Recenze

Unavená tanečnice
psáno z představení: 1.2.2005, Pavel Širmer
Bulvární Divadlo Bez zábradlí po záplavě komedií, které tvoří s několika málo výjimkami téměř celý zdejší repertoár, překvapivě uvedlo hru Martina Shermana Když tančila..., která se do češtiny někdy překládá také jako Když Isadora tančila. U nás se dosud hrála v Opavě a v Českých Budějovicích. Hra je tragikomickou epizodou ze života slavné tanečnice Isadory Duncanové, která možná položila základ modernímu tanci a dokázala svým tělem vyjádřit to, co nikdo slovy popsat nedokázal. Její sláva však bohužel byla vykoupena pohnutým soukromým životem. Jako mladá poznala milostné zklamání s režisérem Gordonem Craigem, její dvě děti tragicky zahynuly, když auto sjelo do vod Seiny, později prožila bouřlivý kontroverzní vztah s ruským revolucionářským básníkem Sergejem Jeseninem. Její neobvyklá tragická smrt (při jízdě autem se jí šála zapletla do kola a Isadoru uškrtila) se stala minimálně tak slavnou, jak proslulé bylo její umění.

Hra Když tančila..., líčená s nostalgií, humorem i mírný patosem, se odehrává během jediného dne čtyři roky před smrtí šestačtyřicetileté Isadory Duncanové (Zuzana Bydžovská). Tanečnici zastihujeme v nelehké situaci: již dlouho se potácí v osobní i umělecké krizi, řeší existenční starosti. Její vztah s osmadvacetiletým Jeseninem (Adrian Jastraban) je pastí, ze které není úniku a která ji ničí. Velkým problémem – ale zároveň i trochu spásou – je, že Isadora neovládá dobře ruštinu a Sergej jiný jazyk neumí. Isadora není schopna tančit, nemá dost peněz na živobytí a uskutečnění dalších plánů, z nichž nejdůležitější pro ni je založení vlastní školy. Zároveň se stará i o Jesenina a kvůli němu chce znovu tančit v Rusku, protože on jinde žít nedokáže. Během jednoho dne jsme svědky například přijmutí nové překladatelky Belzer (Lenka Vlasáková), od které si Isadora slibuje zlepšení milostného vztahu, či nevydařené večeře s italským diplomatem (Bohumil Klepl), od něhož Isadora očekává pomocnou ruku při zřízení školy.

Režisérka Alice Nellis, specialistka na mezilidské vztahy, se soustředila na práci herců a hlavní předností inscenace je, že v obsazení není žádný zásadní slabý článek. Titulní roli svěřila své oblíbené herečce Zuzaně Bydžovské, která pod jejím vedením nastudovala již dvě náročné hlavní role (monodrama Lidský hlas v Černé labuti a Barbs v divácky mimořádně úspěšné inscenaci Divadla Na zábradlí Perfect Days). Nelze upřít, že Bydžovská, obsazená tak trochu proti typu, podává velmi citlivý výkon. Isadoru dovádí téměř na pokraj zhroucení, zbavuje ji života a jen těžko se dá uvěřit tomu, že je v ní stále ten nenapodobitelný dar, o kterém se pořád mluví. Pojetí hlavní postavy sice smysl má, ale v kontextu celé hry je zároveň trochu problematické. Na hrdince by měla být znát vážnost situace, ale hra obsahuje také okamžiky, kdy se Isadora dokáže probudit k životu a řešit složité situace. Isadora zde jedná jakoby z posledních sil a víc než jako velká silná osobnost působí jako zubožená žena.

Výklad významu dalších rolí je o mnoho přesvědčivější. Ve hře jsou neobvykle vystižené komické i smutné momenty, které způsobuje „zmatení jazyků“. Téměř všichni mají ztíženou pozici v tom, že jejich role jsou buď celé nebo z velké části v cizím jazyce. Výborný Adrian Jastraban vystihne těžkou roli prudkého, impulzivního a žárlivého Jesenina se stejnou bravurou, s jakou zvládne ruštinu. Lenka Vlasáková hraje překladatelku Belzer zčásti v ruštině a zbytek role mluví s ruským přízvukem. Ani ona nevyplýtvala veškerou energii na zvládnutí obtížné mluvy, ale obdařila trochu tajemnou nejednoduchou postavu s nevyřčenými problémy obdivuhodně přirozenou citlivostí a upřímností, která se vymstí jí i Isadoře. Autenticky působí také Filip Čapka v důležité roli homosexuálního klavíristy Alexandrose. Ten musí pro změnu mluvit buď italsky nebo s řeckým přízvukem a ani jemu neuniká to, co jeho postava vyžaduje – obdiv a platonická láska k tanečnici, jejíž umění zná jen z matčina vyprávění. Paradoxem je, že nabízený prostor nevyužívá nevýrazná Lenka Termerová, která má jako jediná lehčí situaci v tom, že má celou roli manažerky a přítelkyně Mary Desti v rodném jazyce. I malé zcela cizojazyčné role (Bohumil Klepl jako domnělý italský diplomat, Adéla Kačerová jako francouzská služebná i Klára Lidová, jejíž role spočívá především ve správném zvládnutí „nezvládnutého“ tance) se dočkaly odpovídající pečlivosti.

Hra sama o sobě není ničím výjimečná, víceméně se jedná o titul divácký (asi pro to ho uvedlo právě Divadlo Bez zábradlí). Zároveň však obsahuje hodně momentů vycházejících ze znalosti skutečného stavu věcí, drobných nuancí mezilidských vztahů a již zmiňovaného problému jazykových bariér. Poskytuje vděčné velké i malé herecké příležitosti. Hlavní přínos Alice Nellis pro tuto inscenaci spočívá v tom, že opět vybrala dobrý tým vhodných a zkušených herců. Její inscenace se vyznačují krásnou výpravou a velkou péčí o detail, ani tato není výjimkou, ale tentokrát to jakoby nestačí. Ve hře není příliš jasně zobrazeno milostné pouto, které mezi Isadorou a Jeseninem panuje. Tanec, při kterém se Isadora s Jeseninem objímají, ukazuje, že podobná akce je hře se slabinami ku prospěchu. Bohužel je to vlastně jediný výraznější vklad a režisérka do hry nevnáší žádné další citové nebo taneční motivy, které se přímo nabízejí a jejichž použití vůbec nic nebrání. Především první půli inscenace schází akčnost a jiskra a dobré výkony jednotlivých herců jako celek vyznívají trochu do prázdna. I přes některé nedostatky je výsledek nesrovnatelně lepší než předchozí podprůměrná režie Alice Nellis v Adrii (komedie M. Schisgala Láska). Když tančila... naštěstí není jen komerční typicky „heřmánkovská“ produkce, na repertoár přináší něco trochu jiného a neurazí ani ty náročnější.

Hodnocení: 60 %

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.