Recenze

Uvnitř klubka je šílenství, co je ale venku...?
psáno z představení: 22.4.2004, autor recenze: Pavel Širmer
Jindřich Hýl (Tomáš Pavelka) se probere z bezvědomí. Kdo je vlastně Jindřich? Je to agent vydávající se za skladníka, nebo skladník, který je agentem pouze v představách? Do místnosti přichází jeho kamarád Prcek (Martin Sitta). Co se s Prckem děje? Je potrhaný, zřejmě má v hlavě zamontované vysílací zařízení pro spojení s Hýlovým šéfem. Prcek Hýlovi postupně odkrývá, co se stalo. Lže, nebo mluví pravdu? Stalo se to skutečně, nebo je to jen jeho fantazie způsobená poruchami vysílacího přístroje? Oba dva milují účetní Vlastu (Apolena Veldová). Je Vlasta skutečně účetní, nebo mezinárodně hledaná špionka Greta Bombata? Do hry vstupuje pan Veselej (Ivan Řezáč). Je to policajt, nebo to jen předstírá? Kdo ho vlastně zavolal? Proč zabili Hýlovu ženu? Byla to vůbec jeho žena? Vytáhl si Hýl hada z šourku nebo se to Prckovi jen zdálo? Proč nejde do místnosti vstoupit jedněmi dveřmi a druhými se ocitneme zpět v tomto pokoji? Co se kolem vlastně děje?

Tyto a mnoho dalších otázek je pokládáno divákům v průběhu celé žánrově nezařaditelné hry s nic neříkajícím (tedy na první pohled) názvem Hadí klubko. Jakmile je jedna otázka vysvětlena, je položeno několik dalších. Hra od začátku odhaluje minulost, současný děj střídají retrospektiva, vše je zastřeno podivnými tajemstvími. Po odhalení jedné záhady okamžitě nalezneme další a vzápětí zjistíme, že se jí vůbec nemá cenu zabývat. Přesto ji musíme brát v potaz, co kdyby se zase někde objevila? Hadí klubko je výstižný název pro zamotaný dynamický děj, při jehož sledování musíme dávat obrovský pozor, aby nám něco neuniklo.

Režisér Michal Lang inscenoval svůj první samostatný autorský počin v Divadle v Celetné se sdružením CD 94, po vzniku Švandova divadla se hra přestěhovala na studiovou scénu v suterénu. Role psal přímo na tělo "svým" hercům a na jejich výkonech je to znát. Hlavní postava Hýla není role, ale sebevražda. Skvělý Tomáš Pavelka vystřídá takové obrovské množství poloh, že nejde neudělat chybu. Dá se mu možná vytknout přílišný křik, přehrávání, ale je nutno zdůraznit, že předvede mimořádný výkon, který by možná mohl být jeho životním. Martin Sitta spadá v roli zakomplexovaného Prcka trochu ke karikatuře a špatně mluví, přesto však do velkého množství textu dostává smysl. Apoleně Veldové nejde vytknout nic. S okouzlující ironií a nadsázkou vykresluje přetvářku, manipulování, hraní, lhaní i přiznání pravdy. Její Greta je vlastně stále utíkající nešťastnicí, jejíž jedinou jistotou je smrt, o níž neví, kdy nastane. Stejně jako Lang přizpůsobil text hercům, psal ho zároveň i tak, aby jeho specifické inscenační postupy nepůsobily násilně. Nalézáme všechno, v čem si tento stále se více opakující režisér libuje: deklamování, přehrávání, křičení, svlékání, navozování tajemné atmosféry, nevysvětlitelné úkazy. Zatímco do Molièra či Shakespeara se to občas nehodí, v této inscenaci má všechno své místo a opodstatnění.

Lang se netají tím, že se nechal inspirovat filmovými thrillery a parodiemi. Nejde však o laciné bezúčelné kopírování pro vnější efekt, ani o diváckou podívanou plnou vtipných gagů a eroticky zabarvených scén. Přestože určité prvky mohou divákovi připadat povědomé, jsou originálním způsobem propojeny. Stejně jako jsou poodhalovány skutečnosti, vynořuje se i smysl hry. Těžko rozpoznáváme, co je realita a co je fikce. Co dlouho považujeme za skutečnost, se vzápětí ukáže jako halucinace. Hadí klubko je nejen geniální název, ale zároveň výstižná symbolika. Když už se domníváme, že jsme klubko rozpletli, zjistíme, že vně klubka se nachází úplně něco jiného, co vlastně řídí život uvnitř. Hadí klubko je tedy náš svět, o kterém nemáme přehled a ztrácíme se v něm. Jeho dění my sami často nemůžeme ovlivnit, protože ho řídí někdo zvenčí nebo "nad námi". Není však ten řídící také něčím řízen? Kdo může vědět, co je za hranicemi dalších a dalších světů a kterým světem všechno končí? Končí to vůbec?

Dobře vymyšlená hra je originální, vtipná, dotažená a působivě vystavěná podívaná. Lang pečlivě stupňuje napětí a vhodně zasazuje svůj typický způsob situačního humoru, který by zde možná být nemusel, ale který zároveň díky specifické formě textu ani nepřebývá. Divák je hrou zcela pohlcen. Zatímco se usilovně zabývá tím, co je uvnitř klubka, zamýšlí se nad tímto světem. Pak zjistí, že odpověď nenalezne v něm, ale někde zcela jinde. Lang mohl sice Hadím klubkem vypovědět více a dovést diváka k hlubšímu poznání. Takto to není odraz společnosti, ani společenská kritika, ale jen hra k zamyšlení. Její výsledek představuje ve srovnání s ostatními současnými českými hrami nadprůměr a kdo představení navštíví, může si být jistý tím, že něco takového neviděl a zřejmě jen tak neuvidí.

Hodnocení: 80 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.