Jan Vorlíček

Přiznám se, že film jsem nikdy neměl potřebu vidět a znám jen notoricky známé scény. Jenže pokud se dramatizace chopí DNz, zvládnu nenavštívit jen stěží. Úvodních 20 minut jsem byl dosti na pochybách, jestli bez znalosti kontextu dílčích narážek na filmové repliky takový kýč a bizár unesu, a jestli se zvládnu po celou dobu koukat na zarostlé lofase (starší paní, co zde viděla i Krále Ubu, s tím měla problém ještě násobně větší). Ale ono vám mě to začalo bavit čím dál více a téměř všechny scénické nápady a jejich herecké a pěvecké ztvárnění všemi herci mi přišly chvílemi až geniální. A když se podařilo inscenaci i smysluplně vypointovat, nemohu hodnotit nízko, což o mně může vypovědět mnohé.

Hravě pojaté scénické čtení o jednom zahradním rozhovoru mezi vyšetřovaným a vyšetřujícím. Torzo textu tvůrci pospojovali velmi nenásilně, pohybující se loutky dodaly potřebnou zábavnost a podtrhly absurditu.

Téměř po celou dobu jsem představení z duše nenáviděl. Tak moc mě drásalo, že musím poslouchat tři dialogy souběžně, třeští mi z toho hlava a nezbývá mi žádný prostor děj s postavami prožít. Jenže ono být nešťastný a dojít k potřebě ukončit svůj život taky nebývá drama plné přímočarosti a emocí. Je to čirá beznaděj a přesně tu mi předaly všechny tři generace obyvatelek jednoho domu ztvárněné skvělou trojicí hereček.

Těžko popsatelný zážitek, který by si měl na středověké barové židliče vychutnat každý milovník historie, divadla, politiky i násilí.

Moderně pojatá výpověď hlavního hrdiny, který před policií, lékaři, rodinou i sám před sebou vypovídá o zkušenosti s traumatickým násilným činem. Ačkoliv na jevišti vše šlapalo jako hodinky, emoce, které inscenace předala divákovi, na mě působily překvapivě sterilně.

Bára Hrzánová se pro roli Evy Olmerové skutečně asi narodila, jinak to snad není možné, protože autenticita zážitku z tohoto představení je takřka absolutní. Nejen, že se ocitnete na koncertu Evy, ale naprosto přirozeně proplujete celým jejím životem, a pochopíte každý její životní nádech.
A to mohlo být ve Viole mezi stolky a bez zaklánění hlavy ještě o stupeň dokonalejší.

Na pozadí tlachání stand-up komiků je vyprávěn relativně tuctový příběh trojice mladých a na první pohled víceméně spokojených přátel. Do hry ovšem zasáhne divačka z páté řady a nakonec i vesmír. Začnou tak padat závěsy životních jistot a dojde k nastolení otázky jaké jistoty nám vlastně může tento svět nabídnout. A když už nabídne, tak máme jim věřit více než sobě?
Představení bylo nádherně vystavěné, často velmi vtipné a v závěru nečekaně mrazivé.
Moc příjemné překvapení.

Představení stálo více na dílčích, vycizelovaných a skvěle zahraných dialozích, než na nějakém postupně gradujícím příběhu. Rytmus stále stejný, žádné napětí, žádný neočekávaný zvrat. Ani závěr, navíc odehraný ve spěchu, se mnou nikterak pro svou předvídatelnost nepohnul. Pro žádnou hru, kterou jsem viděl v poslední době, se nehodí více okřídlené hodnocení "Neurazí, nenadchne".

Středověké mocenské touhy a intriky v nás žijí nadále, což si po shlédnutí tohoto kusu nejspíš uvědomil každý současník. Tvůrcům se povedlo obnažit mnoho paralel k dnešku. Někdy trochu kýčovitě, někdy na sílu, ale povětšinou výstížně.
Inscenace byla velmi pestrá, plná symbolů a kontrastů s velmi přesně vedenými herci.

Pro někoho, kdo nečetl předlohu, ani neviděl seriál, bylo komplikované si odnést něco hlubšího, protože tápal v postavách, ale hlavně jejich charakterech a motivacích. I na 4,5 hodinovou stopáž se toho událo zkrátka příliš na to, aby se mohlo jít do většího detailu.
Přesto mě to paradoxně dost bavilo. Scéna, hudba, choreografie i samotní herci vytvořili krásnou podívanou. Takže vlastně nevím, možná to ve mně ještě dozraje, protože teď, pár minut po konci, jsem z představení docela unavený.

