Redakce

Pavel Širmer

redakční zkratka: ipl

souhrnná stránka redakceVolby

Hodnocení (1606)

Filtrování hodnocení:    
   

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

Další stránky hodnocení: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 > >>

(zadáno: 9.3.2020)
Hra o mladíkovi, který řeší zdravotní problém a především sám sebe. Autorovo uchopení tématu není pesimistické, ale zároveň ani laskavé a nadějeplné. Zážitky jsou věrohodně líčeny s otevřeností skoro intimní, přitom autor užívá ironii, někdy i sarkasmus. Režisér Š. Dominik s herci dávkuje dramatické a komediální prvky ve správné míře, dojemné a působivé okamžiky jsou střídány humorně odlehčenějšími. Za pozornost stojí i specifický prvek ve scénografii a jeho užití. (více v článku na blogu)
(zadáno: 9.3.2020)
Hry s gay tematikou často ukazují většinové společnosti tu lepší stránku lidí s homosexuální orientací. Daniel Špinar využil poznatky z poslední dobou populární aplikace Grindr, kde se ve velké míře koncentrují odvrácenější aspekty této komunity. Od někdejšího úspěšného HOMO 06 se inscenace odlišuje tím, že je ve své podstatě velice pesimistická. Zasměje se spíše cynik nebo ten, kdo projeví značnou dávku nadhledu. Jedná se však o obraz otevřený, (krutě) pravdivý a potřebný. Herecky výtečné, M. Kerna a T. Kobra dobře doplňuje pohyb R. Vizváryho. Inscenace by snesla zkrácení, podstata některých situací se příliš podobá.
(zadáno: 9.3.2020)
Cabaret Calembour svými hrami se slovy a písněmi snad nikdy neomrzí. Na kolektivní inscenaci se tentokrát projevilo, že chyběl pohled zvenčí v podobě dramaturga či supervize. V první části by několik málo vtipů bylo možno oželet. Rovněž aktovka „Arcimimus“, na niž dojde po přestávce, má zejména ke konci zdlouhavější a méně záživné pasáže. Energie, nápady a příval slovních hříček ale rozhodně nechybí! „Výročním“ počinem si soubor neudělal ostudu a potěší nejen stálé fanoušky.
(zadáno: 9.3.2020)
Dürrenmatt v polovině 50. let poměrně odvážně zobrazil svět s nemilosrdnou vládou peněz. I v dnešních časech se lze jeho hrou vyjádřit k tomu, v čem žijeme. Režisér J. Burian postavil inscenaci, kde jednotlivé složky odvedly rutinně svůj úkol, ale dohromady se nesloučily v nadstavbu a vyšší význam. Naprostým omylem byly kostýmy. Nedostatečně vedení herci nehráli společně, každý si sólově postavil roli tak, jak sám uznal. Kláru přizpůsobila D. Havlová-Veškrnová svému naturelu, čímž se s autorovou hrdinkou částečně minula. Hvězdné obsazení hlediště zaplní, ale diváci se v DnV setkají jen s další promarněnou příležitostí.
(zadáno: 9.3.2020)
Jan Mocek s trojicí neherců ve svém projektu představuje celosvětově populární virtuální svět her, kde hráč může ve fiktivním městě (beztrestně) využívat prakticky neomezených možností. S přibývající dobou sledování je divák stále intenzivněji vybízen k přemýšlení, což pak kulminuje při konfrontaci s reálným světem, která je pojata velice rafinovaně, děsivě a zároveň s účelným humorem. Inscenace je ve značné míře závislá na propracovaném technologickém řešení i na autenticitě performerů. Originálnímu projektu není prakticky co vytknout a těšme se, jakou cestou se Mocek vydá příště.
(zadáno: 9.3.2020)
65%. Drama plnilo ve své době potřebné protiválečné poslání a běžné nebyly ani dramatické postupy s prolínáním reality a fiktivních rozhovorů se zemřelými. Hodnota Čapkových myšlenek přetrvala, forma hry je ale po desetiletích přežitá a asi proto se drama na jeviště vrací málokdy. Ve Vršovickém divadle se tvůrci s některými úskalími vypořádali, ale to bylo možné jen do určité míry. Nicméně konec, s umírněním slavného gesta, byl mimořádně emotivní a obhájil smysl inscenace. Na působivosti má významný podíl J. Smutná v titulní roli. Mužští představitelé se s ne vždy vděčnými postavami vypořádali s kolísavým úspěchem.
(zadáno: 9.3.2020)
