Recenze

V komornějším prostředí Studia Švandova divadla byla uvedena v české premiéře hra současného ruského dramatika Nikolaje Koljady Slepice z roku 1989. Koljada, který v ruské dramatické tvorbě patří v současnosti ke špičce a jehož hry jsou hodně uváděny i ve světě, na česká jeviště začal pronikat teprve nedávno. V roce 2004 uvedla Divadelní společnost NUN jeho hru Murlin Murlo a poměrně čerstvým počinem je inscenace hry Zatmění v podání generačního souboru Letí.

Děj komedie Slepice se odehrává v současném ruském malém městě během jediného dne. Brzy ráno – takřka ještě v noci – vtrhne rozzuřená herečka Alla (Klára Cibulková), které je něco přes třicet, do bytu mladé dvacetileté kolegyně Nonny (Eva Leimbergerová) přezdívané „Slepice“. Alla Nonnu obviní, že má poměr s jejím manželem, který chce rodinu se dvěmi dětmi opustit a začít nový život s Nonnou. Alla je žena, která neváhá udělat pro dosažení svého cíle cokoli, je ochotná ztratit důstojnost a klesnout až na dno. Hysterická Alla nutí Nonnu, aby opustila město. Je v šoku, když zjistí, že Nonna v posteli není sama, ale spolu s ní je tam šéf činohry zdejšího divadla a jejich společný nadřízený Fjodor (Milan Kačmarčík), čtyřicátník se stínem inteligence (ubité malými poměry a alkoholem) a talentu (zmařeného provinčním divadelním prostředím). Později do hry vstoupí také Allin manžel Vasilij (Robert Jašków), hloupý muž toužící po lepším životě, jehož není schopen dosáhnout. Do bytu přichází Allu „podpořit“ i její přítelkyně a kolegyně Diana (Kristýna Frejová), která byla dlouhá léta Fjodorovou milenkou. Také ona se nechává strhnout k lacinému jednání, při němž si stejně jako Alla nedokáže zachovat úroveň. Nonna se snaží držet stranou a problémy, které mají původ u ní, nechává řešit ostatní...

Slepice je na jednu stranu velmi zábavná komedie plná slovního humoru servírovaného maloměšťáckým vulgárním jazykem. Za touto pro diváky přitažlivou formou se však na druhou stranu skrývá tragický podtext hry, která je především pohledem do „malých duší“ vykreslených nemilosrdně a bez sentimentu. Hrdinové hry se sice navenek liší, ale jejich jádro je podobné. „Slepice“ Nonna se svým chováním ostatním vymyká, její pravá tvář zůstává po celou dobu zahalena tajemstvím, jehož závěrečné odhalení vede k poněkud pesimistickému zjištění. Charaktery se postupně odhalují a postavy se o sobě dozvědí více, než by si přály. Skrze „malé lidi“ dává autor divákům nahlédnout i do prostředí malého města. Samoúčelné není ani zasazení hry mezi lidi od divadla, pro něž je zkreslování reality nejen povoláním, ale i samozřejmostí v životě. Umístěním do tohoto prostředí a zdůrazněním motivu manipulování se skutečností docílil Koljada toho, že společensko kritický ráz má mnohem širší přesah. Hra tak dostává význam, který opouští hranice malého města ve středním Rusku, a stává se stejně nemilosrdnou sondou do současného světa.

Švandovo divadlo přizvalo k inscenování Slepice výrazného ruského režiséra Sergeje Fedotova, který již několik let úspěšně pracuje i v České republice. Hra je vlastně (s několika malými přestávkami) jednou velkou hádkou, která střídavě přibírá nebo ubírá na intenzitě. Režisér dokázal skvěle vypointovat řadu komických okamžiků, z jejichž dlouhé řady stojí za zmínku alespoň moment, kdy rozzuřená Alla praští smetákem do rádia stojícího na skříni, z něhož se ozvala ruská hymna. Fedotovův režijní přínos však nespočívá jen ve zvládnutí komických situací, ale především v pochopení souvislostí a okolností, které byly jejich příčinou. Právě proto se mu podařilo, s pečlivým odměřováním míry nadsázky, vyjádřit a umocnit myšlenky ve hře obsažené. S postupem děje dohnal některé situace až k absurditě, aby hru uzavřel nečekaně vážně a nechal vyznít ústřední pesimistickou myšlenku. Fedotov porozuměl podstatě hry a nedal se unést její povrchní formou. Inscenaci dobře doplňuje práce se zvukem a hudbou (nápadité navození atmosféry Ruska v úvodu), režijní koncepci zdařile dotváří i scéna Adama Pitry: Diváci nahlíží do podobného pokoje, jaký mohou mít doma; zároveň však dohlédnou i do koupelny a na záchod, kam normálně vidět není, což symbolizuje, že jsou svědky něčeho, co často zůstává na první pohled utajeno.

Herecky inscenaci dominuje Klára Cibulková, která roli Ally hodně přehrává a ubohou maloměšťačku, jež se projevuje jako hádavá „trhovkyně“, zdařile dovádí až na hranici odstrašující karikatury. Právě její vynikající výkon má v inscenaci zásadní význam, protože je to především ona, kdo dává nahlédnout do duše přízemního člověka, jejichž podíl není v naší společnosti rozhodně zanedbatelný. O něco málo sympatičtěji vyznívá postava Vasilije, kterého dobře ztvárňuje Robert Jašków. Ve srovnání s Cibulkovou hraje po většinu inscenace civilněji, na hranici absurdity se dostává, až když ke konci brečí. Na výkonech ostatních herců už bohužel nedostatky najdeme. Kristýna Frejová se snaží o nadsázku, ale především ze začátku hraje velmi strojeně a Diana v jejím podání působí až příliš hrubě. S postupem děje naštěstí Frejová nabude trochu jistoty a charakter postavy nakonec z jejího výkonu vyzní. Ještě méně přesvědčivější je výkon Milana Kačmarčíka, který sice hraje málo výrazně, roli dostatečně nepropracoval, ale i jeho Fjodorovi se s trochou shovívavosti porozumět dá. Původcem celé zápletky je Nonna, ale její postava se ve hře moc neprojevuje. Většinou se buď schovává pod dekou, nebo není přítomna, všechno podstatné o ní řeknou ostatní. Úkolem Evy Leimbergerové bylo gestikulovat, občas přikyvovat, sem tam něco říct, výrazněji se měla projevit jen ve dvou okamžicích. Herečka zůstala ke škodě inscenace trochu mimo a podařilo se jí vyjádřit jen málo z toho, co bylo o její postavě řečeno. Ještě štěstí, že Nonnu vystihli její kolegové s režisérem a Leimbergerová neměla dostatek prostoru jim to pokazit. I přes výhrady k projevu Frejové a Kačmarčíka tvoří výkony sehrané čtveřice herců smysluplný celek a působí kompaktně.

Repertoár smíchovské scény se ještě dlouho po svém vzniku jevil dosti rozpačitě a nevyrovnaně, premiéry poslední sezóny (Klářiny vztahy, Žebrácká opera, Sen noci svatojánské) však ukázaly, že Švandovo divadlo začalo směřovat ke zřetelnější dramaturgii. Slepice byla dobrou volbou, divadlu navíc prospěla přítomnost jiného výrazného režiséra. Pod jeho vedením vznikla velmi zábavná inscenace, která navíc řekla, co říct chtěla, a hlavně co říct měla. Dosažení takového souznění není poslední dobou na českých jevištích samozřejmostí.

Hodnocení: 80 %