PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Iva Bryndová
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (624)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 19.3.2025)
75% - Plzeňská inscenace muzikálově koncertní show se vydařila. Podobně jako londýnská verze nabízí zdařilé výkony šestice obsazených dam a její hlavní předností je chytlavá hudba plná hitů. Překlad se od úvodní výrazné neobratnosti s postupem večera posouvá k podařeným a vtipným obratům. Scénicky je show podobně jednoduchá jako v Londýně, ostatně výraznější scénografie jí netřeba. Nepřišla jsem na kloub jen volbě kostýmů. K dokonalému zážitku chybí ještě o něco lepší nazvučení a frenetičtější koncertní atmosféra, k níž se však ve Velkém divadle snaží v průběhu večera dopracovat poměrně úspěšně.
(zadáno: 18.3.2025)
65% - Výrazným prvkem Čičvákovy inscenace je dekadentní večírkové hemžení: okázalé kostýmy, výrazná hudba i choreografie. K dotvoření plně uvěřitelné atmosféry jazzového věku mi chybělo víc barev. Postrádala jsem i intenzivněji propracovaný vývoj postav i vztahů mezi nimi. Ondřej Brousek i Marek Lambora své party zvládají s přehledem, inscenace jako by se však nedokázala popasovat s řadou nedotažeností vyskytujících se už v předloze. Vinohradský Velký Gatsby tak zůstává zdařilou inscenací, nabízí řadu podařených prvků a detailů, současně ovšem plně nepostihl náladu jazzového věku a nedokázal mi předat kouzlo příběhu.
(zadáno: 13.3.2025)
Krkavci, mladší sourozenci oceňované Vassy: Odcizenost postav a chlad světa opět dotvářejí porty zvýrazňující všechny promluvy, jakkoli směřované neosobně kamsi. Chlad evokuje i výprava, zejm.scénografie druhé části, kdy se z pološera, z nějž během party v dlouhé expozici dabovaly starý záznam filmu, postavy dostávají do prosvětlené místnosti připomínající krematorium či smuteční síň. Lačnost, promyšlená strategie, zkušenosti a obchodní zručnost se střetávají s neznalostí, neschopností se orientovat a promyšleně jednat tak výraznou, až omezuje soucit. Vše s neustávajícími humornými vsuvkami, řadou symbolů, zcizovacích vstupů a silnými výkony.
(zadáno: 13.3.2025)
Váňa - Didi.art 80 % 
75% - Inscenace D.Šoltýsové je v mnohém rafinovanější a náročnější než britská alternativa, známá z českých kin. Náročnější zejména v tom smyslu, že si (tj. ani M.Kernovi, ani divákům) nijak nepomáhá ilustrativní výpravou - neslouží v tomto smyslu prázdná scéna, jejíž dominantou je dřevěná bedna plná papírů, ani kostýmní prvky; veškerá práce leží na bedrech samotného představitele všech postav, M.Kerna, který si s ní dokázal obdivuhodně poradit, jakkoli zejména v počátku je náročné se mezi postavami orientovat. Nejsilněji inscenace působí tam, kde se nejvíc projevuje režijní rukopis D.Šoltýsové, tj. výrazný podíl hudební i pohybové složky.
(zadáno: 13.3.2025)
55% - Až mozaikovitě vystavěná inscenace slepuje dohromady střípky ze soukromých životů a trápení Josefa Škvoreckého a (zejména!) Zdeny Saliverové, problematiky obtížného života v exilu a nelehkých osudů konkrétních několika exulantů společně s osudy a počátky nakladatelství 68 Publishers či s realitou šedesátých let v Československu. Působivě a mnohdy zábavně, bohužel však bez výraznějšího zasažení, toho nedokáže dosáhnout (téměř nikdy) ani s pomocí doprovodných projekcí, dokumentárních i krásných, ani využitím nápadité scénografie.
(zadáno: 26.2.2025)
55% - R. Icke v Oresteie opět pracuje s řadou motivů a myšlenek, které se u něj objevily i dřív. Znovu se vyskytuje kritika patriarchální společnosti či zaslepených vládců toužících po moci. Přesun do moderní doby však příběhu opět nijak výrazně nepomohl. Rámování psychoterapií měnící se v soud ještě zdůraznilo roviny vyprávění a "vstupy chórů" proti dramatickým situacím, což nemálo ovlivnilo tempo, a režijní pojetí M. Amslera libující si (nejen) v těchto zpomaleních inscenaci rovněž nepomohlo, stejně jako příliš odlišná herecká pojetí, kde se civilní uměřenost střídá s patosem hodným klasické antické tragédie i podivnou stylizací.
