Recenze

Nepsychologický pseudothriller
vydáno: 9.1.2018, psáno z představení: 28.12.2017, Pavel Širmer
foto: Lukáš Janičina
foto: foto: foto: foto: foto:
Kniha královny detektivek Agathy Christie z roku 1939 nese prvky thrilleru i hororu. V domě na mořském ostrově se sejde deset jedinců, z nichž se každý v minulosti (přímo či nepřímo, úmyslně nebo nezáměrně) podílel na smrti jiného člověka, ale justiční spravedlnost na žádného nedosáhla. Z gramofonové desky zazní nahraný hlas neznámé osoby, který přítomné z jejich činů obviní. Krátce na to začnou jeden po druhém umírat. V domě je vystaveno deset sošek černoušků a je odkazováno na říkanku, která se pro přeživší stává noční můrou. Během krátké doby totiž dochází k vraždám způsoby podobajícími se mizení černoušků v jednotlivých slokách. Vrahem musí být jeden z přítomných a dokud nepřipluje člun, z ostrova není úniku. Jak osob ubývá, narůstá vzájemné podezírání a strach. Každý totiž může být zabit, ale zároveň se nedá nikomu věřit, protože každý může být i vrahem.

Kniha původně vyšla koncem třicátých let pod názvem Ten Little Niggers, což odkazovalo k anglickému znění říkanky o černoušcích. Navzdory obhajitelnému původu bylo slovo nigger (negr) přesto často pokládáno za „nekorektní“, titul se proto různě měníval na And Then There Were None, případně Ten Little Indians. Do češtiny se detektivka překládala jako Deset malých černoušků ještě po roce 2000. Oproti negrovi se zjemnělý český výraz černoušek sice nejeví problematicky, přesto dědicové autorských práv používání zavedeného českého názvu nadále nepovolili a od té doby se v dalších vydáních či jiných zpracováních uvádí název A pak už tam nezbyl ani jeden.

Sama Agatha Christie již v roce 1943 adaptovala knihu pro jeviště. Knižní konec, v němž až nalezený vzkaz v láhvi dodatečně objasní pachatele s jeho lstmi a motivy, se pro filmové či jevištní zpracování nejeví dostatečně dramaticky efektní. Proto autorka ve vlastní dramatizaci vymyslela konec nový, šťastnější, s přímým odhalením pachatele přeživšími a jeho zabitím v sebeobraně. Již o rok později však skotské divadlo požádalo, zda by mohli inscenovat závěr z knihy. V dalších jevištních (i filmových) zpracováních se diváci mohli setkávat s různými variantami konce, s variabilním počtem přeživších a odlišnými způsoby pachatelova odhalení. K obměnám závěrů docházelo i v českých nastudováních, ale převládalo užívání „šťastnějšího“ konce zmíněné dramatizace z roku 1943. V roce 2005 byla v Londýně prvně uvedena zcela nová dramatizace Kevina Elyota, jenž se přiblížil literárnímu závěru.

O popularitě titulu svědčí počet knižních vydání v mnoha jazycích, pravidelné inscenování na jevištích různých zemí i nespočet filmových a televizních zpracování. Pozornost si zaslouží i důmyslný model s postupným ubýváním postav, který byl variován a proslul natolik, že došlo dokonce i k úspěšnému parodování.

Koncem roku 2017 nastudovalo Divadlo A. Dvořáka Příbram dramatizaci Agathy Christie z roku 1943. Režisér Martin Vokoun a dramaturgyně Kateřina Fixová se ve své úpravě rozhodli pro konec nový, na českých jevištích patrně ještě nepoužitý, který je kombinací závěrů zmíněné dramatizace a knižní předlohy (detaily zde záměrně nejsou s ohledem na možné překvapení potenciálních diváků prozrazeny).

Scénograf Petr Vítek vytvořil vkusný interiér odpovídající salonu honosného domu, v závěru dojde změnou světla k nečekanému rozšíření hracího prostoru. U hry se režiséři někdy uchylují k expresivitě, případně volí nepopisná abstraktnější řešení; příbramská verze s takovými prvky nepracuje a scéna do koncepce zapadá. Sošky s černoušky, které se smrtí přítomných postupně mizí, bývají koncipovány různě, např. v abstraktnějších pojetích někdy doslova hýbají dějem; zde jsou nevynalézavě a nedostatečně výrazně umístěny na postranním stolku, není vidět jejich přesný počet, neubývají adekvátně s mrtvými. Dobové retrokostýmy Agnieszky Páté-Oldak jsou elegantní, odpovídající; snad jen odění Marstona by si zasloužilo nápad lépe dotvářející charakter nezodpovědného sebestředného mladíka. Práce s hudbou a zvukem je standardní, lze si představit i efektnější přispění ke stísněné atmosféře. Říkanka o černoušcích bývá zhudebňována, někdy zaznívá z gramofonové desky, občas je dokonce zpívána a obdobně jako sošky využívána jako hybatel děje. V příbramském realističtějším nastudování ke zhudebnění nedošlo, říkanka není ani prezentována v celku, útržky se objevují jen v dialozích.

