PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Pavel Širmer
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (2222)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 7.9.2026)
Festival Antická Štvanice se od začátku zaměřuje na spojování antiky se současností. V případě letošní premiéry s motivy původní Eurípidovy hry, která se na česká jeviště dostává ojediněle, naložil autor M. Samec velmi volně. Titulní hrdinka je citově vyprahlou ženou řešící dosti jiné problémy než Eurípidova, antihrdinství mužů se rovněž ocitá v jiných rovinách. Ustavičné zpochybňování a relativizování nabízí spoustu myšlenek, hercům se přínosně daří obsáhnout více vrstev. Monology jen občas přecházejí v dialogy, což s sebou nese jistou statičnost. Pro takový koncept, vyžadující divácké soustředění, není plenér nejpřívětivějším prostředím.
(zadáno: 7.9.2026)
Kdysi skandální crazykomedie J. Ortona se na česká jeviště vracívá často, jen J. Deák ji po více než dvacetileté pauze nyní inscenoval již potřetí. Specifický humor výjimečné hry se snadno může ztratit v přehnané nadsázce, k tomu v Divadle Mír naštěstí nedošlo. Režisér do své koncepce otiskl své předchozí zkušenosti, ale vydal se s herci jinou cestou. Domýšlení a rozehrávání situační komiky může publikum bavit a rozesmávat. S důležitými podtexty Ortonových narážek, skvěle přeložených M. Žantovským, si nejlépe rozumí A. Čuba. Ostatní herci je podávají s kolísavou přesvědčivostí, v čem spočívá určitý dluh režie a dramaturgie.
(zadáno: 7.9.2026)
Činohra ND přizvala maďarského režiséra V. Bodó, jehož osobitý přístup české divadlo obohatil a nezaslouží si přehlédnout. Ibsenovo drama bylo přeneseno do současnosti, kde scénografie zdařile vytváří zdánlivě efektní moderní dům, z něhož však čiší chlad a jeho vymoženosti obyvatelům život více komplikují než usnadňují. Pečlivě a souladně byly vyloženy i charaktery postav, které herci ztvárnili s nesamozřejmou přesností. Pro případné posuny nacházíme vnitřní oporu a slouží výkladu, který sice není nikterak radikální, ale přesto může znalce hry nejednou překvapit. Snad časem dojde na další podobně přínosnou spolupráci se zahraničními tvůrci.
(zadáno: 7.9.2026)
Po inscenaci v Kladně (2018) se režisér P. Svojtka s takřka stejným týmem vrátil k dramatizaci Havlíčkova románu, která se na českých jevištích právem zabydlela. Vinohradská inscenace se kladenské v lecčems podobá, ale jiní herci přinesli nové odstíny. Částečná typová odlišnost ztížila T. Císařové pozici, hlavní roli Štěpky však vzhledem k precizní práci nezůstala nic dlužná a inscenaci doslova kraluje. Dobrým partnerem jí je P. Děrgel, jenž Pavlovy negativní rysy obohacuje zvýrazněním příčin vedoucích k jejich lepšímu pochopení. Přestože by bylo záhodno uchýlit se k určitým škrtům, vyznění nescházejí síla a potenciál diváka dojmout.
(zadáno: 7.9.2026)
Pokud bychom děj přepsali do synopse, tak by se komorní Marguliesova hra podobala mnoha jiným. Autor však dialogu učitelky a žačky dodal další rozměry. Kromě pečlivého vykreslení postupného vývoje komplikovaného vztahu a také proměny mladší z žen zaujmou postřehy o literatuře a psaní v úvodních scénách. Závěrečný spor o právu na umělecké zpracování skutečnosti nedává jednoznačnou odpověď, naopak vybídne diváka k pochybování. Pro repertoár Divadla Ungelt vhodný titul spojil dvě na této scéně debutující herečky různých generací, které pod vedením režiséra Š. Dominika zaujaly a nepodcenily i ty nejmenší detaily.
