Recenze

Divadlo pod Palmovkou začátkem sezóny 2004/2005 avizovalo celou řadu plánovaných premiér, ale nakonec uvedlo úplně jinou hru – Kean. Titulní postavou je anglický herec Edmund Kean, jehož sláva doprovázená nejedním skandálem se stala námětem hned několika autorů. Z toho, co měli možnost čeští diváci vidět v nedávné době, vzpomeňme například televizní inscenaci Zdeňka Zelenky s Jiřím Bartoškou či inscenaci Městského divadla Brno z roku 1997 s Bolkem Polívkou, která bude mít brzy derniéru. Zatímco v Brně sáhli po zpracování Grigorije Gorina, libeňská scéna uvedla hru, jejíž vznik ovlivnily čtyři významné osobnosti. Alexandre Dumas st. napsal v 19. století romantickou komedii, která se Keanovým životem inspirovala velmi volně a která byla psaná tak, aby v ní zazářil slavný francouzský herec Frederick Lemaitre (hru o něm nedávno uvedlo Divadlo ABC). V polovině 20. století Dumasovu hru přepracoval Jean-Paul Sartre k obrazu svému, k obrazu poválečné doby a především k obrazu svého přítele herce Pierrea Brasseura. A právě tuto verzi v úpravě Petra Hrušky a Michala Lázňovského můžeme vidět v Divadle pod Palmovkou.

Vznik inscenace od počátku provázely problémy. Premiéra byla původně plánovaná na počátek roku, ale pro onemocnění hlavního představitele Jiřího Langmajera musela být odložena. Poté onemocněl režisér Petr Kracik a rozezkoušenou inscenaci za něho převzal Petr Hruška. Došlo i ke změnám v obsazení. Ještě v úvodní fázi zkoušek odstoupil představitel prince Waleského Michal Dlouhý, prý kvůli mateřským povinnostem v inscenaci nevystupuje ani Alena Antalová, která měla alternovat roli Eleny, již s úspěchem hrála ve zmíněné brněnské inscenaci. Do obsazení v alternacích naopak přibyli Marcela Nohýnková, Karel Hlušička a hostující Andrea Černá.

V Keanovi se dá nalézt řada myšlenek. Vcelku dobře je vystižena pomíjivost a zákulisí úspěchu, (ne)smysl lidského snažení, rozdíl mezi láskou a prázdnými milostnými hrátkami, schopnost být upřímný k sobě i k okolí. V neposlední řadě zde jde i o divadlo, které však není zobrazeno realisticky, ale se zvláštní – ne zcela jasně opodstatněnou – nadsázkou. O něco realističtěji je pojata vyšší společnost, touhy vdaných žen a koketérie (často „jen“ koketérie) s nimi spojené. Předností hry jsou dialogy s ironickým břitkým humorem a dobře vykreslené charaktery postav, které svou nejednoznačností nutí k zamyšlení nad jejich jednáním.

Hlavní hrdina herec Edmund Kean (Jiří Langmajer) je trochu rozpolcená osobnost, kterou nelze jednoznačně charakterizovat. Přes noc se stal slavným, je obdivovaný u žen. Povolání bere jako poslání, vydělané peníze rozhazuje a je stále zadlužený. Peníze ale k životu nutně potřebuje, tak svého úspěchu zneužívá k dosahování milostných trofejí, které mu občas pokrývají i nutná vydání. Poslání i milostné snažení jsou už pro něho rutinou, bere je jako smysl života, kterého se nedokáže vzdát. Hraní se mu dostalo doslova pod kůži a zahrává si s každým. Neopominutelné místo má v jeho životě i alkohol, který často ovlivňuje jeho jednání. I když Langmajer pro ztvárnění náročné role používá své obvyklé prostředky a ničím novým nepřekvapí, v nejednoznačné roli se mu daří. Umí být milý, okouzlující, zábavný, ale také opilý, nervózní, bezohledný a sobecký. Diváky, kteří přijdou do divadla „na Langmajera“, jistě jejich oblíbenec nezklame.

