Recenze

Tlak vzhůru má kolísavou tendenci
vydáno: 15.10.2003, psáno z představení: 15.9.2003, Pavel Širmer
Trochu rozporuplnou minulou sezónu Divadla Na zábradlí (JE SUiS, Balada o vídeňském řízku, Happy End, Nože ve slepicích) vystřídala sezóna o mnoho vydařenější (Baronka a služka, Náměstí Hrdinů, Pan Kolpert), jež byla zakončena hrou současného německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga Push-up 1-3 v režii Jiřího Pokorného. Anglický název se dá do češtiny přeložit jako „Tlačit se nahoru”. Tématem hry jsou vztahy pracovníků uvnitř jednoho velkého podnikového koncernu.

Hru tvoří pět oddělených částí (tři delší, dvě kratší), mezi nimiž nalezneme drobné vazby a propojení. Vrátný (jeho představitel Ivan Voříšek náhle onemocněl a namísto jeho krátkého výstupu pustili z reproduktoru text přečtený Igorem Chmelou) nás na počátku uvede do situace, popíše podnik ze svého pohledu. Mluví o šestnáctém patře, kde sídlí vrcholové vedení. Právě zde se odehrává první ze tří hlavních částí - rozhovor dvou žen. Dialogy jsou občas přerušeny monology, které uvedou skutečný stav z hlediska jednotlivých účastníků. Sabina (Magdaléna Sidonová) požádala Angeliku (Marie Spurná), členku vrcholového vedení a ženu generálního ředitele, o schůzku, aby se dověděla, proč jí odmítla svěřit místo vedoucí pobočky v Asii. Od počátku je mezi oběma inteligentními ženami napětí. Mají sice trochu jiné postavení, ale jsou téměř stejné povahově, oblékáním, sexuální frustrací. Po uvedení několika záminek řekne Angelika pravý důvod - podezírá Sabinu z poměru s jejím manželem. Sabina nemá naději na výhru, v podniku skončila, tak si dopřeje alespoň malé drobné okamžité vítězství. Text této části je nejvěrohodnější, vystihuje vztahy mezi dvěma rivalkami. Předpokladem zvládnutí monotónního chrlení slov a chladnokrevného předkládání argumentů je dokonalá znalost náročně zapamatovatelného textu. Obě herečky pochopily, o čem mají hrát a styl, jakým mají hrát. Slabinou této části bylo, že při monolozích, kdy herečky mluvily samy k sobě (k divákům), zůstávaly v podobné sebejisté rovině a v jejich hlase byl znát pouze záblesk zoufalství.

V prostředním dialogu mezi Patricií (Kristina Maděričová) a Robertem (David Švehlík) pozorujeme boj (resp. dva boje - pracovní a soukromý) zcela jiného druhu. Před několika týdny mezi nimi došlo k náhodnému sexu, ale ani jeden se neodhodlal tomu druhému zavolat a pokračovat ve vztahu. Tato důležitá okolnost je však zmíněna jen tak mimochodem uprostřed pracovního rozhovoru. Robert nesouhlasí s umístěním stejného reklamního spotu do jiného prostředí, které žena navrhuje. Patricie trvá na svém a Robert naznačí, že geniální nápad prvního reklamního spotu mohla někde ukrást. Patricie je odhodlána jít za generálním ředitelem osobně. Na Kristině Maděričové, která roli fyzicky příliš neodpovídá, ale herecky na ni stačí, je více znát styl uvažování její postavy. Je to žena, která toho moc neumí, ale dokáže zúročit i to, co jí nepatří. Robert Davida Švehlíka je sice schopnější a racionálnější, přesto se Patriciin odhad ukáže jako lepší, ředitel natočení reklamního spotu schválí, Patricia z boje vychází jako vítěz a odjíždí do New Yorku točit reklamu. Vzhledem k většímu pronikání pocitů do pracovního dialogu působí tato pasáž živěji a udrží laťku nasazenou ze začátku.

Nejkratší z delších částí je dialog staršího muže Hanse (Jiří Ornest) a mladšího Franka (Pavel Liška). Oba se tlačí na stejnou pozici jako Sabina v první části. Hans to bere jako poslední šanci, Frank jako životní. Hans se snaží na sobě pracovat, Frank ve volném čase jen surfuje na internetu a tloustne. Hans vystupuje sebejistě a říká Frankovi, že nemá šanci uspět. Frank až na konci rozhovoru Hansovi řekne, že už ředitel jeho jmenování potvrdil. Tato část je jednoznačně nejhorší a nejnudnější, a to jak napsáním, tak realizací. Zklamání možná přináší i to, že je jako jediná obsazena známějšími herci, kteří však ničím nezaujmou. Jiří Ornest nevadí, ani neoslní, Pavel Liška místy bezdůvodně sklouzává do osvědčené polohy idiota. Po této „nudě ” se objevuje noční vrátná (Jorga Kotrbová), která v krátkém závěrečném monologu shrne svůj podnik. Netuší, co se za jeho zdmi odehrává, vnímá skutečnosti trochu jinak, než jaké ve skutečnosti jsou. Jorga Kotrbová podala ze všech herců nejvěrohodnější výkon a při jejím výstupu se nápaditou formou protnou všechny části hry.

Hra se odehrává v Německu, ale její prostorová platnost je rozhodně širší. Takovéto drsné prostředí tržní ekonomiky dnes funguje ve světě i u nás. Naopak časová platnost hry je silně omezená. Nyní je sice aktuální, ale za dvacet let si na ni málokdo vzpomene. To se stane (možná ještě o něco dřív) i s touto inscenací. Režisér Jiří Pokorný text žádnými vklady neobohacoval, jen ho za pomoci herců, oblečených v elegantních kostýmech a hrajících na jednoduché scéně, vhodně interpretoval. Při závěrečných doslovech za jednotlivými dialogy vždy stál herec v pozadí v jiném světle, což bylo na pohled velmi efektní, ale prostředek to byl pouze vnějškový. A to je tak trochu problém celé hry i inscenace - hlubší smysl. Návštěvník pozná (snad vcelku reálně), kam až jsou lidé ochotni v profesním růstu zajít, ale jinak nic víc. Vzhledem k aktuálnosti tématu může být hra leckomu blízká, protože v ní nalezne vlastní zkušenosti s intrikami a rivalitou. To snad samo o sobě k návštěvě Divadla Na zábradlí stačí, ale žádný mimořádný počin světlo světa nespatřil. Vzhledem k repertoáru divadla, na kterém se vyskytuje i dost inscenací s hlubším posláním, lze brát Push-up jako vhodné a vkusné vyvážení.

Hodnocení: 60 %

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.