Jiří Hána ve stylizované roli Čapka se potkává s velkou rolí. Na scéně Divadla Rokoko sledujeme věrohodný obraz posledních let Čapkova života a především složitosti doby, v níž tvořil. Dramatická koláž Věry Maškové a režiséra Pavla Kheka je divadlo s názorem, všímá si podobnosti společenských nálad "tehdy a dnes" a snadné zmanipulovatelnosti malého českého člověka, jednu z příčin bloudění bez vize. Čapkovy myšlenky zní příznačně a naléhavě, jako apel namířený do naší vyšinuté doby. Režie projevila cit pro dané téma a dokázala herce dovést k výkonům, jež v MDP nejsou zcela běžné.

Lumír Olšovský zahájil své působení v pozici šéfa muzikálu DJKT na výbornou. Pobláznil herce legendární Westkou a ti se mu odvděčili nejen přesvědčivými výkony. Nepřestává fascinovat, jakým způsobem tento muzikál, od jehož vzniku nás dělí šest desetiletí, akcentuje témata hýbající dneškem, tj. imigrace a nesnášenlivosti. Z otázky, má-li osudová láska šanci přežít v světě plném předsudků a nesnašenlivosti, až mrazí. V ústředních rolích excelují Kateřina Falcová a Pavel Režný, přesto lépe hovořit o skvělé kolektivní herecké práci. West Side Story i dnes má ty nejlepší předpoklady stát se diváckým hitem.

Jeviště Nového divadla ovládla femme fatale, jež se stala obětí své doby. Za výchozím tématem, tedy strhujících osudů prvorepublikové divy, hledejme groteskní metaforu celého 20. století. Skvěle vystavěné libreto nahlíží věci z poněkud jiného úhlu, je to pohled sarkastický a provokativní. Na scéně se roztáčí mlýnice nachystaná na Baarovou a demonstrace „jednoduchých“ pohledů na věc může začít. Kontroverzní vyznění libreta baví. Barvitá hudební partitura střídá revuální čísla s jímavými pasážemi. Nenechejte si ujít skvělé výkony Alžběty Bartošové v titulní roli a Petra Jeništy, jenž ztvárňuje Goebbelse.

Haně Burešové se v Dlouhé povedl husarský kousek - šla vlastní cestou při hledání vtipu v „obrozeneckém materiálu“ a vytvořila z Jiráskovy patetické báchorky živou a aktuální inscenaci. Hru s pohádkovými motivy okořenila jemnou ironií, přičemž vycházela ze situací, charakterů či skrytějších souvislostí. A „mýtické“ vlastnosti povah a zakořeněného myšlení, ne-li dokonce přímá demonstrace, jak hrdého našince lze snadno manipulovat, defilují jak na orloji. Trochu jinou expozici sehraný soubor DvD naplňuje do nejjemnějších detailů a zažité (divadelní) mýty spojené s inscenováním Lucerny jsou konečně zbořeny.

Dvě sestry, Niamh a Grace, se setkávají nad krabicí fotografií z dětství a dospívání, dávno zasuté vzpomínky znovu ožívají. Postupně rozkrývají svůj komplikovaný vztah. Hra je otiskem života. Hořkosladké drama o bezpodmínečné lásce, tanci a odpuštění na jevišti Komorní Fidlovačky nabídne v prvé řadě obdivuhodnou hereckou partneřinu obou protagonistek, citlivá režie k tomu zdařile podporuje vše jímavé, co Canavanův text nabízí. Martina Randová a Iva Pazderková při vykreslování nespočtu drobných i zásadních situací (a také při časových skocích) si počínají s ne vždy vídanou suverenitou.

I tak může vypadat jukebox muzikál. Jako nonsensová féerie, která neváhá uchýlit se k formě bezuzdné. Výchozím bodem libreta je klukovské snění o velkém rockovém světě, ale on je to i retropohled na hořkosměšnou dobu soudruhování i na tu naši „malou povahu“. Nechybí řada narážek na dobové konvence či popkulturní odkazy, další linkou libreta pak už je bláznivé fabulování. Není divu, že v Městském divadle Brno se královsky baví obě zúčastněné strany. Zdařilé dílo korunují hodně povedené aranže písní a pocta legendě to je rovněž.