(zadáno: 7.9.2026)
Autor S. Shepard v komorní hře pro dva herce otevřel několik témat souvisejících se stárnutím. Dialog, v němž se humor střídá s konflikty, umožňuje více přístupů. Výrazné dvojici J. Langmajer & J. Dvořák nebylo bráněno čerpat ze svých bohatých zkušeností a uchylovat se občas ke gestům a prostředkům užívaným na velkých jevištích. Směřováním k úspornějšímu projevu by se dalo dosáhnout větší autenticity a věrohodnosti, ale z takové ambice by zase snadno mohly vzejít monotónnost a nuda. Pro nesnadně inscenovatelnou hru zvolil režisér M. Dočekal s herci tuto cestu; záleží na divákovi, zda po této cestě bude spolu s nimi chtít kráčet.
(zadáno: 12.6.2026)
75%. Režisér J. Šmíd s dramaturgyní K. Tejmarovou nahlédli na známou Havlovu aktovku „čerstvým okem“. Měli odvahu k určitým změnám, zároveň se autorovi nezpronevěřili, úpravy našly ve výkladu zřetelný smysl. V souladu s koncepcí a s ohledem na vývoj společnosti od doby vzniku hry došlo i k posunům v uchopení charakterů postav, promyšleně vystavěných, vklad herců je třeba rovněž ocenit. Nelze nezmínit scénografické řešení M. Hůlové využívající sál z opačné perspektivy. Dynamická a v dobrém slova smyslu moderní a překvapivá inscenace, z hlediska české inscenační tradice hry navíc nesporně přínosná.
(zadáno: 12.6.2026)
Spolek Kašpar představil drsnou, českým divákům známou hru T. Lettse. V souladu s intimním prostředím Klubovny se režisér J. Špalek a herci soustředili na psychologii postav a právě v dialozích je inscenace je nejsilnější. Těsné blízkosti herců a diváků odpovídá i umírněnost gest, vypjatější okamžiky jsou však někdy prezentovány s menší intenzitou a odvahou, než by si zasloužily, což platí hlavně o závěrečném vyústění. Pomineme-li limity prostoru, s nimiž nelze mnoho zmoci, tak minimalizace násilí a příliš rychlý konec mají za následek nedostatečné napětí a oslabení klíčové pointy v podobě vyznění důsledků, k nimž dění správně směřovalo.
(zadáno: 12.6.2026)
65%. Ve hře stálé dvojice K. Nebeská & M. Bitto se pracuje s reálnými fakty o rodině Mannových, jejichž otisk lze mj. nepřímo vyčíst například v Klausově nejznámějším románu „Mefisto“. Ve své podstatě smutné téma režírující autoři nasměrovali do jakési grotesky, jejíž formu náležitým vedením obou mladých herců dotáhli do zvládnutého tvaru. Omezení na vybrané motivy ve spojení s inscenační formou však zároveň vedlo k tomu, že se výsledek nestal ničím více (a ničím méně) než „hříčkou“. Zábavnou, plnou energie a divácky vděčnou. Rodinné peripetie Eriky a Klause, potažmo jejich otce Thomase, jsou však námětem mnohem košatějším.
(zadáno: 12.6.2026)
65%. Po kultovní inscenaci Činoherního klubu se „Osiřelý západ“ stal další komedií M. McDonagha oblíbenou na našich jevištích. Se specifiky autorovy drsné poetiky, v níž má důležité místo vulgární jazyk, se v českých divadlech pracovalo lépe i hůře, nastudování Městského divadla Kladno patří po této stránce k solidním. Režisér T. V. Hron na malé scéně staví na hercích. Zejména partnerství F. Cíla a V. Krause v ústřední dvojici bratrů funguje, jejich rozdílné přístupy a užité prostředky vedle sebe navíc nezvykle kontrastují. Pozitivní dojem trochu zkazí konec, kdy začne váznout tempo a zbrzdí se gradující napětí.
