Recenze

Jeden z nejhranějších současných světových dramatiků Martin McDonagh proniká i na česká jeviště. V roce 1999 se v Divadle v Řeznické objevila hra Kráska z Leenane, která byla jeho prvním velkým úspěchem a obletěla celý svět. O tři roky později inscenoval Činoherní klub s mimořádným ohlasem Osiřelý západ a Spolek Kašpar s mnohem rozporuplnějším výsledkem uvedl Mrzáka Inishmaanského. Tyto tři McDonaghovy hry (po českých premiérách se hrály i na mimopražských scénách) se odehrávají na irském venkově, zobrazují zdejší drsné prostředí a charaktery lidí. Vyznačují se dynamickým a překvapivým dějem, objevuje se v nich násilí, ale zároveň i humor a ironie. Pro autora je specifické, že občas děj záměrně směřuje k patosu a klišé, aby je vzápětí originálním způsobem vyvrátil. Jeho novější hra Poručík z Inishmoru (česká premiéra ve Švandově divadle v roce 2003, nedávno ji nastudovali i v Plzni) má sice podobný styl vedení děje, ale předchozí tvorbě se značně vymyká. Není to již realistická hra, ale jakási groteska se zvláštním druhem černého humoru a nadsázky – na scéně spatříme mimo jiné uřezané končetiny a hromadu mrtvol. Existenciální význam hry se od problémů obyčejných jedinců posouvá k problémům celé společnosti. Zobrazuje svět, kde žijí lidé s převrácenými hodnotami vyžívající se v terorismu. Vzájemně si nevěří, veškerou lásku věnují kočkám, které jsou pro ně mnohem důležitější než jejich bližní.

Zatím poslední hra Martina McDonagha Pan Polštář, se významově posouvá ještě dál. Vůbec poprvé se autorova hra neodehrává v jeho rodném Irsku, ale v blíže neurčené totalitní zemi, v městečku, které se v originále jmenuje Kamenice. Stejně jako v prvních McDonaghových hrách je v ní vykreslen drsný život lidí, stejně jako v Poručíkovi z Inishmoru v ní nalézáme celospolečenské problémy a kritiku světa, ale v Panu Polštářovi McDonagh mnohem více zdůrazňuje naléhavé otázky lidské existence. Hlavní rovinu složitého děje – nebylo by dobré prozrazovat jeho zvraty, tak ho jen nastíním – tvoří krutý policejní výslech spisovatele Katuriana (Ondřej Vetchý), který byl zatčen spolu s retardovaným bratrem Michalem (Marek Taclík). Katurian je autor krutých pohádek, v nichž se často ubližuje dětem a které většinou končí špatně. Katurian se před dvěma vyšetřovateli, kteří ho psychicky i fyzicky týrají, ocitl kvůli vraždám dětí, které byly zabity podobným způsobem, jaký popisuje v pohádkách. Příběh se stává drsnou detektivkou, jejíž děj je prokládán ponurými Katurianovými pohádkami. Na první pohled se zdá, že dějová rovina těchto pohádek (divadlo si zaslouží pochvalu za nápad otisknout je v programu) pouze dokresluje atmosféru a vysvětluje některé nejasnosti. S postupem děje však jejich význam stoupá, až se ukáže, že jsou ve hře velmi důležité, možná i důležitější, než příběh samotný. Klíč ke hře najdeme už v jejím názvu, který tvoří Katurianova pohádka o panu Polštářovi, jenž přichází za dětmi, aby je ochránil před utrpením, které je v blízké době čeká. V den, kdy pan Polštář dítě navštíví, dá mu nahlédnout do budoucnosti a postaví je před volbu. Dítě, které Polštářovi uvěří, zůstane šťastné a zemře jeho rukou. Dítě, které neuvěří, zakrátko začne nesnesitelně trpět, prožije hrůzný život a zemře v dospělosti strašnou smrtí.

