Kateřina Vodáková

Režijní rukopis D. Šoltýsové je mi dlouhodobě blízký a i zde je nezaměnitelný, výsledná podoba mě ale přesvědčila jen částečně. Éterická N. Chaloupková jako mladá Maryška mě nejvíce oslovila v hudebních pasážích, v nichž září její křehkost a přirozeně se v nich uplatňuje její půvab. Právě v těchto chvílích se ukazuje kouzlo inscenace, které bohužel oslabuje přílišné slovní dovysvětlování děje. Situacím by slušelo více obraznosti a prostoru pro divákovu vlastní představivost. Celku by prospělo také mírné zkrácení a nápaditější využití jevištního prostoru. A pokud se přece jen přistihnete, že vám myšlenky utíkají jinam, zbývá ještě jedna hrabalovská rada: „Nudíte se? Kupte si medvídka mývala!“

Dvě ženy, na první pohled každá z jiné kapitoly. Jedna je praktická a věcná, druhá křehčí a trochu naivně ztracená ve svém světě. Jenže čím déle spolu mluví, tím více se jejich rozdíly rozpouštějí. Minimalistická hudba a bílá scéna s projekcemi dávají vyniknout oběma herečkám, stejně jako text, který má cit pro hranici mezi vinou a pochopením. Z jediného setkání vyrůstá bolestná otázka – co když někdy nepotkáme špatného člověka, ale toho správného v nesprávný čas? A co když v někom jiném zahlédneme to, co jsme sami dávno přestali hledat? Právě ve chvíli, kdy ženy odhalí vlastní zranitelnost, se mezi nimi rodí nečekané porozumění. Doporučuji.

Od prvních minut je na co se dívat. Opulentní výprava, krásné kostýmy a především promyšlené využití různých opon a hloubky jeviště vytvářejí prostor, který se neustále proměňuje. Její kvality navíc prověřil čas – uvádí se už od roku 2015. Mozartova hudba v podání živého orchestru je samozřejmě její nedílnou součástí. Za dobrý nápad považuji, že O. Mataj v roli Mozarta místy ústně překládá německý text do češtiny, takže se v něm může divák snáze orientovat. Výborný je L. Bařák jako Papageno, stejně jako L. Kaňková coby Královna noci. A pod veškerou tou pohádkovou podívanou se skrývá příběh o lásce, životních zkouškách a hledání smyslu života.

Inscenace pracuje s hutným textem, který otevírá témata moci, manipulace, závislosti i odpovědnosti jednotlivce. Téměř dvě hodiny ale bohužel sledujeme převážně předčítání z papíru bez výraznějšího hereckého jednání, což ubírá na divácké pozornosti, a nepomáhá tomu ani místy přílišná hlasitost a křiklavost projevu. Pokud není možné takto rozsáhlý text vzhledem k jeho tíze hrát zpaměti, Manual_ by podle mě potřeboval zásadní zkrácení a úplně jiný způsob zpracování. Čas při sledování pak ubíhá stále pomaleji a představení ke konci působí téměř nekonečně. Škoda, protože jeho obsah nabízí víc možností, jak ho uchopit.

Smuteční stuha, jeden kontroverzní nápis a pohřeb, který se začne nečekaně hrotit. Z původně drobného problému se postupně rozvine řetězec nedorozumění, kterým si hra bere na mušku dnešní citlivost kolem toho, co je a není společensky přijatelné. Dělá to s nadhledem, tempem i pořádnou dávkou humoru. Ve Studiu PalmOFF navíc komorní prostor funguje jako kaple výborně a drží diváky přímo u dění. Velmi dobře sehrané je dámské obsazení, potěší také V. Vostarek jako farář – na jeho pěvecké výstupy při pohřbu jen tak nezapomenu. Povedené jsou i kostýmy M. Kaplanové. Příjemné překvapení, které pobaví a naštěstí se nesnaží být delší, než je potřeba.

Co když aLenka tentokrát nespadne do králičí nory, ale vpluje do podivuhodného světa, v němž se čas chová po svém, pravidla ztrácejí pevné obrysy a za každým rohem může čekat něco nečekaného? Na palubě Lodi Tajemství se fantazie potkává s humorem, hravostí i jemně absurdními obrazy, postupně však odkrývá hluboké téma. Za pohádkovou poetikou se skrývá bolest ze ztráty maminky a hledání cesty, jak přijmout její odchod. E. Vrbková mě v roli maminky přesvědčila a její postava patří k nejsilnějším momentům inscenace. Hezky funguje také práce se světlem, stínem a rekvizitami, stejně jako živá hudba. A na této lodi má citlivý aLenčin svět své místo.

