Jan Vorlíček

Chvílemi velmi silné a podkůžizalézajicí představení, které v plné šíři dává vyniknout nadčasovosti Čapkova textu. A že těch paralel s dnešním světem spíše přibývá než ubývá.
Velmi nosný se ukázal nápad s využitím dětského sboru. Vlastně celkově revuální pojetí významně umocnilo sílu Čapkových myšlenek.
Herecky mi v paměti nejvíce utkvěla Luciana Tomášová.

Vezmi pět největších konzervativních stereotypů a pět stereotypů liberálních, dohledej k nim ty nejtupější vtipy a komentáře z internetových diskusí, rozděl požadovanou stopáž hry na 11 kousků, vyber jeden akt, na který můžeš ty stereotypy za sebe v libovolném pořadí poskládat a zakonči to smířlivým finále. A vznikne Ti text této hry.
A když se pak k tomu přidá nenápaditá scéna a režie, kdy herci sedí mezi diváky ve čtyřech rozích a náhodně vstávají a sedají si, a do hlavní role je obsazen herec, který má šílené sykavky, chcete z libeňské půdy co nejrychleji pryč.
Abych jen nekritizoval, dámská část ansámblu byla skvělá.

Mám rád podobné historické reminiscence opřené o reálné události a postavy. Mám rád i groteskní pojetí, obzvláště když se ho chopí kolektiv DNz. U této inscenace to fungovalo tak ve dvou třetinách. Těch hluchých a trochu trapných míst tam bylo více, než bych si přál. Hlavně scény se Smrkovským a postavou nazvanou jako Expert mě nebavily a tím, že tyto dvě postavy představení i uzavřely, nedocházel jsem úplně satisfakován.
Herecky byli, jak jinak, skvělí všichni. Ale ze všech soudruhů mě nejvíce bavil Drahomír Kolder Dity Kaplanové.

Tak toto je ten stamiliónový byznys jménem Divadlo Mír. Sice mě učili, že jedno měření je žádné měření, ale upřímně se mi podruhé už asi jít měřit chtít nebude. Jako desetiminutová scénka na sobotní televizních večer dobrý. Dobře, možná by se daly obhájit i dvě, ale míra jednobrdnosti fórů a jakákoliv absence snahy nějakou dějovou linku alespoň trochu rozvinout či nedejbože vypointovat mě frustrovaly hodně.

Konvenčně zinscenovaná Heda Gablerová, ve které největší invencí bylo nahrazení dílčích listů rukopisu spálené knihy flashkou. Navíc první polovina se příliš vlekla a nepostupovala, zatímco druhá byla uspěchaná, že v mých očích se Pavla Beretová trochu ztrácela a od mé představy Hedy odkláněla. Vůbec tak nevyzněl ani její skon, který byl více kýčovitý než opravdový.

Chtěl jsem si vyzkoušet imerzivní inscenaci, i když jsem měl pochybnosti, zdali to bude pro mě. Nakonec to dopadlo lépe, než jsem čekal, a prostředí karavany mě plně vtáhlo. Zpočátku jsem se snažil chápat i příběhy a souvislosti mezi postavami, ale v poslední třetině mě to přestalo bavit, protože jsem došel k závěru, že sami herci pod tlakem otázek diváků příběh překombinovali a opatřili mnoha navzájem se vylučujícími informacemi. Ale nějak zásadně mi to nevadilo. Možná jsem si vybral jen špatný příběh (příběh Rudy a Oty). Důležitá byla atmosféra a tu se podařilo vykouzlit vážně pohlcující. Měl by zažít každý milovník divadla.

Velkolepá podívaná, která našla přesnou hranici mezi nadsázkou a myšlenkami, které Jane Austen do svého románu před více než 200 lety vtiskla. Zpětně mi přijde až neuvěřitelné, jak mohlo šest hereček udržet tři hodiny strhující tempo inscenace, ztvárnit tolik postav s tolika převleky, měnit scénu a ani na vteřinu nevypadnout ze svých rolí.

