Kateřina Vodáková

Každý z nás potřebuje někoho, kdo ho opravdu vidí. Právě touto myšlenkou ve mně zůstane Klan Baťa, který na Kampu přináší světlo a radost. Krásně vystavěná hudba s citlivými texty, režie, noblesní kostýmy, výprava, step, beatbox i živé zlínské nářečí splétají svět s tkaničkami naděje. M. Lambora je Tomášem s přirozenou autoritou a šarmem, K. Daňhelová pravou dámou. V Janu Antonínovi od D. Krejčíka jsem našla odvahu růst a důvěru ve vlastní cestu... Herecky i pěvecky podtrhuje hlubokou proměnu Jana a dodává mu něhu, pravdivost, sílu i vzácnou lidskou blízkost. Vzpomněla jsem si na slova, která mi často říkával děda: „Katuško, nepodceňuj se.“

55 %. Od tvůrčího týmu jsem čekala silnější emoční střet, protože tato konverzačka nabízí chytré dialogy i nadčasovou sondu do mezilidských vztahů. Herecké obsazení mi však do rolí příliš nesedělo a mezi postavami jsem postrádala chemii, která je pro tuto hru klíčová. Přes veškeré konflikty mezi nimi jsem si od jejich příběhu udržovala odstup a text tak zůstal ve stínu inscenačního provedení.

„Oproti většině ve Vatikánu jsi teenager.“ NDM přináší svižnou a vtipnou komedii, v níž zápletka kolem příprav návštěvy papeže postupně odhaluje dávná tajemství i „kardinální chybu“ samotného biskupa s příchodem mladé Emmy. Děj se odehrává téměř výhradně v jeho kanceláři, kde výrazný světelný kruh nad stolem připomíná svatozář. Bavily mě moderní narážky na sociální sítě, výběr peněz od věřících i hlášky o „úchylném systému“. Typově vhodné herecké obsazení drží inscenaci pohromadě a humor těží z lidských slabostí. Kardinální chyby totiž nevznikají vírou, ale lidmi. Celkově pro mě šlo o příjemné překvapení, především díky dobře napsanému textu.

75 %. Lidé někdy nechtějí pravdu ne proto, že by jí nerozuměli, ale protože by jim narušila jejich jistoty a proměnila se v nejtěžší břemeno. Civilní kostýmy, jeviště uprostřed, působivá hudba I. Achera a promyšlená práce s prostorem mě vtáhly přímo do středu konfliktu. Kontaminovaná voda v lázních se stává symbolem střetu jednotlivce s většinou, která nechce vidět nepříjemnou skutečnost a udržuje si pohodlnou iluzi. Vztah lékaře (L. Melník) a starosty (M. Chalány) skvěle herecky rozehrává nejen rodinný rozkol, ale i rozdílný pohled na moc, politiku a pravidla, podle kterých se řídí. Co je skutečně výhodné pro voliče a kde končí odpovědnost?

Stylizovaný titul z repertoáru Arény z pera T. Vůjtka je plný nadsázky a neustálého přebytku. Množství situací, obrazů i režijních nápadů na mě ale postupně působilo zahlcujícím způsobem. Přestože inscenaci nechybí energie ani vlastní rukopis, nedokázala jsem se úplně napojit na její rytmus a výrazná forma pro mě nakonec zastínila samotné postavy. Oceňuji hostování I. Uhlířové, light design i kostýmy M. Roszkopfové.

Prostřednictvím autorské výpovědi vzpomíná hlavní postava na období drog, pády na dno, pobyty ve vězení, vlastní selhání i hledání cesty ven. Perníkář stojí na vypravěčské formě a civilním projevu, které se pro mě ale postupně slévaly v monotónní celek. Přestože téma nabízí silný emocionální potenciál, inscenace si po celou dobu nedokázala udržet mou pozornost a osobně mě příliš nezasáhla. To ale nic nemění na tom, že pokud dokáže byť jen jediného člověka odradit od podobného životního stylu, má sedmdesátiminutové setkání s P. Panzenbergerem obrovský smysl.

