PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Pavel Širmer
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (2236)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 2.11.2026)
65%. Na celosvětově úspěšnou frašku „Hra, která se zvrtla“ navázal stejný autorský tým obdobným konceptem. Tentokrát se ochotníci pokusí premiérovat příběh o Petru Panovi a série katastrof provází navíc práci s loutkami, černým divadlem a náročnými scénickými efekty. Česká premiéra se opět konala v Kladně, kde si si nadmíru dobře poradili se zvýšenými nároky na technické řešení, které je základem úspěchu. Na dobře zkoordinované inscenaci režiséra O. Kříže jsou patrná opomenutí ve vedení některých herců k důslednější práci s nadsázkou. Přesto představení funguje, baví a přes uplatnění již použitého principu nebudí dojem opakování téhož.
(zadáno: 2.11.2026)
Etapa českého a pražského divadla 18. století a její souvislosti s hrabětem Šporkem nejsou v povědomí, jaké by si zasloužily. O připomenutí se snažila A. D. Mehdevi ve svém románu s fiktivním příběhem chlapce Slávka, z románu vyšlo i libreto K. Koblischkové, působivě zhudebněné J. Jiráskem. Předem se počítalo jen s několika uvedeními a derniérou v Divadle Hybernia, přesto bylo do inscenace vloženo velké úsilí! Realizace ve skromnějších podmínkách neumožnila adekvátní scénografii, důraz na náročné světelné efekty ve druhé části byl logickým kompromisem. Opera by si zasloužila delší život. Realita financování českého divadla ovšem je, jaká je.
(zadáno: 2.11.2026)
75%. Strastiplný život lékařky Vlasty Kálalové by šel zpracovat jako výpravný epos. Autorka S. Petrů a režisér M. Dočekal šli cestou komorní inscenace, v níž vynikající hlavní představitelku B. Kaňokovou doplňují jen tři herci více postav, přičemž někdy jen zastupují nebo zobecňují určité principy. Pozornost tak směřuje k vnitřní podstatě motivací a událostí, vyprávění není zatíženo popisností ani přílišným sentimentem. Někdy však důležité okolnosti rychle prosviští, aniž by stihly získat zaslouženou pozornost; neškodilo by trochu přidat na stopáži a počtu postav (např. Vlastiných dětí). Neobyčejný osud je však přesto působivě zprostředkován!
(zadáno: 2.11.2026)
45%. Motivy několika povídek J. Marka, odehrávajících se za první republiky, spojili autoři L. Veverková & M. Amsler do nového souvislého příběhu se samostatnou rovinou s detektivem Boušem a se znamenitým nápadem zakomponovat do děje reálnou osobu jasnovidce Hanussena. Inscenace kráčí odlišnou cestou než televizní (i filmová) zpracování, posiluje politické pozadí a rovněž herci uchopili postavy jinak. Finálnímu vyústění nechybí překvapení, předchází mu ale zdlouhavost. Výrazná hudba s novými písněmi a scénografie by mohly být dobrým východiskem k budování dobové atmosféry, ta ovšem z režijního a hereckého pojetí (záměrně?) do publika nedýchá.
(zadáno: 2.11.2026)
Režisér J. Havelka se dokumentárním divadlem zabývá dlouhodobě. V této inscenaci zúročil své zkušenosti a dále je rozvinul při práci se souborem DD, doplněným o dobře vybrané hosty. „Facka“ zpracovává skutečný pouliční střet z roku 2021 s nechtěně tragickými následky ze všech možných úhlů pohledu, komplexně, a to včetně systémových nedostatků při vyšetřování a v soudnictví. Nakonec se dostaví silná a přitom přirozená katarze v podobě sebereflexe a odpuštění, které v naší společnosti své místo stále spíše hledají. Inscenačnímu zpracování a hereckému ztvárnění nelze téměř nic vytknout. Vydařený a potřebný počin!
