Kateřina Vodáková

Chytrá současná vztahovka, která bez příkras pojmenovává to, co je v životě nejpodstatnější a zároveň nejtěžší – vybudovat si a udržet kvalitní vztahy s lidmi, rodinu nevyjímaje. Nehledá jednoduché odpovědi, a to je její přednost. Režisér Amsler ji přesouvá z původně upadajícího regionu do prostředí spíše bohatší vrstvy. Velmi dobře jsou zvoleny herečky do rolí tří živelných sester (Horáková & Matějíčková & Myšičková). Nejvíce mě zaujala linka R. Matějíčkové a P. Konáše, která generuje emočně vypjaté momenty i citovou hloubku. Naopak za herecky problematické považuji nejmladší postavy Leanne a Sáru (A. Dobešovou je obtížně slyšet i s portem).

Interpretace ve mně bohužel zanechala rozpačité dojmy. Tvůrci vsadili na výraznou stylizaci s neutuchající energií a záplavou nápadů, které mě však postupně začaly zahlcovat. Čím více inscenace přidávala na výstřednosti, tím více se mi z ní vytrácel Shakespeare i lehkost jeho humoru. Kvituji však živé hudebníky na forbíně a pasáže, v nichž dostali prostor zpívající herci. Větší práce se scénou by podle mě pomohla lépe ukotvit jednotlivé situace. Moderní výklady Shakespeara vyhledávám ráda, tentokrát jsme se ale s režijním klíčem minuli.

Přiznávám, že bez srovnání s filmem mě Farářův konec až překvapivě vtáhl a bavil až do konce. Část na svatbě Toníka je vyloženě lahůdka. Přesné herectví i hudba výborně dotváří atmosféru a dotáčky dodávají další rozměr. Š. Krupa v roli kostelníka, člověka činu, jedná, bojuje, věří ve smysl dobra, ale zároveň v sobě nese tvrdost i zranitelnost, které se neustále přetlačují. Jeho pohled na svět dobře vystihuje replika: „Člověk je v podstatě zlý – má jenom svoje dobré vlastnosti.“ Právě to z něj dělá postavu, kterou jen tak rychle nepustíte z hlavy. Výtečně fungují i další svérázní „sousedé“ – I. Orozovič, M. Preissová, Z. Piškula nebo O. Malý.

75 %. P. Děrgel věrně vystihuje Pavlův koktejl nezodpovědnosti, zhýralosti i vypočítavosti, zatímco Štěpka v podání T. Císařové čelí životu a společenskému tlaku introvertně, zasněně, ale zároveň vnitřně pevně a až do konce stojí při svém muži. První polovině by prospělo mírné zkrácení a přiklonila bych se k vynechání paruk, ale jinak jde o soustředěnou a zdařilou práci P. Svojtky s jasným smyslem pro vyprávění. S výrazným přispěním světel jsem v některých chvílích měla pocit, že se vše odehrává až nepříjemně blízko. Zajímavým prvkem jsou i balonky, které se s houstnoucí atmosférou proměňují barevně a významově dokreslují napětí a zlomy.

Některé hry ohromí formou, jiné si člověka získají obyčejnou lidskostí. Tato patří do druhé skupiny. Čtveřice herců působí sehraně a přirozeně, jako lidé, kteří spolu skutečně sdílejí kus života se všemi jeho barvami i šrámy – optikou laskavosti a smíření. Humor zde není samoúčelný, ale pomáhá překlenout těžší chvíle a citlivě odlehčuje Michelův příběh. Inscenace si nehraje na velká gesta, přesto dokáže silně emocionálně zasáhnout. Její síla tkví v drobných okamžicích, ve kterých se snadno poznáme. Závěr pak nenásilně připomíná, že většina překážek se snáze překonává SPOLU. Odcházela jsem s pocitem, jako by mě na konci někdo objal...

Dramatizace mě v dobrém překvapila tím, jak dokáže navodit prostředí hor i pocit izolace a nebezpečí. Umístění diváků přímo na jevišti je ideálně zvolené a výrazně posiluje intenzitu celého zážitku. Oceňuji také práci s projekcemi, zejména mapu jako prvek, který pomáhá udržet atmosféru nesnadné výpravy. Herecky jde o náročnější titul, se kterým se všichni popasovali se ctí. Přestože se může téma horolezectví pro divadlo zdát na první pohled neatraktivní, Dotknout se prázdna dokazuje pravý opak a působí jako zdařilý celek a oživení repertoáru ABC. Shrnu i slovy básníka Williama Blakea: „Když se setkají muži a hory, dějí se velké věci.“

Komornější titul, během něhož projdeme životní cestou „Pilarky“ od velkých úspěchů až po osobní trápení. Oba Královi pěvecky obstojí velmi dobře, P. Králová navíc s lehkostí zvládne i slavný Montiho čardáš. Režijně bych však ocenila větší dynamiku a rozmanitější práci s prostorem, J. Hekl se dle mě drží příliš tradičního pojetí. Přesto má inscenace sympatickou nostalgickou atmosféru a přiměřenou délku. Šibydibyšibydibypápápam!

