Redakce

Pavel Širmer

redakční zkratka: ipl

souhrnná stránka redakceVolby

Hodnocení (1582)

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

Další stránky hodnocení: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 > >>

(zadáno: 3.2.2020)
75%. Komedie o jedné návštěvě, během níž došlo k poněkud krutému žertu a zároveň nemilosrdnému odkrytí pravé tváře povah i skutečné podstaty partnerských vztahů. Šťastně vybraná čtveřice herců pod vedením režiséra J. Žáka autorovy pointy zdatně dotváří. Na jedné straně L. Štěpánková s F. Cílem rozehrávají infantilní milenecké projevy, jež se za celé představení neomrzí. Vedle nich kontrastují V. Arichteva a J. Nosek, jejichž zprvu neškodná ironie a sarkasmus postupně přerostou v děsivý cynismus. Nejedná se o obyčejnou situační komedii, podobně jako např. „Bůh masakru“ od Y. Rezy má potenciál přinést divákům něco navíc.
(zadáno: 3.2.2020)
65%. Večer nabízející setkání s texty V. Havla plní svůj účel. První aktovka je hlavně o netečnosti a pasivitě. Původně televizní hra, kterou Česká televize (jako mnoho jiných) léta nereprízovala, nepatří k vrcholům Havlovy tvorby, nicméně se v ní najde několik vděčných absurdních situací, jež dokázali herci s režisérem vypointovat. „Audience“ je aktovkou známou a prověřenou. Poměrně dlouho se jeví, že by se v souboru našli zralejší a vhodnější představitelé, ale nakonec byla volba mladších herců obhájena. Mnoha nápady a originálními gagy přispěl J. Maryško, s M. Holým se na sebe dobře napojili a jejich souhra fungovala.
(zadáno: 3.2.2020)
Havlova variace není snadnou inscenační látkou, v Brně si s ní však poradili. Model režisérky H. Burešové je propracovaný do nejmenšího detailu. Stylizace je pouze jemná a dává vyniknout humoru i zvláštnímu jazyku hry, který herci ve větších i menších rolích výtečně zvládají. Smysl má i scéna. Kostýmy odkazují k dnešku a nelze též opomenout výrazné vnější odlišení u herců hrajících více postav (na což se na českých jevištích obvykle dostatečně nedbá). Ku prospěchu bylo i zapojení živé hudby. Právě takové provedení může diváka pobavit a vybídnout k hledání asociací, o což autorovi šlo.
(zadáno: 3.2.2020)
Muzikál je unikátním dílem a je dobře, že se dočkal české inscenace. Z hlediska hudebního nastudování není co vytknout. Není samozřejmostí, že účinkující kromě náročných pěveckých partů zvládli i výslovnost v písních zpívaných v anglickém originále. Nápaditá nepopisná scénografie. Režijní koncepce obsah nedevalvuje, ale lze si představit promyšlenější řešení. Náročné dílo neklade na diváka malé nároky, obtížně uchopitelný děj lze vnímat spíše skrze prezentované nálady a pocity. Diváci, kteří se nenapojí, si však jistě užijí alespoň jedinečnou Bowieho hudbu.
(zadáno: 3.2.2020)
Ve svém románu K. Tučková zpracovala nepopulárního historického „kostlivce“ – poválečný násilný odsun Němců z Brna. Dramatizace D. Šoltýsové složitý děj předkládá vcelku srozumitelně. Režisérka kladla důraz na zveličené emoce v hereckém projevu a umocnění pěveckou složkou. Tím proti podstatě sice nešla, nicméně tento způsob vyjádření nemusí každý divák adekvátně vstřebat. Rezervy by se našly i v organizaci prostoru a ukaučování pohybu poměrně početného obsazení. Předností jsou herecké výkony a pečlivě vystavěné postavy. Inscenace disponuje silným příběhem a sugestivní atmosférou, což jistě nenechá diváky chladnými.
(zadáno: 3.2.2020)
V sanatoriu se pacienti střetávají s různorodými lidmi a zažívají podobné věci jako „venku“. Koncentrace na menším poli působnosti ale vše umocňuje a odejít jinam je složitější. Autor J. Hubač měl dar napsat barvité charaktery, jež většinou více vynikly ve scénářích pro televizi a film, i když některými texty pro divadlo též zaujal. Motivy této hry Hubač lépe rozpracoval v pozdějším scénáři filmu „Učitel tance“. Režisérem dobře vedení herci v kladenské inscenaci zaujali jednotlivě i jako sehraný ansámbl. K působivosti přispěla i práce s hudbou a hra na klavír. Navíc může být zajímavé poznat předlohu zmíněného snímku.