(zadáno: 12.6.2026)
Dvě aktovky T. Wildera v jednom večeru. V první z nich režisér O. Sokol obsadil role herci opačného pohlaví, což poněkud nečekaně dodalo vyznění nepopsatelnou zvláštnost, lehkost a nadhled. Nebývale dojemně tak vyniknul koloběh života, kdy během devadesáti let přicházejí a odcházejí generace, v životech se objevují a zase mizí lidé. Druhá aktovka, na zdánlivě bezvýznamném výseku rodinného dne, zase nechává uvědomit si neobyčejnost obyčejného života. Přes snahu ozvláštnit druhou část přiznaným hraním divadla se nepodařilo vyrovnat nevšednosti první části. Jako celek ovšem zůstává poetická inscenace dílem výjimečným a pozoruhodným.
(zadáno: 12.6.2026)
Prokletí - Vzlet 30 %
25%. Základní východiska inscenace P. Erbese a B. Jedináka jsou podnětná - při natáčení filmu o Keferovi tvůrci zároveň řeší vlastní ambice a problémy, což má vzhledem k natáčenému tématu poněkud hořký rozměr. Smysluplné základy jsou bohužel rozvíjeny nešťastnou formou, jež se míjí účinkem. Snaha vyvolat pocit přítomnosti na reálném natáčení naráží na užití nadsázky, navíc dosti prvoplánové. Herci evidentně vědí, co mají jednotlivými situacemi předávat, opodstatněné dílčí nápady však při tomto způsobu prezentace vyznívají jako sled obehraných banalit. Nápad se zapojením publika jako komparsu je využit jen nahodile a bezúčelně.
(zadáno: 12.6.2026)
Osudy M. Znamenáčkové a M. Sikory, mladých herců neznajících své biologické rodiče ani přesný etnický původ, se staly výchozí inspirací pro zobecnění otázek hledání identity v realitě života v adoptivní rodině a ve společnosti s předsudky vůči etnickým menšinám. Režisér R. Štefančík a dramaturgyně I. Smejkalová se soustředili na problémy, jimž takové děti často čelí. Kumulací negativ do částečné fikce se otevřela témata, jimž nebývá věnován dostatečný prostor, smysl jednostranného pohledu je však sporný. Pokládal bych za výstižnější „příkoří“ vyvážit reálnými pozitivy, jež oba herce také potkávala a pomohla jim nalézt své místo a uplatnění.
(zadáno: 12.6.2026)
75%. Laclosův mnohokrát zpracovaný román režisér J. Čermák ve své adaptaci situoval do současnosti, interpretoval děj volněji a nebál se přistoupit k řadě opodstatněných změn. Některé z těchto zásahů vyznívají nuceněji a nevěrohodně, určitá řešení se nejeví domyšleně (např. do jedné ze scén by s ohledem na celkovou koncepci patřila ženská nahota), přesto se jedná o inscenaci v dobrém slova smyslu odvážnou, která vlastně celou dobu baví, provokuje účelně, udivuje nápady, vybízí k diskuzi a vytvoření názoru. Hereckým výkonům kraluje K. Baranová; s režisérem dospěli k přesnosti, která na konci překvapí a doslova uhrane.
(zadáno: 12.6.2026)
85%. Komorní drama o prvním setkání učitelky hudby s mladším mužem, během něhož dojde k pro obě strany bolestnému a zároveň očistnému rozhovoru. Rozebírají nejen osobní záležitosti, ale i širší kontext problémů, na které kolem nás stále častěji narážíme. Těžko říct, jestli by se takový rozhovor vůbec mohl odehrát. Každopádně se autorovi G. Cluovi podařilo napsat mimořádně stabilní základ pro vznik komorní inscenace, která svým obsahem a tématem může diváka obohatit a výjimečným způsobem zasáhnout. A na Malé scéně Studia DVA taková vznikla! Především zásluhou věrohodného podání J. Čvančarové a D. Krejčíka, kteří náročné role neošidili.
