Kateřina Vodáková

65 %. Rodinný i světový bordel, ve kterém už neplatí vůbec nic. G. Gabašová ho žene vpřed v ostrém tempu a dynamickými hudebními vsuvkami ještě přikládá pod kotel. Uprostřed všeho toho chaosu drží P. Zach jako Artur svou postavu pevně v rukou, je mimořádně soustředěný a přesný, ani na okamžik nevypadává z role. Z dam vyniká S. Černodrinská. Stomilovy odhalenosti by podle mě stačilo výrazně méně, dlouhé setrvávání v tomto „módu“ už nic dalšího nepřináší. Činoherní klub se Tangem vydává na výlet do jiného vesmíru, značně ulítlého, nepohodlného a vzdáleného od jeho ostatního repertoáru, což cením, ale tradičně naladěného diváka může zaskočit.

65 %. Název zní skoro nevinně... Jenže pravdu není třeba držet v hlavě, vlastní lži ano, protože když jich člověk vysloví příliš mnoho, snadno zapomene, komu řekl kterou. Z nevěry se v této rodině střemhlav spustí karambol výmluv, zatajování a dalších komplikací. Komedie Joe DiPietra stojí na tom, co všechno jsou lidé schopni udělat, aby pravda nevyšla najevo. R. Jašków jako Bill zaručeně ví, kam pro divácký smích, často ale šlape na plyn až moc. P. Špalková jako Alice jeho rozjeté tempo naštěstí dobře vyvažuje a její repliky mají přesnou mušku. Chaosu je tu akorát. Mnohé situace by si přesto vystačily s menším tlačením na komediální pilu.

Modlitbu pro Martu člověk čeká až na úplný závěr. Jenže v recitálu Marta zazní už v 1. polovině a večer má ještě co říct. Když se na Kampě rozezní písně M. Kubišové, je těžké nepodlehnout vzpomínkám. Dozvěděla jsem se zde několik jejích životních zlomů, o kterých jsem nevěděla. H. Holišová je v titulní roli vynikající a dokáže v sobě spojit hereckou i pěveckou jistotu. Shodou okolností jsem během jediného večera viděla obě alternace – V. Koptu a I. Orozoviče. Mít možnost porovnat jejich pojetí stejné role bylo samo o sobě skvělé. Závěr pak přináší jinou píseň i jinou podobu Marty. A je dobře, že tentokrát nedostane očekávání poslední slovo.

Některá setkání přicházejí přesně ve chvíli, kdy je nejméně čekáme, a přitom právě tehdy, kdy je nejvíce potřebujeme. Dobře rozehraná partie stojí na myšlence, že správný člověk ve správný čas může náš život docela rychle nasměrovat úplně jinam. B. Hrzánové tato role opravdu sedla. Její energie a výraznost se k postavě hospodyně Rozalie hodí. R. Tomeš pro mě byl příjemným překvapením – poprvé jsem ho viděla v čistě činoherní roli a dobře se v ní zabydlel. Temperamentní hudba a hravé rekvizity navíc inscenaci příjemně oživují. Kouzlo této partie v režii L. Engelové je v tom, že nikdy nevíme, co nás ještě čeká a s kým.

75 %. Drazí, nebo drazí? U rodičů se tyto dvě možnosti mohou překvapivě snadno potkat – zvlášť když do rodinných vztahů vstoupí velké peníze. Divadlo Verze z tohoto střetu vytěžilo komedii, u níž jsem se tak nasmála. Text je chytrý, dialogy mají švih a situace se postupně zamotávají, aniž by hra musela tlačit na pilu. Výborně obsazené představení stojí na sehrané pětici herců. A pak je tu Matouš Ruml. Jeho komediální timing je přesný na milimetr a kdykoliv dostane prostor, dokáže scénu posunout ještě o kus dál. Díky němu jsem se smála i ve chvílích, kdy už jsem tušila, kam situace míří. Takovou rodinu bych si na jeden večer klidně adoptovala.

