Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Diváci jako hosté na vernisáži v luxusní vile
Pavel Širmer, 17.4.2018

Dramaturgyně Kateřina Součková a režisérská dvojice Lukáš Brychta & Štěpán Tretiag pracují v týmu a imerzivnímu divadlu se věnují již od studia na DAMU, v jehož rámci připravili inscenaci Letec. Výraznější ohlas měl projekt Pomezí, který bude mít zanedlouho po dvou letech uvádění (a nemalém počtu vyprodaných repríz) svoji derniéru. Právě po tomto úspěšném titulu pojmenovali i spolek, pod jehož hlavičkou v loňském roce vznikly další dva počiny. V polovině dubna 2018 se nyní uskutečnila premiéra jejich nové inscenace Dům v jabloních, tentokrát v prostorách Winternitzovy vily, v části Prahy 5 zvané Malvazinky.

Už pozvánka napovídá, že se diváci ocitnou ve společnosti tehdejší „smetánky", konkrétně na dobročinné vernisáži, jejímž dalším a zvláštním lákadlem má být možnost prohlédnout si vzácnou sochu „Dům v jabloních". Luxusní vila patří rodině Apfelsteinových (možná autorský odkaz na jablka ze sochy či zároveň na židovský původ někdejších skutečných majitelů Winternitzových), na vernisáži je z rodiny přítomna pouze mladá dcera Alma (Sára Arnsteinová). Dalšími uměleckými díly pro vernisáž přispěly ruská šlechtična Nataša Petrovna Brušvitská (Nataša Mikulová), jejíž předkové zmíněnou sochu předtím vlastnili, a Alminy přítelkyně Ludmila Pospíšilová (Kateřina Císařová) a Františka Waltrová (Andrea Berecková). Přichází také Františčin snoubenec redaktor Alfréd Češek (Jiří Böhm), Almin bratranec Bedřich Schiffmann (Vojtěch Bartoš) a z personálu se zde pohybuje Rollo Procházka (Adam Krátký). Zmíněná „titulní" socha den před vernisáží záhadně zmizela, což je východisko takřka detektivního příběhu, v jehož rámci si diváci individuálně zvolí způsob, jakým budou samostatně odhalovat a rozplétat komplikované vztahy mezi sedmi postavami.

Pod námětem a scénářem je opět podepsána trojice Součková & Brychta & Tretiag, na dialozích a dramaturgii tohoto projektu se podílel také Pavel Gotthard. Scénář k imerzivnímu divadlu je specifická a co se týká struktury dosti náročná záležitost. Vyžaduje složitou časovou a prostorovou koordinaci postav, je třeba zohlednit souběžné dění na více místech, některé pasáže jsou pevněji dané, jiné počítají s improvizací. Autorský tým, jistě i vzhledem ke zkušenostem z předchozích prací, obstál i tentokrát, vše je do detailu promyšlené a vyladěné.

Zatímco pro mysteriózní Pomezí vznikla náročná scénografie, kterou diváci objevovali takřka v každé místnosti karlínského objektu, u Domu v jabloních se pracuje především s interiérem několikapatrové vily postavené ve 30. letech. Ta se po nedávné rekonstrukci přiblížila původnímu vzhledu a protože se děj odehrává v roce 1933, interiér byl pro potřeby inscenace jen nenásilně přizpůsoben. Divák nemusí vyvíjet přílišnou představivost, aby době třicátých let uvěřil. Pomáhají i retro kostýmy, zejména dámské róby jsou velmi rozmanité a pestré, dotváří je účesy a líčení.

Již před představením pozvolna přicházejí herci, oslovují diváky, vedou s nimi společenskou konverzaci, představují se, rozdávají vizitky. Postupně se hraje ve všech patrech domu i na terasách. Diváci, kteří byli požádáni o dresscode, se stávají svědky, jejich přítomnost je méně či více brána v potaz, pokud je vhodná příležitost, mohou s účinkujícími i mluvit. České imerzivní inscenace se dosud převážně odehrávaly kontinuálně, tato je jiná v tom, že používá skoky v čase. Třikrát se v určitou dobu diváci shromáždí v salónu, odkud se děj přenese do předešlého dne, kdy socha zmizela; následně jsou okolnosti této události vždy zobrazeny, ale dění je identické jen zdánlivě. Divák může vidět a rozuzlit jen část dějové mozaiky, nemusí odejít zcela obeznámen s tím, po čem se pídil.

V inscenaci Pomezí nebylo těžké se doslova ztratit, u Domu v jabloních je záchytných bodů více. Stále se však jedná o imerzivní divadlo a divák si prostě musí vybrat, co chce vidět. V obsazení se objevují herci se zkušenostmi z předchozích projektů, ale setkáme se i s novými tvářemi. Všichni si počínají suverénně. Každá z postav má svou funkci a hercům se daří z nich nevystupovat. Přizpůsobují se specifickému způsobu hraní v těsné blízkosti diváků, dokáží v případě potřeby improvizovat či pohotově reagovat a komunikovat. Našly by se situace, kdy se znatelně odchylují od doby děje a chování tehdejších mladých lidí, ale to lze i při nejlepší snaze zachovat pouze částečně; zvláště během komunikace s diváky je nutné se napojit a alespoň částečně adaptovat. Účinkující mají velkou zásluhu na tom, že představení vzbuzuje zájem a zvědavost diváka, kterého dokáže udržet v pozornosti a napětí. Část publika dokonce po skončení mezi sebou diskutuje, snaží se dopracovat k pachateli a někteří neskrývají touhu k opakované návštěvě.

Činnost spolku Pomezí je v kontextu českého divadla průkopnická. Nebyli sice prvními, kdo inscenoval imerzivní divadlo (velký ohlas měl například Golem ve Vile Štvanice v roce 2013), k této formě si však našli vlastní cestu a přicházejí s novými postupy a řešeními. Objevují a divadelně oživují nová místa. Imerzivní divadlo přináší specifický zážitek a vybízí diváky k mnohem aktivnějšímu přístupu a účasti, než jsou zvyklí. Spolku se daří publikum k takovému přístupu vychovávat a jejich počiny jsou oblíbené. V neposlední řadě je třeba dodat, že projekty jsou organizačně bravurně zvládnuté, což je zvláště u tohoto typu divadla nezbytností.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.