(zadáno: 12.6.2026)
Režisér J. Nebeský obvykle Shakespearovy hry pro své inscenace upravuje dosti radikálně, v případě této vyhledávané komedie do struktury textu zasáhl umírněněji, účelné škrty vedly k dynamičtějšímu plynutí děje. Výklad posunul charaktery i situace do ironicky odlehčené roviny, což bylo mnohdy zdrojem vkusného a inteligentního humoru. Ne vždy se však dařilo takových posunů dosáhnout nenásilně, platí to zejména o rovině s Marií, Tobiášem a Andrém, která ovšem nese svá úskalí už v samotné hře. Zhudebněné pasáže A. Březiny činoherci zazpívali výtečně! V dobrém slova smyslu moderní nastudování si zaslouží respekt a své diváky jistě najde.
(zadáno: 12.6.2026)
Kolik čtenářů dnes sáhne po Ovidiových Proměnách...? Režijní dvojice SKUTR se pokusila několik mytických příběhů zpřístupnit. Inscenační model staví převážně na vyprávění, což sice ubírá na divácké atraktivnosti a efektnosti, jakou známe např. z dobrodružných filmových zpracování, na druhou stranu to lépe odpovídá myšlenkovému charakteru předlohy. Nekýčovitá výprava a působivá hudba zdolávají hrozící statičnost, přesto naslouchat ve velkém prostoru Státní opery líčení složitých dějů vyžaduje od diváka trpělivost a úsilí. Se způsobem zpracování můžeme či nemusíme souhlasit, ale je třeba ocenit, že se činohra tak komplikovaného úkolu nezalekla.
(zadáno: 12.6.2026)
Režisérka V. Kos Loulová a dramaturg M. Satoranský obohatili operní dílo renomovaných tvůrců o paralely s životní tragédií J. Vollmerové a W. Borroughse. Oslnivou hudbu T. Waitse, v kvalitním hudební nastudování s živým doprovodem, podávají účinkující výtečně a zvládají i obtížnou hereckou stylizaci. K chápání nesčetného množství odkazů a významů je vlastně nezbytné znát děj opery i další kontexty. A i tak pravděpodobně bude divák tápat a mít stále nad čím přemýšlet, což asi ocení jen větší či menší část obecenstva. Jednoznačně však jde o nevídaný počin, takových vzniká jako šafránu.
(zadáno: 12.6.2026)
65%. Antická komedie o ženách, bouřících se proti válčícím a věčně nepřítomným manželům, posloužila jako inspirace pro moderní variaci. Tvůrčí tým rozvíjí nejen témata postavení žen či mužské manipulace, ale také např. poukazuje na důsledky válečných konfliktů. Pracuje se s osobními vklady performerů, trefná je už úvodní pasáž, do níž A. Rusevová promítla vlastní zkušenosti s moderní gymnastikou. Posléze se tvar často odklání od činohry k pohybovým sekvencím. Pasáž, kdy hudebnice A. Dillard zapojuje publikum, vyznívá rozpačitěji, různé přístupy se daří do sourodého celku skloubit jen částečně. Sympatická inscenace však jako celek smysl dává.
(zadáno: 12.6.2026)
Pokud bychom chtěli knižní předlohu Kim de l'Horizon s queer tematikou zaškatulkovat, patřila by k „náročnější“ četbě, natolik zvláštní, že může nadchnout i zcela odradit. Režisér Š. Gajdoš ve své inscenaci postoupil témata předlohy, s herci pronikl pod povrch a s pomocí scénografie a živé hudby se trefil do nálady. Koncepce se sice snaží zachovat hloubku knihy, ale uspořádání inscenace a kombinace užitých prostředků mohou diváka mást, ve spojení s delší stopáží bez přestávky mít též za následek jeho časté bloudění. Přesto se daří vyhnout statičnosti, takže přes pravděpodobné tápání lze najít sílu vytrvat v hledání a přemýšlet.