Jsou večery, po nichž odcházím s pocitem, že jsem viděla něco skutečně mimořádného. Avant-Garde je přesně ten případ. Bondarovy 4 Seasons na Richterovo přepracování Vivaldiho jsou bez nadsázky nejkrásnější choreografií, jakou jsem kdy viděla. Jako by se filmové „oko“, hudba, kostýmy a lidské tělo spojily v jediný obraz: precizní do posledního detailu, přitom křehký, jemný a hluboce emotivní. Živý orchestr tento dojem ještě prohlubuje. A ani další dvě zcela odlišné choreografie nepolevují. Každá přichází s vlastním výrazem a dohromady tvoří nádherně vystavěný triptych, jehož pořadí nemá chybu. Přepych od prvního tónu do posledního.

Kolegové již napsali takřka vše, a tak mohu jejich postřehy doplnit stručnějším pohledem. Nebezpečné známosti pro mě představují lepší průměr – poetiku SKUTRu mám velmi ráda, ale tentokrát mi ve Stavovském divadle mezi ústřední dvojicí chyběl větší náboj a jiskření. Madame de Tourvel (J. Pidrmanová) a rytíř Danceny (Z. Piškula) mě oslovili podstatně více, ze scénografie pak zůstal mým favoritem zrcadlový kolotoč. U tak skvělé látky jsem od SKUTRu čekala přece jen více jejich pověstného „wow“. A že to umějí.

Shakespeare po ostravsku? Tož jo! Inscenace mě nejvíce bavila ve druhé polovině, kdy herci pustí uzdu improvizaci a ostravská energie začne pořádně proudit. Výborně funguje živý hudební doprovod včetně nejrůznějších ruchů, s nimiž herci nejen hrají, ale doslova si s nimi pohrávají. K tomu povedené kostýmy R. Šolce a akorát odměřená dávka nadsázky. Ve srovnání s verzemi ze Stavovského divadla a Vinohrad u mě tato ostravská jízda v režii V. Štěpánka určitě vítězí.

Viděno v rámci LSS s obsazením: P. Buchta, M. Holý, J. Sedláček, S. Erlebachová, K. Janovičová, K. Leichtová, J. Kaluža, P. Panzenberger, I. Marták, D. Urban, R. Melša, L. Adam ad.

65 %. Rodinný i světový bordel, ve kterém už neplatí vůbec nic. G. Gabašová ho žene vpřed v ostrém tempu a dynamickými hudebními vsuvkami ještě přikládá pod kotel. Uprostřed všeho toho chaosu drží P. Zach jako Artur svou postavu pevně v rukou, je mimořádně soustředěný a přesný, ani na okamžik nevypadává z role. Z dam vyniká S. Černodrinská. Stomilovy odhalenosti by podle mě stačilo výrazně méně, dlouhé setrvávání v tomto „módu“ už nic dalšího nepřináší. Činoherní klub se Tangem vydává na výlet do jiného vesmíru, značně ulítlého, nepohodlného a vzdáleného od jeho ostatního repertoáru, což cením, ale tradičně naladěného diváka může zaskočit.

65 %. Název zní skoro nevinně... Jenže pravdu není třeba držet v hlavě, vlastní lži ano, protože když jich člověk vysloví příliš mnoho, snadno zapomene, komu řekl kterou. Z nevěry se v této rodině střemhlav spustí karambol výmluv, zatajování a dalších komplikací. Komedie Joe DiPietra stojí na tom, co všechno jsou lidé schopni udělat, aby pravda nevyšla najevo. R. Jašków jako Bill zaručeně ví, kam pro divácký smích, často ale šlape na plyn až moc. P. Špalková jako Alice jeho rozjeté tempo naštěstí dobře vyvažuje a její repliky mají přesnou mušku. Chaosu je tu akorát. Mnohé situace by si přesto vystačily s menším tlačením na komediální pilu.