(zadáno: 20.2.2025)
55% - Bohužel. S Nebeského extravagantní a přepálenou poetikou se často nepotkávám, a Wernisch není výjimkou. Výrazná expresivita ve výtvarné stránce, o niž se s ním spoluzasloužila Petra Vlachynská, společně s neméně expresivními hereckými výkony, mezi nimiž vedle klasicky silově přepjaté Lucie Trmíkové zaujal zejména Robert Mikluš, ale neztratil se nikdo z herců, zůstávají nejvýraznějšími mými dojmy z inscenace. Kouzlo slova krátce vyniklo ve ztišených momentech, ve výsledku však pod mnohými dalšími vjemy a v řetězci pro mne nezachytitelných asociací zapadlo.
(zadáno: 20.2.2025)
Hezký nápad připomenout Osvobozené divadlo prostřednictvím hudebního skladatele Jaroslava Ježka, který na jeho úspěších měl nemalý podíl, i jeho samotného troskotá na přílišném množství témat a informací, které se snaží sdělit, aniž by tomu všemu obsahu dodal nejen jasný rámec, pokud jde právě o příběh, ale i stran formy. Bez ohledu na místy využité Ježkovy písně není kabaretem, není životopisem (byť by se mě soustředit na jedinou kapitolu) - Ježek je vedlejší, není ani zrcadlem doby - zrcadlí dnešek do 30. a 40. let min. století velmi povrchně - a v podstatě tak o žádném z témat nesděluje nic a zůstává neseskládanou mozaikou jednotlivostí.
(zadáno: 23.1.2025)
65% - V Dianiškově tvorbě jde po čase o až překvapivě umírněnou inscenaci, navíc velmi příjemnou. Řadu zajímavých střípků z osudů vybraných prvních dam skládá dohromady v efektní mozaiku s velmi působivým závěrem (jde-li s ním publikum!). Je ovšem škoda, že inscenace víc nepracuje s propojením, které by lépe vysvětlovalo, proč právě tyhle čtyři, dodalo na důrazu "pohádkovému" motivu "princezen zakletých vlastními princi" a oné mozaice, skýtající celou řadu nápaditých detailů - nejen stran příběhu, i stran jednotlivých inscenačních složek, ať už jde o scénografii (obě okna), všechny herecké výkony či hudbu - tak poskytlo jasný a ucelený rámec.
(zadáno: 22.1.2025)
75% - Inscenace Šimona Spišáka je okouzlující a velmi vtipnou koláží klasického Molièrova Tartuffa (ano, několik scén z něj v ní je), jeho dalších děl i základních divadelně-vědných teorií (od Stanislavského po Artauda), kterou si s největší pravděpodobností nejvíc užijí opravdu milovníci divadla a jeho znalci, věřím však, že i pro běžného či spíš náhodného diváka poskytne svěží i objevný náhled na divadlo, na klasiku (včetně jejího přiblížení, nikoli věrné interpretace) a Molièra, navíc obohacenou o skvělé herecké výkony.
(zadáno: 15.1.2025)
Jakkoli mám s námětem tohoto muzikálu čím dál větší morální problém - a tentokrát jsem ho pociťovala zvlášť, protože zcela upřímně, kdo si po zhlédnutí zapamatuje jméno Bobbyho Frankse...?, dílo jako takové funguje stále stejně dobře. Jak na úrovni samotného muzikálu: skvělá hudba(!), výborně propracovaný patologický vztah dvou zvrhlých myslí a jeho následků, tak na úrovni této inscenace: výtvarná stránka, překlad, výborné herecké výkony, jak už jsem ostatně psala k ostravské původní verzi. A to se s přesunem nezměnilo. Jde o počin, který rozhodně znovu doporučuji ke zhlédnutí.