Inscenace po celou dobu drze ohryzává trpělivost a vkus diváka, který je nucen na pozadí číra babiččina a penisu otcova vstřebávat bizarní scény ze života jedné rodiny, a lopotně z nich extrahovat hluboká podobenství o rozpadu dnešních hodnot. Tato divácká disharmonie ale nakonec překvapivě funguje a tíseň z dnešního světa se za zvuku tanga neomylně dostaví.
Prokop Zach je generační talent a moc mě baví ho na jevišti sledovat.

Chvílemi velmi silné a podkůžizalézajicí představení, které v plné šíři dává vyniknout nadčasovosti Čapkova textu. A že těch paralel s dnešním světem spíše přibývá než ubývá.
Velmi nosný se ukázal nápad s využitím dětského sboru. Vlastně celkově revuální pojetí významně umocnilo sílu Čapkových myšlenek.
Herecky mi v paměti nejvíce utkvěla Luciana Tomášová.

Vezmi pět největších konzervativních stereotypů a pět stereotypů liberálních, dohledej k nim ty nejbanálnější vtipy a komentáře z internetových diskusí, rozděl požadovanou stopáž hry na 11 kousků, vyber jeden akt, na který můžeš ty stereotypy za sebe v libovolném pořadí poskládat a zakonči to smířlivým finále. A vznikne Ti text této hry.
A když se pak k tomu přidá nenápaditá scéna a režie, kdy herci sedí mezi diváky ve čtyřech rozích kolem rakve a náhodně vstávají a sedají si, a do hlavní role je obsazen herec, který má šílené sykavky, chcete z libeňské půdy co nejrychleji pryč.
Abych jen nekritizoval, dámská část ansámblu byla skvělá.

Mám rád podobné historické reminiscence opřené o reálné události a postavy. Mám rád i groteskní pojetí, obzvláště když se ho chopí kolektiv DNz. U této inscenace to fungovalo tak ve dvou třetinách. Těch hluchých a trochu trapných míst tam bylo více, než bych si přál. Hlavně scény se Smrkovským a postavou nazvanou jako Expert mě nebavily a tím, že tyto dvě postavy představení i uzavřely, nedocházel jsem úplně satisfakován.
Herecky byli, jak jinak, skvělí všichni. Ale ze všech soudruhů mě nejvíce bavil Drahomír Kolder Dity Kaplanové.

Tak toto je ten stamiliónový byznys jménem Divadlo Mír. Sice mě učili, že jedno měření je žádné měření, ale upřímně se mi podruhé už asi jít měřit chtít nebude. Jako desetiminutová scénka na sobotní televizních večer dobrý. Dobře, možná by se daly obhájit i dvě, ale míra jednobrdnosti fórů a jakákoliv absence snahy nějakou dějovou linku alespoň trochu rozvinout či nedejbože vypointovat mě frustrovaly hodně.

Konvenčně zinscenovaná Heda Gablerová, ve které největší invencí bylo nahrazení dílčích listů rukopisu spálené knihy flashkou. Navíc první polovina se příliš vlekla a nepostupovala, zatímco druhá byla uspěchaná, že v mých očích se Pavla Beretová trochu ztrácela a od mé představy Hedy odkláněla. Vůbec tak nevyzněl ani její skon, který byl více kýčovitý než opravdový.

Chtěl jsem si vyzkoušet imerzivní inscenaci, i když jsem měl pochybnosti, zdali to bude pro mě. Nakonec to dopadlo lépe, než jsem čekal, a prostředí karavany mě plně vtáhlo. Zpočátku jsem se snažil chápat i příběhy a souvislosti mezi postavami, ale v poslední třetině mě to přestalo bavit, protože jsem došel k závěru, že sami herci pod tlakem otázek diváků příběh překombinovali a opatřili mnoha navzájem se vylučujícími informacemi. Ale nějak zásadně mi to nevadilo. Možná jsem si vybral jen špatný příběh (příběh Rudy a Oty). Důležitá byla atmosféra a tu se podařilo vykouzlit vážně pohlcující. Měl by zažít každý milovník divadla.