75%. Bernasosův román L Trmíková ve své dramatizaci doplnila dalšími motivy z díla G. Bernasose, což posílilo některé roviny a zvýraznilo otázky duchovní i problematiku podstaty lidské existence. Režisér J. Nebeský dovedl herce k velké hloubce ztvárnění, zároveň se mu podařilo přirozeně vykrystalizovat humor. Zajímavým scénickým nápadem byl přesun publika ze stísněnějšího prostoru do otevřenějšího. Inscenace v dobrém slova smyslu pokračuje v linii spolku Jedl, který divákům pomáhá objevovat hodnotná a méně známá díla. Takové počiny jsou v povrchnějších a vyprázdněnějších časech balzámem kultivujícím duši.
(zadáno: 9.3.2020)
65%. Některé nejvydařenější školní inscenace se stávají plnohodnotnými počiny, např. přerůstají v generační výpověď. Višňový sad sice mantinely studentské práce nepřekročil, ale absolventský ročník – doplněný doyenem D. Klapkou – se s Čechovem utkal více než se ctí. Režisérka s herci pracovala na přesné charakteristice větších i menších postav, navíc dokázala promítnout a zúročit osobitost jednotlivců. Lehkost a nadhled mladého obsazení dodaly specifickou svěžest. Ani na nejnáročnějších a někdy věkově vzdálených partech si nikdo ze zúčastněných zuby nevylámal.
(zadáno: 9.3.2020)
Goldoniho komedii, mj. prvně nastudovanou v dosud opomíjeném překladu, dramaturg a režisér zručně zkrátili. Plyne tak svižněji, aniž by chybělo něco podstatného. Mezi absolventskými inscenacemi tohoto ročníku se jedná o jedinou „čistokrevnou“ komedii. Studenti vesměs využili možnosti projevit komediální talent ukázat a jiné odstíny svého herectví. Přesto ne všem tento žánr svědčí a v dámské i pánské sestavě by se po jednom slabším článku našlo. Komediální situace se daří rozehrávat, místy se objeví vtipný a originální nápad nebo improvizace. Při návštěvě se může dobře pobavit i divák, který často uváděnou hru již viděl.
(zadáno: 2.3.2020)
Joe Orton svou poslední hrou nejen pobavil chytrým humorem, ale zároveň překročil tabu a vysmál se pokrytectví a předsudkům. Doba, kdy crazykomedie může svou otevřeností šokovat, už pominula, a ani režisér Š. Dominik se o to nesnažil. Ctil žánr i autorův styl humoru, domyslel gagy. Scéna a kostýmy zaujaly svou nepopisností. Žádný s herců se s žánrem neminul, ale někteří se zcela neoprostili od zažitých návyků. Pro Rance našel M. Stránský vděčnou polohu a jím přidané opakování replik umocnilo zábavnost. S převzatou rolí si O. Kolín poradil suverénně. Kvalitní provedení výjimečné hry. (Viděno v Malém divadle.)
(zadáno: 2.3.2020)
Pozoruhodný komorní muzikál s kvalitní hudbou i texty se po zdařilé české premiéře dočkal dalšího – neméně povedeného – nastudování. Režijně dobře zkoordinovaná inscenace, jejíž hlavní tíhu nesou oba představitelé. Ti musí uzpívat náročné party a zároveň uhrát dramatický příběh s milostnými scénami, které nesmí vyznít toporně. Alternující R. Pekárek na několika místech zaváhal ve zpěvu a v jevištním pohybu, ale drobné chyby mu lze snadno odpustit. Ve spojení s výtečným L. Adamem se postarali o silný zážitek.
(zadáno: 2.3.2020)
65%. Autor se v černočerné komedii zamyslel hlavně nad tím, co lidé dokáží dělat z nudy a pocitu prázdnoty. V prvním českém provedení Divadla Na zábradlí byly divoce rozehrány komediální prvky; kontrastem byl konec, z něhož zamrazilo. Po letech v ČS Ústí na změnu doby reagovali realističtější variantou, v níž jsou situace nadsazeny méně. A v závěru se nelekli ani předepsané nahoty. Uchopení hry je ve své podstatě správné. Herecky však není inscenace vyrovnaná, podstatně silnější je ženská část obsazení. Najdou se okamžiky zábavné i takové, při nichž tuhne úsměv na rtech, potenciál obou směrů ale zůstal částečně nevyužit.
(zadáno: 2.3.2020)