Pražští diváci měli možnost se s Panem Polštářem seznámit při nedávném hostování Slovenského národného divadla, kde hru režíroval Ľubomír Vajdička s herci J. Koleníkem, T. Maštalírem, M. Labudou a E. Horváthem. Slovenská inscenace prý nebyla tak ponurá, jako kratší verze Činoherního klubu. V Praze se pokusili navázat na vydařený Osiřelý západ a uvedli hru v nastudování stejného inscenačního týmu (Ondřej Sokol, Adam Pitra, Katarína Hollá) a v takřka stejném obsazení. Scéna Adama Pitry je rozdělená na popředí, kde se odehrává převážná část příběhu a na pozadí za průhlednou stěnou, kde jsou zobrazeny retrospektivní, pohádkové a snové vize. Po většinu hry je na jevišti velmi temno, což dotváří vhodnou atmosféru. Práce se světlem ale není dotažená, některé výjevy ve vizích nejsou dobře viditelné, světelné odlišení by bylo vhodné použít i ke konci při Katurianově snové vizi a zakrýt špatně působící Katurianův přechod do jiné dějové roviny. Dobře řešené není ani rozmístnění herců v první scéně, kdy se pravá polovina hlediště dívá tři čtvrtě hodiny Katurianovi na záda. Režisér a překladatel Ondřej Sokol se nechal slyšet, že po zhlédnutí londýnské inscenace se rozhodl odstranit ze hry komické momenty. Podle něho by se měli diváci smát jen tehdy, když už jim nezbývá jiná možnost, jak se se sérií šokujících zážitků vypořádat. Na Sokolově režii je problematické především pojetí retrospektivních a pohádkových vizí, které vypadají nepřirozeně a divně. Na tom má kromě světelných nedostatků také podíl nedotažená pohybová stránka inscenace. Za výtku stojí i jeden nezvládnutý vypjatý okamžik (v zájmu nevyzrazení překvapivého zvratu raději neuvádím, o jaký jde), kdy je napětí vyvoláváno tak dlouho, až nechtěně vzbuzuje smích. I přes výše zmíněné „technické“ nedostatky je ale odlišná cesta, jakou Sokol ke hře zvolil, správná.

Herecky je inscenace vyvážená. Největší tíhu nese Ondřej Vetchý v kladné roli Katuriana, který téměř nezmizí z jeviště a má obrovské množství textu. Čestný a poctivý Katurian, snažící se zachránit sebe, bratra i své dílo, projde během hry obrovským vývojem a dostane se mu nevídaného poznání. Vetchý náročnou pozici ustál dobře, ale po větším počtu odehraných repríz se dá předpokládat, že bude ještě lepší. Zaujme i Marek Taclík v roli retardovaného Michala, jehož naivita budí soucit i hrůzu. Vyšetřovatelé – rozvážný Tupolski Michala Pavlaty a agresivní Ariel Jaromíra Dulavy – nejsou jen ztělesněním ničím a nikým nekontrolované moci, ale jejich podstata a význam jsou mnohem složitější. Oba herci, každý jiným způsobem, nechávají zdařile nahlédnout do záludného nitra svých postav.

Ondřej Sokol docílil, čeho chtěl: Inscenace je skutečně velmi bolestná, vyznívá z ní hodně naléhavého a přináší silný zážitek, který i otrlejší povahy budou zřejmě dlouho rozdýchávat. Na českých jevištích se objevilo ledacos, ale tolik hrůzy najednou bylo k vidění málokdy. V případě Pana Polštáře to však není samoúčelná hrůza pro vnější efekt, má svůj přesný význam a místo. Katurian (respektive McDonagh přes postavu Katuriana) se skrze zážitky, které s bratrem prožili a prožívají, zamýšlí nad tím, zda je nebo zda vůbec může existovat šťastný život. Snaží se dopátrat původu hrůzností, jež kdysi začaly a stále pokračují. Poznává, že život lidí se nemůže zlepšit, protože svět je špatný a zůstane špatný. Tato pesimistická filozofie je sice krutou realitou, ale přesto hra ve výsledku nevyznívá zcela negativně a vzbuzuje alespoň kapku naděje pro budoucí časy. Pan Polštář je výtečnou a hodnotnou hrou. Ačkoli inscenace Činoherního klubu není herecky ani realizačně výjimečným počinem, přesto je mimořádná a sděluje řadu přínosných myšlenek. Podobně naléhavá poselství je dnes potřeba lidem sdělovat a nutit je k zamýšlení se nad životem i z jiného úhlu. Pan Polštář rozhodně stojí za vidění a nezbývá mu než popřát, ať si najde cestu k mnoha divákům, kteří se s ním budou ochotni vypořádat.

Hodnocení: 80 %