(zadáno: 3.2.2020)
Původní verzi s šesti postavami P. Quilter upravil do komornější podoby a jedním z jeho cílů bylo více se soustředit na podstatu problému. Nabízí nadhled a svůj úhel pohledu na více druhů závislostí a potažmo i na mezilidské a mezigenerační vztahy. Přichází též s několika paradoxy, kvůli nimž stojí za to se přenést přes zdlouhavější rozjezd a zápletku, jež je poněkud přitažená za vlasy. Režisér nechal prostor především hercům, jimž se podařilo některé problémy textu zmírnit. Příležitost připomenout méně známou a opomíjenou polohu svého herectví B. Štěpánová využila. Typově ne zcela vhodné obsazení zdolal P. Stach se ctí.
(zadáno: 3.2.2020)
65%. O smolařích a o tom, jak je těžké vymanit se začarovaného kruhu vazeb a problémů, bylo napsáno mnoho her. Tato mezi nimi může zaujmout tím, že je plná nejednoznačností a diváka ponechává v nejistotě. Režisér s herci pracoval na umocnění tajemné atmosféry, v čemž pomohl komorní prostor, kde si divák může užívat sledování jemných odstínů a významů vkrádajících se „mezi řádky“. Napětí se daří udržet prakticky celou dobu a dojde i na humor. Právě pro intimní prostředí Divadla Ungelt je titul vhodný.
(zadáno: 3.2.2020)
65%. Tvůrci se pokusili o dobový posun a vyzdvihnutí problémů, s nimiž se i dnes potýká jedinec, který se rozhodl pro změnu pohlaví. Přesto jsou okolnosti osudu Einara & Lili natolik spjaty s dobou, v níž žil(a), že odění do výtvarně zajímavého moderního hávu nepůsobí věrohodně. K nevytříbenosti inscenačního stylu přispívají i vesměs zbytná hudební čísla. Navzdory nepřiměřeně dlouhé stopáži představení není nudné a silný příběh se podařilo zprostředkovat. Významnou měrou k tomu přispěli herci v čele s D. Krejčíkem, jenž se s náročným úkolem vyrovnal s emotivností sobě vlastní.
(zadáno: 3.2.2020)
S monodramatem o homosexuálovi, který se nakazil virem HIV, se čeští diváci měli možnost již nejednou setkat. Toto zpracování při srovnání s dalšími českými nastudováními obstojí. Pro hru jsou vhodnější ty nejkomornější sály. Režisér Lukáš Pečenka s větším prostorem pracoval adekvátně, pokusil se odstup jeviště a hlediště zmírnit. Obstál i ve vedení jediného herce Jana Fanty, jenž hrál velmi niterně a s velkým nasazením a divákům příběh působivě zprostředkoval. Jen na samotném konci se ztrácel poměrně významný podtext, což mohlo být ovlivněno již režijním výkladem.
(zadáno: 3.2.2020)
Pro to, jak inscenace legendárního básnického dramatu dopadne, je klíčová volba představitele titulní postavy. Přednes D. Bambase byl ukázkový a vzhledem k charakteru Cyrana a jeho pozici ve hře ani tak moc nevadilo, že ostatní herce v tomto ohledu zastínil. Mezi dominantní „krasomluvou“ však Cyranova duše zůstala spíše jen poodhalena. Obstojné výkony herců ve vedlejších rolích. Režijně vhodně zkoordinované po všech stránkách. Nastudování nebude patřit k nezapomenutelným, ale za takové provedení by se nemuselo stydět ani divadlo se stálým souborem.
(zadáno: 3.2.2020)
Hra se odehrává v poměrně dlouhém časovém rozmezí a v mnoha prostředích, což ji odlišuje od „obvyklých“ situačních komedií. Autor divácky vděčně zachytil proměnu vztahu dvou svérázných lidí. Peripetie, do nichž se dostávají, pak okořenil jemným humorem. Situace, v nichž to jiskří, jsou ovšem proloženy i méně záživnými momenty, což se přeneslo i do jinak povedené inscenace P. Svojtky. Osobitou hlavní dvojici V. Hybnerovou a D. Novotného mile osvěžují M. Sejnová s M. Sabadinem. Některé z epizodek J. Vojta ztvárňuje přepjatě, L. Zbranková mezi nimi přechází lépe. Komedie si spokojené diváky jistě najde.
(zadáno: 3.2.2020)
