Lenka Vagnerová & Company

„Když nastane odchod, vyvstane jedna otázka: Proč odejít? Na kterou odpovídáme: Ale proč zůstat? Ať už si vybereme cokoli, výsledek jsou nevyhnutelně dvě reality (tady a tam) a my uvěznění někde mezi nimi. Přítomní v prostoru, který právě obýváme, stejně jako v těch, kde jsme mohli být, ale nejsme. Někdy jsme nepřítomní i vůči tělu, které nás drží v přítomném okamžiku, protože část nás zůstala s těmi, které jsme nechali odejít. Místa a situace nás mohou pohánět dovnitř nebo ven, ale lidé nás nutí setrvat.“

Taneční inscenace, která zve k prozkoumání hlubin našeho vnitřního světa, k přijetí jeho tajemství a hledání útěchy, zatímco stíny tančí a šepot se ozývá. Má být připomínkou, že pod povrchem našeho každodenního života se skrývá hluboký a nekonečný prostor, který čeká na objevení a prožití...

Inscenace vycházející z projektu „Jezdci“, na který volně navazuje a je jakými jeho remakem. O toleranci, slabosti a síle, pochybnostech a respektu, touze po ovládání i destrukci. Když se věci vymknou kontrole, hledáme cestu k nápravě...

Inscenace o strachu z cizího a neznámého, o tom co vše jsme schopní prodat a za jakou cenu, o hranicích a morálních hodnotách stojících na zisku a finančním profitu, o zábavě bez zábavy, o osamělosti, ale i o smíchu, odvaze, snech, lidské důstojnosti, kouzelníkovi a reflektorech...

„Amazonky. Národ mýtických žen, válečnic, jejichž zuřivá síla a nemilosrdnost daly vzniku bizarním příběhům....“

Projekt inspirovaný poslední velkou skladbou Františka Hrubína. Hluboký příběh, překrásná podoba jazyka, poezie plná obrazů mohou být lékem proti za výkonem se řítící podobě světa a připomínkou především lidského rozměru každého z nás. Lešanské jesličky ohromují silou prostoty a lidskosti vystupující z Hrubínovy poezie...

„Drby, plané řeči, pomluvy, dezinformace či fámy jsou cross-kulturním fenoménem lidstva. Síla a údernost slova vypuštěného ve formě pomluvy má mnohdy větší moc než zbraň. Šíří se velkou rychlostí, nedá se jí bránit, může snadno zranit, diskreditovat, otočit život na ruby a to bez jediného fyzického kontaktu. Drb je rychlejší než světlo a je u nás mnohdy dřív než vznikne. Krmíme ho a deformujeme, potřebujeme ho i zavrhujeme.“