(zadáno: 2.11.2026)
Mapa ticha - Pomezí 80 % 
Spolek Pomezí nabídl možnost objevit další nový prostor – Laichterův dům na Vinohradech, s jehož geniem loci se v imerzivní inscenaci výborně pracuje. Zde poznáváme osudy několika obyvatel domu (asi) v první polovině 20. století, jejichž tajemství se postupně rozkrývají. Při putování domem lze usledovat jen část dění, ale při troše invence a štěstí se vše může protnout v působivém finále. Tým kolem režiséra L. Brychty využil své zkušenosti s náročnou organizací, přičemž se ukázalo, že se vyzkoušený koncept ani po deseti letech a ještě více inscenacích nevyčerpal.
(zadáno: 2.11.2026)
75%. Reálná fakta o slavné spisovatelce Patricii Highsmithové propojila australská dramatička J. Murray-Smithová do fiktivního komorního příběhu. V kostrbatějším začátku se možná přehnaně omílá odměřená spisovatelčina póza, postupně se však děj logicky posouvá a graduje až do finále. Opodstatnění nese i závěrečná pointa, takže není těžké Smithové odpustit možná trochu přehnanou snahu o atraktivitu. Ideální titul pro sklepní prostor Ungeltu, kde oba herci ve spolupráci s režisérem M. Schejbalem a dramaturgem P. Ondruchem v blízkosti diváků budují napětí a skvěle využívají možnosti práce s detailem při ztvárnění komplikovaných postav.
(zadáno: 2.11.2026)
Petr Zelenka se tentokrát vydal do „bulvárnějších vod“ situačních komedií, které mají na repertoárech divadel rovněž své místo. I zde dokázal uplatnit svůj rukopis a jeho příznivci jej bezpečně poznají. Aniž by opustil mantinely žánru, strefuje se do citlivých témat. Bavit publikum vtipnými dialogy a humorem, který není bezduchý, je nesnadná disciplína. Tato komedie zároveň nestojí jen na pointování situačního humoru (v čemž obstálo celé obsazení), ale od herců vyžaduje taktéž jeho propojení s narážkami a podtexty – v nalezení správné rovnováhy se určité rezervy najdou, v tomto ohledu si nejlépe vedou V. Neužil a L. Pernetová.
(zadáno: 2.11.2026)
Zdráhám se hodnotit dobře připravený a organizovaný audiowalk Š. Gajdoše a zvláště „udělit procenta“ srovnávající s divadelními inscenacemi. Divák s vlastním smartphonem projde jednotlivá stanoviště a postupně ve sluchátkách vyposlechne nahrávku s procítěným čtením D. Krejčíka z knihy H. Hesseho. Na konci se pak objasní přítomnost dvou herců. Působivá nahrávka by obstála i jako audiokniha. Někomu ovšem může činit potíže mezi malou skupinkou v prostoru Venuše (vnitřní verze) nebo na cestě (venkovní verze) nerozptylovat posluchačské soustředění na náročnější filozofický text. Pro takový audiowalk by mohla být vhodnější nahrávka s více hlasy.
(zadáno: 2.11.2026)
Záměrem repertoáru ČS Ústí není zalíbit se všem, snaží se vybízet diváka k vytvoření názoru a zaujetí postoje. Původní hru L. de Vegy režisér M. Modrý značně redukoval, ponechal jen několik základních postav. Inscenaci situoval do uzavřeného prostředí továrny, kde Komtur uplatňuje a zneužívá svou moc. Radikalita výkladu a interpretace se stupňuje záměrným opakováním vrcholícím na konci. Koncepce smysl má, divák se s ní může i nemusí ztotožnit. Mezi dobrými hereckými výkony vyčnívá Jiří Spišák, jenž naplno projevil svůj mimořádný talent v nadmíru obtížné pozici splnění nadsázky a věrohodného přecházení mezi mnoha různorodými polohami.
