Recenze

Postavení žen není jen otázkou doby
psáno z představení: 27.4.2004, Pavel Širmer
foto:
Současná uznávaná britská autorka Caryl Churchill se během dvou dní dočkala v pražských divadlech dvou českých premiér. Vinohradské divadlo uvedlo ve zkušebně Řadu a Národní divadlo na scéně Stavovského divadla Prvotřídní ženy. Autorka bývá označována jako feministická a Prvotřídní ženy bezpochyby feministickou hrou jsou. Marlena (Petra Špalková nebo Sabina Králová) pořádá fiktivní nadčasovou hostinu, kam pozve několik historicky významných žen. Všechny účastnice hostiny spojuje, že se sice zapsaly do světových dějin, ale zároveň jim bylo odepřeno mít děti nebo se o děti starat. Ženy vyprávějí o svých životech, objasňují postoje k mužům a dětem, konstatují fakta o rozličných ženských problémech v různých obdobích dějin. Dozvíme se o nejednoduchých osudech všech kromě Marleny, jejíž příběh a význam zůstává pro první část zahalen tajemstvím. Po přestávce se ocitáme v současnosti. Nahlédneme do personální agentury "Top Girls" specializující se na pracovní příležitosti pro ženy. Marlena zvítězila nad mužským uchazečem v konkurzu na vedoucího oddělení. V práci je schopná a úspěšná, ale její rodinný a osobní život není zdaleka tak šťastný. Do agentury za Marlenou nečekaně přijde její neteř Angie (Kateřina Winterová), dcera Marleniny starší sestry Joyce (Miluše Šplechtová). Angie si nerozumí s matkou a má Marlenu jako vzor. Utekla z domova a chce po Marleně, aby jí pomohla. Marleně se vybaví loňské Vánoce, kdy se s Joyce a Angie setkala po dlouhé době. Během nočního rozhovoru Marlena a Joyce probíraly nejcitlivější témata a šokující skutečnosti.

V inscenaci vystupují a hrají výhradně ženy. Věra Galatíková jako cestovatelka a spisovatelka Isabella, Jaromíra Mílová jako japonská kněžka a milostnice Nidžó, Taťjana Medvecká jako papežka Jana přestrojující se za muže a Jana Preissová v roli pokorné Griseldy pověstné svým rozporuplným manželstvím bezezbytku a přesvědčivě využívají prostor především v první části. Ve druhé představují zcela jiné současné ženy, jejich postavy už zůstávají tak trochu na okraji zájmu, spíše dokreslují atmosféru agentury a doby. Naopak Kateřina Winterová pronese několik málo slov v roli bláznivé Markéty a ve druhé části už je šestnáctiletou Angie, jež neoplývá přílišnou inteligencí. Winterová předvádí agresivnost a tupost s takovou přesvědčivostí, že místy až vzbuzuje odpor a divák s ní nemá žádný soucit. Význam postavy Angie v inscenaci není z jejího výkonu přesně patrný. Joyce v podání Miluše Šplechtové zpočátku vypadá agresivně a nechutně. Za touto dobře předstíranou drsnou slupkou se však skrývá velmi zodpovědná žena, která nelituje nelehkého života, jež si sama zvolila. Hlavní postavou hry je ale Marlena – tajemná osoba z první části. Ona na rozdíl od sestry "platí" za profesní úspěch samotou a promiskuitou. Je atraktivní, hledá ideálního partnera, ale vydrží s ním vždy jen do chvíle, než s ní začne manipulovat. Dospívala bez otce, prodělala milostné zklamání, jako mladá odešla od matky a sestry. Sabina Králová Marlenu celkově vystihla, rozměry postavy jí neunikaly, ale v několika okamžicích na ní byla znát nejistota a nepřesvědčivost, což patrně pramenilo z toho, že v inscenaci vystoupila vůbec poprvé (Králová byla do inscenace doobsazena až dva měsíce po premiéře, protože ze zdravotních důvodů roli nedozkoušela a téměř na poslední chvíli ji musela nahradit hostující Petra Špalková).

Hra má neobvyklou stavbu – v první a ve druhé části se odehrává něco naprosto odlišného. Obě mají společné pouze téma a postavu Marleny, klidně by mohly existovat jako samostatné hry a dávaly by smysl samy o sobě. Originalita autorčina nápadu je v tom, že vyjádřila postavení žen v současnosti a zároveň ho zhodnotila ve vztahu k minulosti. Ženské hrdinky z první části hry měly zvláštní pohnuté osudy. Každá žila v odlišné době a každá narážela na odlišné problémy. Spojovalo je, že ve své době nebyly chápány, okolí je často ponižovalo či zatracovalo, ale za čas nabyly proslulosti. Jejich "prvotřídnost" jim však osud nedopřál zadarmo, vzal jim rodinný život a děti. Marlena je jednou z prvotřídních žen, má podobné problémy, přestože se v některých podružných příčinách a souvislostech liší. Joyce je pravý opak své sestry, obětovala kariéru pro rodinu, ale ani její život nelze označit za šťastný. Autorce se nápaditým způsobem podařilo dosáhnout závěrečného protnutí obou částí a sloučit je ve vyšší význam. Jaké je tedy to správné postavení žen, které by je mohlo učinit šťastnými? Je ho vůbec možné změnit nebo se dá jen mírně ovlivnit? Je doba, ve které žijí, ten hlavní problém? Tyto a celou řadu dalších znepokojivých otázek klade inscenace Jiřího Pokorného, který přeházením a zdvojením výstupů ve druhé části učinil hru dynamičtější a dosáhl vítaného zkrácení. Pokorného největší inscenační přínos pro text však nalezneme až na samém konci, kdy se prolnou nejen obě části hry, ale zároveň i přítomnost s Marleninou vzpomínkou na loňské Vánoce. Ve stejnou chvíli se objasní i význam bazénu a použité filmové dotáčky, kterou dlouho považujeme pouze za vnějškový efekt bez zvláštního významu. Ne každý divák dokáže vstřebat sílu tématu a vulgaritu textu. Konzervativní návštěvníci možná hru přijmout nedokážou, ale činohře Národního divadla nemůžeme upřít, že přispěla k tématu feminismu vskutku kvalitní a nezaujatou hrou nutící k zamyšlení. Také díky výborné režijní koncepci a "prvotřídním" ženským představitelkám stojí inscenace této aktuální hry za vidění.

Hodnocení: 80 %

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.