„Tady nejde o to, co já chci vidět, ale co nechcete vidět vy.“ Soumrak nad krajinou otevírá otázky paměti, viny, vztahů, rivality mezi sourozenci i toho, zda jsme schopni vidět vlastní minulost a poučit se z ní. Motiv Hitlerova akvarelu jako „padělaného padělku“ i retro byt z papundeklu vytvářejí absurdní rámec černé komedie, v níž se postavy spíše míjejí, než skutečně komunikují. Nejzajímavěji na mě působila Judita (P. Kocmanová) se svým vnitřním vzdorem a dávným traumatem. Jevištní tvar ale kvůli cyklickému tempu ztrácí tah, opakuje motivy a závěr znatelně sklouzává k afektu... Soumrak se bohužel snesl i na samotnou inscenaci.

Syrový, naturalistický a provokující Krysař staví především na silné vizualitě a hutné atmosféře, která dokáže vyvést diváka z komfortu. Redukce předlohy soustředí pozornost na dominanci Krysaře nad lidmi – motiv klece, nahota v kontrastu s výraznými kostýmy, vysoké boty, dunivá hudba i elektronicky zkreslený hlas skládají svět strachu, šrámů a skrytých lidských pohnutek. Dobře funguje práce s prostorem, kdy postavy vystupují z hlediště a stírají se jakékoliv hranice. Režie sází na šokující obrazy a souhlasím s kolegy, že forma je zde často natolik výrazná, že překrývá samotný obsah a hlubší význam příběhu se tak ztrácí v množství efektů.

65 %. Tři sestry ze Žižkova přirozeně zapadají do prostředí žižkovského dvorku, kde se odehrávají doslova na dosah divákům. Inscenace těží z kontaktu s prostorem – dění se rozbíhá nejen na dvoře, ale i uvnitř budovy, odkud postavy vstupují z oken nebo se objevují v prostoru u baru, což vytváří příjemně živý a neustále se proměňující svět. Dobová atmosféra je podpořena pěknou kostýmní prací, která citlivě dokresluje žižkovské reálie i celkový ráz inscenace. Celek mě dokázal vtáhnout a udržet pozornost po celou dobu. Z postav nejvíce vystoupili Ljuba (E. Nejedlá) a Josef Kratochvíl (V. Krátký), kteří na mě zapůsobili herecky nejpřesvědčivěji.

Ne každá komedie musí být hlubokomyslná. Potřebuje ale nabídnout něco, čeho se divák může chytit. Během dvou hodin Lovci bobrů ulovili víc jednoduchých gagů než příběhu. Po čase se jednotlivé situace začaly opakovat a chyběl mi příběh, který by jim dal pevnější tvar a větší smysl. Humor zůstává na povrchu a jen zřídka překvapí. Škoda, protože herecké obsazení má energie na rozdávání a je vidět, že si společné hraní užívá. Ani to ale nezměnilo můj dojem, že představení po většinu času přešlapuje na místě.

Nenáročná letní komedie spoléhá především na odlehčenou atmosféru a sympatickou pětici. Příběh ale nepřináší mnoho překvapení, jeho vývoj je snadno čitelný a jen výjimečně vystoupí z očekávaných kolejí. Humor funguje spíše jako jistota než jako něco, co by dokázalo skutečně překvapit nebo nabídnout nečekaný pohled na postavy. Nejlépe fungují chvíle, kdy text na chvíli ustoupí od snahy za každou cenu rozesmát a nechá postavy jednoduše zvážnět. Nejvíce mě oslovila linka Petra (Š. Benoni) a Vanessy (M. Šoposká), která citlivě připomíná, jak bolestivé může být investovat čas, energii i lásku do vztahů, v nichž city nejsou opětovány stejnou měrou.

„Každá utopie se dříve či později stává historickým románem.“ Zábradlí servíruje neotřelé téma i svěží a promyšlenou režii J. Mikuláška, která s lehkostí střídá komediální nadhled s mrazivějšími tóny. Silný text podporuje výborné obsazení v čele s K. Bartošem, jenž s přehledem utáhne celé vyprávění, a pro mě nezapomenutelnou Sněhurkou S. Lewandowské. Velkou devizou je i scéna M. Cpina, která se z královsky modré „kostky“ plynule proměňuje v konstrukci ze židlí a křesel. Zkrátka chytré divadlo, které baví, ale zároveň nutí přemýšlet. Do jaké doby byste se v životě vrátili, kdybyste mohli? Mně tu odpověď inscenace připomněla.

