Poslední premiéra Divadla Na zábradlí v sezóně 2025-2026 pro mě měla punc rozporuplnosti, s kterou se přirozeně většinou pojí zvědavost. Autorská hra Konec jara dvojice dramaturgů a režisérů Petra Erbese a Borise Jedináka o komunistické vládnoucí reprezentaci z neblahého léta roku 1968 mohla slibovat dokumentární formu s možnostmi paralely k dnešní politické špičce, jež sice nikoliv s ohledem na partnerství či napišme rovnou vazalství nemusí komunikovat s východní říší zla, ale přeci jen musí dennodenně řešit, jak s bezprostřední hrozbou ataků kremelských zrůd zacházet. Petr Erbes a Boris Jedinák mě zaujali již v roce 2018, kdy jako součást tvůrčí skupiny 8lidí zrealizovali nejprve v Divadle DISK dokumentární hru o vraždě ruského novináře Arkadije Babčenka, žijícího v emigraci na Ukrajině, který se stal nepohodlný pro Putinův režim. Inscenace Press Paradox byla následně přesunuta do Paláce Akropolis. Nyní se tedy zaměřili na krátkou etapu snahy československého politbyra o uvolnění totalitního režimu v o něco málo snesitelnější, než byl v době vrcholu teroru. 

Autorská dvojice si udělala evidentně precizní rešerši. Seznam knih a lidí, kteří sloužili jako zdroje, si divák může přečíst v elektronické verzi programu k představení. Tvůrci se zaměřili především na československo-sovětské jednání v Čiernej nad Tisou, které bezprostředně předcházelo následující okupaci. Přesněji řečeno je představení přestávkou rozděleno na dobu před odjezdem na čtyřdenní rokování v odlehlém východoslovenském městečku a situace po jeho návratu. Jak se dnes již historie nakonec vyvinula je známo snad každému, ale autorům šlo spíše o jednotlivé politické figury, a jejich pracování s tlakem a manipulací. Z tohoto pohledu je divák, který zná osudy nejen naší země, ale i tehdejších jednotlivých politiků lehce ve výhodě. Ovšem vzhledem k tomu, že se de facto nejedná o dokumentární divadlo, ale spíše o frašku nenabízející nějaký překvapivý pohled na důležitou historickou etapu Československa, možná bude nakonec ve výhodě divák, jemuž jedenáct reálných postav příliš neřekne. Může se nakonec cítit jako dvanáctá fiktivní postava, kterou hraje Anna Kameníková, ztvárňující poradce předsedy Národního shromáždění ČSSR Josefa Smrkovského. Žel ani s touto vymyšlenou osobou tvůrci nedokázali nějak nápaditě, vkusně a efektivně pracovat.

Inscenace začíná vizuálně povedenou scénou, v níž představitel Alexandra Dubčeka David Petrželka provádí rituál s odkazem na faustovské téma. Herec je pohybově přesný a ďábelská vizáž přislibuje, že se bude jednat o zatím nejvýraznější roli, kterou nejmladší člen souboru dostal. A jeho výkon je z téměř celosouborové inscenace opravdu nejpovedenější a splňuje parametry reálného komunisty s lidskou tváří, ač už ze své podstaty žádný takový neexistoval. Síla hereckého souboru, který svojí spoluhrou i rozličností individualit dokáže utáhnout i méně povedené inscenace, je patrná i v Konci jara. Zákulisní diskuze tak působí autenticky alespoň z pohledu, že se jednalo o politbyro, v němž se vzájemně všichni docela dobře znali. Nicméně jednání před odjezdem do Čiernej nad Tisou moc obsahových zajímavostí nenabízí. Možná někdo ocení narážky na dobové reálie typu zvacího dopisu nebo fotografie skákajícího Dubčeka do bazénu, jiní zase třeba budou nadšeni z výpravy Dragana Stojčevskiho, ovšem pokud divák nepřistoupí na hru s velkou dávkou nadsázky, v nichž se nakonec každá postava stává karikaturou, bude zřejmě zklamán. Z první poloviny představení pak kromě zmíněného úvodu nejspíše nejvíce zaujme její konec, kdy političtí představitelé vystupují na náměstí před občany, slibují nesplnitelné a doslova si vychutnávají moc, kterou dokáží plnými doušky nasávat pouze ryzí populisté.

Jestliže první polovina představení měla určitý rozměr, jehož předmětem mohla být otázka, zda si komunističtí aparátčíci zaslouží od společnosti hlubší pozornost a empatii, případně mohla sloužit jako zajímavá rozehra v boji o uchopení většího podílu na moci nebo zobrazení strachu o přežití, druhá polovina představení vše shazuje a dělá ze hry promarněnou příležitost a povrchní absurditu v hábitu šaškárny. Dialog Alexandra Dubčeka s Leonidem Brežněvem pojatý jako toxický milostný vztah ještě mohl nést známky originality, ale dle mě zcela nesmyslně se přidal další homosexuální příběh, navíc mezi Josefem Smrkovským a jeho fiktivním poradcem, takže zde už se nedalo ani opřít o jinak též chatrné soudružské líbání. Forma nakonec převzala otěže nad obsahem a z Konce jara zbyla burleska, kterou bych čekal uváděnou na jiné divadelní scéně.

Tvůrci se snažili vytvořit dílo, z něhož mělo být patrné, že paralela mezi politickou elitou dřívějška a dneška je zjevná. Populisté jen využívají jiný marketing, ale rozpory mezi sliby a skutky jsou stále obří. Zákulisní boje o uchopení většího dílu moci nebo jejího udržení jsou rovněž věčné, stejně jako popírání reality, vytváření tlaku či používání manipulace. Komunističtí aparátčíci z šedesátých let a nynější vládní představitelé, z nichž si nejeden zadal i s totalitní moci a ten nejmocnější pak nejvíce, se mohou podobat taktéž. Poselství by tedy z inscenace vycházet mělo a do jisté míry se tomu tak děje. Jenomže ve finále nic moc říkající scény zaobalené možná v líbivé, ale pro mě těžko obhajitelné formě mi neumožňují na hře najít moc pozitiv. I vzhledem k šířce repertoáru Divadla Na zábradlí je pro mě Konec jara vlastně jen nevzrušivá podívaná s občasnou nelibostí. Ovšem pokud mě hra měla utvrdit v mém přesvědčení, že si komunisté nezaslouží jakoukoliv pozornost, snad s výjimkou studování nepřítele, či dokonce porozumění, pak by inscenace svému účelu posloužila. Myslím ale, že tento mnou nalezený důvod v celkovém opodstatnění vzniku Konce jara neobstojí.