Historická freska s aktuálním tématem lidské identity se odehrává v Londýně roku 1662, kdy král Karel II. vydal zákaz hraní ženských postav mužskými herci, což převrátilo naruby život Edwardovi Kynastonovi, herci, jenž byl na vrcholu díky svým ženským hrdinkám. Byl tak nucen začít hrát zásadní hru svého života ve světě, který se stal navíc nelítostným a bez náznaku soucitu či pochopení. V Mladé Boleslavi vznikla inscenace, v níž vynikne silný příběh a téma správně vyzní. Hereckým výkonům dominuje hostující Daniel Bambas v hlavní roli.

Hra amerického dramatika s komickými i smutnými situacemi se na českém jevišti prvně objevila až pětatřicet let po svém vzniku v Divadle v Řeznické. Komorní drama o osobní odvaze každého z nás se zabývá tématem nezávislosti v tradičně fungující instituci katolického semináře. Není však úzce spjaté s tímto prostředím, má přesah do životů mimo tyto instituce. V dnešní době, kdy se lidé stále více starají především o sebe a potížemi druhých si nechtějí komplikovat život, velmi silně rezonuje. Inscenaci režíroval Miroslav Táborský, který v ní s Filipem Cílem také hraje. Souhra obou herců kvalitní předlohu znamenitě dotváří.

Kabaretní linie DvD nabrala směr až nečekaně dráždivý. Dobou a situací ovlivněné rozpravy dvou mužů vedou s třetím do počtu (tj. publikem) mrazivě přesný dialog, nad jehož aktuálností zůstávají otevřená ústa. Prolnutí s dekadentním bizárem na pozadí (songy skupiny Tiger Lillies, jež českými texty bravurně opatřil Miroslav Hanuš) snad ani nevytváří protiklad, je to symbiotická seance, která z forbíny pojmenovává témata kolem nás a z revuálního prostoru se valí exprese, detekující také až hrůzné paradoxy či chaos. V intelektuálně hravých rozhovorech M. Kopečného a M. Hanuše cítíme skepsi ze světa, kde už myšlení není ctností...

Herec a truhlář Majer reprodukuje stanoviska spisovatele Zábranského ke stavu naší domoviny. Po bernhardovsku spílají pokrytectví a předsudkům naší společnosti. S trefnou naléhavostí, (sebe)ironickým nadhledem a gradační silou. Není až tak podstatné, zda je to celé míněno vážně, nebo promlouvá-li ironie s hlubším významem, jde o text atakující myšlení lidí v rudnoucí či jinak zahnívající domovině. Na této inscenaci Studia Hrdinů, kromě interpretačního výkonu herce a truhláře Majera, je nesmírně cenný ten otazník na konci, prostor pro diváky...

Inscenace Srdcový král na otázku, zda vůbec ještě jde zesílit kouzlo muzikálového souboru Divadla Kalich, odpovídá ano... Režisér Šimon Caban rozpoznal záměr autora libreta, jak tato muzikálová komedie inspirovaná Večerem tříkrálovým má vyznít, a k tomu herce dovedl. I když to tak zpočátku nevypadá, příběh nabývá funkčních vazeb, má vtip a nepůsobí nijak trapně či lacině. Strhující choreografie, nemuzeální aranže elvisovských písní a velké interpretační výkony jsou dalšími trumfy.

Na obtížně inscenovatelném románu nechali Skutři opět zapracovat svou divadelní imaginaci a výsledkem je hravá a výtvarně propracovaná inscenace. Mísí se v ní absurdita, fantaskní motivy, surreálné prvky, velká láska i utrpení. Při vážnější druhé polovině se vyklene důmyslný dramatický oblouk. Herci Klicperova divadla se s obtížně interpretovatelnou látkou poprali úspěšně, k výrazným přednostem inscenace patří i její audiovizuální stránka. Režijní duo Skutr v Pěně dní naplno zúročilo neustálé rozvíjení své poetiky.