(zadáno: 2.11.2026)
Režisér M. Hába Čapkovu předlohu varioval a vyjádřil se skrze ni ke globálním problémům hýbajícím světem a lidskou společností. Nic proti tomu, co se snaží sdělit. (Možná stojí za pouvažování, zda by i Čapka dnes právě takové problémy neznepokojovaly.) Během bezmála dvou hodin je těžké vytrvat a vstřebávat myšlenky, jejichž uspořádaní se může jevit překombinovaně. Sehranému souboru se však daří publikum i bavit, takže to alespoň část diváctva ustojí. Koncepci a inscenační model nemůže nepoznat divák navštěvující Hábovu tvorbu, kterou stojí za to sledovat; snad v budoucích inscenacích dokáže překvapit i méně se podobajícími postupy.
(zadáno: 2.11.2026)
Monodrama napsal zakazovaný autor F. Pavlíček koncem 70. let pro zakazovanou V. Chramostovou; z představení v jejím Bytovém divadle vznikl i ilegální záznam. Hra se točí kolem tří pohřbů souvisejících s Boženou Němcovou, pronásledovanou spisovatelkou, což silně rezonovalo s těžkými obdobími tvůrců. Tyto spojitosti čas trochu odvál, navíc má text pro vnímání poměrně komplikovanou strukturu. Režisér J. Janča a herečka T. Kotrbová se s náročným úkolem utkali poměrně úspěšně. Můžeme mít sice jiný názor na občasné režijní nasměrování herečky, je však třeba ocenit moderní prvky a fakt, že se zlínská inscenace snaží nabídnout více než „pomník“.
(zadáno: 2.11.2026)
75%. Překvapivé rozhodnutí ženy Jonhgje stát se vegetariánkou se v pozoruhodné knize korejské autorky stalo východiskem nejen pro zkoumání příčin a důsledků, ale také ke znepokojivým otázkám týkajícím se fungování společnosti. Dramatizace M. Samce se drží literární předlohy v zachování tří pohledů a postupně tak zazní monology manžela Jonghje, švagra a nakonec sestry. Tvůrci se úspěšně snaží zachovávat myšlenkovou hloubku a nezvyklost knihy, koncept dotváří užívání projekcí a live cinema. Komorní uspořádání sálu je vhodné pro vnímání nejmenší detailů, na nichž režisérka K. Polívková se třemi výtečně hrajícími herci pečlivě pracovala.
(zadáno: 2.11.2026)
75%. Posouzení okolností sexuálního násilí je vzhledem k subjektivitě pohledů obou stran velmi složitá záležitost. Monodrama S. Miller je hlavně o mašinérii sytému, kdy je oběť vystavována opakujícím se dotazům, traumatizujícím situacím a vleklému čekání na spravedlnost, která nemusí přijít. S autorkou lze v lecčems polemizovat, ale pokládat otázky o správnosti fungování systému je velice potřebné! Herečka M. Štípková byla režisérkou L. Ferenzovou dovedena k nalezení rovnováhy v nesmírně náročné roli. Bravurně zachycuje vývoj postavy a zároveň postupuje divákům podněty, které má hra klást. Povedený je i živý hudební doprovod M. Ptáčníkové.
(zadáno: 7.9.2026)
Festival Antická Štvanice se od začátku zaměřuje na spojování antiky se současností. V případě letošní premiéry s motivy původní Eurípidovy hry, která se na česká jeviště dostává ojediněle, naložil autor M. Samec velmi volně. Titulní hrdinka je citově vyprahlou ženou řešící dosti jiné problémy než Eurípidova, antihrdinství mužů se rovněž ocitá v jiných rovinách. Ustavičné zpochybňování a relativizování nabízí spoustu myšlenek, hercům se přínosně daří obsáhnout více vrstev. Monology jen občas přecházejí v dialogy, což s sebou nese jistou statičnost. Pro takový koncept, vyžadující divácké soustředění, není plenér nejpřívětivějším prostředím.