Tři sestry, jejich sluha Rudolf, dávný milostný slib a očekávané dědictví... Zní to jako slibný základ černé komedie. Ryba ve čtyřech má navíc zkušené herecké obsazení. Na scéně se však tento potenciál poněkud vytrácí. Humor mě míjel, výrazná stylizace postav včetně paruk mi nedávala příliš smysl a ani samotný text mě nezaujal. Večeru scházelo tempo i energie, v hledišti místo smíchu převládalo ticho a postupně bylo znát spíše čekání na další dění a nakonec na konec. Slavná televizní stopa tak zůstala jen připomínkou, že stejný titul může na divadle vyznít docela jinak. Především mi ale chyběl důvod, proč se k němu dnes vracet.

55 %. Inscenace ukazuje, jak snadno může dětský svět ovládnout ideologie a jak těžké je jí čelit, když se dostane i do rodiny. Z nevinných her a dětského kolektivu se pomalu stává prostor, v němž už opravdu nejde jen o hru... Filmovou předlohu neznám, tedy nemohu srovnávat, ale samotný Můj malý vůdce mě bohužel příliš nestrhl. Některé části mají potenciál být intenzivní, herecké výkony jsou dobré, ale celek mě emočně držel v odstupu. Přestože stopáž není nijak extrémní, přistihla jsem se, že už trochu čekám na konec. Scénografie J. Perutha mi připomněla Yermu, a i když jde o úplně jiné téma, podobnost ve scénickém řešení jsem nepřehlédla.

Inscenace už má svá nejlepší léta za sebou, přesto v ní zůstává několik myšlenek, kvůli nimž stojí za připomenutí. Třeba ta, že život je průměrná divadelní hra, jen s mizerně napsaným posledním dějstvím. Text má co říct o stárnutí, rodině, blízkosti i loučení, jeho jevištní podoba už ale působí starosvětsky. S. Stašová volí výrazný herecký rejstřík, který mi k této hře ani k ostatním výkonům neseděl, zatímco J. Vlasák jako Norman zůstává civilní a sympaticky suše vtipný. Právě on mě potěšil nejvíc. Celé představení na mě působilo jako návrat k divadelnímu stylu, který už dnes vídáme méně často a osloví spíše ty, kteří na něj pamatují.

Marlene Dietrich by si pro svůj příběh nevybrala obyčejné kulisy. V Grottě v Havlíčkových sadech se skalní stěny, večerní světlo a otevřený prostor stávají součástí vyprávění a dávají mu atmosféru, jakou by běžné jeviště nabídlo jen těžko. Dokumentární hra si dovolí vykročit k hudbě i cizím jazykům, povedly se kostýmy A. Ticháčkové. Š. Gajdošíkovi navíc skvěle funguje spojení herecké a pěvecké polohy. Devadesát minut uteče rychle a večer nepůsobí jako další životopis na jevišti, ale jako setkání s osobností, jež si svůj mýtus vytvořila sama. Právě propojení činohry se zpěvem, pohybem a jazyky je u Divadla MA „rukopis“, který mě baví sledovat.

Co se stane, když se čtyři blízcí lidé poznají v dětském příběhu, který o nich možná vůbec neměl být? Zrcadlový efekt mě ničím nepřetěžoval a to mi na něm vyhovovalo. Situace se postupně zamotávají, postavy si přestávají být jisté tím, co o sobě navzájem vědí, a některé momenty dokážou překvapit svou absurditou. Můj osobní favorit? Morče. Tedy podle některých spíš křeček. Scény s ním pro mě byly jednoznačně nejvtipnější částí večera. Jde ho resuscitovat? Jde. Nadto čtyři dobře zvolení herci dostávají přesně tolik prostoru, kolik jejich rozehraná situace potřebuje, a po hodině a něco je konec přesně včas. Hlodavec by možná nesouhlasil.

Některé muzikály mají svůj čas. Pomáda v Kalichu ho ale zjevně odmítá respektovat. Po premiéře v roce 2012 jsem ji letos viděla poprvé a nejvíce mě překvapilo, jak dobře pořád šlape. Na letní scéně jí svědčí bezstarostnost, známé písně i příběh, který není třeba nijak složitě vysvětlovat. Podstatné je, že se představení ani po letech nezadrhává a má chuť jít pořád dopředu, ne se jen vracet. Z mužského obsazení bych vyzdvihla P. Klimendu a P. Kolmana, z hereček M. Křížovou (pěvecky nejlepší) a K. Herčíkovou. Dále viděni: E. Machačová, Z. Fric, V. Veselá, V. Tandlerová, N. Říhová, M. Schreiner, P. Plašil, F. Hořejš, V. Novák a L. Klapšťová.

