Divadlo Láska

Inscenace inspirována experimentální povídkou anglického spisovatele J. G. Ballarda, která se zaobírá neschopností lidského mozku zpracovat zrůdnosti, kterých se lidstvo během 20. století dopustilo. Hlavní postava se jimi stává tak posedlou, že začne vytvářet jakési divadelní re-enaktmenty... „Vítejte v Institutu behaviorálních studií!“

„Zveme vás na plážovou party v době antropocénu.“ Rackové i lidé jsou obratlovci, kteří žijí na planetě Zemi. Tím podobnosti končí. Otázky jako tahle jsou znakem antropocentrismu: člověk si do racků (a do mimo-lidských druhů obecně) zvykl projektovat sám sebe. Vůbec nezáleží na tom, nakolik jsou si rackové a lidé podobní. Naše těla jsou natolik odlišná, že nebudeme nikdy schopní vnímat svět jako rackové. Úkolem člověka, pokud chce zachránit planetu, je naopak naučit se ctít tuto jinakost. „Rackovitost“ racků a „lidskost“ lidí není třeba srovnávat; jsou to pouze jedny z mnoha kvalit, které naše planeta nabízí. Po staletí jsme zvyklí dávat člověka na první místo. Svoboda jednoho druhu však končí tam, kde začíná svoboda druhého. V době antropocénu je jasné, že člověk svoji svobodu na úkor jiných druhů už dávno překročil...

Inscenace, která chce upozornit na fakt, že i když mají uprchlice a uprchlíci z válečných zón za sebou často srdceryvný příběh, jsou to také lidé s momentálními lidskými potřebami, radostmi a starostmi, a jejich vnímání pouze skrz jejich status válečného uprchlíka může jednoduše vést k exploitaci a objektivizaci – a to i v prostředí divadla.

Scénická kompozice ukrajinské poezie současných autorů a autorek.