Scénických textů pro dva herce na téma manželství lze vymyslet nekonečné množství. V dnešní době ideální úloha pro AI. Kdyby byla použita pro vygenerování textu této hry, ani bych se nedivil. A možná to ani není špatně zopakovat některé fráze o manželských krizích, protože když jsou předneseny s patřičnou naléhavostí, na většinu diváků vždy zapůsobí. Beáta Kaňoková a Petr Konáš toto bez jakékoliv diskuse splnili nadstandardně, takže i když text nepřinesl nic objevného a výrazně dramatického, není návštěva kavárny v ABC rozhodně zbytečná.

Do 70 minut autoři naštosovali velké množství scén ze života sourozenců Mannových na půdoryse dějinných reálií během několika desetiletí. Všechny se podařilo díky expresivnímu herectví plného neutuchající energie obou aktérů vyjádřit s nevídanou přirozeností a lehkostí. Jen mi těch otevřených témat přišlo na menší rozměr inscenace zbytečně moc. Mnoho z nich by si zasloužilo navrtat trochu důkladněji.

Tomáš Ráliš u mě po čase znovu zabodoval. Předlohu jsem neznal a možná o to více na mě zapůsobila metamorfóza hrůz válečných do hrůz niterních a partnerských. Láska, vděčnost, svoboda i manipulace mají jen jeden význam a je jedno jestli si s nimi zahrává vůdce ovládající masy nebo jedinec vůči milované osobě.
Herecky mě mimořádně zaujala Marie Anna Myšičková, která z druhé poloviny vytvořila strhující podívanou.

Skvělý text přenesl na vinohradská prkna Martin Čičvák velmi působivě. První půlka byla možná trochu ukřičenější, ale načrtla kontury mnoha podivných postaviček obývajících tento svět. Druhá půle již patřila jen Ondřeji Brouskovi, který inscenaci přinesl potřebný přesah a katarzi.
Herecky skvělý i Marek Holý, Jan Vrbacký a Erik Zabrucký. Velmi povedené a atmosféru dokreslující byly i rozličné hudební motivy interpretované harmonikářem přímo na jevišti.

Představení na mě působilo jako gangsterský díl Simpsnů, který napsal René Skalský a byl inspirovaný životem Franty Jetela. To, že se to jmenovalo Hříšní lidé města pražského a většina sálu přišla na Vacátka, jsem hlavně v druhé půli úplně zapomněl. A možná to není špatně. Kdybych na to zapomněl ještě dříve, mohl jsem hodnotit i výš. Jenže předsudky a hlavně soucit se starším pánem, který o holi skutečně přišel na prvorepublikovou moudrost a nadhled policejního rady, mi to nedovolil.

Celkové vyznění inscenace u mě zachránila poslední scéna, která zopakovala tu první, a v kontextu všeho predešlého přinesla nečekanou sílu.
Do té doby musím přiznat, že ač se řešilo velmi vážné téma, povětšinou se mnou kvůli poměrně předvídatelným, schématickým a dosti se opakujícím dialogům dění na jevišti moc necloumalo.
Herecky byla inscenace vyrovnaná až na postavu Raye, která mi přišla nevýrazná a mdlá.

Během 5 dnů jsem shlédl na dvou velkých scénách dvě adaptace známých českých literárních děl, které byly později i zfilmované. Zatímco Petrolejové lampy s minimem dramaturgie a invence převedly jednotlivé kapitoly do divadelních obrazů, na dramatizaci Farářova konce je vidět jasná koncepce, a to počínaje posunem textu do současnosti, a konče propracovanou scénou a vedením herců. Vznikl tak ucelený obraz jedné vesnice plné obyčejných lidských projevů, které nerozsoudí ani Bůh, ani farář bez ohledu na svou pravost.
Mám rád, když na jevišti vše ladí a vše se spojí v autentický zážitek.

Inscenace naprosto zbytečně těkala mezi velkým množstvím rozličně zajímavých a důležitých scén. Myslím, že předloha vyžaduje trochu komornější, citlivější a propracovanější pojetí. Takto jsem ani nemohl úplně docenit nasazení a technicky velmi náročný výkon Patrika Děrgela, protože mi stále něco odvádělo soustředění od příběhu Pavla a Štěpy.

