Žil byl jednou jeden král. BYL MOUDRÝ. Četl z hvězd a vykládal znamení.
Jednoho dne z nich vyčetl a vyložil, že syn, který se narodil, bude jako běsi, vzteklý, zlý a svrhne otce. Jeho.
Král (Basilio) uvěřil té věštbě a rozhodl se konat. Rozhlásil, že novorozenec (princ Segismundo) zemřel, dal ho zavřít do věže a tam držel na řetězu až do dospělosti.

Začátek dramatu Pedra Calderona de la Barca v mnohém výrazně připomíná začátek příběhu Krále Oidipa. I tam král uvěřil, že syn jej zabije, a dal jej hned po narození pohodit v lese. A protože už králi Láiovi se jeho slepá víra ve věštby a odhodlání vyhnout se jejich naplnění tak výborně vyplatily, i moudrý král Basilio zjistil, jak skvělý měl nápad. Sofoklés své drama sice napsal o nějakých 2000 let dřív, takže ho (krále i autora) to mohlo napadnout i dřív, ale budiž.
Když princ dosud držený na řetězu (bez vědomí jakékoli své viny) v opuštěné věži s jediným společníkem dospěl, rozhodl se král povolat jej ke dvoru, říct mu, že je princ a teď už může vládnout.
A světe, div se, princi se, co zjistil, nelíbilo. Dvacet let v kleci neocenil vyrovnaným klidem a láskou ke všem kolem a začal se vztekat.

Přiznávám, a čtenář už to jistě pochopil, hra Život je sen vskutku není můj šálek čaje - tomuto jednomu z prý nejkrásnějších barokních dramat jsem prostě na chuť nepřišla. Bez ohledu na mnohá moudra, věčné pravdy a skutečnosti zobrazené, popsané a vysvětlené v antických dramatech (tragédiích), osudovost v mnohých z nich obsažená a zdůrazňovaná, proti níž postavy marně bojují, mi nikdy nebyla blízká a pochopitelná. Být jen o ní, považovala bych je dnes za nehratelná, a velmi podobný vztah mám od prvního čtení i ke Calderonově dramatu Život je sen, u nějž jsem dlouho byla rozhodně přesvědčená, že jej dnes není důvod hrát.
O čem? Proč?
Abychom z úvodního balastu mohli vykouzlit zcela nepravděpodobný šťastný konec, v němž si všichni odpustí, a nechali všechny dospět k tomu, že žádný osud, který je nad námi a předem daný, ale osud, který si sami budujeme, je tím hlavním v lidských životech? Za mě bohužel tenhle konec nevyznívá zdaleka tak výrazně a zásadně, jak by měl, aby mi tahle katarze - jakkoli působivá - vyvážila předchozí dění.

Jedinou postavou v celém dramatu, která se dle mého skutečně chová lidsky, alespoň v první části, je sám princ Segismundo. Jeho nejbližší ho uvrhnou do věže, vytáhnou z věže a on se zcela pochopitelně a poměrně dost legitimně začne mstít, zuří, trestá a já mu zcela rozumím. Zjevně jediná: ve hře není nikdo jiný, ani sebevíc bezvýznamná vedlejší postava, která by mu v tuhle chvíli (propuštění z nezaslouženého vězení) projevila alespoň náznak - záblesk citu, pocitu či pochopení. Nikoho ani v nejmenším netrápí, že "moudrý" král dal vlastního syna roky věznit v jakési věži, kobce či kleci kdesi v poušti jen proto, že se narodil, a teď chce najednou zjišťovat, co z prince v kobce vyrostlo. Vlastně se nad tím nikdo ani nepozastaví. To i ten Oidipus na tom byl lépe.
Když pak prince znovu uvrhnou do věže, tentokrát za trest, protože se vzteká a mstí, jak prý hvězdy a věštby ostatně tvrdily už kdysi, že se stane, a namluví mu, že vše se mu jen zdálo, rozjíždí se kolotoč, v němž se motá skutečnost se snem a on už neví, čemu věřit. A přes to všechno se - opět téměř bez náznaku vlastní vůle (přišli si pro mě, tak jdu) - staví do čela vzbouřencům a dochází až ke šťastnému konci.
Tam prozře, překoná věštbu, všem zaslepeným vysvětlí, jak nerozumné a hloupé je spoléhat na věštby a předpokládaný osud, a ještě se zřejmě šťastně ožení. Konec - dle Calderona.
(A pak... se utopí ve vyvolané schizofrenii či jiné psychické nemoci, v níž už nerozliší, co je život a co se mu zdá, a co si může dovolit, protože zítra se znovu probudí a pojede nanovo, a co už ne, protože zrovna nesní. Konec - podle mě. A to nezmiňuji pochybné manželství s princeznou, o níž dosud téměř neprojevil zájem.)

Žádná inscenace můj názor a postoj k této hře zatím bohužel nezměnila. Předpokládám, že i jakákoli zcela vynikající by měla co dělat, aby v mých očích ospravedlnila své uvedení a dala mi důvod pochopit a pojmout její uvedení za platné. Zatím jsem takové nenašla.

Přitom inscenace v Divadle v Celetné je v podstatě povedená. Velmi jednoduše zobrazuje až pohádkovou říši, v níž princ může skončit ve věži a princezna s mečem v ruce jít hájit svou čest a bojovat o své štěstí, přestože se zatím vlastně všechny ostatní postavy tváří jako dobré a maximálně čestné. Princ přes všechny strasti může zvítězit, smířit všechny se všemi a poukázat na nesmyslnost víry v předem určený osud.

Scéna je minimalistická. Pracuje s trůnem, řetězem, stavebními prvky jeviště i hlediště; a tím, co nejefektivněji dotváří iluzi pohádkového historického světa, jsou symbolické projekce a historizující ilustrativní kostýmy. Atmosféru jim pomáhá budovat i působivá hudba, z níž především vynikají dámami zpívané party v druhé polovině hry. Právě jimi provázená válečná scéna je z celé inscenace výrazně nejpůsobivější. Ta a závěrečná scéna finální.

Mezi velmi dobrými hereckými výkony účinkujících nejvíce ční a zaujmou Marek Pospíchal, Eliška Bašusová, Tomáš Karger a František Kreuzman. Je poměrně dost na škodu, že zejména svým přednesem výrazně předčí Miloslava Tichého a zejména Terezu Rumlovou v hlavních rolích, kteří s veršovaným jazykem hry poněkud zápolí, a to hlavně v úvodu inscenace.

Je rovněž škoda, že závěrečné vyústění inscenace, kdy král v souladu s pohádkovým koncem dramatu, dojde prozření o tom, jak hloupě se choval, uzná to a se synem se smíří, nemělo větší sílu.

Ráda bych věřila tomu, že se dá finále dramatu Život je sen podat tak, aby si divák odnesl v první řadě z inscenace poučení o tom, že není radno spoléhat jen na hvězdy a domnělý osud, ale člověk by svůj osud měl vzít do svých rukou, protože je silnější než nějaké hvězdy. A také by neměl podléhat hněvu, ale hledat v sobě dobro a smír. Protože leckdy právě ten, jenž má být zhoubou, dostane-li možnost, stane se představitelem toho nejlepšího.

Bohužel, nepodařilo se. Třeba příště a třeba při tom příště konečně odhalím i kouzlo tohoto jednoho z nejkrásnějších barokních dramat. Z inscenace v Celetné si odnesu především vzpomínku na působivou atmosféru, silnou bojovou scénu a skvělý herecký výkon Elišky Bašusové a zmiňovaných pánů.