V oficiální anotaci divadla se dočteme: „Divadelní zpracování této známé detektivky se stává spíše psychologickým thrillerem.“ Je možné, že anotace vznikla dávno před tím, než bylo jasné, kudy se má inscenace ubírat. Přes děsivou atmosféru je v dialozích dramatizace přítomen humor, v příbramském nastudování je navíc posílen domyšlenými gagy. Důraz na humor může být jedním z přístupů, ale v tomto případě je výsledek s anotací poněkud v rozporu. Humorné prvky jsou jedním (nikoli jediným) z důvodů, proč avizovaná psychologie značně ustoupila do pozadí. Postavy jsou převážně spíše načrtnutými typy, vztahy mezi nimi se omezují na povrchní základ, nejsou do detailů analyzovány, natož domýšleny. Inscenace má možná divácky vděčně slučovat humor s napětím, ani jednomu se však zvlášť nedaří. Humor je dávkován nahodile, přidané vtipy působí spíše navíc, v lepším případě situacím nepomáhají, v horším je narušují. Temporytmus vázne, o stísněné atmosféře si lze většinu představení nechat jen zdát. Přestřelka ke konci i domyšlená vrahova akce sice napětí zcela nepostrádají, ale jejich potenciál není využit, napětí není náležitě vystupňováno. Jde spíše o „pseudothriller“.

Nelze opomenout ani technické nedostatky. Kromě zmíněného (ne)mizení sošek se na jevišti neodehrají ani vrahovy akce. V dřívějších českých nastudováních jsme byli svědky důkladného provedení, kdy v nestřežený okamžik vrah vsypal jed, zabodl nůž či injekční stříkačku; tyto okamžiky se dařilo šikovně umístit ve chvílích, kdy byla soustředěnost diváka nasměrována jinam, šlo si toho všimnout jen při opakované návštěvě nebo při znalosti předlohy spojené s bedlivým soustředěním. V Příbrami vše nakonec vysvětlí vrah, ale některé jím vyřčené akce se v průběhu představení na jevišti neodehrály.

Přestože v tvůrčím týmu, jako u většiny počinů příbramského divadla, jsou psány dvě dramaturgyně (kromě Fixové ještě Pavlína Schejbalová), ani jedna z nich, ani režisér nedocílili jednotného hereckého stylu. Někteří se pohybují na hraně parodie, k níž má inscenace možná občas směřovat, jiní drží realističtější polohu. Na všech hercích bez výjimky byla znát nedostatečná příprava režiséra a dramaturgyň a jejich ledabylejší vedení. Také při obsazování rolí vždy neodhadli potenciál osobností a několikrát se s výběrem představitele vysloveně netrefili.

S manželskou dvojicí Rogersových, najatého personálu domu, často tvůrci poněkud zápasí a nezřídka se nepodaří dát těmto postavám přesvědčivé vyznění. Rogersová je jednou z prvních zavražděných, na jevišti stráví jen malou chvíli, repliky nedávají představitelce příliš prostoru k vykreslení charakteru. Ani komplikovaný vztah s Rogersem, zatížený minulostí a společně spáchanou vraždou, není skoro možné na tak malé ploše dostatečně rozehrát. Rogers po smrti manželky nadále obsluhuje hosty a jeho potácení se mezi prací, zoufalstvím a strachem je sice čitelnější, ale vzhledem ke sporadičtějším promluvám rovněž hůře uchopitelné. Ivana Krmíčková působila příliš přepjatě, až nechtěně komicky. Jan Konečný místy tlačil postavu na hranu parodie; pokud se mělo jednat o záměrný náznak neupřímného truchlení, v kontextu celku neměl zřetelně vyjádřenou funkci. Oběma hercům nelze příliš vyčítat, že se s úskalím dramatizace nevypořádali, mohli však být lépe ohlídáni. Role Marstona rovněž není velká, ale jeho představiteli již poskytuje lepší možnosti; Filip Müller charakter spíše letmo naznačil, nabízelo by se živelnější ztvárnění. Nesnesitelná puritánka Emily Brentová je vyhledávanou příležitostí pro zralou herečku, jež má možnost pohrávat si s formální maskou a nenapravitelnou zatrpklostí. V podání Kateřiny Fixové převládl první plán, víceméně si vystačila se zjednodušenou a povrchnější pózou „herdekbaby“.