Svět, kde se nelze opřít o žádná pravidla a spolehnout na nikoho. A nejtěžší je odolat a nezačlenit se... Dialogy a dějové zvraty autor ladil ve stylu situační komedie, od této dramatiky ale hru odlišuje její téma. Je diskutabilní, zda má mix žánrů kýžený účinek, ale text je každopádně zvláštní a poznat jej není ztrátou času. Výkonům herců není co vytknout, všichni skvěle balancují v rozporuplných vlastnostech svých postav. A zároveň projevují cit pro pointu a timing, což je u takovýchto dialogů podstatné. Na přesvědčivosti výkonů má jistě významnou zásluhu i vedení režiséra J. Prušinovského. Za zmínku stojí i scénografie.
(zadáno: 2.3.2020)
Nadčasový portrét jednoho bezcharakterního oligarchy je tematicky vyvážený a komplexní, ale Brechtovy kdysi objevné postupy dnešní jeviště snáší hůře. Expozice jeho rané hry svůj účel má, ale přes snahu o zkrácení a zdynamičtění nebyla záživná. Inscenace nabrala sílu spíše až ke konci a zvlášť povedený byl závěr. Skvělý nápad s rapováním, které D. Kranich výtečně zvládl. V další z nesympatických postav zaujal T. Kobr. Některé z vedlejších rolí zůstaly herecky nenaplněny.
(zadáno: 2.3.2020)
Pro divadelní adaptaci slavné detektivky bylo nezbytné redukovat počet postav, s čímž se K. Ludwig vypořádal obstojně a navíc i srozumitelně zachytil složité vazby mezi podezřelými. Na kladenské inscenaci se podepsalo, že vznikala za problematických okolností. Příliš se nepovedla dekorace, která zrovna nehýřila nápady a prostor jeviště využila jen v malé míře. Naopak kostýmy byly předností. Přestože J. Š. Hájek vynaložil nemalé úsilí, ideálním představitelem Poirota se nestal. Herci ve vedlejších rolích sice vesměs postavy zvládli charakterizovat, ale jejich výkony nebyly vyrovnané a pokulhávala i jejich souhra.
(zadáno: 2.3.2020)
Přátelství a vzájemné ovlivňování osobností, časté téma dramatiků, autorka uchopila poměrně originálně a neotřele. Po velice slibné první polovině došlo na odhalování konkrétních událostí z minulosti, děj se nelogicky zacyklil a vývoj děje se nejevil věrohodně. Ze slepé uličky se podařilo vycouvat až na konci, kdy naštěstí nepřišel na řadu přehnaný sentiment, ale návrat k podstatě. Tvůrčí tým se s úskalími textu utkal více než důstojně. Pod vedením režisérky T. Karpianus se obě herečky svých rolí zhostily bravurně, z bezprostřední blízkosti jim šlo věřit každé slovo. Za zmínku stojí i napětí umocňující hudba M. Buzziho.
(zadáno: 2.3.2020)
T. Dianiška ve svém stylu zpracoval další pozapomenutý pozoruhodný osud, konkrétně ženské atletky v mužském těle. Neopomněl humor, ale tentokrát se mu v uchopení vážnějších stránek problematiky dařilo o poznání méně než v jeho nedávných počinech. Jako režisér dosud nejčastěji pracoval se spřízněnými lidmi z vlastního souboru, obstál i se souborem Bezručů a inscenaci ukočíroval po všech stránkách. V nelehké hlavní roli si J. Burýšek skvěle poradil s nebezpečně křehkou hranicí, kdy se jeho kreace mohla stát karikaturou. Další herci ve zkratce umně ztvárnili několik rolí.
(zadáno: 2.3.2020)
Jan Frič našel v textu Sofoklovy tragédie nečekané souvislosti a asociace a překvapivě i jemu vlastní humor. Relativizoval, ironizoval, zcizoval. Utkal se i s prostorem historické budovy, kde zejména na konci bylo dosaženo působivého efektu, jež není pouze vnějškový. Nepietní přístup má své opodstatnění, ale byl by vhodnější do koncentrovanějšího menšího sálu. Nálož odkazů a detailů by divák lépe vstřebával z větší blízkosti a s menším odstupem, některé nápady by ho možná méně iritovaly. Herci se stylu přizpůsobili a zvláštní uznání si zaslouží hlavní představitel P. Batěk.
(zadáno: 2.3.2020)
Inscenátoři v čele s režisérkou P. Tejnorovou vybrali z Celestiniho textů a našli divácky atraktivní formu, jak je interpretovat. Diváci sedí na jevišti spolu s herci a dalšími typově vhodně vybranými spoluúčinkujícími, hranice mezi účinkujícími a publikem se stírají. S přizpůsobeným prostorem je účelně pracováno použitím rozmanitých detailů (kapající voda apod.). Herci s porozuměním vyprávějí texty na různá témata, divák se tak může zaposlouchat, přemýšlet, znepokojovat, ale i bavit. Nová scéna ND se během let postupně vyprofilovala a projekty zde uváděné si zasluhují pozornost.