(zadáno: 7.9.2026)
Kdysi skandální crazykomedie J. Ortona se na česká jeviště vracívá často, jen J. Deák ji po více než dvacetileté pauze nyní inscenoval již potřetí. Specifický humor výjimečné hry se snadno může ztratit v přehnané nadsázce, k tomu v Divadle Mír naštěstí nedošlo. Režisér do své koncepce otiskl své předchozí zkušenosti, ale vydal se s herci jinou cestou. Domýšlení a rozehrávání situační komiky může publikum bavit a rozesmávat. S důležitými podtexty Ortonových narážek, skvěle přeložených M. Žantovským, si nejlépe rozumí A. Čuba. Ostatní herci je podávají s kolísavou přesvědčivostí, v čem spočívá určitý dluh režie a dramaturgie.
(zadáno: 7.9.2026)
Činohra ND přizvala maďarského režiséra V. Bodó, jehož osobitý přístup české divadlo obohatil a nezaslouží si přehlédnout. Ibsenovo drama bylo přeneseno do současnosti, kde scénografie zdařile vytváří zdánlivě efektní moderní dům, z něhož však čiší chlad a jeho vymoženosti obyvatelům život více komplikují než usnadňují. Pečlivě a souladně byly vyloženy i charaktery postav, které herci ztvárnili s nesamozřejmou přesností. Pro případné posuny nacházíme vnitřní oporu a slouží výkladu, který sice není nikterak radikální, ale přesto může znalce hry nejednou překvapit. Snad časem dojde na další podobně přínosnou spolupráci se zahraničními tvůrci.
(zadáno: 7.9.2026)
Po inscenaci v Kladně (2018) se režisér P. Svojtka s takřka stejným týmem vrátil k dramatizaci Havlíčkova románu, která se na českých jevištích právem zabydlela. Vinohradská inscenace se kladenské v lecčems podobá, ale jiní herci přinesli nové odstíny. Částečná typová odlišnost ztížila T. Císařové pozici, hlavní roli Štěpky však vzhledem k precizní práci nezůstala nic dlužná a inscenaci doslova kraluje. Dobrým partnerem jí je P. Děrgel, jenž Pavlovy negativní rysy obohacuje zvýrazněním příčin vedoucích k jejich lepšímu pochopení. Přestože by bylo záhodno uchýlit se k určitým škrtům, vyznění nescházejí síla a potenciál diváka dojmout.
(zadáno: 7.9.2026)
Pokud bychom děj přepsali do synopse, tak by se komorní Marguliesova hra podobala mnoha jiným. Autor však dialogu učitelky a žačky dodal další rozměry. Kromě pečlivého vykreslení postupného vývoje komplikovaného vztahu a také proměny mladší z žen zaujmou postřehy o literatuře a psaní v úvodních scénách. Závěrečný spor o právu na umělecké zpracování skutečnosti nedává jednoznačnou odpověď, naopak vybídne diváka k pochybování. Pro repertoár Divadla Ungelt vhodný titul spojil dvě na této scéně debutující herečky různých generací, které pod vedením režiséra Š. Dominika zaujaly a nepodcenily i ty nejmenší detaily.
(zadáno: 7.9.2026)
Autor S. Shepard v komorní hře pro dva herce otevřel několik témat souvisejících se stárnutím. Dialog, v němž se humor střídá s konflikty, umožňuje více přístupů. Výrazné dvojici J. Langmajer & J. Dvořák nebylo bráněno čerpat ze svých bohatých zkušeností a uchylovat se občas ke gestům a prostředkům užívaným na velkých jevištích. Směřováním k úspornějšímu projevu by se dalo dosáhnout větší autenticity a věrohodnosti, ale z takové ambice by zase snadno mohly vzejít monotónnost a nuda. Pro nesnadně inscenovatelnou hru zvolil režisér M. Dočekal s herci tuto cestu; záleží na divákovi, zda po této cestě bude spolu s nimi chtít kráčet.