Vše podstatné již shrnuli mí kolegové, každopádně Krysař je ve všech ohledech kvalitním dílem pro různé generace. Temné, nadčasové, výborně obsazené a stále si drží jiskru i atmosféru, která dokáže pohltit. P. Pálek je Krysař. Bez debat. Viděno v obsazení: P. Pálek, J. Apolenář, N. Hatalová, R. Tomeš, B. Chybová, HEŇO, D. Rous, L. Stejskalová, J. Šlégr, A. Brázdová ad.

„Co zůstane z člověka ve chvíli, kdy mu nezbývá nic než jeho svědomí?“ Dialogy karmelitek vyznívají od začátku do konce vizuálně i hudebně mimořádně uceleně. B. Horáková Joly náročné téma o podstatě lidské odvahy režijně vede s jistotou a mrazivě propojuje obraz, hudbu i prostor. Výrazná práce s projekcemi i chórálními plochami vytváří úchvatně vystavěný jevištní svět. Výkon celého souboru je velmi přesvědčivý, vyzdvihuji titulní J. Siberu a D. Matouška. Emoce se postupně vrství až k naprosto strhující finální scéně pod ostrými reflektory, kde syrový zvuk i světlo přinášejí silné, téměř fyzicky působící vyústění. Pro mě až hluboce dojemné.

85 %. Výjimečné setkání na půdě Werichovy vily přesahující běžný tvar inscenace. Spíše než „divadlo“ v tradičním smyslu působí jako citlivě sdílené poselství dotýkající se diváka velmi osobně až do srdce. „Chvilky“ jsou laskavá oslava lásky a přítomného okamžiku, která přirozeně otevírá důležité téma dětské paliativní péče s velkou křehkostí i respektem. Režie M. Váňové stojí na autenticitě a přirozené energii dokonale zvoleného hereckého tria, které dokáže vytvořit bezpečný a lidsky blízký prostor. Interaktivní rovina navíc mile vtahuje i přítomné hosty a posiluje pocit sdíleného prožitku. Hluboce lidské a dlouho doznívající objetí divadlem.

Východiskem hry je groteskní pohled na skupinu svérázů, kteří se melou v řetězci absurdních situací, které mají odhalovat jejich vztahy i skryté motivace. Tento rámec ale zůstává jen v náznaku, emočně nedopadne žel ani slibná linka Roberta s Ingerlise. Režijní pojetí místo lehkosti a nadsázky spíše rozbíjí jednotlivé obrazy, než aby je spojovalo, a do hlediště se emoce přenáší jen zřídka. Ukrutně šťastni nemají výraznější dramatickou linku a výsledný dojem tak působí rozpačitě podobně jako opakované přesouvání regálu.

Stačí jedno uvíznutí ve výtahu, aby se rozjela živá komediální jízda z produkce Indigo Company, která se naštěstí netopí v plytkosti. Odlišné charaktery (V. Vašák, J. Nedbal, L. Polišenská a A. J. Daňhelová) do sebe trefně narážejí a generují řadu vtipných momentů i poměrně nečekané rozuzlení. Režie O. Rychlého drží tempo a nenechává inscenaci sklouznout ke stereotypu ani k prázdným gagům. Nejvýraznější je bezpochyby L. Polišenská, její temperament a komediální timing posouvají Víkend ve výtahu o patro výš v jednom zvláštním domě... :-) Stopáž mi utekla rychle a v tomto výtahu bych se sice ocitnout nechtěla, ale jako divák jsem se bavila.

Lidé, místa a věci se dostávají pod kůži a začnou spolehlivě hlodat v hlavě. D. Macmillan neskládá jen příběh o závislostech, ale o osobnosti, která už pod náporem útěků neví, kde končí role a začíná pravda. J. Lipková text režíruje s velkou imaginací a přesností – dlouho jsem neviděla tak originální a odvážné režijní uchopení, které by mě dokázalo průběžně překvapovat. Povedeným tahem je i ztvárnění Emmy třemi herečkami propojenými jediným kostýmem, jako by se před divákem tříštila jedna identita na několik verzí sebe sama. Celku výrazně prospívá i light design a blízkost rozmístěných židlí, díky nimž léčebna působí až znepokojivě skutečně.

85 %. Nebezpečně návykový počin a zatím nejlepší režie J. Čermáka, kterou jsem viděla – provokativní, dráždivá a zároveň zkrocená přesně tak, aby nesklouzla k pocitu „too much“. Napětí mezi postavami visí ve vzduchu, každý pohled i dotek mají svou váhu. Inscenace si pohrává se svůdností i manipulací tak chytře, že mě nepřestávala držet v pozoru a překvapovat. Herecky výrazné jsou zejména K. Baranová a E. Jansová, které večeru dodávají ostrou ženskou energii. U Valmonta bych jen potřebovala o něco výraznější charisma. Výborně funguje také hudba, práce se scénou (zejména skleněná vitrína) i kontrastní light design. Rozhodně doporučuji.