Modlitbu pro Martu člověk čeká až na úplný závěr. Jenže v recitálu Marta zazní už v 1. polovině a večer má ještě co říct. Když se na Kampě rozezní písně M. Kubišové, je těžké nepodlehnout vzpomínkám. Dozvěděla jsem se zde několik jejích životních zlomů, o kterých jsem nevěděla. H. Holišová je v titulní roli vynikající a dokáže v sobě spojit hereckou i pěveckou jistotu. Shodou okolností jsem během jediného večera viděla obě alternace – V. Koptu a I. Orozoviče. Mít možnost porovnat jejich pojetí stejné role bylo samo o sobě skvělé. Závěr pak přináší jinou píseň i jinou podobu Marty. A je dobře, že tentokrát nedostane očekávání poslední slovo.

Některá setkání přicházejí přesně ve chvíli, kdy je nejméně čekáme, a přitom právě tehdy, kdy je nejvíce potřebujeme. Dobře rozehraná partie stojí na myšlence, že správný člověk ve správný čas může náš život docela rychle nasměrovat úplně jinam. B. Hrzánové tato role opravdu sedla. Její energie a výraznost se k postavě hospodyně Rozalie hodí. R. Tomeš pro mě byl příjemným překvapením – poprvé jsem ho viděla v čistě činoherní roli a dobře se v ní zabydlel. Temperamentní hudba a hravé rekvizity navíc inscenaci příjemně oživují. Kouzlo této partie v režii L. Engelové je v tom, že nikdy nevíme, co nás ještě čeká a s kým.

75 %. Drazí, nebo drazí? U rodičů se tyto dvě možnosti mohou překvapivě snadno potkat – zvlášť když do rodinných vztahů vstoupí velké peníze. Divadlo Verze z tohoto střetu vytěžilo komedii, u níž jsem se tak nasmála. Text je chytrý, dialogy mají švih a situace se postupně zamotávají, aniž by hra musela tlačit na pilu. Výborně obsazené představení stojí na sehrané pětici herců. A pak je tu Matouš Ruml. Jeho komediální timing je přesný na milimetr a kdykoliv dostane prostor, dokáže scénu posunout ještě o kus dál. Díky němu jsem se smála i ve chvílích, kdy už jsem tušila, kam situace míří. Takovou rodinu bych si na jeden večer klidně adoptovala.

Tři sestry, jejich sluha Rudolf, dávný milostný slib a očekávané dědictví... Zní to jako slibný základ černé komedie. Ryba ve čtyřech má navíc zkušené herecké obsazení. Na scéně se však tento potenciál poněkud vytrácí. Humor mě míjel, výrazná stylizace postav včetně paruk mi nedávala příliš smysl a ani samotný text mě nezaujal. Večeru scházelo tempo i energie, v hledišti místo smíchu převládalo ticho a postupně bylo znát spíše čekání na další dění a nakonec na konec. Slavná televizní stopa tak zůstala jen připomínkou, že stejný titul může na divadle vyznít docela jinak. Především mi ale chyběl důvod, proč se k němu dnes vracet.

55 %. Inscenace ukazuje, jak snadno může dětský svět ovládnout ideologie a jak těžké je jí čelit, když se dostane i do rodiny. Z nevinných her a dětského kolektivu se pomalu stává prostor, v němž už opravdu nejde jen o hru... Filmovou předlohu neznám, tedy nemohu srovnávat, ale samotný Můj malý vůdce mě bohužel příliš nestrhl. Některé části mají potenciál být intenzivní, herecké výkony jsou dobré, ale celek mě emočně držel v odstupu. Přestože stopáž není nijak extrémní, přistihla jsem se, že už trochu čekám na konec. Scénografie J. Perutha mi připomněla Yermu, a i když jde o úplně jiné téma, podobnost ve scénickém řešení jsem nepřehlédla.

Inscenace už má svá nejlepší léta za sebou, přesto v ní zůstává několik myšlenek, kvůli nimž stojí za připomenutí. Třeba ta, že život je průměrná divadelní hra, jen s mizerně napsaným posledním dějstvím. Text má co říct o stárnutí, rodině, blízkosti i loučení, jeho jevištní podoba už ale působí starosvětsky. S. Stašová volí výrazný herecký rejstřík, který mi k této hře ani k ostatním výkonům neseděl, zatímco J. Vlasák jako Norman zůstává civilní a sympaticky suše vtipný. Právě on mě potěšil nejvíc. Celé představení na mě působilo jako návrat k divadelnímu stylu, který už dnes vídáme méně často a osloví spíše ty, kteří na něj pamatují.

