Monstrum

85%. Autor D. Macmillan zdařile a komplexně postihl složitý a takřka neřešitelný problém, jak naložit s problémovým teenagerem, jenž se v komplikované situaci neocitl úplně vlastní vinou. Hra klade znepokojivé otázky, které po skončení neodcházejí z hlavy, protože je na ně těžké odpovědět. Tvůrci se uchýlili k výraznějším škrtům, jimiž autorovo sdělení koncentrovali a zvýraznili. Pečlivě budované napětí se stupňuje a v některých scénách publikum ani nedýchá. Každý z herců obhájil smysl své postavy v dramatu a vypořádal se s nástrahami. V nejnáročnější roli problémového Darryla nevšedně zazářil talentovaný P. Prais.

75% - Text, který na poměrně děsivém konstruktu setkání velmi nezkušené (a právě tím vlastně značně nevěrohodně zobrazené) postavy "učitele" s velmi problémovým teenagerem se speciálními potřebami a neodpovídajícím zázemím ukazuje, jak náročná setkání s podobnými mladistvými mohou být, a za mě hlavně, jak nezbytné je, aby se v nich angažovali lidé znalí a zkušení, protože amatérismus může v těchto případech být až životu nebezpečný. Inscenace sází na scénickou jednoduchost ilustrativní a jednoduše zařízeného prostoru a herecké výkony, boduje pak zejména skvělým hereckým výkonem Pavla Praise.

Nelehké téma přístupu k problémovým dětem je zde velmi slušně zpracováno. Zdařile se stupňuje střet pohledu systému a rodiny. Samotná hra je moc pěkně vystavěna a v zásadě od začátku vtáhne diváka do problematiky a udrží ho v napětí až do samotného konce. Byť v první třetině mi některé dialogy přišly trochu moc na sílu a vyšroubované k prospěchu situace, postupem času ale získával děj reálnější obrysy a samotný závěr je znamenitě uchopený. Povedené jsou též všechny herecké výkony, výborný především P. Prais, který je v nelehké roli naprosto přesvědčivý. Zaujala též jednoduchá a funkční scéna. Celkově inscenace co stojí bezesporu za vidění.

Skrze příběh čtrnáctiletého nezvladatelného žáka Darryla nahlíží hra na ožehavé téma inkluze vícestrannou optikou, do kontextu staví neoddělitelnost přístupu institutu školství od vlivů sociálních a rodinných, i od celospolečenských postojů k dané problematice. Inscenace se též dotýká křehkosti hranice, kdy míra osobního empatického vkladu zainteresovaného pedagoga již může začít negativně ovlivňovat jeho soukromý život a bezpečí. Nejzásadnějším plusem jsou výborné herecké výkony, přičemž ty Pavla Praise a Daniely Bambasové patří do kategorie těch, na které se jen tak nezapomíná. Nedořečený závěr vyšle směrem k publiku řadu naléhavých otázek.