Recenze

Bernhardovi v Komedii rozumí hlavně Kolářová
psáno z představení: 9.12.2004, autor recenze: Pavel Širmer
Pražské komorní divadlo uvedlo v české premiéře v režii Arnošta Goldflama méně známou hru kontroverzního rakouského dramatika Thomase Bernharda U cíle. Pražské publikum má možnost se v posledních létech s tímto dramatikem setkávat velmi často (Ritter, Dene, Voss; Divadelník; Náměstí Hrdinů; Před penzí; Minetti). Koncem minulé sezony nasadilo Divadlo Komedie dramatizaci jeho románu Staří mistři. Na rozdíl od tohoto velmi divácky náročného a inscenačně ne zcela přesvědčivého počinu si v interpretaci Bernhardovy hry U cíle vedlo o poznání lépe. Hra z Bernhardovy tvorby nijak nevybočuje, naopak v ní nacházíme řadu podobností. Autor má na svém kontě daleko lepší hry a jsme u něho zvyklí na čitelnější a kritičtější vyjádření naléhavých témat.

Ústřední postavou je opět silná osobnost, která je však svým způsobem nenormální a nemilosrdně poznamenává své okolí. Hra U cíle svou základní stavbou připomíná Divadelníka. Hlavní postavou je zde Matka (Daniela Kolářová), která po většinu hry vede takřka monolog. Matka psychicky téměř zničila svou Dceru (Vanda Hybnerová) a možná i nemilovaného bohatého manžela, který před mnoha lety zemřel a ke kterému se často ve svých samomluvách vrací. Matka vede monology o všem, o umění, o divadle, o rodině, o Rakousku. V Dceři je (podobně jako v Divadelníkovi) potlačená osobnost. Chvílemi nachází odvahu postavit se na odpor a projevit svůj názor, ale nikdy dlouho nevydrží a vždy nad ní vítězí Matka. Matka s Dcerou jezdí každý rok ve stejnou dobu do přímořského letoviska Katwijk, kde mají velký dům. Dcera Katwijk nemá ráda, Matka tam jezdí ze zvyku a ví přesně, co se tam bude dít – nic. K životu Matka potřebuje nějaký cíl, a ten si našla v každoročním odjezdu do Katwijku. Tato situace Matce vyhovuje, bude sama s Dcerou, kterou potřebuje ke svým monologům. Tentokrát má však dojít ke změně, kterou Matka příliš nevítá. Má s nimi jet Spisovatel dramatických děl (Saša Rašilov), jehož novou hru s Dcerou navštívila. Této změny se Matka velice obává. Po jeho příchodu mezi hromadu zbytečných zavazadel, která Dcera každý rok beze smyslu zabaluje a vybaluje, poznáme, že si Dcera jeho přítomnost velice přeje a ve skrytu duše doufá ve vysvobození z Matčiny nadvlády. Matka se má zprvu před Spisovatelem na pozoru, ale ve druhé části v Katwijku již ví, že by se mohl stát dalším ovládaným objektem a jeho původně plánovanou dvoudenní přítomnost rázem může bez obav prodloužit. Spisovatelova hra, kterou v jeho nepřítomnosti kritizovala a v jeho přítomnosti zpochybňovala, je pro ni rázem v pořádku. Dcera toužila po útěku, ale musí zůstat, protože bytost, která by ji mohla vysvobodit, byla nemilosrdně ovládnuta Matkou. Dcera zároveň přestává být hlavní osobou v Matčině životě, což je velmi podstatná změna. Ale jaká změna? K lepšímu, nebo k horšímu?

Hlavní devízou inscenace je Daniela Kolářová v roli Matky, která podala svůj nejlepší výkon posledních let. Je obdivuhodné, že si nejen pamatuje obrovské množství poměrně jednotvárného textu, ale ani na okamžik nesleví a nezaváhá herecky. Role je pro ni jako stvořená a ona jasně vycítila, jak se má s textem vypořádat. Dcera Vandy Hybnerové naopak není režijně ani herecky pojatá příliš šťastně. Goldflam chtěl zřejmě zdůraznit důsledek Matčiny nadvlády, ale nezvolil správný způsob, protože v několika málo momentech, kdy Dcera promluví, působí, jako by byla lehce psychicky retardovaná a může to diváka svádět k tomu, aby nebral její rozumné myšlenky vážně a nechtělo se mu věřit, že je Dcera jedním z důvodů, proč Spisovatel přijal pozvání do Katwijku. Navíc v této hře je také postava posluhovačky (Gabriela Míčová), která se Matkou nechala zničit ještě více. V Goldflamově pojetí tyto postavy v některých okamžicích působí podobně, což je matoucí a správné souvislosti si uvědomí jen pozornější diváci. O něco lépe než postava Dcery je pojatý nesmělý Spisovatel Saši Rašilova ochotný ztratit pro eliminaci konfliktů i vlastní důstojnost.

Režisér Arnošt Goldflam se soustředil na pojetí „vedlejších“ postav. Poněkud nedotaženě působí němá přidaná postava mrtvého Otce, kterého se Matka lekne jen v jeden okamžik, ačkoli by ho měla vidět (a bát se ho) stále. Proč vlastně jen v jeden okamžik před odjezdem do Katwijku? Další vnesené motivy fungují především jako oživení jednotvárného textu. Například džbán ve Spisovatelově jediném zavazadle se posléze rozbije, což nejen vyjadřuje rozpad dceřiny naděje, ale zároveň se vtipně propojuje s její oblíbenou hrou Rozbitý džbán, o které se dost mluví. Žádný rozhodující a objevný význam nemá ani Dceřina fiktivní hra na piano s rukama obrácenýma vzhůru. Nejvíce Goldflamovy invence nalézáme v závěru, kdy po ponížení bouřící se Dcery Matka spálí šaty, čímž vlastně pálí i minulost. Až zde – možná trochu pozdě – se jasně a čitelně vynořuje aktualizace, o kterou se režisér neúspěšně snaží celou dobu. Scénu Tomáše Rusína tvoří v zadní části řetězy, ze kterých se v první půlce sundávají a ve druhé půlce zase navěšují (pro postavy hry ano, ale určitě ne pro děj) nepotřebné šaty. V popředí je v první části stůl, ve druhé části železné houpačky. Neustále ze zde manipuluje s velkým množstvím kufrů, čímž se vhodně zaplňuje velký prázdný prostor. Hudba Michala Nejtka je nejvýraznější na konci a pak také v momentech úderů, které mají zdůraznit či uzavřít důležitou pasáž. Spíše než Goldflam je hnací motor Daniela Kolářová. Inscenace by se dala charakterizovat čtyřmi slovy: „Kolářová a to ostatní“. Ze hry se totiž dost vymyká Kolářová a až na druhém místě vyznívá režie a výkony ostatních. „To ostatní“ spolu navzájem koresponduje, není to špatné, ale přesto o několik tříd lépe si vede Kolářová. Jako by to byla ona, která nejvíce pochopila, o čem hra je. Gradace a útlumy stojí pouze na ní a zbytek s trochou nadsázky působí jako rušivý element. Hra samotná i „to ostatní“ je pouze slušným standardem, ale právě díky jedinečnému výkonu Daniely Kolářové stojí inscenace za vidění.

Hodnocení: 70 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.