Několik rolí bylo omlazeno, v čemž nepochybně sehrálo roli složení souboru. Přestože by logice textu lépe odpovídali starší herci, odchýlení může být za určitých okolností přípustné. V případě Jiřího Vojty (soukromý detektiv Blore) a Lukáše Typlta (lékař Armstrong) se věkový posun jevil poměrně přijatelně a výkony obou herců patřily ke konzistentnějším. Vojta možná občas tápal nad tím, kdy hraje prostoduššího Blora vážně a kdy ho ironizuje nebo paroduje; takových zaváhání však bylo jen několik. Typltovi se lépe dařilo zahrát okamžiky, kdy Armstrong ztrácí sebeovládání a přiznává špatné svědomí nad někdejší profesní nedbalostí; v některých pasážích však neprojevil dost soustředěnosti a strhával projev k emocím odporujícím logice charakteru. Je s podivem, že divadlo při výběru hosta pro postavu starého generála Mackenzieho zvolilo právě Romana Slováka, aniž by se s jeho mladším věkem adekvátně pracovalo. Herecký výkon nevyzněl věrohodně, zvláště v klíčových scénách vzpomínání a blouznění. Ani u soudce Wargrava nebylo obsazení mladšího herce obhájeno. Martin Dusbaba se s nejlepšími úmysly snažil držet strojenou polohu právníka a neopomenout ani rys podivínství. Nešlo však uvěřit, že může být váženým soudcem – Sirem. Herec nenalezl rovnováhu, jakoby přišel z jiného žánru a podobně jako Rogersovi (a vlastně i inscenace) se potácel se mezi realistickými okamžiky a nadsázkou zavánějící parodií.

Vera Claythornová a Filip Lombard, mezi nimiž se v mezní situaci vyvine milostný vztah, na sebe obvykle strhávají nejvíce divácké pozornosti. Pokud se mimořádně daří, divák může být i zmítán strachem o jejich život. Petr Florián byl dalším z případů nešťastného obsazení, v této hře si lze herce lépe představit například jako Rogerse či Marstona. Nevhodnost výběru lze někdy zmírnit, výjimečně i zvrátit pečlivou prací režie a dramaturgie, ale v Příbrami se tak nestalo. S kapitánem Lombardem, jenž má za sebou dramatické válečné prožitky, se Florián se svým spíše chlapeckým projevem bohužel míjel. Šlo si spíše domýšlet, jaký má Lombard vlastně být, což se u takto rozsáhlé role ukázalo jako větší problém než u jiných. Vysloveně se mu nedařilo pointovat vtipy a v dramatičtějších chvílích nebyl přesvědčivý a výrazný. Mezi Lombardem a Verou to v inscenaci prakticky nejiskřilo. To, že Lombard Veru okouzlí a na dlouho si získá její důvěru, bylo patrné jen z vyřčeného textu. Vzhledem k pozměnění konce by se dalo uvažovat, zda se nejednalo o záměrné odosobnění a zdůraznění nedůvěry, ale vzhledem k dalším zjevným opomenutím se jeví jako téměř jisté, že se vztah prostě nepodařilo (nebo při zkouškách nestihlo) adekvátně vyjádřit. Anna Fixová v roli Very využila nabízený prostor a z herců zaujala nejvíce. Nejpodstatnější rysy postavy jí neunikly, také ona však doplatila na nedostatečnou práci režiséra a dramaturgyň, kteří s ní náležitě nehledali zajímavější a detailnější nuance charakteru a vztahových vazeb s dalšími postavami. Náročný konec s Fixovou režisér dostatečně nevypiloval, ale uhrála jej se ctí.

Text dramatizace je nosný sám o sobě. I rutinní, nedotažené a neobjevné provedení nemusí být nutně divácky neatraktivní. Méně náročný divák může být teoreticky s příbramským nastudováním spokojen, ale tvůrčí tým má na tom zásluhu jen mizivou. Pokud se divák s detektivkou v nějaké formě nesetkal, možná mu při sledování představení nedojdou evidentní nedostatky. Nejedná se však o poctivě zpracovanou inscenaci. Není ujasněná režijně, dramaturgicky, ani vhodně obsazena. Herci nebyli dostatečně pevně vedeni, ani nebyl zkoordinován jejich styl. Není vyloučené, že selhalo divadlo a neposkytlo režisérovi Martinovi Vokounovi potřebné podmínky a dostatek zkušebního času. To však nemůže omlouvat nevyužití možností, nedůslednost a nedostatečné nasazení. Například inscenace Martina Glasera v Jihočeském divadle České Budějovice (1999) nebo Michala Dočekala v Divadle Komedie v roce (2001) se dostaly na nesrovnatelně vyšší level.

Soubor Divadla A. Dvořáka Příbram, pravidelně hostující v pražském Žižkovském divadle, nabízí i solidní počiny, které nepostrádají zajímavost a naznačují příslib. Umělecký nezdar se může přihodit i při maximálním úsilí zúčastněných, v tomto případě se však jedná o nedbalost. Publikum by nemělo být tlačeno k tomu, aby se spokojilo s málem.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.