(zadáno: 14.1.2025)
V Deákově inscenaci získávají nad oběma "zamilovanými" páry výraznější prostor (omlazené) komické postavy: jak k až příliš jednoduché komediálnosti sklouzávající V.Javořík a E.Zabrucký, či zajímavější F.Belecký a S.Rychlíková, u nichž oceňuji herecké výkony i skvělou chemii mezi nimi, či P.M.Cibulka. První část představuje víceméně příjemnou, svižnou lehkou komedii, v druhé získává větší prostor romantika, leč vedle ní i zmiňovaná příliš na pilu tlačená komika. Při vcelku povedené, efektní scéně, výborné(!) živé hudbě (a zdařilém zpěvu) je škoda, že se nepodařilo inscenaci udržet nad úrovní této prvoplánové legrace a přidat něco navíc.
(zadáno: 13.1.2025)
Příběhu, v němž láska hraje prim, sluší jak prostředí kostela sv. Šimona a Judy, a to ve všech zastávkách, jimiž diváci s Terezkou proplouvají, a které inscenaci dodává působivou atmosféru i specifickou akustiku hudební složce, tak volba představitelky titulní role, již dokázala K.Knězů ztvárnit jako samo zpodobnění naděje, víry, lásky a radosti z toho všeho. Ostatní obsazení jí přitom skvěle sekundují (N.Konvalinková a V.Křížová, ztvárňující dva odlišné typy sester, jejich mladší kolegyně v podání Š.Krausové a B.Poláchové, či T.Dastlík a A.Tomanová jako rodiče), všem se v nezbytné zkratce podařilo působivě vystihnout charaktery svých postav.
(zadáno: 13.1.2025)
75% - Ponurou atmosféru irských bažin se zejména na začátku daří v libeňské inscenaci budovat výborně. Ve všem tom kouři, světelných a zvukových efektech je v počátku až obtížné se orientovat, nicméně posilují magičnost obsaženou v příběhu. Tereza Dočkalová plně využívá nabízeného prostoru a svou moderní Médeu obdařila všemi avizovanými charakteristikami, vytváří ženu silnou, divokou i zranitelnou, především však osobitou, vášnivou a hluboce emotivní. Silně vedle ní zaujala i představitelka její dcery Sofia Lily Boor a souhra s ostatními členy hereckého obsazení.
(zadáno: 12.1.2025)
Dejvická novinka zůstává nejistě rozkročena mezi žánry, detektivní prvky ve vězeňském příběhu střídá s hlubokými niternými, psychologickými a ezoterickými vsuvkami při hledání pravdy a vlastního já, které ovšem nepůsobí právě přirozeně. Sarkasmus a typický "dejvický" styl a humor se v konfrontacích s nimi ztrácí, aniž by však byly z inscenace odsunuty zcela, což dojem přešlapování ještě posiluje. Herecky nejpřesvědčivějšími zůstávají Anna Fialová s Antonií Formanovou, jimž se jejich postavy podařilo vyjádřit věrohodně i s patřičným a potřebným nadhledem.
(zadáno: 12.1.2025)
45% - Velkou devizou Nowrovy Noci bláznů je, jak umně a lehce dokáže kombinovat několik rovin příběhu. S osvědčeným divadlem na divadle spojuje prostředí divadelně atraktivního blázince, respektive jeho pacientů, amatérských herců, ale i rovinu osobního života jejich režiséra. Bohužel této působivé možnosti spojení se Lukáši Pečenkovi v Boleslavi nepodařilo využít. Rovina divadle na divadle a podivné postavičky z blázince v podstatě fungují, vytváří zábavné hemžení, byť leckdy prvoplánové, ale nad něj se toho divákům příliš nedostává a informace zaznívající v epilogu pak diváka nijak nezasahují.
(zadáno: 12.1.2025)
55% - Problematické inscenaci Mariána Amslera vládnou především herecké výkony, mezi nimiž pochopitelně dominuje Vojtěch Franců v titulní roli, vedle něhož výrazně zaujala i Eva Salzmannová, ale neztrácejí se ani ostatní. První polovina je výrazně statická, založená především na vyprávění a minimu situací, za mě nicméně fungovala lépe, než vykloubenost úvodu druhé poloviny i připsaný, k inscenaci nepříliš ladící závěr. Ocenila jsem celou řadu efektních scénických obrazů i něco málo rozehrávaných situací, cele dohromady mě však inscenace nechala zcela chladnou a nezanechala jakýkoli výraznější dojem.
