Petr Zelenka připravil se souborem Dejvického divadla již čtvrtou vydařenou inscenaci vlastní hry. Tentokrát zpracoval život a objevy jednoho z nejvýznamnějších českých přírodovědců profesora Antonína Holého, jehož jméno není široké veřejnosti známé tak, jak by si zasloužilo. Právě z českých chemických laboratořích vzešly látky, které po velice strastiplném průmyslovém vývoji dnes léčí AIDS u více než osmdesáti procent pacientů na celém světě. Zelenka ve zdánlivě neatraktivním tématu objevil překvapivý dramatický potenciál a dokázal podstatu vědecké práce i širší souvislosti přiblížit divákům, aniž by se uchyloval k laciným zjednodušením.

Diváci si možná ještě pamatují výrazné inscenace dramat Thomase Bernharda, které kdysi v repertoáru Divadla Na zábradlí nešly přehlédnout. Divadlo na ně nyní svým způsobem navázalo dramatizací Bernhardova románu, který v polovině 80. let vyvolal jeden z největších skandálů moderní rakouské literatury. Inscenace režiséra Jana Mikuláška autorovu nemilosrdnou společenskou kritiku zdárně zprostředkovává a zároveň nenásilnými aktualizacemi přibližuje českému divákovi. Zaujmou i vyvážené herecké výkony a pozoruhodná výprava.

Po ostravské inscenaci uvedlo pozoruhodné kanadské drama o životě s handicapy také Městské divadlo Mladá Boleslav. S citem a pochopením se podařilo zprostředkovat silný příběh a vybalancovat jeho tragickou podstatu s humorem. Pečlivá režie Petra Mikesky se odráží na hereckých výkonech, jimž vévodí Roman Teprt a Milan Ligač - ten v propracované studii tělesně postiženého dospívajícího chlapce.

Neobyčejný muzikál o kruté pomstě londýnského holiče Benjamina Barkera alias Sweeneyho Todda za nespravedlivé vyhnanství, patří k těm vůbec nejobtížnějším. Plzeňští herci však v pěveckých partech obstáli. Pomohl k tomu i vynikající překlad. Na malé scéně DJKT režisér spolu se scénografem přidávají velkou bezprostřednost a promyšlenou iluzivní hru, která vtahuje diváka do panoptikálního dění. Má to vtip, jde z toho i mráz, muzikál neustále překvapuje propojením brakovosti předlohy a vznešených árií, dramatičnosti a komiky. Režisér Lumír Olšovský a jeho spolupracovníci zdolali další obtížný vrchol.

Po určitém mezičase, kdy v DD proběhla změna na postu uměleckého šéfa, tato scéna opět vyrukovala s inscenací, která se může pyšnit všemi pozitivy, jež stojí za dlouholetým úspěchem tohoto divadla: jedinečnou souhrou, precizní režií a neobvyklou dramaturgií. Dvě rozdílné části hry pojí smysl pro originální humor, navíc se trefně (každá rozdílným způsobem) obracejí k dnešku. Zatímco v té první herci v jakýchsi self-etudách na téma „herec – člověk – hranice hříchu a svědomí“ přirozeně odtajní střípky svých civilních já, v té druhé s neméně odzbrojující samozřejmostí odprezentují nečekaný příběh, při němž jsou všichni doslova profackováni realitou.

Pozoruhodně konstruovaná tragikomedie originálně zpracovává problematiku Alzheimerovy choroby. Neopomíjí úděl nejbližších, kteří jsou nuceni řešit nekonečnou sérii problémů, ale především dává nahlédnout do duše postiženého jedince. Zdařilá inscenace MDP na scéně Divadla Rokoko zaujme scénickým řešením a především výtečným výkonem Jana Vlasáka, který náročnou roli obsáhl způsobem, který diváku nedovolí vydechnout. Zprostředkovává vhled do pozvolného ztrácení, permanentně znejišťuje i publikum, vtahuje do chaosu mysli titulní postavy. V tomto směru cizeluje režisér inscenaci k až strašidelné dokonalosti.

Divadlo v Dlouhé přišlo s další žánrovkou pro celou rodinu. Rok a čtvrt dospívání Adriana Molea, britského puberťáka, je základem pro hudební retro inscenaci – zde naplno nastupuje originální vklad tvůrců a muzikálního souboru. Sledujeme veselé vyprávění o vážných tématech a Martin Matejka má ušitou roli, se kterou bude dlouho spojován (asi jako jeho kolega Pavel Tesař v Aškenázym). Poetika komedie v hudebním rámci je souboru DvD vlastní a barvité modelování figurek pobaví, stejně tak doprovodné komentáře vložené do písní.

Divadlo Letí skrze tento nový Mayenburgový text divákům předkládá propracovanou analýzu doby a mechanismů, kterak se k moci dostávají machističtí političtí lídři. Absurdní komedii založené na metafoře a nadsázce dominuje slizce běsnící Tomáš Kobr. Režisér respektoval text a se svým týmem s ním náležitě pracoval, ve výsledku tak sledujeme herecky vzácně vyrovnanou inscenaci, vyprávějící příběh, který stojí za zamyšlení.

Kanadský autor se dotýká témat, která jsou mezi širší veřejností stále do jisté míry tabuizovaná. Ve své podstatě tragický příběh jedné rodiny není podán pesimisticky, nenásilně se v něm objevuje i humor, k němuž se hrdinové hry pod vývojem událostí přirozeně uchylují. V Národním divadle moravskoslezském pozoruhodnou hru nastudoval režisér Janusz Klimsza v české premiéře. V komorním prostoru zkušebny Divadla Antonína Dvořáka mohou diváci z bezprostřední blízkosti ocenit skvělé herecké výkony, nejnáročnější úlohy tělesně postiženého mladíka se s obdivuhodným nasazením zhostil Robert Finta.

Absurdita měnící se v realitu je nadčasový vzkaz této hry, kterou herci z Komorní scény Aréna interpretují s důrazem na grotesknost situací. Režie soustředěná na hru, její situace a její postavy, vystihuje neviditelný byrokraticko-mocenský pakt, který ví, jak ovládat, jak manipulovat… I v této nové inscenaci Havlovy hry je cynismus technologů moci dobře živený přizpůsobivostí, nerozhodností, až zbabělostí, herci přesvědčivě vystihnou různé typy lidí, a předloží tak vlastně mechanismy fungování babišovsko-zemanovské doby.

Amazonky jako symbol extrémistických pnutí ve společnosti, jako důkaz snadného sklouznutí do záhuby, když agrese si podá ruku s letargií a provokace je metoda. Strhující fyzické divadlo se tedy odráží od živého tématu. Práce Lenky Vagnerové se vyznačují velkou originalitou, nejinak je tomu i v tomto případě. Gradující podívaná pracuje s dynamickou choreografií (až akrobacií), divadelní zkratkou nebo perfektním light designem. Promyšlená struktura místo katarzní tečky dovede diváka spíše k úžasu.

„Loserovský“ humor se opět propojuje s vrcholnou akrobacií. Divácké smysly podmaní a okouzlí poeticky laděné putování životními kolapsy, které jsou našimi věrnými společníky už od dětských her. Kolaps neotřele interpretují jako fenomén paradoxů, něco, co nás sráží a současně pozvedá, brzdí a současně posouvá, zraňuje a současně zoceluje... Vedle uchvacujících akrobatických prvků a emocionálně silných okamžiků inscenace poutá také prací se světlem nebo svou hudební stránkou.