Retro inscenace čerpající inspiraci z příběhu ABBY na mě zapůsobila rozpačitě. Spíše nesourodé propojení živého zpěvu s nahrávkami a jevištním děním místy narušuje tempo a celek se i přes přijatelnou stopáž bohužel vleče. Z hereckých výkonů vyznívá jednoznačně lépe ženské obsazení, ale mluvené pasáže M. Logojdové jsou hůře srozumitelné. Za rušivé považuji i nevhodně zvolené paruky. Celkově jde o titul více marketingově atraktivní než dramaticky zdařilý.

75 %. P. Zuska v MDMB formuje mimořádně krásný režijní rukopis – promyšlený do detailu, podmanivě obrazný a zároveň hluboce citlivý. Každý obraz má své místo, každý pohyb svůj význam. Na jevišti vzniká sevřený svět, kde se pohyb, light design, hudba i scénografie s motivem dveří a osamělé žárovky skládají v až hypnotickou souhru. Výborný je L. Faul jako Mon, stejně jako soustředěný a vnitřně přesný P. Mikeska v titulní roli. Mundstock zde není jen postavou, ale stavem mysli – člověkem drceným dobou, která neúprosně semílá. Výjimečná inscenace, v níž všechny složky dýchají jedním rytmem a vytvářejí neodbytný otisk úzkosti i lidské křehkosti.

Bubínek v DNz vychází z vrstevnatého románu, v němž sledujeme osud chlapce, který se rozhodne nerůst a s ironií pozoruje svět dospělých kolem sebe. Adaptace sází na princip live cinema, který zejména před divadlem působí efektně a vytváří dynamický zážitek i pro kolemjdoucí. Převod tak bohaté předlohy na jeviště však přináší velké množství textu i dějových linií, což klade vysoké nároky na divákovu pozornost. Bez znalosti předlohy se lze snadno ztratit, protože celek otevírá více vrstev najednou, než aby se soustředil na jedno nosné téma. Odcházela jsem proto s rozporuplnými dojmy a pocitem určitého zahlcení.

Tak jsme se potkali. Nepotkali vlastně. Seděla jsem. Dívala se. Dívala, ale nenapojila se. Pan B. šel kolem. Kolem mě prošel a minul. Minul mě tak nějak celou. Možná chyba má? Má to být? Být to může...

Otisky duší v zázraku, který plyne jako jemný obláček – citlivě, něžně, s lehkostí dotýkající se až někde pod povrchem. D. Matásek ztělesňuje dokonale procítěný a bezchybný přednes, zatímco housle J. Bokové rozechvívají prostor i vnitřní krajinu diváka. Perfektní symbióza. Projekce květů dokreslují atmosféru, v níž platí, že v jednoduchosti je skutečná krása. Poetických šedesát minut, po nichž zůstávají orosené oči i duše, a člověk je jen tiše nechává v sobě doznít.

„Staletá lípa obsypaná včelami
od rána hučí dlouhé Óm
správně vidíme slzami
Le petit prince rozezněl malý zvon.“

„Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi… daruj nám pokoj.“ V tomto tichém naladění se otevírá komorní inscenace ve zdařilé režii M. Vokouna, kterou doporučuji neminout. Měla jsem možnost vidět obě představitelky Miriam, dřív V. Cibulkovou i nyní B. Kodetovou, obě jsou vynikající a dávají postavě trochu jiný odstín, aniž by přeobsazení oslabilo naléhavost a energii hry. Příběh stojí na koncentrovaném herectví tří žen a rozkrývá hluboké téma zasahující i diváka bez náboženského přesvědčení. Víra zde není dogmatem, ale prostorem pochybností, bolesti i hledání odpuštění. A ticho mezi replikami mluví stejně hlasitě jako slova.

„… je víc já než já sám. Ať už jsou naše duše z čehokoliv, jeho a moje jsou stejné.“ J. Šmíd režijně nezklamal a vystihl v Hůrce detailní nuance postav. Heathcliff je pro mě jedna z nejzajímavějších mužských rolí na divadle vůbec a M. Darnady je obsazen typově přesně – živočisný, úderný, temný a zároveň hluboce milující Cate. S ní ho pojí intenzivní chemie, přičemž K. Kuchinková ji ztvárňuje autenticky i jemně, jako protihru k jeho divokosti. Ze scénografických prvků mě nadchly deštníky a výrazné majáky, posilující sugestivní atmosféru, kterou podtrhuje hudba D. Hlaváče. Drobnou výtku mám k parukám, které mi přišly neslušivé a spíše zbytečné.