Marlene Dietrich by si pro svůj příběh nevybrala obyčejné kulisy. V Grottě v Havlíčkových sadech se skalní stěny, večerní světlo a otevřený prostor stávají součástí vyprávění a dávají mu atmosféru, jakou by běžné jeviště nabídlo jen těžko. Dokumentární hra si dovolí vykročit k hudbě i cizím jazykům, povedly se kostýmy A. Ticháčkové. Š. Gajdošíkovi navíc skvěle funguje spojení herecké a pěvecké polohy. Devadesát minut uteče rychle a večer nepůsobí jako další životopis na jevišti, ale jako setkání s osobností, jež si svůj mýtus vytvořila sama. Právě propojení činohry se zpěvem, pohybem a jazyky je u Divadla MA „rukopis“, který mě baví sledovat.

Co se stane, když se čtyři blízcí lidé poznají v dětském příběhu, který o nich možná vůbec neměl být? Zrcadlový efekt mě ničím nepřetěžoval a to mi na něm vyhovovalo. Situace se postupně zamotávají, postavy si přestávají být jisté tím, co o sobě navzájem vědí, a některé momenty dokážou překvapit svou absurditou. Můj osobní favorit? Morče. Tedy podle některých spíš křeček. Scény s ním pro mě byly jednoznačně nejvtipnější částí večera. Jde ho resuscitovat? Jde. Nadto čtyři dobře zvolení herci dostávají přesně tolik prostoru, kolik jejich rozehraná situace potřebuje, a po hodině a něco je konec přesně včas. Hlodavec by možná nesouhlasil.

Některé muzikály mají svůj čas. Pomáda v Kalichu ho ale zjevně odmítá respektovat. Po premiéře v roce 2012 jsem ji letos viděla poprvé a nejvíce mě překvapilo, jak dobře pořád šlape. Na letní scéně jí svědčí bezstarostnost, známé písně i příběh, který není třeba nijak složitě vysvětlovat. Podstatné je, že se představení ani po letech nezadrhává a má chuť jít pořád dopředu, ne se jen vracet. Z mužského obsazení bych vyzdvihla P. Klimendu a P. Kolmana, z hereček M. Křížovou (pěvecky nejlepší) a K. Herčíkovou. Dále viděni: E. Machačová, Z. Fric, V. Veselá, V. Tandlerová, N. Říhová, M. Schreiner, P. Plašil, F. Hořejš, V. Novák a L. Klapšťová.

Co když se vydáte za autorkou, abyste ji přesvědčili k napsání dalšího příběhu a během chvíle zjistíte, že mnohem víc než její rukopis začíná zajímat ona vás? Švýcarsko rozehrává setkání P. Highsmithové s mladíkem, který přijíždí s jasným úkolem, jenže ukazuje se, že žádný z nich nemusí mít situaci tak pevně v rukou, jak se zdá. Hranice mezi tím, kdo píše příběh, a tím, kdo se do něj nechává vtáhnout, se začíná stírat. „Šťastní lidé si jen nekladli dost otázek.“ Věta, která pro mě vystihuje něco podstatného z celé inscenace. P. Uhlíka jsem viděla na jevišti poprvé a jeho výkon mě přesvědčil, že ne naposledy. Rozhodně nadprůměrná inscenace.

Lze se opravdu stát někým jiným, když si s sebou pořád neseme to, před čím utíkáme? Adaptaci jsem potřebovala vidět dvakrát, aby mi lépe zapadly souvislosti. Sledujeme Eddyho Bellegueula, který se urputně snaží uniknout minulosti, ta si ho však stále nachází. Mokrá pijavice na scéně je trefným obrazem jeho vztahu k lidem, od nichž si bere to, co potřebuje pro vlastní proměnu. Dobře zde funguje prolínání minulosti s přítomností a kamera, která zachycuje události tak, jak je Édouard vypráví – ne nutně tak, jak se staly. A někde pod tím vším sílí nepříjemná otázka: můžeme svůj příběh vyprávět tak syrově, i když tím odhalujeme a zraňujeme druhé?