Co když se vydáte za autorkou, abyste ji přesvědčili k napsání dalšího příběhu a během chvíle zjistíte, že mnohem víc než její rukopis začíná zajímat ona vás? Švýcarsko rozehrává setkání P. Highsmithové s mladíkem, který přijíždí s jasným úkolem, jenže ukazuje se, že žádný z nich nemusí mít situaci tak pevně v rukou, jak se zdá. Hranice mezi tím, kdo píše příběh, a tím, kdo se do něj nechává vtáhnout, se začíná stírat. „Šťastní lidé si jen nekladli dost otázek.“ Věta, která pro mě vystihuje něco podstatného z celé inscenace. P. Uhlíka jsem viděla na jevišti poprvé a jeho výkon mě přesvědčil, že ne naposledy. Rozhodně nadprůměrná inscenace.

Lze se opravdu stát někým jiným, když si s sebou pořád neseme to, před čím utíkáme? Adaptaci jsem potřebovala vidět dvakrát, aby mi lépe zapadly souvislosti. Sledujeme Eddyho Bellegueula, který se urputně snaží uniknout minulosti, ta si ho však stále nachází. Mokrá pijavice na scéně je trefným obrazem jeho vztahu k lidem, od nichž si bere to, co potřebuje pro vlastní proměnu. Dobře zde funguje prolínání minulosti s přítomností a kamera, která zachycuje události tak, jak je Édouard vypráví – ne nutně tak, jak se staly. A někde pod tím vším sílí nepříjemná otázka: můžeme svůj příběh vyprávět tak syrově, i když tím odhalujeme a zraňujeme druhé?

65 %. Oscar místo Filipa? Na první pohled jen drobná změna názvu, ve skutečnosti chytrý klíč k tomu, jak se Divadlo MA chopilo Wildeovy komedie. Nový překlad H. Novákové se vrací k původnímu anglickému názvu a nechává vyniknout slovní hříčku i významy, které se v češtině dosud ztrácely. Režijní pohled M. Arzumanové známému textu zachovává jeho hravost a humor, ale zároveň ho posouvá k trochu jinému čtení. V krásných kulisách Grébovky hra běží lehce a bez zbytečné okázalosti. Titulní role dobře sedí Š. Gajdošíkovi – hraje s nadhledem a citem pro komediální situace bez tlačení na pilu. Plus je také, že herci dostávají prostor pro zpěv a pohyb.

Kdyby tisíc klarinetů připomíná tradici klasické hudební revue, v níž mají své pevné místo zpěv, humor a radost ze společného hraní. Nejvíce mě potěšily hlasy I. Hlubučkové, A. Fixové a J. Someše, který se divadlu věnuje už více než půl století a stále na jevišti působí s obdivuhodnou energií a osobním kouzlem. Je celkově znát, že se herci dobře znají a společné hraní si skutečně užívají. I proto se melodie přirozeně dostávají mezi diváky, kteří si je začnou zpívat spolu s nimi. Příbram tak přiváží i do jiných měst milý večer s písničkami, které nezestárnou a pořád dokážou oslovit napříč generacemi.

Ať žije divadlo!

Dům v jabloních mě přiměl dívat se na divadlo jinak. Stáváme se hosty vernisáže, kteří si sami volí, čí příběh budou sledovat, a přijímají, že mnoho zůstane skryto. Právě tato neúplnost ve mně probudila zvědavost. Krásná Winternitzova vila, kostýmy herců i hostů a tajemný hudební motiv vracející se mezi jednotlivými částmi hry stíraly hranici mezi představením a skutečnou událostí. Nejvíce mě bavili K. a V. Bartošovi, z dam J. Voverková. Všichni si i v tropickém počasí udrželi obdivuhodné soustředění a pohotovost při improvizaci a také tým v pozadí držel celý večer pevně v rukou. Tato zkušenost mě naladila na další objevování projektů Pomezí.

