Redakce

Pavel Širmer

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1787)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 27.4.2022)
65%. Principy commedie dell’arte posloužily jako východisko, které J. Doležal dále rozvíjel a přenášel do současnosti. Vysloveně se mu dařilo v první půli, nesoucí se na komediální vlně. Poté nastal předěl, jež měl svou logiku. Inscenace nabrala odlišný, vážnější směr, většina herců hrála jiné postavy. Přestože se obě části prolnuly jen částečně a změnu nebylo snadné přijmout, režisérův (lze říci skoro objevný) nápad si zaslouží ocenit. Ročník se v této inscenaci skvěle sehrál a herci s výborným T. Čapkem v čele vesměs obstáli.
(zadáno: 27.4.2022)
Reality show či televizní soutěže, v nichž jsou lidé ochotni hazardovat se svou důstojností, bylo nejen na divadle zpracováno již mnohokrát. Inscenace se k ničemu objevnému nedobrala, přesto se v ní našly nápady, které zaujaly nebo překvapily. Došlo i na nenásilnou interakci s publikem, kterou na repríze náhoda nečekaně rozvinula. Studenti své party odvedli dobře a promítli do nich svou osobitost.
(zadáno: 21.4.2022)
65%. Hořká komedie o padesátníkovi, který se plácá v životě a ve vztazích, nabízí překvapení, poučení i vtip. Autor T. Letts se však ve své hře příliš „rozkecal“. Sdělení by nebylo ochuzeno, kdyby každá ze scén byla o třetinu až polovinu kratší. Režisérovi O. Sokolovi a hercům se sice daří udržet pozornost diváků po celé tři hodiny až do samého konce, přesto by krácení bylo ku prospěchu. V náročné hlavní úloze V. Fridrich vyvážil pozitivní i negativní stránky nejednoznačného charakteru. Vydařený divadelní debut H. T. Špetlíkové.
(zadáno: 21.4.2022)
65%. Homérův epos o trójských válkách převyprávěný s odstupem staletí. Autoři měli dobrý nápad, jak přiblížit archaickou látku dnešnímu divákovi, rozvinout její nadčasový potenciál a vztáhnout ji k současnosti. Do značné míry záměr vychází, ale v textu se místy ztrácí spojnice mezi epizodami, jež jsou pro epos příznačné. S tím se zcela nevyrovnal ani režisér, jehož koncepci by prospěl dohled dramaturga. Obdivuhodné nasazení K. Heřmánka ml., který svede publikum zaujmout a vyprávění předat. Smutné je, jak v aktuální době inscenace nabývá na aktuálnosti a že několik měsíců po premiéře musel být výčet válek doplněn o další...
(zadáno: 21.4.2022)
Koncepci nedozkoušené inscenace tvůrci převedli do filmové podoby. Diváci tak mají možnost spatřit například originální výklad a precizní ztvárnění postav Myškina (P. Děrgel), Rogožina (I. Orozovič) či Nastasji (T. Vilišová). Zaujmou i některé nápady a práce se zákulisím Stavovského divadla. Řadu prostředků, které mohly fungovat na velkém jevišti, se však filmovému plátnu přizpůsobit nepodařilo. Kostýmy, masky a hlavně výrazné paruky se detailu kamery vysloveně vzpírají a doplácí na to zejména výrazně stylizované vedlejší postavy. Přes rozporuplný výsledek je však dobře, že vynaložené úsilí nepřišlo zcela nazmar.
(zadáno: 21.4.2022)
Diváci sedí na jevišti v blízkosti herců, akce jsou dotvářeny vhodnou hudbou a živě vytvářenými výtvarnými prvky přenášenými kamerou. Promyšlený model režiséra J. Friče, jenž dobře pracoval s herci, kteří se sympaticky doplňují. Autor O. Novotný odpozoroval všednosti spojené s otcovstvím, mužstvím a souvisejícími problémy a věrohodně je otiskl do hry. Atraktivní inscenační forma, která má snahu stále překvapovat, však nezakryje problémy nedostatečně nosného textu. Všednosti mohou mít někdy kouzlo, ale v této podobě se brzy omrzí, nudí a diváci jsou převážně zahlcováni detaily, jež se nejeví zajímavými a přínosnými.
(zadáno: 21.4.2022)
První české uvedení nezaměnitelného hudebního díla našlo příhodný prostor v Malostranské besedě, jako stvořené pro jeho osobitost. Zvládnuté hudební nastudování s živým doprovodem zdobí zpěv R. Tomeše v mimořádně náročném partu, pěvecká „podpora“ V. Příhodové je třešinkou na dortu. Ani v mluvených pasážích připomínajících stand-up R. Tomeš neselhává, i když je v nich o poznání méně jistý. Nedostatky v režii či dramaturgii se najdou, nicméně žánr jistou rozvolněnost tvaru připouští. Zkusme přimhouřit oči a načerpat energii tím, že se necháme vtáhnout, bavit a okouzlovat atmosférou ojedinělého zážitku.
