Temporary Collective

Tělo, budova, pozemek. Vše se svojí minulostí. Vše má svůj vlastní rytmus. Jedno ovlivňuje druhé. Ponec je pražské divadlo stojící na skalním podloží, které před 1000 lety zformovala Vltava, řeka, která je dnes vzdálená 1 kilometr. Tereza na tomto podloží tančí už 25 let. Její první sólo zde bylo na symfonickou báseň „Vltava“. Choreografie, kterou v současné době zkoumá pro „GEO“, je topografií všech těchto hráčů a vrstev. Prostřednictvím tohoto tance a s pomocí geofonu nás země pod námi a tělo nad ní provedou krajinou, kterou všichni obýváme...

Projekt, jenž započal během pandemie díky setkání na dálku choreografek Terezy Ondrové a Silvie Gribaudi, které si položily tyto otázky: Jak by vypadal život, kdybychom se na něj podívali z perspektivy hmyzu? Může nás jiný živý tvor inspirovat natolik, že změníme vlastní život? Jak můžeme změnit antropocentrický pohled na svět? Odpovědi na ně hledaly skrz svá vlastní těla...

Inscenace na cestě mezi dokumentem a intimní výpovědí, vlastním tělem a osobní zkušeností. Dvě ženy, obě tanečnice, obě stejně staré, prý si velmi fyzicky podobné. Nejprve o sobě nemají ani tušení, možná jen věděly, že každý má někde svého společníka. Ve společné tvorbě se dotýkají řady témat, jako je ženská psychika a její proměny, osamělost, zranitelnost a v neposlední řadě přijímají stav, ve kterém se momentálně nachází živé umění. A přestože se tyto dvě ženy neznají, mohou sdílet emocionální pouto, které přesahuje geografii...?

Inscenace vytvářející prostor, ve kterém je možné zpomalit, soustředit se na toho druhého a díky tomu být spolu doopravdy – bez slov, mobilů a dalších doplňků... „Jak být spolu v době rostoucí digitalizace, prohlubujícího se individualismu a osamělosti?“

Nečekaný duet tanečnice a režisérky. Inspirovány osobností Bustera Keatona nás přes veškerou odlehčenost formy dokáží dojmout svou hloubkou a upřímností. Společně hledají hranice jemného humoru, ironie či absurdity a postupy jiné než ty, na které jsme byli zvyklí...