55%. Conradův román je látkou, k níž se má smysl vracet. A vzhledem k aktuálnímu dění ve světě má právě v této době co říci. Jařabova dramatizace, potažmo inscenace je rozporuplná. První část, složená převážně z monologů, je nedivadelně statická a k hledání souvislostí je třeba trpělivosti a úsilí. Vyplatí se počkat na část druhou, v níž se jednotlivé střípky přece jen protnou. Se silným hereckým souborem DNZ Jařab pracovat umí, mužské osazenstvo pozitivně obohatila hostující A. Fialová.
(zadáno: 14.1.2020)
V komorní hře se autorka zabývá lidskými předsudky, netolerancí, sobectvím, povýšeností, vypočítavostí a podobnými problémy a přitom dokáže tepat vtipně a s humorem. Možná právě proto má její výpověď takový účinek, který O. Sokol svou režií ještě prohloubil. Soustředil se na práci se čtveřicí herců, kteří své role propracovali do nejmenších detailů a skvěle vybalancovali světlé i stinné stránky jednotlivých postav. Inscenace v dobrém slova smyslu navázala na tradici Činoherního klubu, který býval označován za „divadlo režírovaného herce“.
(zadáno: 14.1.2020)
35%. Komedie v rutinním nastudování bez špetky originality. Výtvarné řešení není líbivé ani hravé, především ale hází děj do divného bezčasí. Kostýmy pak herce vyloženě svazují. Ti sice vkládají nemálo energie, ale jsou nevhodně vedeni či dokonce špatně vybráni. Zjednodušení charakteru Orlanda v podání M. Adamczyka je až iritující, Š. Vaculíková rozmanitost krásné postavy Rosalindy neobsáhla (herečka by se více hodila na Célii). A podobně by se dalo pokračovat... O poznání lépe dopadla hudba. Podobný tvůrčí tým v DnV selhal již u Romea a Julie, ani tento nezdar je však od pokoušení dalšího Shakespeara asi neodradí.
(zadáno: 14.1.2020)
Adaptace Gombrowiczova románu byla na jevišti koncipována převážně jako live cinema specificky pracující se scénou a prostorem. Blízké záběry do tváří herců umožnily divákům vnímat nejmenší detaily a ocenit jejich propracované výkony. Divák se stává svědkem „čehosi“ zvláštně nejednoznačného, neuchopitelného, na samé hranici srozumitelnosti. Na druhou stranu se právě zdánlivá nesrozumitelnost může stát pro někoho fascinující a vybízet k hledání a snaze o pochopení do posledních minut poměrně dlouhého představení. Inscenace uspokojí spíše užší okruh diváků vyhledávající experimenty. I o ty by se měla činohra ND pokoušet.
(zadáno: 14.1.2020)
Bernhardova hra je vhodnější pro menší prostor. Tvůrci se rozhodli zdolat velké jeviště upozaděním psychologického herectví a posílením vnějškových prostředků (místo přípravy oběda se nafukují balónky apod.). Dramaturgický a režijní přístup je však přinejmenším sporný. Výtvarná stylizace se míjí účinkem a hře neprospívá, např. přeexponovaný kostým Ritter je pěstí na oko. Herci nejsou vedeni ke ztvárňování detailů a činí autorova slova povrchnější. Jistou náplastí je konec, z něhož se smysl přece jen vyloupne. Kdo měl kdysi možnost vidět např. zpracování Divadla Na zábradlí, může odcházet s pocitem, že to „nebylo ono“.
(zadáno: 14.1.2020)
Václav Havel ve své variaci s nadsázkou a ironií zobrazil mocenské principy, zároveň vzal originálně do hry úlohu jazyka, resp. „žvanění“. Přestože se po více než čtyřiceti letech mnoho změnilo, principy jsou stále platné a leccos se dá vidět v jiných odstínech. Zpracování MDP je bohužel dalším důkazem, že opernímu režisérovi D. Radokovi se v činohře nedaří. Nešťastná scéna se závěsy, výklad nejde u postav do potřebných detailů a i situacím ubírá na vtipu a údernosti. Herci společnými silami nedokáží docílit poutavosti a lehkosti. Hra mohla poskytnout tvůrcům příležitost projevit názor, ten však z inscenace není patrný.
(zadáno: 14.1.2020)