(zadáno: 21.4.2022)
45%. Po mnoha letech se na jeviště vrátil pozoruhodný kompilát z Nestroyova díla. Původní písně (hudba P. Hapka, texty P. Rada) nahradily nové songy J. Krhuta, které ve spojení se solidní choreografií J. Hanušové dodávají modernější háv. V těžkopádné nezábavné inscenaci se bohužel ztrácí společensko-kritický podtext a záměr režiséra R. Lipuse a dramaturgů. Nedostatečně vedení herci se uchylují k různorodým nesouznícím stylům. K lacinému pitvoření sklouzává M. Adamczyk, S. Postlerové a J. Šťastnému se příliš nedaří rozehrávat komediální situace. Mnohem lépe si s pointami rozumějí A. Petráš a I. Bareš ve vedlejších rolích.
(zadáno: 21.4.2022)
Fraška se na českých jevištích často hraje v adaptaci M. Horníčka, v DnV nastudovali původní Labichovu hru. Režisér T. Töpfer podcenil mechanismus frašky, která má bavit navazujícími komediálními zápletkami, a upnul pozornost na vnější gagy, jež by ve spojení s improvizacemi měly fungovat spíše jako dozdobení. Herci by potřebovali ještě zkoušet, příliš se nesehráli a jen tu a tam se jim daří rozesmát. V tomto směru se nejlépe daří náhradnímu představiteli Ot. Brouskovi ml., jenž paradoxně pro roli omšelého starce není zatím vhodným typem. Ke kultivované zábavě, kterou nepohrdnou ani náročnější, má inscenace daleko.
(zadáno: 21.4.2022)
Hudební parodie na populární erotický román, resp. film neměla být asi ničím více než nenáročnou zábavou. Autoři se naštěstí zvládli vyhnout žánrovému nebezpečí a nevznikl sled rádoby vtipných výstupů, kdy jedna trapnost střídá druhou. Přesto má libreto slabá místa a sneslo by dopracování, což platí i o české verzi. Nastudování DRB zaujme především obstojně zvládnutou hudební a pohybovou složkou, některá hudební čísla se povedla. Režisér si však měl přizvat dramaturga, aby společně s herci doladili styl a účelněji pracovali s nadsázkou. Vtipných momentů není málo, ale mezi záměrnou parodii se občas dostává i nechtěná...
(zadáno: 21.4.2022)
Tři pacientky se sejdou na pokoji v lázních... Komedie svým dějem nepřekvapí, některé zvraty působí kostrbatěji, ale nabízí vděčný materiál v charakterech postav i v napsaných situacích. Režisér P. Svojtka mohl klást větší důraz na temporytmus, aby se zrychlil vnitřní tep inscenace a děj nabral větší spád. Herečky se rolí zhostily s chutí, každá přinesla specifickou osobitost. V roli Johany V. Cibulková uplatnila smysl pro ironii, v úloze Zity projevila J. Boušková sobě vlastní temperament. Kdo se od zkušených hereček nedočká ničeho, co neviděl, může přivítat mladou energii K. Půčkové, která není na jevišti jen do počtu.
(zadáno: 21.4.2022)
„Sebeobviňování“ je pozoruhodný text, jehož vstřebání vyžaduje soustředění. Přestože spojení S. Finziho s J. Černým přináší oživení a vtip, ve výsledku je toto řešení kontraproduktivní a střídání češtiny a němčiny (částečně titulkované, částečně „tlumočené“) divákovi spíše klade pro vnímání překážky. „Zdeněk Adamec“ je režijně zdařilejší a herecká práce S. Majera a M. Pechláta výtečná. Nápady D. Pařízka však zaujmou více než samotná Handkeho hra, které je těžké porozumět. Autor záměrně neposkytuje odpovědi, ale klade otázky – ovšem způsobem, který diváka může odrazovat (zvláště po předchozí části).
(zadáno: 21.4.2022)
65%. Dostojevského román se na českých jevištích dočkal řady provedení, divadla se často vracejí k dramatizaci E. Schorma. Podobné postupy lze vypozorovat v adaptaci J. Holce, jeho inscenace se liší spíše výkladem charakterů a prací s herci. Objevují se nápady či výstřelky, které mají kolísavou funkčnost, některé zbytečně odvádějí pozornost a nejsou zcela srozumitelné. Linka silného příběhu se však neztrácí ani ve dlouhé stopáži tří hodin. Po herecké stránce Bezruči nezklamou. Pravidelného diváka letití členové asi nepřekvapí a přivítá spíše pro celek přínosnou přítomnost nových tváří (V. Švarc, B. Křupková, J. Goetzová).
