Stepan.chalousek

Velmi nešťastná adaptace, která v sobě neskrývá tajemství ani žádné napětí. Celá inscenace je v jednom monotónním "uspěchaném" rytmu a tak se paradoxně první polovina vleče, ačkoliv trvá jen něco chvilku přes hodinu. Některé situace by chtělo zpomalit, aby byl prostor pro emoce a divácké napojení. Nevkusně se místy šlapalo do stylizací a zároveň se hrál velký realismus a právě tyto roztříštěné herecké prostředky budí rozpaky. Nešikovná forma zvítězila nad obsahem, což je u této látky velká škoda. Scénografie a hudba stojí za vyzdvihnutí.

Nejsilnější divadelní zážitek této sezony. Bez přehnaných divadelních obrazů a metafor se divákům dostává tak silného příběhu s nadějí v samotném závěru. Jiří Havelka má velmi šťastnou roku na hledání námětů pro dokumentární divadlo, ale především umí skvěle volit prostředky, jak příběh odvyprávět. Skvělé je celé herecké osazenstvo, které je v nezvyklé herecké civilní poloze.

Nejsem v divadle rád přesvědčovaný o tom, o čem jsem již přesvědčený.

Navštíveno v Komedii. Naopak zastávám názor, že toto představení ukazuje cestu, jak dělat divadlo pro dospívající. Inscenace od začátku deklamuje, že bude kolážovitá v podobě "vyrepování se z určitých témat". Jak zaznělo v dramaturgickém úvodu, tak inscenace vznikla ze sběru témat od mladistvých. Herci sklízeli potlesk na otevřené scéně a já se bavil královsky a to mi deset let, již dávno není. P. Letáková a p. Gaydečka dostáli svému pověstnému nadhledu. Po shlédnutém představení jsem měl nezvykle hlubokou debatu s vnučkou o zmíněných tématech, což celý zážitek ještě prohloubilo.

Navštíveno v Arše. Velmi jsem se tématu a tlačení na nostalgii obával, ale bylo to zbytečné. Neuvěřitelná energie a sehraný Provázek. Moc příjemný večer.

Navštíveno v Komedii. Bohužel díky špatnému nezvučení nebylo rozumět rapovým písním. Samotné představení mě chytlo přibližně v polovině a pak nepustilo. Martin Klapil a jeho energie stojí za vyzdvihnutí.

Inscenace velmi rozpačitá v několika ohledech. Tím prvním je nesourodé herectví a pohybová stylizace. Mnohem větší rozpaky jsem cítil v samotném závěru, který se mi evidentně snažil dosvětlit téma a myšlenku celého konceptu, ale žel je víc postaven na formě než obsahu. Tempo gagů se zajisté usadí s počtem repríz. Inscenace mě sice minula, ale cosi mě v ní stále provokovalo a tak to neberu jako ztráta času a nerad bych tímto komentářem, kohokoliv od návštěvy odradil.

Silná inscenace, především díky hereckému zápalu Samuela Tomana. Některé obrazy budu mít ve vzpomínkách dlouho. Velkou devízou je také hudební složka.

Po shlédnutí ROPY a POTOPY jsem se vydal shlédnout Gaydečkovu první profesionální režii a byl jsem nadšen. Skvěle rytmizovaný text dostal krásnou režijní poetiku. Velmi mě bavil Dan Toman a Martin Stránský. Tleskám a děkuji.

Inscenace je spíše wikipedickými hesly. Nedramatickou strukturu drží koncentrované herectví a vizuální stylizace celé inscenace.

Nejde o večer k zamyšlení, jak je avizováno, protože p. Engelová předkládá především svůj pohled a skeptické postoje, aniž by je otevírala dialogu. Velká škoda, že k debatě není plnohodnotně využit přítomný p. Myšička, který funguje jen jako glosátor. O češtině se mluví jen obecně (větší prostor dostává rétorika v antice či úvahy, jak by se měl muž/žena oblékat do společnosti).
Jedinou odpověď, kterou jsem si z večera odnesl, jsem paradoxně našel ve spící dramaturgyni paní Kudláčkové, sedící jen kousek ode mě. Právě dramaturgie celého ?setkání? selhává nejvýrazněji. Co jsem si měl odnést nebo co nového se dozvědět, zůstává pro mě nejasné.

Velká úskalí shledávám v samotné dramatizaci (samozřejmě nejde převést celý román), která se jasně nerozhodla po jaké lince se chce vydat. Ironické herectví praktikuje jen Jan Hájek (fantastický výkon!) s R. Kalvodou, což je u této látky velká škoda. Byť jsem velkým fanouškem románu, tak tohle provedení mi nesedlo.