(zadáno: 2.3.2020)
65%. Büchnerovo nedokončené drama M. Bambušek výrazně adaptoval a přesadil do současnosti. Titulního Vojcka nechal potácet se ve společnosti, která se tváří pokrokově, ale selhávají v ní hodnoty, řád, vazby i mezilidské vztahy. Nelze rozklíčovat všechny odkazy, v nichž se většina diváků alespoň chvílemi ztratí. Jako celek je však inscenace sugestivní a svým způsobem provokativní. Dominantní je hudba T. Vtípila, jenž si mj. účelně vypůjčil sprostonárodní píseň s refrénem „Stříkej, já jsem stejně neplodná“. Herecký soubor HaDivadla režisérovu vizi plní, talentovaný M. K. Hochman v titulní roli zazářil.
(zadáno: 2.3.2020)
Osudy a myšlenky Jana Patočky je záslužné připomínat, přínos jeho osobnosti není v naší kultuře doceněný. Inscenace zpracovává Patočkovy osudy, soustřeďuje se zejména na dění kolem Charty 77, dojde na citaci myšlenek. K tomu režisér M. Bambušek demonstruje vlastní názor na aktuální společensko-politické dění, k němuž Patočkův odkaz vztahuje. Lze vznést námitku, zda je taková přímočará doslovnost nezbytná, ale své opodstatnění má. Demonstruje, proč má smysl stále hledat v Patočkovi ponaučení. K působivosti obrazů významně přispívá scénografie, hudba a v neposlední ředě výrazný projev vhodně vybraných herců.
(zadáno: 2.3.2020)
Z původní Bernhardovy hry použili inscenátoři jen její část. Rezignovali na dialog dvou bratrů a postavili model na oddělených monolozích svěřených jednomu herci v odlišných kostýmech. V části představení převládnou bezeslovné akce na scénicky dominantní konstrukci, po níž se pohybuje artistka společně s hercem. Práce s prostorem a světlem je precizní. Pokud divák přijde s informací, že herec ztvární oba bratry, měl by se zorientovat i v souvislostech. Nepodařilo se však příliš docílit souznění činoherní a pohybové části, která navíc plně nevykompenzovala to, co z Bernhardova textu nezaznělo.
(zadáno: 2.3.2020)
Kdo má hluboké teologické znalosti, narazil by na rozpory a nedomyšlenosti. K počinu je třeba přistupovat s nadhledem, jímž okouzluje a baví. Divák dostane naservírováno nespočet odkazů, narážek, vyjádření se ke společenským i globálním problémům. Výprava odpovídá komiksovému ladění. Herci se stylizaci přizpůsobili a celkem se jim dařilo pointovat, místy jsou však znát limity jejich výrazových prostředků i komediálního talentu. Přesto sestava kolem J. Lesáka a N. Preslové má potenciál, který je příslibem do budoucna.
(zadáno: 2.3.2020)
Souhlasím s komentáři L. Dubského a J. Landy. Doplnil bych, že výkon P. Mikesky v hlavní roli Salieriho není navenek nikterak výrazný, ale přesto zaujme svou nedémonickou obyčejností umožňujícím divákovi pochopení či ztotožnění. Pro roli Mozarta přetvořil D. Bambas své výrazové prostředky, baví svou energií, ale nespoutanost je místy doháněna do přehnaných krajností, které režisér neuhlídal a které v konfrontaci s civilnějším ztvárněním Salieriho nemají svou logiku. Některé nápady by si zasloužily lépe rozvinout a propracovat. Přesto jde o důstojné nastudování prověřeného dramatu.
(zadáno: 3.2.2020)
75%. Komedie o jedné návštěvě, během níž došlo k poněkud krutému žertu a zároveň nemilosrdnému odkrytí pravé tváře povah i skutečné podstaty partnerských vztahů. Šťastně vybraná čtveřice herců pod vedením režiséra J. Žáka autorovy pointy zdatně dotváří. Na jedné straně L. Štěpánková s F. Cílem rozehrávají infantilní milenecké projevy, jež se za celé představení neomrzí. Vedle nich kontrastují V. Arichteva a J. Nosek, jejichž zprvu neškodná ironie a sarkasmus postupně přerostou v děsivý cynismus. Nejedná se o obyčejnou situační komedii, podobně jako např. „Bůh masakru“ od Y. Rezy má potenciál přinést divákům něco navíc.

Další stránky hodnocení: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 > >>