Recenze

Antonín Procházka napsal pro Divadlo J. K. Tyla v Plzni, svou dlouholetou domovskou scénu, celou řadu komedií, které jsou její samostatnou dramaturgickou linií a patří zde k nejúspěšnějším titulům. Procházka je naším nejplodnějším současným divadelním autorem, který píše komedie pro širokou diváckou veřejnost – např. S tvojí dcerou ne, Klíče na neděli či Věrní abonenti, které se úspěšně uváděly nejen v Plzni, ale objevily se také v Praze a na televizní obrazovce. Procházka zobrazuje svět obyčejných dnešních lidí s jejich všedními problémy. Tyto problémy dostávají jeho hrdiny do situací, které jsou rozvíjeny s komediální nadsázkou. Pokud jeho hrdinové problémy řeší, způsobují si zároveň další. Na tomto mechanismu funguje řada Procházkových her a docela to vychází. Nenáročné publikum se skvěle baví, pro náročné je to příjemná oddechovka postrádající laciné a ubohé vtípky, jaké známe z televizních estrád. Svou zatím poslední hru Přes přísný zákaz dotýká se sněhu ihned po plzeňské světové premiéře Procházka nastudoval také v pražském Divadle pod Palmovkou.

Zápletka komedie se tentokrát netočí kolem obyčejných a všedních problémů. Smolařský účetní Eda (Jan Moravec) se vrací z vězení, kde byl neprávem zavřený za účetní podvod. Naletěl ruské mafii, stal se nástrojem praní špinavých peněz. Aby před nimi uchránil svou ženu Ninu (Miroslava Pleštilová), vzal pod nátlakem vinu na sebe. Uplynulo pět let a Eda je podmínečně propuštěn za dobré chování. Vězení se na něm podepsalo, odvykl se pohybovat ve velkém prostoru, představuje se vězeňským číslem. Vězení ho ale hlavně změnilo v tom, že začal pociťovat náklonnost k mužům. Změnil se ale i svět, ve kterém Eda žil. Nina si našla ženatého milence Erika (Jan Teplý ml.) a s původním vztahem v životě příliš nepočítá. Sociální pracovnice Ester (Tereza Kostková) se snaží Edu změnit nejen v jeho návycích, ale chce mu pomoci ve znovunalezení kdysi správné orientace. Vztah Niny a Edy se dostává do krize, Erik je rozhodnutý o Ninu bojovat a do děje vstupují ještě další postavy.

Procházka obvykle dokáže být vtipný a přestože mu trochu dělá potíže udržet dějovou linii a neutopit ji v situační komice, vždy je to v únosné míře. V komedii Přes přísný zákaz dotýká se sněhu je ale problém už někde na začátku. Z ústřední zápletky – návrat trestance z vězení – se dá sice vytěžit hodně, ale nic moc nového se očekávat nedá. Autor se přesto dokázal chytit několika postřehů a jimi mnohokrát zpracované téma zpestřit (krátké kroky, zabočování po několika metrech, hlášení se při probuzení). Do samotné dějové linie se ale příliš zaplétá. Nedaří se mu rozvinout situaci, kdy se Eda zamiluje do milence své ženy, ani přesvědčivě zachytit Erikovu pravou tvář. Postava sousedky (Kateřina Macháčková nebo Marcela Nohýnková) zde dostává příliš mnoho neopodstatněného prostoru, Policista (Otto Rošetzký) přichází příliš často a moravský zloděj Jarda Sklo (Iva Kubečka) je zde takřka zbytečnou postavou pro závěrečnou pohlavní rovnováhu. O přestávce se však ještě dá čekat, že by se druhá půlka mohla nějak rozvinout. To se ale nestane, scény jsou moc dlouhé, chvílemi nelogické, hra postrádá spád. Nejproblematičtější jsou nedomyšlené pasáže týkající se mafie, jejíž jednání je velmi nevěrohodné. Setkání s ruským mafiánem těsně před závěrem už hraničí s parodií. Procházka se měl raději držet všedních problémů obyčejných lidí a neplést příliš mnoho věcí dohromady. Podivné je i to, že křestní jména hlavních postav začínají většinou písmenem „E“ (Eda, Erik, Ester, Edita), což může leckoho občas mást. Komické situace přestávají být postupem času zábavné a nalézáme zde i několik laciných vtípků, z nichž nejubožejší je výrok „Tonda Procházka by to nesehrál líp!“, který řekne Nina Erikovi, když se mu úspěšně podaří obelhat policistu.

Vzhledem k tomu, že Divadlo pod Palmovkou uvádí hru v autorské režii a navíc v autorově „druhé režii“ stejné hry, dalo by se čekat, že se to na výsledku pozitivně podepíše. Opak je pravdou, režisér si nedokázal vybrat obsazení, se kterým bude schopen dosáhnout přijatelné podoby sotva průměrně napsané hry. Jedním z hlavních problémů libeňské inscenace je obsazení hlavní role Edy příležitostným (ne)hercem Janem Moravcem, který nemá na to, aby z celkem vděčné příležitosti vytvořil sympatickou tragikomickou postavu. Miroslava Pleštilová Ninu odflákla a zjednodušuje si ji nepřirozenými rádoby suverénními gesty. Už mnohokrát dokázala přesvědčivě zvládnout širokou škálu rolí, ale hrát v této hře ji očividně nebaví. Jan Teplý ml. si v roli Erika počíná ze začátku celkem dobře. Ke konci dostává jeho postava nepříliš jasné a logické rozměry, které se mu sice daří převést do snesitelné formy, ale celkový dojem z jeho výkonu přece jen zhorší. Tereza Kostková si vystačí s maskou profesionální sociální pracovnice, která nadšeně a ráda odvádí skvělou práci. Z role by klidně šlo udělat více, ale to po ní zřejmě nikdo nechtěl a ve srovnání s ostatními ani není potřeba hledat další rozměry. Marcela Nohýnková a Otto Rošetzký nepřekračují svůj standard, nejtrapněji ze všech si ovšem počíná Ivo Kubečka, který menší roli zloděje mluvícího moravským nářečím předvádí s trapností, jakou jsme na Palmovce od dob Pitvory nebo Krejcarové opery neviděli. O nezvládnutém štěku Perly Kotmelové je snad lepší se nezmiňovat. Inscenace v Divadle pod Palmovkou se nepovedla a uspokojí jen nenáročné publikum. Ale ani hra sama o sobě není příliš povedeným kusem a v sebelepší režii nepřesáhne průměr. A tak výrok „Tonda Procházka by to nesehrál líp!“ je snad přece jen tím nejvěrohodnějším z celé hry, ačkoli byl původně míněn zcela jinak.

Hodnocení: 40 %