(zadáno: 21.4.2022)
55%. Inscenace čerpá hlavně z románu a vydává se jinou cestou než skandální film, který mj. velmi otevřeně zobrazoval násilí. Hranice otevřenosti se po desetiletích posunuly, a tak je třeba ocenit, že se tvůrci snažili o nalezení vlastního jevištního jazyka. Různé formy „opisu“ násilných výjevů můžou nebo nemusí směrovat divákovu pozornost ke smyslu; nemají však dostatečnou intenzitu. Doslovnost při hledání paralel s tuzemskou politickou situací má své opodstatnění, ale ve spojení se satirickou rovinou a dalšími prvky příliš nesouzní. Celku chybí výraznější působivost a uspořádání. Další z pozoruhodných výkonů J. Burýška.
(zadáno: 16.2.2022)
Tomáš Dianiška s vkusnou a nepřehnanou pietou zpracoval život, úspěchy i pády legendární ostravské zpěvačky s výjimečným hlasovým fondem. Počínal si spíše „realisticky“, humor byl přítomen někdy jako odlehčení, jindy jako posílení smyslu. Vystihl její osobnost, k níž patřila obyčejnost i citlivost. Skvěle fungují dějem procházející zpěvaččiny písničky, jejichž živé podání vysílá do publika obrovskou nálož energie. Pro titulní roli je M. Matulová ideální typově i herecky, navíc skvěle zpívá a dokáže hlas posadit do správné specifické barvy. Skalní příznivce mj. může potěšit i zamyšlení nad (ne)smyslem textu největšího hitu.
(zadáno: 16.2.2022)
Komorní drama o sebevraždě a cestě k ní nabízí pohled na racionální rozhodnutí ženy, jež nenalezla jiné východisko. Někdo se s autorčiným pohledem ztotožní, jiný jej může pokládat za sporný. Není pouhou frází, když spojení L. Štěpánkové a T. Medvecké nazveme hereckým koncertem. Pod vedením režiséra V. Vencla vytvořily psychologické studie propracované do detailu, jdou až na dřeň. V malém sále jsou zblízka vidět věrohodně ztvárněné emoce, jimiž se navíc neplýtvá. Silný závěr může přinést do očí slzy. A případní pamětníci inscenace L. Smočka s J. Brejchovou a K. Fialovou se stanou svědky něčeho naprosto odlišného.
(zadáno: 16.2.2022)
Winternitzovu vilu se daří kulturně oživovat a tento počin přináší vzpomínku na původní majitele a jejich pohnuté osudy ve 20. století. Návštěva Jenny Winternitzové na sklonku 40. let se nestala, pro fiktivní děj se ale autorka a režisérka K. Nebeská inspirovala převážně skutečnými střípky. Složitost doby nezůstala v ději opomenuta, avšak do charakterů nebyla promítnuta důsledně. Autentický prostor významně pomáhá budovat působivou atmosféru krátkého příběhu o jednom nočním smíření, v němž je spiritismus podán vhodně dvojznačně a smutek vyvážen špetkami humoru. Spojení zkušených hereček s talentovanými studenty funguje.
(zadáno: 16.2.2022)
75%. Složité manželské vztahy spisovatele Augusta Strindberga a herečky Siri von Essen byly již vícekrát zpracovány. Scénář L. Trmíkové čerpá z více zdrojů a prostor dostává i lesbický vztah Siri s herečkou Marií. Režisér J. Nebeský se nevydal cestou psychologického dramatu, ale navázal na předchozí práci. Ironie se v inscenaci stává významným stavebním kamenem, s nímž se účelně pracuje. Pěvecké vsuvky s hudbou E. Viklického jsou zdařilým doplněním. Mezi stálou hereckou dvojici L. Trmíkovou a D. Prachaře vnáší A. Fialová novou energii. Inscenace navazuje na předchozí práci spolu JEDL a přesto dokáže stálé diváky překvapit.
(zadáno: 16.2.2022)
65%. Nadčasový Maupassantův román o kariéristovi Duroyovi přitahuje nejen divadelníky, leckdo se s ním v nějaké podobě setkal. Zpracování DnV přináší na některé situace jiný pohled a objeví se i některé často opomíjené dějové roviny. Jednotlivé obrazy netrpí neadekvátní délkou, více než tříhodinová inscenace se odvíjí svižně. Flexibilní scénografie jednoduše umožňuje měnit prostředí. Méně přirozeně působí aranžování komparzistů a užívání masek. Výchozí civilní uchopení Duroye (O. Kraus) má opodstatnění, posléze se však nedaří najít dostatečně výraznou a vypovídající podobu proměny a hlavní postavu občas zastiňují vedlejší.