Velkolepá podívaná, která našla přesnou hranici mezi nadsázkou a myšlenkami, které Jane Austen do svého románu před více než 200 lety vtiskla. Zpětně mi přijde až neuvěřitelné, jak mohlo šest hereček udržet tři hodiny strhující tempo inscenace, ztvárnit tolik postav s tolika převleky, měnit scénu a ani na vteřinu nevypadnout ze svých rolí.

Scénických textů pro dva herce na téma manželství lze vymyslet nekonečné množství. V dnešní době ideální úloha pro AI. Kdyby byla použita pro vygenerování textu této hry, ani bych se nedivil. A možná to ani není špatně zopakovat některé fráze o manželských krizích, protože když jsou předneseny s patřičnou naléhavostí, na většinu diváků vždy zapůsobí. Beáta Kaňoková a Petr Konáš toto bez jakékoliv diskuse splnili nadstandardně, takže i když text nepřinesl nic objevného a výrazně dramatického, není návštěva kavárny v ABC rozhodně zbytečná.

Do 70 minut autoři naštosovali velké množství scén ze života sourozenců Mannových na půdoryse dějinných reálií během několika desetiletí. Všechny se podařilo díky expresivnímu herectví plného neutuchající energie obou aktérů vyjádřit s nevídanou přirozeností a lehkostí. Jen mi těch otevřených témat přišlo na menší rozměr inscenace zbytečně moc. Mnoho z nich by si zasloužilo navrtat trochu důkladněji.

Tomáš Ráliš u mě po čase znovu zabodoval. Předlohu jsem neznal a možná o to více na mě zapůsobila metamorfóza hrůz válečných do hrůz niterních a partnerských. Láska, vděčnost, svoboda i manipulace mají jen jeden význam a je jedno jestli si s nimi zahrává vůdce ovládající masy nebo jedinec vůči milované osobě.
Herecky mě mimořádně zaujala Marie Anna Myšičková, která z druhé poloviny vytvořila strhující podívanou.

Skvělý text přenesl na vinohradská prkna Martin Čičvák velmi působivě. První půlka byla možná trochu ukřičenější, ale načrtla kontury mnoha podivných postaviček obývajících tento svět. Druhá půle již patřila jen Ondřeji Brouskovi, který inscenaci přinesl potřebný přesah a katarzi.
Herecky skvělý i Marek Holý, Jan Vrbacký a Erik Zabrucký. Velmi povedené a atmosféru dokreslující byly i rozličné hudební motivy interpretované harmonikářem přímo na jevišti.

Představení na mě působilo jako gangsterský díl Simpsnů, který napsal René Skalský inspirovaný životem Franty Jetela. To, že se to jmenovalo Hříšní lidé města pražského a většina sálu přišla na Vacátka, jsem hlavně v druhé půli úplně zapomněl. A možná to není špatně. Kdybych na to zapomněl ještě dříve, mohl jsem hodnotit i výš. Jenže předsudky a hlavně soucit se starším pánem, který o holi skutečně přišel na prvorepublikovou moudrost a nadhled policejního rady, mi to nedovolil.

Celkové vyznění inscenace u mě zachránila poslední scéna, která zopakovala tu první, a v kontextu všeho predešlého přinesla nečekanou sílu.
Do té doby musím přiznat, že ač se řešilo velmi vážné téma, povětšinou se mnou kvůli poměrně předvídatelným, schématickým a dosti se opakujícím dialogům dění na jevišti moc necloumalo.
Herecky byla inscenace vyrovnaná až na postavu Raye, která mi přišla nevýrazná a mdlá.

Během 5 dnů jsem shlédl na dvou velkých scénách dvě adaptace známých českých literárních děl, které byly později i zfilmované. Zatímco Petrolejové lampy s minimem dramaturgie a invence převedly jednotlivé kapitoly do divadelních obrazů, na dramatizaci Farářova konce je vidět jasná koncepce, a to počínaje posunem textu do současnosti, a konče propracovanou scénou a vedením herců. Vznikl tak ucelený obraz jedné vesnice plné obyčejných lidských projevů, které nerozsoudí ani Bůh, ani farář bez ohledu na svou pravost.
Mám rád, když na jevišti vše ladí a vše se spojí v autentický zážitek.