Prostor kavárny hře o komunikaci, druhých šancích a vztahu, který se ocitl na scestí, mimořádně sluší. B. Kaňoková a P. Konáš tvoří skvěle sehranou dvojici a se samozřejmostí unesou celý večer. Lépe si tuto dvojici dokážu představit jen stěží. Právě díky nim působí dialogy přirozeně, živě a uvěřitelně. Celek si vystačí s málem a o to přesvědčivěji funguje. Místy člověk snadno zapomene, že sleduje divadlo, a má pocit, že sedí v čekárně s nimi. O to více pak vyzní otázka, zda spolu ve vztazích opravdu umíme mluvit. V ideálně zvolené stopáži přináší J. Šmíd příjemně civilní inscenaci, která má co říct a zároveň vítaně rozšiřuje repertoár MDP.

Nápoj lásky si mě získal svou lehkostí, humorem a nenuceností. Nesnaží se za každou cenu ohromovat, přesto nebo právě proto si ho divák oblíbí. Příběh navíc nestaví mezi jeviště a hlediště žádné zbytečné překážky. I díky povedené vizuální stránce působí přístupně a příjemně. Právě podobné tituly bych bez váhání doporučila někomu, kdo si myslí, že opera není pro něj.

Do této hry je možná potřeba v životě dospět. Je jiná. Připomíná hodnotu obyčejných věcí, všedních okamžiků i lidí, které máme na dosah a přesto je často míjíme bez povšimnutí. O. Sokolovi se podařilo s mimořádnou přesností udržet inscenaci na hraně, kde by podobná poetika mohla snadno sklouznout k trapnosti, aniž by se k ní byť jen přiblížila. Humor, melancholie i laskavost jsou zde namíchány v ideálním poměru. Herecký soubor je pozoruhodně vyrovnaný. Nikdo zde nevyčnívá na úkor druhých, ve druhé aktovce pro mě byla příjemným objevem J. Stejskalová. Radostný výlet je nenápadný jen do chvíle, než si uvědomíte, jak dlouho ve vás zůstává.

Jeden hlas, jeden prostor, celý svět... Monodrama je mimořádně těžká disciplína, která stojí a padá s jediným výkonem. E. Maximová se této výzvy zhostila s absolutní soustředěností a jistotou režiséra D. Jařaba v zádech. Hraje každou řasou, gestem, pohybem i krůpějí potu v neustálém napětí až do posledního setmění. Její výkon znatelně přesahuje samotný text a stává se hlavním důvodem, proč PSYCHOdrama funguje a zanechalo v nás mnohé otázky i chuť je dál rozkrývat. Přiléhavý komorní prostor Violy, ideální stopáž i střídmá práce s rekvizitami navíc přesně podporují herecké mistrovství E. Maximové. S čistým svědomím doporučuji.

Precizně vystavěná taneční inscenace s fyzickou náročností a silným vizuálnem vytvářejícím až zneklidňující atmosféru. Typická je důsledná práce s tělem, obrazem i rytmem, díky níž celek působí technicky jistě a kompaktně. Tentokrát mi ale chyběl silnější emocionální zásah, který jsem u jiných projektů Lenky Vagnerové & Company zažila intenzivněji. Oceňuji však jako vždy perfektní souhru celého souboru bez zaváhání a originální námět, jenž mi připomenul Elefantazii.

Smyslový kaleidoskop novocirkusové energie, který diváka vtáhne do plynulého průletu od vzdušné akrobacie přes teeterboard, žonglování a tanec až po pantomimu a práci s objekty. Vše je technicky dotažené, fyzicky náročné a typicky „putykovsky“ sebejisté v tempu i provedení. Přesto mi trochu chybí výraznější spojovací linka, která by show pevněji držela pohromadě, jak to umí například Okamžik. Zejména mě bavila část s hostem v restauraci, která má skvělý timing i humor, a také konferenciérský um A. Joury, jenž večer elegantně rámuje, oživuje a posouvá dál. Celkově jde o hravý a fyzicky přesvědčivý zážitek, i když spíše mozaikový než příběhový.

