Recenze

Tragikomická sonda do mezilidských vztahů
psáno z představení: 9.1.2005, autor recenze: Pavel Širmer
Hned na začátku nového roku 2005 uvedlo Divadlo Na zábradlí další českou premiéru, které tvoří převážnou část zdejšího repertoáru. Tentokrát je to smutná komedie nebo možná spíše tragikomedie skotského autora Davida Eldridgeho Pod modrým nebem. Svou základní stavbou titul připomíná německou hru Push-up 1-3, která je i přes dočasnou pauzu v reprízování dosud na repertoáru. Opět je hra tvořena třemi víceméně samostatnými dialogy, jejichž děj je volně propojený okolnostmi a povoláním všech protagonistů (v tomto případě učitelé). Rozdíl spočívá hlavně v tom, že ve hře Pod modrým nebem se v první řadě nemluví o práci, ale o mezilidských vztazích. Společné zaměstnání všech šesti postav zde vlastně zdůrazňuje problémy naší společnosti a ukazuje, že i učitelé, jejichž posláním je připravovat děti na život, si často nevědí rady. Všechny tři dialogy se sice vzájemně liší věkem hrdinů a formou rozhovoru, ale vlastně se děje ve všech to samé. Jsou vyústěním vztahů žen a mužů, jež se dlouho rodily a pohybovaly na hranici přátelství a lásky. Pro další existenci a vývoj těchto vztahů jsou okamžiky, jejichž jsme svědkem, naprosto zásadní a klíčové.

Na začátku sledujeme příběh nejmladší ze tří dvojic. Osmadvacetiletý Nick (David Švehlík) řekne své o rok mladší kolegyni Heleně (Ela Lehotská), že chce odejít učit na jinou školu do jiného města. Oznámení jeho rozhodnutí vyústí v konflikt, který je počátkem řešení jejich vztahu, od kterého si každý sliboval něco jiného. Prostřední část se odehrává uprostřed noci mezi osmatřicetiletou Michelle (Magdaléna Sidonová) a šestatřicetiletým Grahamem (Igor Chmela). Neúspěšný pokus o první víceméně náhodný sex mezi kolegy rozpoutá hádku (jednou z příčin jsou i Nick s Helenou), v níž odhodí pokrytectví a „vyblijí“ na sebe hnus z nejskrytějších záhybů svých duší. Ani jeden není vzorem morálky, každý se z jiného důvodu chová zvrhle a oba své chování úzkostlivě tají. Závěr se jako jediný odehrává skutečně „pod modrým nebem“. Ráno se v zahradě baví osmapadesátiletá rozvedená Anna (Jana Preissová) a o šestnáct let mladší starý mládenec Robert (Igor Bareš). Tajně si přejí, aby jejich dlouholeté přátelství přerostlo v něco víc. V jejich věku už však není tak snadné odhodlat se k novému životu. Jednotlivé části řeší vlastně totéž, ale mají odlišné zvraty a končí úplně jinak.

První situace je ze všech tří nejobvyklejší, stává se především mladým lidem, kteří ještě nemají vyřešen osobní život a autor ji vystihl nejvěrohodněji. Oba herci se mohou opřít o dobrý text, mají celkem jednoznačně vykreslené postavy, ale přesto dostávají prostor rozehrát je po svém. Ele Lehotské se to bohužel trochu vymstilo. Dokáže sice postihnout Helenin charakter i vývoj během zlomového večera, ale zřejmě ve snaze více vypadat jako učitelka chvílemi sklouzává k divné nepřirozenosti. David Švehlík si vede o mnoho lépe a Nicka, jakého předvádí, můžeme klidně nalézt v našem okolí.

Text prostřední části je z celé hry nejproblematičtější. Většina vulgárního dialogu je vlastně monotónní hádka, která se příliš nestupňuje, ani moc netlumí. Režijní pojetí však tento problém ustálo a nemalou zásluhu na celkem dobrém výsledku mají i Magdaléna Sidonová i Igor Chmela. Přestože se celou dobu pouze hádají a napadají, nepůsobí jejich výkony jednostrunně. Veškerá jejich energie však padá na zvládnutí tohoto úskalí: Sidonová v záplavě slov občas nestíhá působit jako sexuálně nenasytná mrcha, Chmela místy vypadává z role frustrovaného Grahama. Jádro svých postav sice vyjadřují jen chvílemi, ale to lze omluvit tím, že se ve zbylém čase nechávají unášet vztekem.

Poslední část je psaná podobným stylem jako první, jen je vzhledem k věku postav méně emotivní. Mimo vlastní příběh funguje i jako malé zhodnocení a tečka za celou hrou. Až v této části jsou hrdinové natolik zralí, že vědí, co chtějí. Více než o lásku fyzickou jim jde o lásku duševní, nechtějí být sami. Hlavní problém poslední části je nekonečný monolog Anny. Její vyprávění o staré tetě, která prožila v mládí lásku s vojákem, působí jako sentimentální kýč. Monolog měl možná vyjadřovat, kam člověk dospěje v pokročilém staří, ale ve hře jakoby přebývá, protože děj ani postavy nikam neposunuje. Naopak působivé jsou zmínky o dalších osudech předchozích dvou párů a autorovi se je podařilo nekostrbatě zanést do textu. Igoru Barešovi není postava smolařského hodného Roberta vůbec cizí. Jana Preissová v roli Anny – kterou se po patnáctileté pauze vrátila do svého dlouholetého působiště – sice není očekávanou hvězdou večera, ale její výkon není ani zklamáním. V rámci možností dokázala zmírnit přebytečnost kritického monologu a v této hře si vede mnohem lépe než za několik posledních let v Národním divadle.

Do Divadla Na zábradlí si z Národního divadla odskočil také šéf činohry Michal Dočekal a přizvat ho k hostování byla jednoznačně výhra. Jeho režie je přesně taková, jakou hra vyžaduje. Soustředí se na vedení herců, pomáhá jim ve stupňování a útlumu emocí, zdůrazňuje důležitá místa. Vytknout mu lze, že neupravil dlouhý monolog třetí části, ale naopak si skvěle poradil se stereotypem části prostřední. Hezká scéna Davida Marka je zvláštní v tom, že v každé části obsahuje nápis místa, kde se odehrává (kuchyně, ložnice, zahrada), a označen je i hlavní předmět v prostoru (sporák, postel, stůl). Líbivé kostýmy Kataríny Hollé se k jednotlivým postavám hodí.

Rok 2004 se v Divadle Na zábradlí příliš nevydařil, převažovaly zde nepovedené či nevýrazné počiny, ale rok 2005 divadlo úspěšně odstartovalo dobře vybranou hrou, která je ve světě právem uznávaná. Nejpřesvědčivěji sice působí nejlépe napsaný první dialog, ale přesto je inscenace relativně vyrovnaná a zásadní slabý článek je pouze zmíněný monolog. Sonda do mezilidských vztahů je mnohým z nás blízká a je-li podaná touto formou, dá se předpokládat, že si najde své diváky, kterým nebude dělat velké potíže odmyslet si drobné nedostatky textu i inscenace a na konci si doslova užít milý (zároveň však záměrně trochu směšný) tanec Anny a Roberta. Přestože konec nelze označit jednoznačně za happy end, dopadá to vlastně docela dobře. Když v závěru přeletí letadlo a Anna na chvíli podlehne pocitu, že o ní a Robertovi ví celý svět, můžeme se stejně jako postavy hry ohlédnout za svými životy i my.

Hodnocení: 70 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.