(zadáno: 12.6.2026)
55%. V dramatizaci režiséra T. Loužného a dramaturga P. Galdíka nejsou postavy románu O. Wildea pevně rozděleny, titulního hrdinu i jiné role vystřídá více herců. Společně převyprávějí děj s upozaděnými nadpřirozenými prvky a opatřují události současným komentářem. Koncept může nadchnout, ale i (více či méně) unavovat. Užité postupy a žánrová kombinace mají význam, je otázkou, zda vypovídací hodnotě vždy slouží. Osobně rozporuji užití některých humorných prvků. Nezpochybnitelná je práce herců, mezi nimiž se nenachází slabý článek. Tvůrci nabídli na román jiný pohled, jež si zaslouží pozornost; jistě se předpokládá, že se s částí publika mine.
(zadáno: 12.6.2026)
35%. Hry s podobným námětem a zápletkou se na jevišti objevují pravidelně, jen v Dejvickém divadle byl nedávno k vidění „Zásek“. Autorka K. Letáková se původní text, psaný pro tři konkrétní herce, obohatila rozličnými odkazy a symboly. V její vlastní dramaturgii a v režii P. Šimáka se však nepovedlo dotáhnout záměr avizované absurdní grotesky, zmíněná nadstavba a důležité podtexty se dostaly příliš do pozadí a vznikl spíše tvar připomínající situační komedii, v této podobě navíc poměrně banální. Zkušení herci více či méně úspěšně pointují slovní přestřelky a rozehrávají situační humor, divákovo vnímání ale správným směrem nevedou.
(zadáno: 12.6.2026)
Režisér W. Jordan napsal pro soubor Dejvického divadla variaci (nejen) na Marivauxovu „Dvojí nestálost“. Jordanovy nápady a především dobrá práce se silným a sehraným souborem, který svedl vizi rozvíjet a dotvářet, přinesly povedené a zábavné momenty. Inscenační tvar by si však zasloužil režijní i dramaturgické „dočištění“. Některé situace se nepodařilo dotáhnout a navázat, pokulhával temporytmus a celkové vyznění se jevilo rozpačitěji. Na repertoáru DD titul nikterak nezáří, v žádném případě se však nejedná o rutinu a srovnáme-li výsledek s tvorbou řady jiných souborů, stále jde o nadprůměr.
(zadáno: 12.6.2026)
65%. Fitzgeraldův román by si zasloužil obratnější dramatizaci, než jakou napsal S. Levy. Textu režisér M. Čičvák svou koncepcí pomohl. Kromě zdařilé scénografie H. Hoffera, kostýmů S. Hanákové a působivé hudby O. Brouska zaujme práce s chórem pomáhajícím vybudovat atmosféru, kterou bohužel trochu kazí kolísavé tempo. Režisér herce cíleně odváděl od povrchnosti, k níž mohou Levyho dialogy svádět, bylo však těžké (ne-li nemožné) se jí zcela vyhnout. Typově vhodný M. Lambora se snažil nespokojit s pouhým charismatem, ale nesvedl dát slovům tolik hloubky jako O. Brousek, jehož závěrečný monolog za živého doprovodu harfy nejednoho diváka oslní.
(zadáno: 12.6.2026)
Divadlo se vyvíjí. Klasická dramata z minulých staletí mohou stále nechat vzniknout přínosným inscenacím, ale texty je třeba upravit a přizpůsobit potřebám současného jeviště. Dramaturg J. Vedral podobu téměř sto let starého dramatu J. Giraudouxe neovlivnil natolik, aby mohla vzniknout dynamická inscenace hodna divadla 21. století. V koncepci režiséra J. Deáka se nedostávají ke slovu autorovy myšlenky, s pohádkovostí hry se pracuje nahodile a matně, vyznění ubližují i nevzhledná scéna a nepovedené kostýmy (pěstí na oko je Král vodní říše). Hercům schází zázemí dostatečného výkladu a vedení, někteří navíc příliš viditelně zápolí s textem.