Poslední dobou mě velmi baví dramaturgie D21. Tohle zpracování (snad knihy Bytová revolta) se mi zdá velmi šťastné.

Učebnicová práce se znakem: přesně tak bych pojmenoval první část inscenace. Imaginace, skvělá práce se scénografií a světlem. Skvělá Marie Myšičková. Po dlouhé době milé překvapení v Divadle DISK

Přiznám se, jel jsem s velkými obavami. Tento typ divadla není můj šálek kávy, ale děti mě z nostalgie přemluvili (navíc mě zajímalo zabydlování Pavla Praise v nové domovině). Podle fotografií se inscenace přiznávala k seriálu (což prohlubovalo obavy) a musím říct, že jsem byl nadšen. Nechal jsem se strhnout vší tou energií (především těch nejmladších v publiku) a užíval si tu podívanou. Velkou roli v tom samozřejmě hraje nostalgie.

Tento text jsem viděl již ve třech provedeních a na režii Ráliše se těšil, ale bohužel mi možná nesedla seškrtaná verze textu či jeho pojetí. Patřičná energie a emoce nedokázaly opustit jeviště a dostat se do hlediště. Chladná inscenace, která ale nemrazí.

Silné poetické výpravění skrze tanec. Viděno třikrát a vždy jsem okouzlen z jiné pasáže. Moc vám fandím!

Dva kroky zpět ve tvorbě pana Balcara. Nápad snad dobrý, leč s velmi obecným tématem. Postavy jsou ploché a tak závěrečné monology působí jako klišé, neboť se nemají o co opřít. Autor jakoby ztratil víru, že postavy lze poznávat skrze situace a tak jim vše dává do slov, což pusobi velmi neautenticky, ilustrativně a doslovně. Rozepsaný vtip přestává být vtipem, protože se pointa ztratí v půlce cesty. Každý nevypsaný autor potřebuje do tandemu parťáka, aby měl tvůrčí zpětnou vazbu a zbavoval se tak zlozvyků. Kladem je scéna a atmosféra vybudovaná skrze hudbu. Herecky pak Jan Vlasák. Moc mě mrzí, že musím hodnotit takto.

Pomalé tempo mě zprvu znervóznilo do doby, než jsem se mu oddal. Meditace Virginie Woolf se skvěle herecky sehraným souborem. Inscenační tým vytváří řadu poutavých divadelních obrazů a především dává divákovi prostor pro vlastní i amaginaci.

Tohle bylo velké pohlazení. Fragmenty se divák prodírá jako džunglí a do toho sleduje objektové rozehrávání talentované Berty Doubkové.

Fandil jsem seč mi síly stačili, leč nenašel jsem klíč po kterém bych měl jít, tedy mi uniklo i samotné sdělení.

Herecká energie skvělá, leč samotný narativ inscenace je trochu plochý a předvídatelný. Zase se doříkává něco na co by si divák přišel sám. Myslím, že panu Balcarovi sluší pevné texty (viz. Už je tady zas). Dan Šváb a Miluše Šplechtová jsou faktory, proč se vydržet dívat.

Ztrácel jsem se o čem, že se to hraje a proč. Anna je poněkud bezbarvá a pokud nefunguje chemie a napětí mezi hlavní trojicí, tak se mi ztrácí vyprávění příběhu.
Scénografie vlakové zastávky a pojízdného vagonu vypadá spíše komicky. Predevším pak ubližuje závěru, kdy si Karenina lehá pod onen vagon.
Snažil jsem se fandit do samého konce a byl ochoten chytit se čehokoliv, leč neuměl jsem to najít... Mark Kristián Hochman je ale skvělou posilou soboru.

Inscenace těžkopádná. Rozumím volbě interpretace skrze technologie, ale nepovedlo se mi na Řehoře napojit, aby mě jeho příběh zasáhl či vůbec zajímal.
Vytratila se Kafkovská absurdita a jisté groteskno. Všechno si tak sedlo na prdel.

Na premiéru jsem jel s velkým očekáváním směřující k panu Praisovi, který mě učaroval v absolventském ročníku v inscenaci Chladné dítě. A blahopřeji Jihočeskému k této posile souboru. Neuvěřitelný herecký koncert všech přítomný, ale p.Prais vévodil. Barevně pohádková scénografie (kde postupně vystupovala pokřivenost) posilovala bestiální téma textu. Obrazy propisující se vzájemně jeden do druhého. Skvělá dynamika připomínající jízdu na horské dráze. Mrazivý zážitek. Darecovo hrající si ruce budu mít v hlavě ještě dlouho.