Kartonový taťka

75%. Maďarský autor překvapuje nečekanými zvraty a baví černým humorem s prvky grotesky. Nahlíží pod povrch zdánlivé rodinné spořádanosti, trefuje se do pokrytectví a předsudků. Režisér M. Vajdička s dramaturgyní T. Marečkovou nenechali padnout pod stůl žádnou z podstatných rovin originálního textu. Dopomohli hercům ke správnému vyvážení nadsázky a pečlivě s nimi vystavěli postupné směřování k hořkému finále. Ku prospěchu by byly drobné škrty a zkrácení o několik minut. Scénograf P. Andraško vhodně logicky situoval dění do stísněné kuchyně a dovedně pracoval s překvapeními. Neobvyklý text v nadmíru vydařené inscenaci, kterou lze doporučit.

75% - Vajdičkova inscenace od úvodní expozice přes ústřední absurdní situaci předznamenanou samým titulem hry bravurně poukazuje na lidskou neschopnost a neochotu vyrovnávat se s reálným stavem věcí, která vyniká i vedle běžné každodenní neschopnosti komunikovat spolu. S tím, jak se problémy nabalují, eskaluje napětí a zvyšuje se křik, však slábne původní absurdní linka, kterou nahrazují "jen" velkolepé scénické efekty a doslovnosti (ať už jde o točení či knírky a patky), které jsou nicméně zbytné - i pro zásadní vyznění textu - a výmluvnou původní absurditu, z níž často mrazí, nedokážou uspokojivě nahradit.

85 % Dramaturgie DvD zabodovala černou jízdou plnou zvratů a ironických komentářů vměstnanou do rodinného mikroprostoru, kde všichni o sebe zakopávají a obraz na stěně má krizi a kam navíc s návštěvou přichází iluzivní panák… Maďarský dramatik předkládá v divoké kadenci přesahovou studii popírání reality, vlády iluzí a vůbec nefunkčního společenství. Je to i přehlídka „charakterů“ okolo nás. Rychle to pádí k hořkému konci. Herci jsou uvrhnuti do vykloubené stylizace možná bohužel již od počátku, alfa omega inscenace je rytmus a timing. Zejména výkon Kláry Oltové je skvostný. Mrazivá podívaná ústí do kongeniálního obrazu, jenž se neprozrazuje.

Jedna dosti povedená psychologická sonda do společensko-rodinných vztahů. Samotný děj je dobře vystavěn s několika překvapivými zvraty. Často jsou náročnější situace v té správné míře odlehčeny vtipem či místy trochu černým humorem. Celé to znamenitě graduje a rozhodně nijak nenudí. V několika místech mi to trochu připomínalo Srpen v zemi indiánů, ale netuším zda tam byla inspirace či je jistá podobnost jen náhodná. Co zde opravdu funguje jsou jednotlivé charaktery postav, jenž se skvěle doplňují a povedlo se je všechny skvěle ztvárnit. Výborné především trio M. Zimová, K. Oltová a J. Sklenář. Díky a tleskám.

85%. Hra maďarského dramatika I.Tasnádiho je velmi rafinovaně vystavěná. Na první pohled se tváří jako situační komedie o nepovedeném rodinném obědě, ale postupně se začínají objevovat celkem vážná témata - jak se vyrovnat se ztrátou blízkého člověka, jak velký vliv může na člověka mít nedostatek rodičovské lásky, obecně se řeší generační nesoulad nebo odlišnosti mezi konzervativním a liberálním pohledem na svět. Inscenace M.Vajdičky je svižná, vtipná, ale nacházejí se zde i celkem mrazivá místa. Hercům se podařilo přesně trefit groteskní stylizaci. Je to kus, který pobaví, ale zároveň hodně rezonuje s aktuální společenskou debatou. (více v článku na blogu)

85 %. Kolotoč absurdních situací, který během na každý pád vychýlené rodinné návštěvy nabere vskutku turbulentní razanci, zrcadlí naši osobní i společenskou nepoučitelnost, neschopnost oprostit se od vyprázdněných ideálů minulosti, zbavit se stigmat dědictví "začarovaného kruhu" manipulativních iluzí. Jak moc pokřivený hodnotový vzorec předáváme dalším generacím? Do jaké konkrétní podoby si ten náš odkaz asi "poslepují"? Náročnou groteskní stylizaci a černohumornou nadsázku se podařilo prostřednictvím precizní herecké souhry výborně udržet a předat divákům myšlenky hry se všemi valéry hořkosměšnosti tématu, včetně její citelně mrazivé pointy.

„Ten obraz má krizi!“ Tasnádiho tvorba, která je v maďarských konzervativních kruzích tabu, se vůbec poprvé ocitá na českém jevišti. Debut je to zdařilý po režijní i herecké stránce, přičemž vyzdvihnu K. Oltovou. Silné výkony pětice jsou dalším potvrzením, že Dlouhá je aktuálně z hlediska kvality dramaturgie jednou z nejzajímavějších pražských scén. Kartonový taťka patří k inscenacím, u kterých se sice smějete nad malostí a absurditami, ale zároveň vám zhořkne v puse, protože vidíte denní realitu na poli politickém a rodinném, kde často každý žije jen sám v sobě a pro sebe. Spolu v prostoru, ale sami. Dokážeme ještě v iluzi zahlédnout pravdu?