420PEOPLE

Sólové představení tanečnice Francescy ‘Amy’ Amante a sólový koncert flamenco kytaristy Filipa Zubáka. Tančí a zní, mizí a objevují se mezi skleněnými levujícími objekty. Inspirací pro scénografii se stala tvorba výtvarnice Vladimíry Klumparové, díky níž bylo sklo nedílnou součástí tvůrčího procesu od samotného začátku. Zůstalo pevné a křehké zároveň, impozantní, krásné, zdánlivě abstraktní, než souběhem okolností získá význam, příběh. Stejně tak jako iluze, která vzniká spojením kouře a zrcadla, může být i tento příběh jen dojem.

Pohybová inscenace odkazující na relativitu času. Čas považujeme za objektivní neměnnou a plynulou skutečnost, přesto neběží všem a všude stejně. Jde jednak o čistě subjektivní význam a percepci. Jsou to pouze určité okamžiky v životě jedince, které definují a mění jeho život a zbývající čas je ve vztahu k těmto momentům prakticky bezvýznamný. Je tu ale i fyzikální vlastnost času, kdy v extrémních podmínkách může vzniknout zásadní rozdíl mezi plynutím času pro odlišné pozorovatele. V blízkosti černých děr pak dochází k takové dilataci času, že pro vnějšího pozorovatele se čas úplně zastaví. Z tohoto pohledu pak lze tedy černé díry vnímat nejen jako místo, ale také jako okamžik v čase...

Inscenace, jejíž inspirací pro taneční kreace a gagy je dynamika vztahů jedince a skupiny. Výlet do nejhlubších zákoutí našich duší. Otázka „proč“ je možná naše první otázka. A může být i ta poslední. Mezi „první a poslední“ ji ale používáme denně. Někdy z opravdové zvídavosti, někdy z absolutního nechápání (některých) jedinců, společnosti a světa kolem nás...

Taneční duet vykreslující současné pojetí významu „vztahu“ a reálnou podobu emocí. Zobrazení různých fází partnerského vztahu dvou milenců, dvou lidských bytostí, z nichž každá nese stejný podíl zodpovědnosti na lásce, vzájemné starostlivosti, úctě a poznání...

Taneční inscenace inspirovaná hlukem a zvukem, který je určitým protipólem hudby.

Taneční performance volně inspirovaná knihou Aarona Jamese „Assholes: a Theory“.

Mezigenerační dialog tanečníků „42+“, který přináší jedinečný a zároveň intimní pohled na vrchol taneční kariéry.

Inscenace přenášející diváky na intimní místo, kde nehraje roli čas ani prostor. Jediné hranice zde na první pohled tvoří šikmé plochy, rovnoběžné stíny, přesný jazyk současného tance. „Kdo jste, když se nikdo nedívá? A kdo jste, když vás pozorují? Stojíte vysoko na výstavním podstavci a cítíte, jak je vaše tělo i obličej pozorováno ze všech úhlů, váš hlas hodnocen speciálním filtrem. Přesto Vás nikdo neuslyší v neutichajícím tempu elektronické hudby. Výstražné upozornění na volný pád z podstavce nefunguje. Pouze problikává nápis: EVER!“

„Nestíháme nestíhat. Z vlaku potřebujeme vidět do své ledničky. Výpadek signálu nás dostává na pokraj šílenství a při vybitém mobilu přestáváme existovat. Koncept Pozorovatele (The Watcher) je starý tisíce let. Spočívá ve schopnosti vidět sám sebe z odstupu. K tomu potřebujeme najít si čas, o kterém neustále tvrdíme, že ho nemáme. The Watcher vidí nejen celý svůj život, ale i životy ostatních. Nejdokonalejší technologie, kterou máme na dosah, je naše tělo. Kdybychom opravdu chtěli, dokážeme být najednou úplně všude...“