Recenze

Tudy cesta nevede
psáno z představení: 14.3.2005, autor recenze: Pavel Širmer, foto z inscenace: Ivo Mičkal
foto: Ivo Mičkalfoto: Ivo Mičkalfoto: Ivo Mičkalfoto: Ivo Mičkal
Divadlo ABC uvedlo adaptaci známého románu Žena v bílém od Wilkie Collinse, který bývá považován za zakladatele světového detektivního románu. Žena v bílém však mimo detektivní zápletky nepostrádá prvky romantické a hororové. Složitý děj nás zavádí do viktoriánské Anglie. Jednak ho tvoří milostný příběh bohaté Laury a mladého učitele kreslení Waltera, základní osou je však detektivní zápletka, v níž hraje hlavní roli neuvěřitelná podoba Laury s chudou dívkou Annou. Na záhadu jejich nepochopitelné podoby se nabaluje série dalších nejasností. Zatímco vycházejí najevo staré zločiny, během příběhu dochází k řadě nových a postupně se objevují a rozkrývají stále nové a nové záhady.

Ačkoli není přenesení takto spletitého románu na jeviště jednoduché, Alexovi Koenigsmarkovi se to s drobnými výhradami povedlo. Dramatizace nepostrádá tajemnou atmosféru a v jejím promyšleně se odvíjejícím ději je možné se zorientovat. Divadlo ABC si vybralo celkem dobrou látku, jejíž inscenování není předem prohraným bojem. Jak nám ale v tomto divadle poslední dobou ukazují, výběr kvalitního titulu ještě není předpoklad dobré či alespoň standardně připravené inscenace. Oslovení režiséra Jana Pechy, který zde nastudoval jeden z kvalitnějších počinů posledních let komedii Bez obřadu, se na první pohled nejeví jako špatná volba. Jeho inscenace Ženy v bílém však není vůbec přesvědčivá a dotažená a hlavní vinu na tom nese právě on s dramaturgem Luďkem Horkým. Na jevišti se odehrává něco, co se má zřejmě podobat parodii, v některých materiálech se uvádí, že jde o jemnou parodii. Bohužel to však nekoresponduje s textem, který se snaží postihnout původní atmosféru románu. Režisér neodstranil z textu romantiku ani tajemno, jen tyto prvky potlačil parodováním. To, co sledujeme, však není ani detektivní komedie, ani hororově laděný romantický příběh, ale něco mezi.

V rozporu jsou i jednotlivé složky inscenace. Zatímco krásné kostýmy Samihy Malehové spíše odkazují na atmosféru románu (s výjimkou extravagantního indiána Tcherouishe), scéna Ondřeje Nekvasila se povětšinou kloní k režisérem vymyšlené parodii, na niž z nepochopitelných důvodů občas zanevře. Například scény na hřbitově nebo na blatech jsou míněny vážně, ale výbuch kostelíka či „přílety“ indiána ne. Proč? Poutavá hudba Ondřeje Brouska, která je tím nejlepším z celého počinu, by se zase více hodila k románu a kostýmům. Práce s hudbou a zvukem je z počátku působivá a nápaditá, s postupem děje se však na ni klade stále menší důraz a bohužel se po dobrém rozjezdu vytrácí.

Herecké obsazení je ten největší problém. Obsazeni jsou výhradně členové podprůměrného souboru Divadla ABC, které dlouhodobě trpí nedostatkem osobností a není schopno bez hostů adekvátně obsadit herecky náročnější inscenaci. Toto obsazení by možná ještě při porozumění s režisérem zvládlo zahrát Ženu v bílém „na vážno“, ale v režisérově poloparodickém pojetí je jejich práce doslova průšvih, protože každý hraje jiný žánr a někteří jednotlivci se plácají někde na rozhraní. Nejvíce tápe představitelka hlavní dvojrole Zuzana Kajnarová. V první půli se potácí mezi oběma postavami: křehkou Lauru hraje s nepřirozenou a směšnou křečí, nedokáže vystihnout ani psychicky labilní Annu – tajemnou ženu v bílém. Ve druhé části už Lauru netlačí k takové nepřirozenosti, ale ani zde není patrný význam postavy. Kajnarová je možná talentovaná, ale zatím ne dost zkušená na to, aby sama bez pečlivého režijního vedení zvládla takto náročný úkol. Velmi špatný je i Otakar Brousek ml., který v postavě hlavního zloducha Sira Percivala Glydea podává pouze odfláknutý rutinní výkon. Lucie Pernetová jako Lauřina nevlastní sestra Marian není sice tolik vedle, ale i ona dostala úkol nad své možnosti a má potíže především s hereckou technikou. Na Zdeňkovi Hruškovi je méně znát tápání provázející herce i inscenátory. V kontextu celé inscenace však je postava Waltera trochu jinde, protože se Hruška narozdíl od ostatních drží celou dobu zákonitostí parodie. Ernesto Čekan v roli indiána Tcherouishe je tak agresivně stylizovaný, že zanikne hercova neschopnost zahrát cokoliv, a tak právě jeho výstupy přinášejí oživení a humor. Režijní i výtvarné pojetí Tcherouishe se však hodí spíše do nějaké frašky, kde by byl jeho takřka striptýz jednou ze zábavných akcí. Ačkoli manželé Foscovi jsou v dramatizaci podáni až příliš nečitelně, Veronice Gajerové i Jaromíru Medunovi se je povedlo obdařit tajemným nádechem (patrně však proto, že si režisér s jejich problematicky vyjádřeným významem nevěděl rady a netlačil je do nepatřičných poloh).

Divadlo ABC opět vyprodukovalo zbytečnou a špatnou inscenaci. Přístup Jana Pechy k textu byl omylem a krokem vedle. Aby šlo inscenaci strávit, chce si vytrvale odmýšlet jeho koncepci a snažit se rozmotat složitou zápletku. I k tomu je však potřeba velká dávka přemáhání a soustředění, protože inscenace nemá správnou gradaci, některé okamžiky důležité pro pochopení děje zanikají či vyznívají do prázdna a i tomu pozornému snadno unikne nějaká podstatná okolnost. Řada diváků bude zmatena, protože jim za celou dobu nebude jasné, zda se na jevišti odehrává komedie nebo detektivka. Pecha se zřejmě nechtěl spokojit s pouhým polopatickým přenesením textu na jeviště, do svých ozvláštnění se však příliš zamotal, zvolil špatnou cestu a z jeho pokusu o originalitu vyšel podivný „hybrid“. Žena v bílém v ABC je zcela přehlédnutelná a lze ji s klidem vynechat jako celou řadu dalších inscenací této scény.

Hodnocení: 40 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.