Louskáček ve Státní opeře mě během večera dokázal přimět zapomenout, že sleduji baletní klasiku starou více než sto let. Výprava M. Černého a B. Maleninské, hudba a precizní práce tanečníků mě přenesly do pohádkové poetiky s hravostí, krásou i noblesou. Právě proto se k Louskáčkovi diváci stále vracejí – dokáže totiž i v dospělém člověku probudit radost, fantazii a úžas, které jsme jako děti prožívali tak přirozeně.

65 %. Heda prahne po svobodě a moci nad vlastním životem, přesto ve mně dominuje myšlenka, že se bojí žít. Skrývá se za maskou odstupu a kontroly, často i sama před sebou. „Je to vysvobození vědět, že ještě někdo může udělat něco dobrovolně, co má v sobě krásu.“ Sama však krásu a skutečnou blízkost nedokáže vytvořit ani přijmout. Inscenace zaujme chladnou atmosférou luxusní vily, jejíž dokonalost narušuje scéna J. Balázs s temným lesem v pozadí. P. Beretová v titulní roli přesně vykresluje vnitřní boje, dobře jí sekunduje I. Orozovič jako Eilert, v němž se přitažlivost pere se sebedestrukcí. Po zhlédnutí ve mně dlouho zůstal neklidný pocit.

Dvě choreografie G. Balanchina, dvě tváře baletu, jeden výborně sehraný soubor. Brahms–Schoenberg Quartet přináší klasickou baletní eleganci, preciznost a čistotu provedení, zatímco Who Cares? strhává svižností, energií a atmosférou blízkou muzikálové show. Nápadité momenty, vkusné kostýmy a cit pro detail dobře vystihují odlišnou náladu obou částí. Právě kontrast mezi klidnější první polovinou a druhou, živější, dává celému večeru příjemný spád.

65 %. Návrat člověka z minulosti dokáže během jediného večera zpochybnit rozhodnutí považovaná za definitivní. Mayenburg přesně pojmenovává trhliny v mezilidských vztazích bez zbytečného moralizování. Komorní prostor Řeznické této hře sluší a dává vyniknout dobře vystavěným dialogům. Zajímavým scénickým prvkem je variabilní pohovka připomínající písmeno X i kříž, její uspořádání jako by zachycovalo přeskupování sil mezi postavami. Největší devizou inscenace jsou pro mě přesvědčivé herecké výkony, zejména v ženských rolích. Ex těží z textu, který otevírá místa ve vztazích, kam se často nechceme podívat.

Inscenace, která nepotřebuje velká gesta, aby spolehlivě vyvolala husí kůži. Jediné podezření odhaluje křehkost lidské důvěry, strach i rychlost, s jakou se může změnit pohled na člověka, kterého jsme znali. M. König v titulní roli podává přesný, až seversky střídmý výkon a přesvědčivě zachycuje učitele, jemuž se během chvíle rozpadá dosavadní život, aniž by sklouzl k okázalosti. Výrazným partnerem je mu promyšlená scénografie D. Stojčevskiho, která rozehrává proměny situací a nenechá diváka vydechnout. Herecky výjimečně vyrovnaný soubor drží Hon pevně pohromadě. Patří k tomu nejlepšímu, co je aktuálně Na zábradlí k vidění.

65 %. Pohybový projekt na pomezí instalace a divadla, který v pražském prostředí nemá mnoho obdob. Divák spolu s performery nejprve pozoruje živý obraz, aby do něj vzápětí symbolicky vstoupil a na konci jej opět opustil. Fatamorgana se nesnaží nabízet jednoznačné odpovědi ani pevný výklad – naopak ponechává široký prostor vlastní imaginaci a různým interpretacím. Výrazná tmavá opona spolu se světlem, zvukem i pohybem dotváří podmanivou vizuální kompozici a umocňuje neuchopitelnost celé instalace. Na pražské divadelní scéně jsem dosud nic podobného neviděla.