Recenze

Energií překypující mrtvola
psáno z představení: 7.6.2003, autor recenze: Pavel Širmer, foto z inscenace: Vanda Hybnerová
foto: Vanda Hybnerová
Česká premiéra německé hry Davida Gieselmanna Pan Kolpert spatřila světlo světa v Divadle Na zábradlí. Inscenoval ji zde umělecký šéf Jiří Pokorný, který v posledních letech vytvořil řadu pozoruhodných inscenací nejen v tomto divadle. Drsná černočerná komedie je zařazována do cool-dramatiky a nepochybně tam patří. Sára (Petra Špalková) a Ralf (Saša Rašilov) jsou mladí, úspěšní, zajištění, mohou být spokojení. Nevědí ale, jak se zabavit, sex už je za normálních okolností nevzrušuje, musí si tedy hrát. Nedovedou to však sami, a tak pozvou na večeři manžele Editu (Natálie Drabiščáková) a Bastiana (Igor Chmela). Od počátku s nimi krutě žertují a tvrdí, že mají v truhle mrtvolu Sářina a Editina kolegy pana Kolperta. Průměrný, nudný a neoblíbený pan Kolpert je člověk, který nebude nikomu chybět. Proč by tedy nemohl posloužit jako obveselení jednoho znuděného páru? On ale vahou své osobnosti na to nestačí, může být jen prostředníkem. O zábavu se musí postarat hosté, které je nutno k tomu dovést. Stupňující a čím dál nesnesitelnější žertování manžele prakticky odzbrojuje a oni si ani neuvědomují, že podivná promyšlená hra je postupně zcela ovládá.

Výborně napsaná hra je vlastně o něčem zcela jiném, než se celou dobu mluví, souvislosti hledáme mezi řádky. Na počátku publikum doslova řve smíchy při slovních soubojích, nedorozuměních, manželských hádkách o Editině nevěře s Kolpertem, nesrovnalostech s objednávkou pizzy. Podstatou žertu je rozdílnost povah manželského páru. Zatímco Edita se ovládá, Bastian je cholerický a nervozitu umocněnou silnou cukrovkou nedokáže zadržet. Jeho záchvat vyvrcholí spoutáním hostitelů. Po zjištění, že Kolpert v truhle není, se Bastian uvolní. Kolpert je ale doslova všudypřítomný. Nervózní Edita nemůže jméno Kolpert ani slyšet, přestává se ovládat. Na návrh Sáry začnou všichni hrát hádání osobností. Hosté netuší, že hra je uzavřením začarovaného kruhu. Bastian napíše na cedulku jméno Kolpert a přilepí ji Editě na čelo. Když Edita uhodne, propukne v ní daleko nebezpečnější záchvat vzteku než u Bastiana. Nastane chvíle, na kterou Sára s Ralfem čekali. Jejich zvrhlost se ukáže v celé obludnosti. Jsou vzrušení, šoustají. Zatímco Bastian už má výbuch za sebou a snaží se stát nohama na zemi, Edita do jejich pasti spadne, stane se jejich součástí a dojde ke krvavému masakru. Smích v publiku střídá mrazení.

Ústřední čtveřice je úžasně sehraná a tvoří neodmyslitelně spjatý celek. Největší příležitost vyniknout dostala Natálie Drabiščáková, ve které se stupňuje ovládaná nervozita, jež vyvrcholí výbuchem vzteku ke konci (za aplausu diváků na otevřené scéně). V tu chvíli se z ní stane stejně zvrhlý člověk jako její hostitelé. Igor Chmela se projevuje od počátku agresivně, na první pohled vypadá nebezpečně, chová se ješitně, neumí prohrávat. Postupně ale zjistíme, že ze všech přítomných je nejneškodnější. Své nejsilnější místo má při záchvatu cukrovky a výbuchu vzteku, po kterém následuje uvolnění a konečné zoufalství. Na výborném Sašovi Rašilovi je správně vidět nebezpečnost skrytá za milým vtipkováním, které jakoby náhodou občas přežene. Petra Špalková by mohla ubrat afekt, při ironizujících poznámkách ponižujících hosty trochu leze na nervy. Zatímco na Rašilovi je jeho zvrhlost patrná po celou dobu, Špalková ji projeví až v závěru. David Švehlík v menší roli Pizzamana zapadl, pobavil a umřel - více se po něm nechtělo. Režie Jiřího Pokorného je velmi zajímavá. Na počátku nasadí vysokou laťku, když tlačí inscenaci do blíže nespecifikovatelné nadsázky, která působí „tak akorát”. Ve scéně, kdy Bastian spoutává hosty a Sára se brání stříkáním vody, činohra přerůstá v operu. Není to ani moc, ani málo, je to prostě sranda. Manipulaci hostitelů dává režisér najevo naprosto originálně. Sára pouští v nejrůznějších situacích po Ralfově gestu hudbu dálkovým ovládáním. Fyzickým cílem je sice záměrně neviditelný kompaktní disk, ale konečný vliv to má na hosty. Nadsázka ustupuje, za chvíli se vrací ve stále krutější a drsnější formě, na konci zmizí úplně, veškerá legrace přestává. Hra je o manipulaci, egoismu, bezcitnosti, cynismu, krutosti, spolčování lidí ke splnění svých cílů. Psychologie a nadprůměrná inteligence, kterou vládnou hostitelé, se zde ukazuje jako nebezpečný nástroj manipulace s lidmi. Dnešní svět je toho všeho plný a s trochou nadsázky lze klidně říct, že kdyby se tyto vlastnosti v blízké budoucnosti nadměrně rozvinuly a spojily, mohlo by to skončit masakrem. Na inscenaci je možné najít řadu chyb, ale není důvod se jimi zabývat. Z realizace i herců čiší energie, je patrný smysl hry, divák se nenudí, je už ze začátku vtažen do hry, odchází plný energie se zvláštním, možná dosud nepoznaným, pocitem smíchu spojeného s hrůzou.

Hodnocení: 80 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.