(zadáno: 12.1.2025)
(zadáno: 23.11.2024)
65% - Ickova adaptace v úpravě P.Galdíka a úpravě a režii J.Holce, která příběh Marie Stuartovny přenesla z raného novověku do „civilizované“ současnosti, jako by v ní otupila i veškeré výraznější emoce. Zejména první polovinu proměnila v textově, herecky i výpravně až sterilní podívanou, jíž sice vládnou skvělé herecké výkony, zejména M.Holcové, L.Melníka a O.Bretta, ale nezasahuje. Druhá část tento dojem díky výraznějším konfliktům i zcizujícímu epilogu naštěstí narušuje, domnívám se nicméně, že v užitém posunu by i výraznější využití takových zcizovacích vstupů působilo pozitivně.
(zadáno: 21.11.2024)
75% - Možná to způsobila má neznalost literární předlohy, nicméně i přes výborné – výrazné a do detailů dotažené – herecké výkony, zejména Zuzany Zlatohlávkové a Luciany Tomášové, představujících se v konkrétnějších, jasnějších a uchopitelnějších rolích, nápaditou a působivou výtvarnou stránku, v níž dominuje zejména scéna Jakuba Šulíka, molitanový dům, a projekce a videomapping Štěpána Kováře, nedokázala jsem se na inscenaci jako celek plně napojit. Celá řada jednotlivých obrazů i scén mě zaujala i zasáhla svou krutostí, drsností a beznadějí, z celku však nemám tak intenzivní pocit, jak jsem čekala i v samotném průběhu představení.
(zadáno: 21.11.2024)
65% - T. Loužnému se podařilo nečekané: zobrazit Emu jako téměř pozitivní a sympatickou postavu. Přikládám tento úspěch posunům k dnešku, jak výtvarným, tak obsahovým, jež se projevují v promluvách (často překračujících čtvrtou stěnu) a pojetí Emy. Silné herecké výkony D.Barešové a R.Máchy tento posun a náhled ještě podpořily, stejně jako zábavné a výstižné zachycení ostatních postav, nejvíc zaujali R.Mikluš, M.Preissová, T.Jarčevská a P.Neškudla. Inscenaci posloužila i výtvarná stránka, kostýmy a scéna ve zvýrazněných detailech skvěle ilustrující vytoužené pozlátko, jeho zisky i ztrácení, rozšiřování a zužování vymezeného životního prostoru.
(zadáno: 21.11.2024)
65% - Cimbál a hudební složka vyskytující se (především) v první části inscenace a vypravěčské vstupy prolínající nejen tu na mě působily jako dokonalé kontrasty. Hudba a zpěv dodávaly energii a živelnost, tak potřebné do první části, v níž padají zásadní životní rozhodnutí, ovšem vzápětí je zase shazovaly a brzdily vyprávěné pasáže, za mě zbytečně "šustící papírem". A.Šťastná tentokrát z mého pohledu nedokázala přesvědčivě obsáhnout postavu Krajčířky a její rozhodnutí a činy mi podat tak, aby nepůsobily předepsaně, ale věrohodně, ať již ve své promyšlenosti či impulzivnosti. Závěrečná scéna mi pak jistým způsobem připomněla zdejší Chlast.
(zadáno: 21.11.2024)
75% - Mozaika osudů, řady okamžiků, různě důležitých, řetězících a opakujících se a stále dokola, jak se střídají úhly pohledu, se dostávajících v těch několika málo minutách a delších ohlédnutích k osudovému momentu, tvoří Schimmelpfennigovu jevištní báseň, jak tvůrci svou inscenaci nazývají. Oprávněně. Sem tam vyvolá úsměv i pobavení, především však z vědomí onoho osudového momentu často mrazí a doléhá tíseň. Ucelený příběh se nekoná (což je ke sledování náročnější), přesto jednotlivé střípky působí ve své nedokončenosti velmi intenzivně. Scénické ukotvení i řada hudebních vstupů, které zůstávají v hlavě, intenzivní dojmy ještě posilují.
(zadáno: 21.11.2024)
75% - Až překvapivě intenzivní a pozitivní zážitek. Posun k moderním technologiím a hernímu prostředí za mě fungoval. Společně s oknem oddělujícím dvě úrovně v ději a příběhu ještě znásobil pocit naprostého odcizení a opuštěnosti hlavního hrdiny. Úzkost mě přepadla několikrát. Oceňuji rovněž výborný herecký, a pohybově bezpochyby nesmírně náročný, výkon Martina Donutila v hlavní roli, jemuž velmi působivě sekundoval i zbytek obsazených, mezi nimiž nejvýraznější dojem zanechala Kamila Trnková.
