitém mezičase, kdy v DD proběhla změna na postu uměleckého šéfa, tato scéna opět vyrukovala s inscenací, která se může pyšnit všemi pozitivy, jež stojí za dlouholetým úspěchem tohoto divadla: jedinečnou souhrou, precizní režií a neobvyklou dramaturgií. Dvě rozdílné části hry pojí smysl pro originální humor, navíc se trefně (každá rozdílným způsobem) obracejí k dnešku. Zatímco v té první herci v jakýchsi self-etudách na téma „herec – člověk – hranice hříchu a svědomí“ přirozeně odtajní střípky svých civilních já, v té druhé s neméně odzbrojující samozřejmostí odprezentují nečekaný příběh, při němž jsou všichni doslova profackováni realitou.

Pozoruhodně konstruovaná tragikomedie originálně zpracovává problematiku Alzheimerovy choroby. Neopomíjí úděl nejbližších, kteří jsou nuceni řešit nekonečnou sérii problémů, ale především dává nahlédnout do duše postiženého jedince. Zdařilá inscenace MDP na scéně Divadla Rokoko zaujme scénickým řešením a především výtečným výkonem Jana Vlasáka, který náročnou roli obsáhl způsobem, který diváku nedovolí vydechnout. Zprostředkovává vhled do pozvolného ztrácení, permanentně znejišťuje i publikum, vtahuje do chaosu mysli titulní postavy. V tomto směru cizeluje režisér inscenaci k až strašidelné dokonalosti.