Přestože Jiří Langmajer odvedl dobrý výkon, nikdo z přítomných mu není z různých důvodů rovnocenným partnerem. Celkem dobře hraje Andrea Černá (alternuje Klára Issová) roli Anny Dambyové, toužící stát po Keanově boku jako herečka i životní partnerka. Černá dlouho působí jako naivka, která říká to, co si myslí, ve skutečnosti je však také hráčkou, možná ještě rafinovanější než sám Kean. Solidní výkony s potřebnou dávkou pochopení pro nadsázku a ironii odvedli ve vedlejších rolích Karel Hlušička (alternuje Miloš Kopečný) jako Keanův věrný sluha a nápověda Solomon, Marcela Nohýnková (alternuje Jitka Sedláčková) jako hraběnka s Gosswillu neustále komentující dění ve společnosti a René Přibil v roli Elenina manžela hraběte z Koefeldu. David Suchařípa v úloze Prince Waleského, Keanova přítele z něhož se vyklube sok, dokáže vystihnout ironii, ale používá k tomu pouze úsměv, který neopouští ani ve chvílích, kdy ironický není. Postava Prince sice čitelná je, ale Suchařípa k tomu svým výkonem nepřispívá. Ještě slabším hereckým článkem je Simona Vrbická v roli Eleny, které unikla ironická nadsázka textu a jen se nevěrohodně snaží o psychologickou studii. Vrbická nenaplňuje představu ženy, o kterou usilují Kean i Princ Waleský, nedaří se jí vystihnout ani hravost a koketérii inteligentní ženy. Především v jejím posledním výstupu, kdy vyvrcholí její zahrávání si s Keanem, je nejvíce patrné, jak se herečka s rolí minula.

Klasické kostýmy Tomáše Kypty postrádají nápad a některé, zvláště Anniny, nejsou ani příliš slušivé. Scéna Jaroslava Milfajta je víceméně realistická a účelová, podivně vypadá na začátku ve šlechtickém sídle igelitový závěs, jež se vymyká všemu ostatnímu. V první části působí efektně, když se při odchodu Keana na jeviště odkryje horizont, na kterém se objeví hlediště velkého divadla. To samé, doplněné o otevření dveří ven, se stane na konci, kdy Kean s Annou a Solomonem odchází do světa. Stane se tak po tom, co Kean zásluhou Anny sám sobě přizná pravdu. Dokáže být upřímný, ale nedokáže se vzdát svého povolání a svého života. Odchází, aby žil někde jinde. Mnohem větších rozměrů by bylo dosaženo, kdyby se efekt z první části stal na konci a Kean by zůstal na jevišti, kterého se nikdy nevzdá a nezbavil by se hraní, které neopouští ani v životě. V podobě, jakou vidíme na jevišti, jsou obě akce jen polopatickými tečkami.

Inscenaci chybí stejně jako scéně a kostýmům výraznější nápad a důsledná režijní invence. Přestože byl text hry upraven, zůstalo ho hodně. Během více než tří hodin se toho namluví příliš moc. Škrty by prospěly už první části, která má několik hluchých míst. Druhá, o něco kratší polovina, se vleče ještě víc a především ke konci inscenace působí jako nastavovaná kaše. Přílišná délka ale není jediné úskalí průměrné realizace. V inscenaci není dobře vyřešená gradace, dojem je značně monotónní. Není ani patrné, čeho chtěl režisér docílit – zda měl být výsledný tvar konverzační komedií nebo zda se pokoušel o nějaké hlubší poselství, či zda šlo o to, aby vyniklo Langmajerovo herectví. Díky realizaci zůstal Kean jen průměrným počinem, který si jistě najde své diváky a místo na repertoáru, o nějakém zvláštním zážitku či přínosu pro divadlo však nemůže být ani řeč.

Hodnocení: 60 %