(zadáno: 12.6.2026)
75%. Režisér J. Šmíd s dramaturgyní K. Tejmarovou nahlédli na známou Havlovu aktovku „čerstvým okem“. Měli odvahu k určitým změnám, zároveň se autorovi nezpronevěřili, úpravy našly ve výkladu zřetelný smysl. V souladu s koncepcí a s ohledem na vývoj společnosti od doby vzniku hry došlo i k posunům v uchopení charakterů postav, promyšleně vystavěných, vklad herců je třeba rovněž ocenit. Nelze nezmínit scénografické řešení M. Hůlové využívající sál z opačné perspektivy. Dynamická a v dobrém slova smyslu moderní a překvapivá inscenace, z hlediska české inscenační tradice hry navíc nesporně přínosná.
(zadáno: 12.6.2026)
Spolek Kašpar představil drsnou, českým divákům známou hru T. Lettse. V souladu s intimním prostředím Klubovny se režisér J. Špalek a herci soustředili na psychologii postav a právě v dialozích je inscenace je nejsilnější. Těsné blízkosti herců a diváků odpovídá i umírněnost gest, vypjatější okamžiky jsou však někdy prezentovány s menší intenzitou a odvahou, než by si zasloužily, což platí hlavně o závěrečném vyústění. Pomineme-li limity prostoru, s nimiž nelze mnoho zmoci, tak minimalizace násilí a příliš rychlý konec mají za následek nedostatečné napětí a oslabení klíčové pointy v podobě vyznění důsledků, k nimž dění správně směřovalo.
(zadáno: 12.6.2026)
65%. Ve hře stálé dvojice K. Nebeská & M. Bitto se pracuje s reálnými fakty o rodině Mannových, jejichž otisk lze mj. nepřímo vyčíst například v Klausově nejznámějším románu „Mefisto“. Ve své podstatě smutné téma režírující autoři nasměrovali do jakési grotesky, jejíž formu náležitým vedením obou mladých herců dotáhli do zvládnutého tvaru. Omezení na vybrané motivy ve spojení s inscenační formou však zároveň vedlo k tomu, že se výsledek nestal ničím více (a ničím méně) než „hříčkou“. Zábavnou, plnou energie a divácky vděčnou. Rodinné peripetie Eriky a Klause, potažmo jejich otce Thomase, jsou však námětem mnohem košatějším.
(zadáno: 12.6.2026)
65%. Po kultovní inscenaci Činoherního klubu se „Osiřelý západ“ stal další komedií M. McDonagha oblíbenou na našich jevištích. Se specifiky autorovy drsné poetiky, v níž má důležité místo vulgární jazyk, se v českých divadlech pracovalo lépe i hůře, nastudování Městského divadla Kladno patří po této stránce k solidním. Režisér T. V. Hron na malé scéně staví na hercích. Zejména partnerství F. Cíla a V. Krause v ústřední dvojici bratrů funguje, jejich rozdílné přístupy a užité prostředky vedle sebe navíc nezvykle kontrastují. Pozitivní dojem trochu zkazí konec, kdy začne váznout tempo a zbrzdí se gradující napětí.
(zadáno: 12.6.2026)
Dvě aktovky T. Wildera v jednom večeru. V první z nich režisér O. Sokol obsadil role herci opačného pohlaví, což poněkud nečekaně dodalo vyznění nepopsatelnou zvláštnost, lehkost a nadhled. Nebývale dojemně tak vyniknul koloběh života, kdy během devadesáti let přicházejí a odcházejí generace, v životech se objevují a zase mizí lidé. Druhá aktovka, na zdánlivě bezvýznamném výseku rodinného dne, zase nechává uvědomit si neobyčejnost obyčejného života. Přes snahu ozvláštnit druhou část přiznaným hraním divadla se nepodařilo vyrovnat nevšednosti první části. Jako celek ovšem zůstává poetická inscenace dílem výjimečným a pozoruhodným.