Realita vysávající tržní ekonomiky, kde je hodnota člověka posuzována podle toho, co může „systému“ nabídnout, je tématem stále aktuálním. Stavba Millerovy hry s retrospektivami a snovými sekvencemi není v původním rozsahu pro dnešní jeviště ideální, v MDP se správně pokusili o krácení. Nepopisná koncepce scény nezvykle pracuje s rozličnými symboly a odkazy. Časové roviny by snesly ještě výraznější odlišení. Kladem je i práce režiséra s herci. V hlavní roli se sice M. Donutil zcela neoprostil určitých návyků, ale zklamáním jeho výkon nebyl a i díky němu některé momenty vyzněly silně. Jako Linda Z. Kronerová excelovala.
(zadáno: 14.1.2020)
75%. Okolnosti zázračného nalezení textu nejistého autorství jsou asi mystifikací a R. Levínský (pod přiznaným pseudonymem) hru zřejmě nejen přebásnil, ale sám napsal. Zpracován je osud malíře Brandla, jenž žil bouřlivý život plný eskapád a zároveň za sebou zanechal pozoruhodné dílo, které se stalo další inspirací pro výtvarnou a v neposlední řadě i pohybovou složku. Výprava, světlo, hudba, pohyb se skvěle propojují s hereckými akcemi. Poetika souboru je zdařile rozvinuta. Inscenaci nechybí humor, zároveň připomíná Brandlův osud a dílo, dochází k zobecnění paradoxů spojených s výjimečným uměleckým nadáním.
(zadáno: 14.1.2020)
Zpracování známých hororových pověstí, resp. pohádek. Předloha je možná většině diváků známá, přesto by text snesl obohacení o nějaká dovysvětlení pro neznalé. Tvůrci využívají světel meotaru k nezvyklé hře kombinující živou akci se stíny. Funguje i občasné doplnění hudebními motivy. Problematičtěji se jeví herecký projev. V roli Mistra je V. Chalupa tlačen k přehnanému střídání poloh ubírající postavě celistvost. A nově obsazený Š. Dohnálek ke Krabatovi zatím spíše hledá cestu.
(zadáno: 14.1.2020)
Boj se silnějším jedincem, ale především s vlastním egem a se sebou samotným. Silné téma je v inscenaci zpracováno působivě i vtipně, prostředky nového cirkusu jsou zakomponovány a přispívají ke sdělení – propracovanějšímu a méně banálnímu, než bývá u nového cirkusu zvykem. Inscenace stojí na výkonech P. Horníčka a J. Panského a potvrzuje, že komornější sestava může být devízou. Je třeba ocenit také hudbu, scénické nápady, animaci a především propracovaný náročný light design.
(zadáno: 14.1.2020)
Z hlediska vnější formy propracované, nasazení performerů i práce se scénickými prostředky zdařilá. Mim R. Vizváry v hlavní roli vnesl svou osobitost a zároveň se sžil s artisty i s žánrem nového cirkusu. Po obsahové stránce se však jedná o počin s úskalími. Dobrý prvotní nápad byl rozpracován rozpačitěji, příliš se nedařilo udržet jednotící linku, opodstatněnost jednotlivých obrazů (byť jsou samy o sobě efektní) často vázla. Snažení souboru Losers Cirque Company vedlo v předchozích projektech k přesvědčivějším výsledkům.
(zadáno: 14.1.2020)
45%. Michal Lang na „své farmě“ koncentroval nespočet problémů, s nimiž se naše společnost a planeta potýkají. A bez servítků nastínil katastrofu, do níž se možná řítíme. Zřetelný záměr se ale z několika důvodů rozmělnil. Samotná hra honí příliš mnoho zajíců najednou a především je nadmíru upovídaná, na textu by bylo žádoucí ještě pracovat. Kdyby hru nerežíroval samotný autor, možná by jeho odstup pomohl eliminovat další problémy. Inscenace není ani příliš vtipná, ani napínavá. Řešení předělů mezi obrazy neumětelské. Ale ceňme si, že se divadelníci i přes riziko nezdaru pouští do podobných počinů. Smysl to rozhodně má!!!
(zadáno: 14.1.2020)
55%. Klatovy provokativní režie vnáší do českého divadelního rybníčku dravé proudy, které dokáží rozčeřit jeho hladiny. Goethovo dílo užil k výkladu, jež se vyznačuje osobitostí jemu vlastní. V této inscenaci se však v nemalé míře opírá do problémů, které v naší zemi nerezonují tolik jako v jeho rodném Polsku, a tím se s českým publikem částečně míjí. Rozsáhlé dílo je zkouškou divácké trpělivosti a ochoty hledat. Milovníci Goetha si na své zřejmě nepřijdou, ale jistě se najdou diváci, kteří se s touto „náloží“ vypořádají.

Další stránky hodnocení: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 > >>