Je mi to moc líto, obdivuji každou tvůrčí snahu se vyjádřit, jenže toto představení zabil text obsahující velké množství odfláklých dialogů plných vycpávek a klišé. Jednotlivé scény se navíc nepodařilo spojit v ucelenou výpověď popisující anatomii vztahů. Vše skončilo po scéně, po které by mě to ani ve snu nenapadlo.
Určitě některé scénické nápady s využitím kamer byly zajímavé, ale to je asi tak vše, co lze na jinak krásném podvečeru na štvanickém ostrově hodnotit pozitivně.

Tříhodinové představení odehrané s rychlostí 2,5x, které je z počátku velmi těžké uvnímat, ale když se divák naladí na zběsilý průlet Eddyho životem, smíří se s tím, že nedokáže nechat naplno doznít každé slovo vyřčené na jevišti, dostane velmi přesný obraz členů Eddyho rodiny a inscenace mu přinese silný zážitek.
Moderní a Tomášem Daleckým naprosto geniálně zahraná inscenace, která patří do té kategorie, kterou si chce dát divák ještě jednou (stalo se a přidávám 10 %), protože moc dobře tuší, že v ní je skryto více než napoprvé navnímal.

Vojenské a herecké cvičení plné vtipných, chytrých a svižných etud, které se nepodařilo vypointovat.

Neskutečně podmanivá smršť rozličných podnětů, které působily na diváka jinak než je v divadle běžné. Mně osobně zážitek zkazil špatný výběr vstupenky, protože jsem celé představení koukal skrze dirigenta. A u takového představení to plnému oddaní se dění na jevišti vadí.

Nejsem obecně moc fanda muzikálů, ale tento je téměř dokonalý. Scéna, práce se světly, sólová i sborová pěvecká čísla do sebe zapadají profesionálně přesně. Přesto já se zkrátka nedokážu do příběhu vžít. A to ani při scénách, kdy téměř všichni kolem otírají slzy dojetí. Zpívaná slova nade mnou asi nikdy nebudou mít takovou moc, ale i tak bych jel do Brna na Bídníky zas a znovu.

Velmi milé překvapení. Podle anotace hry i prvních minut jsem se bál sitcomového uchopení a přílišného samoúčelného karikování, ale míra nadsázky byla trefena téměř naprosto přesně a hlavně byla mistrně prokládána vážnými scénami. Závěrečná scéna tak vynikla až do mrazivých rozměrů. Markéta Holcmanová podala v náročné roli téměř dokonalý výkon.

Příběh je trochu mělčí než jsem doufal, ale skvělá Elizaveta Maximová mu dala dokonalou přirozenost a autenticitu. Díky jejímu herectví jsem soustředěně hltal každé slovo a byl připravený na to, že dojde k nějaké hlubší sondě. Jenže herecký výkon zde text trochu převýšil.

Jednoduchý, obyčejný, ale důvtipně napsaný text, který díky dvěma bardům českého divadla divák slovo od slova hltá, ani nedutá. Obdivuji, kolik mají oba pánové v deváté dekádě svého života energie.

Jako obvykle v divadle Na zabradlí jsem musel smeknout před skvělou scénou, do detailu propracovanou režií a přesně vedenými herci. To byla naprostá divadelní harmonie. Nicméně samotný příběh na mě po většinu času vůbec nezabral. Dějové zvraty a s nimi související dopady do prožívání Lucase i jeho okolí jsem si spíše rozumově dosazoval, než bych je autenticky prožil. Naštěstí se to zlomilo v závěrečných scénách, a to zejména v dialogu Lucase a Thea, a společném přechodu Lucase a Klary přes čáry, takže emočně nedotčen rozhodně neodcházím.

První půlka byla nudná a chaotická, ale v druhé se přeci jen podařilo dát poměrně nezajímavému textu tempo, zábavnost a do jisté míry i přesah. Bavilo mě sledovat všechny čtyři herce a jejich přesné karikování mužských a ženský stereotypů. Tereza Dočkalová a Michal Lurie ukázali nesmírné komediální vlohy, Jan Teplý na vlnách komedie a satiry dokázal zdařile vykreslit pokřivený charakter Augusta Strindberga.