Výrazně stylizovaný kus, který jednotlivé balady proměňuje v pestrou škálu jevištních přístupů i hereckých poloh. Silně působí hudba i vizuální složka, které dominuje monumentální skleněná stěna oddělující svět živých a svět za hranicí reality. Dominanta vytváří symbolický průchod mezi oběma světy, kde se smrt neukazuje přímo, ale jen tichým „odchodem“ postav. Režie drží temné napětí napříč většinou balad. O to víc překvapí čtený výstup Zlatého kolovratu, který pracuje se sebeironií, je odůvodněn „nedramatizovatelností“ této balady a najednou posunul inscenaci jinam. Z mého pohledu tento rozbor narušil soustředěný tvar jinak zdařilého celku.

Splašené nůžky v MDO stojí především na velké porci humoru vycházející z interakce s diváky a pohotové improvizace herců. Ti s lehkostí zapojují do děje i olomoucké reálie a titul tak získává až hravě místní charakter. Výsledkem je komedie, která baví napříč generacemi i „původem“ publika. Z hereckých výkonů mě zaujalo zejména trio dam – N. Tichánková, M. Doleželová a V. Hartlová. Večer, kdy se divadlo směje samo sobě, je živější než kdy jindy a přesnou délku nelze vzhledem k improvizaci zaručit. :-)

Za olomouckou Evitou, v níž se divadelní řemeslo potkává s krásou, stojí za to přijet z jakéhokoli kouta země. Padnoucí kostýmy a geniální scéna M. Cpina – barevně proměnlivé lustry s motivem slunce a přesnou hrou světel, stínu i dýmu – vytvářejí řadu nádherně vystavěných obrazů s filmovou působivostí. Elegantní vizuální stránka není samoúčelnou ozdobou, ale plnohodnotným vypravěčem příběhu. Forma a obsah zde kráčejí ruku v ruce. Pěvecky i herecky suverénní L. Adam jako Che je mimořádně silným průvodcem večerem. A. Gabrišová dokáže vedle ctižádosti a touhy po moci odhalit i Evinu křehkost a zranitelnost. Takové inscenace nevznikají každý den.

Chytrá současná vztahovka, která bez příkras pojmenovává to, co je v životě nejpodstatnější a zároveň nejtěžší – vybudovat si a udržet kvalitní vztahy s lidmi, rodinu nevyjímaje. Nehledá jednoduché odpovědi, a to je její přednost. Režisér Amsler ji přesouvá z původně upadajícího regionu do prostředí spíše bohatší vrstvy. Velmi dobře jsou zvoleny herečky do rolí tří živelných sester (Horáková & Matějíčková & Myšičková). Nejvíce mě zaujala linka R. Matějíčkové a P. Konáše, která generuje emočně vypjaté momenty i citovou hloubku. Naopak za herecky problematické považuji nejmladší postavy Leanne a Sáru (A. Dobešovou je obtížně slyšet i s portem).

Interpretace ve mně bohužel zanechala rozpačité dojmy. Tvůrci vsadili na výraznou stylizaci s neutuchající energií a záplavou nápadů, které mě však postupně začaly zahlcovat. Čím více inscenace přidávala na výstřednosti, tím více se mi z ní vytrácel Shakespeare i lehkost jeho humoru. Kvituji však živé hudebníky na forbíně a pasáže, v nichž dostali prostor zpívající herci. Větší práce se scénou by podle mě pomohla lépe ukotvit jednotlivé situace. Moderní výklady Shakespeara vyhledávám ráda, tentokrát jsme se ale s režijním klíčem minuli.

Přiznávám, že bez srovnání s filmem mě Farářův konec až překvapivě vtáhl a bavil až do konce. Část na svatbě Toníka je vyloženě lahůdka. Přesné herectví i hudba výborně dotváří atmosféru a dotáčky dodávají další rozměr. Š. Krupa v roli kostelníka, člověka činu, jedná, bojuje, věří ve smysl dobra, ale zároveň v sobě nese tvrdost i zranitelnost, které se neustále přetlačují. Jeho pohled na svět dobře vystihuje replika: „Člověk je v podstatě zlý – má jenom svoje dobré vlastnosti.“ Právě to z něj dělá postavu, kterou jen tak rychle nepustíte z hlavy. Výtečně fungují i další svérázní „sousedé“ – I. Orozovič, M. Preissová, Z. Piškula nebo O. Malý.