Fernando Krapp mi napsal dopis

Minimalistická inscenace, v níž režisér Tomáš Ráliš Dorstovo modelové drama ještě více zredukoval. Hraje se o manipulaci ve vztazích, pocitu vlastnictví jiného člověka, který ale nezakládá monopol na pravdu. Ve hře je mnoho věcí nedořečeno, což může být na jednu stranu dráždivé, na druhou stranu to však od dění vytváří zřetelný emocionální odstup. Herecky se ovšem jedná o velmi zdařilou inscenaci - R.Widenková je jako Julie dívkou uvězněnou v mužském světě, z projevu M.Fingera čiší cynický chlad a J.Hájek vytvořil další parádní studii nejednoznačné, vnitřně zraněné postavy.

55%. Režisér T. Ráliš se při nastudování německé dramatizace španělské novely soustředil na postavy milostného trojúhelníku, což se ukázalo jako smysluplný záměr, byť orientace v souvislostech byla trochu ztížena. Výtvarníci připravili vizuálně působivý tvar poskytující prostor trojici herců, na jejichž výkonech inscenace stojí. K výkladu nelze vznést mnoho námitek. Autenticita R. Widenkové a M. Fingera by však lépe vynikla na ještě komornější studiové scéně; v sále ČK se drobnosti „mezi řádky“ trochu ztrácely, což oslabilo intenzitu diváckého napojení. Prostoru lépe odpovídal výraznější projev J. Hájka, jenž přinesl i cosi navíc.

Milostný trojúhelník ve kterém se vše zdánlivě toleruje, ale ve výsledku nikdo nic nesmí. Kde každý je nějakým způsobem uspokojen, ale nikdo není šťastný. A kde rezonuje otázka "Kdo vlastně koho vlastní?". Ano, na jeho konci padne myšlenka "škoda, že se to více nerozehrálo". Nicméně je zde vše podstatné, osekané až na kost a v tom je právě síla tohoto zpracování. Od začátku mě to vtáhlo a ani na minutu jsem se nenudil a neztratil pozornost. Skvělé herecké výkony všech aktérů, výtečný především M. Finger. Je to minimalistické, ale určitě zasáhne. Stojí za vidění.

65 %. Inscenace o velkých očekáváních plynoucích z představ, o lásce i moci iluze. V chladném Fernandovi se zrcadlí posedlost kontrolou a egem, zatímco skutečnou hlavní postavou je Julie – žena vzdorující, avšak sevřená hranicemi, které jí určují životní okolnosti a zátěž dávných traumat. Hrou prostupuje jemná feministická nota i otázka, kde končí důvěra a začíná sebeztráta. Scéna je účelná, kostýmy slušivé, hudba vystihuje nálady postav a délka drží pozornost bez hluchých míst. Emočně mě inscenace zcela nezasáhla, přesto působí kompaktně a vyrovnané herecké obsazení jí dodává stabilitu i tvar. Titul zapadající do dramaturgického stylu ČK.

Redukce postav a děje výpověď účelně zhutňuje v nelichotivý, zároveň v několika momentech vlastně i lehce zábavný modelový obraz milostného trojúhelníku, dotýkající se podstaty lásky a hodnoty pravdy skrze hru vzájemné manipulace, přetvářky, intrik, domněnek a přeludů, hru krutou a bez pravidel. Režie citlivě pracuje s atmosférou a gradující tenzí mezi postavami, každá replika, každý pohled, gesto, zámlka, zvuk i nastalé ticho adekvátně rezonuje. Herecky velice vyrovnané výkony, všichni tři jdou až na dřeň niterných pocitů, zároveň udržují i rovinu určité tajuplnosti. Inscenace škádlí hranici divákovy komfortní zóny a nabízí svébytný zážitek.