(zadáno: 16.2.2022)
55%. Na pozitivní Nashovu hru se mnozí rádi podívají i po desetiletích od jejího vzniku. Dramaturg J. Vedral by se neměl bránit škrtům, divadlo a jeho prostředky procházejí vývojem, méně slov dnes může znamenat více. Inscenace J. Deáka se přílišnou stopáží stává statickou a ne vždy záživnou, ztrácejí se v ní dobré výkony se Z. Vejvodovou, M. Lamborou a I. Barešem v čele. Nešťastný je výklad postavy mladého Jima, J. Roskot se uchyluje ke karikatuře míjející se žánrem. Scénografické nápady pomáhají. Nastudování ničím nepřekvapí, ale divadlo se za ně stydět nemusí.
(zadáno: 16.2.2022)
75%. Autor si v komedii bere na paškál trend touhy po dokonalosti a především odvrácenou stranu mající za následek neoriginalitu a tuctovost. Inscenátorům hra nabízí rozmanité možnosti. Režisér B. Holiček potenciál textu nejen využil, ale také výtečně, nadstandardně rozvinul. Nápadité domýšlení humorných prvků, vč. nenásilné interakce s publikem, nemíří jen na diváckou atraktivitu, ale smysluplně přispívá k tématu. V účelném propojení všech složek dostali klíčový prostor herci skvěle rozehrávající autorský a režisérský vklad.
(zadáno: 16.2.2022)
V inscenaci M. Dočekala zaujme rámec s Horatiem a mnoho dílčích nápadů, dále hudba, scéna a kostýmy. Svým Hamletem T. Havlínek dotvrzuje, že patří k největším příslibům své generace. Vedle něho září B. Kaňoková v roli Ofelie a vztah mezi ní a Hamletem je skvěle rozehrán. V obsazení ostatních rolí vesměs mladšími herci může být úmysl, bohužel je převážně zdrojem divného nepoměru a někdy i hereckého dluhu. Jednotlivosti se dohromady skládají se střídavou úspěšností, často i vzájemně tlučou. Smysl závěru bez přímých soubojů je zřejmý, ale jeho řešení rozpačitější. Přes nedostatky se však stojí za to s názorem tvůrců seznámit.
(zadáno: 16.2.2022)
Těsně před lockdowny se na česká jeviště dostala komedie, jež se stala předlohou pro známé filmové zpracování s J.-P. Belmondem. Divadelní hra se v mnohém liší, což znalce filmu může překvapit. Je méně crazy, humor větší měrou těží z dialogů, postavy včetně hlavního hrdiny jednají s menší suverenitou a divák se v nich může snáz poznat. Obstojně zrežírovaná inscenace s minimem hluchých míst. Hlavní trojice (M. Hofmann, M. Badinková, A. J. Daňhelová) dovedně pointovala dialogy a společně zvládli nepřízeň doby, v níž se při častém rušení repríz těžce hledá jistota. O příjemné „okořenění“ se postaraly M. Zoubková a J. Juklová.
(zadáno: 16.2.2022)
V inscenaci se rozvíjí motiv z Dostojevského románu „Zločin a trest“ týkající se vraždy lichvářky, převážně jde o myšlenky a pocity, které k lidem přicházejí ve slabých chvilkách. Jednotliví herci postupně dostávají prostor a přispívají svým osobním názorem. Dvojice režisérů dokáže pracovat s potenciálem účinkujících s viditelným talentem a s pomocí hudby a scénických prostředků vhodně skloubit pohybové a mluvené sekvence. Vzhledem k počtu herců je však tvar příliš krátký, není prostor vklad studentů rozvinout a dosáhnout žádoucího propojení. Inscenace zůstala na půli cesty, v práci se mělo ještě pokračovat.
(zadáno: 16.2.2022)
65%. Pražští diváci v krátké době znovu dostali možnost setkat se s pozoruhodnou hrou Ch. Keatleyové o čtyřech ženách ze čtyř generací jedné rodiny. Nastudování jistě osloví diváky, kteří se v tomto nastudování se hrou teprve seznámí. Ti pravděpodobně nebudou místy postrádat náboj a nepostřehnou ani drobná opomenutí, která se v inscenaci kumulují. Značná investice hereček se občas ztrácí, prospěla by jim pevnější ruka režisérky a práce na zřetelnosti situací. Hlavně R. Fidlerové se nedaří některé emoce ztvárnit zcela věrohodně. Opakuji však slovo „drobná“ a zdůrazňuji, že zhlédnutí inscenace přináší obohacení.