Jan Vorlíček

Jako obvykle v divadle Na zabradlí jsem musel smeknout před skvělou scénou, do detailu propracovanou režií a přesně vedenými herci. To byla naprostá divadelní harmonie. Nicméně samotný příběh na mě po většinu času vůbec nezabral. Dějové zvraty a s nimi související dopady do prožívání Lucase i jeho okolí jsem si spíše rozumově dosazoval, než bych je autenticky prožil. Naštěstí se to zlomilo v závěrečných scénách, a to zejména v dialogu Lucase a Thea, a společném přechodu Lucase a Klary přes čáry, takže emočně nedotčen rozhodně neodcházím.

První půlka byla nudná a chaotická, ale v druhé se přeci jen podařilo dát poměrně nezajímavému textu tempo, zábavnost a do jisté míry i přesah. Bavilo mě sledovat všechny čtyři herce a jejich přesné karikování mužských a ženský stereotypů. Tereza Dočkalová a Michal Lurie ukázali nesmírné komediální vlohy, Jan Teplý na vlnách komedie a satiry dokázal zdařile vykreslit pokřivený charakter Augusta Strindberga.

Tomáši Loužnému se podařilo umožnit divákovi díky propracované scéně, práci se zvuky, světly a hlavně herci od prvních vteřin naskočit do světa vyčerpané Amandy a jejího vnitřního dialogu se záhadným Davidem. Divák balancuje na hraně reálného příběhu na argentinské periférii a všudypřítomného tíživého tajemna. Každý cítí, že ve vzduchu je něco znepokojivého, čeká na jasná vysvětlení, ale rozezní se díky rozkomíhání zavěšených sloupů po celém jevišti jen zvonkohra nejistoty.
Velmi silných 80 minut bez jakéhokoliv poklesu tempa se soustředěnými hereckými výkony v čele s Danou Markovou. Jen je ostuda, že na 2. reprízu přijde pouze 15 diváků.

Autoři se snažili do inscenace dostat co nejvíce témat a různorodých inscenačních nápadů. Výsledkem byl spíše chaos, než snaha o nějaké systematické vykreslení charakterů postav a hlubší zásah. Paradoxně nejméně na mě zapůsobilo queer téma. Zejména využití prvků live cinema z šatny při scéně fyzického sblížení mi přišlo hodně nešťastné. Výrazněji zapůsobily scény řešící mezigenerační soužití a přenášení rodinných traumat.
Krátký popřestávkový epilog ze smuteční slavnosti dal přeci jen předchozímu dění trochu zřetelnější odlesk.

Svižný, moderní a atmosférický průlet dospíváním čtyř mladých mužů, kteří to nikdy neměli v životě lehké, a šance, že to s nimi nakonec dopadne dobře, je mizivá. I když naději vykouzlil v závěru i tento veskrze depresivní příběh.
Velmi se mi líbila scéna, které byť velmi jednoduchá, diváka neomylně přenesla na sídliště na periférii Osla. Ale úplně nejvíce musím vyzvednout herecký výkon Jiřího Chadraby. Byl naprosto přirozený a autentický ve všech životních momentech, které Ivor prožil.

Představení ukázalo, jak je těžké oslovit teenagery a nebýt trapný. Podobně jako u Born this way bylo na jevišti bez jakékoliv dramaturgie doslovně vyřčeno mnoho odrážek z letáčků ležících v čekárně u psychologa pro mladistvé. Humor mi přišel spíše pro desetileté. Jediné, co mě sem tam nutilo dění pozorovat, bylo pár poměrně zdařilých rapových čísel.

Přiznám, že jsem se cca prvních 20 minut musel nutit do pozornosti dění na jevišti a zvykat si rapový žargon. Když jsem ale styl inscenace přijal, vtahovala mě čím dále více, a na konci jsem musel uznat, že autor dosáhl přesně toho, čeho dosáhnout chtěl. Zaujal a trefil se do vkusu zejména mladého publika.

Během dvouset minut představení se toho stalo tolik, že to budu ještě dlouhý čas vstřebávat. Jedno ale mohu napsat hned pár chvilek po jeho konci. Ani vteřinu jsem se nenudil, hltal každé slovo, a kdyby to celé, co se v atmosférických prostorech divadla X10 odehrávalo, trvalo ještě další tři hodiny, s vděkem bych to přivítal. Zejména konfrontace osudů Mykoly Zerova a Viktora Petrova v druhé půli byla naprosto strhující.
Smekám nejen před všemi pěti herci, ale hlavně před Dušanem Pařízkem, který román do posledního detailu přetavil v mimořádný zážitek pomáhající se vyznat v dnešním složitém světě zase o chlup lépe.

Zatímco u první aktovky se groteskní forma jejího ztvárnění přirozeně přetavila v hřejivou a lidskou radost (i když to taky docela trvalo, než se to stalo), u druhé jsem si nejdříve stále říkal "Ať už konečně vyjedou.", když vyjeli tak "Ať už tam konečně dojedou.", a když dojeli, nic se nestalo. Byla to čistá paralela k pořadu, co dávávali nedávno v sobotu na Nově a Sokol s Hámou tam skotačili na šikmé ploše. Ani se mi nechce hledat, jak se to jmenovalo. Nebyl to tentokrát radostný výlet do Činoherního klubu.

Velice podmanivý vhled do podstaty ruské mentality. Tři sboristky a tři instrumentalisté v téměř dokonalé harmonii odvyprávěli příběh pokusu o odpor části ruské společnosti v čele s členkami kapely Pussy Riot proti návratu Putina do prezidentské funkce, který vyvrcholil invazí na Krym.
Představení mělo hodně silných okamžiků, přesto mi k úplné spokojenosti chyběl lépe vygradovaný a mrazivější závěr.

Dohluboka popsaný zprvu vášnivý, později patologicky beznadějný partnerský vztah, který prožívání člověka ovlivní na celý život až do posledního usnutí. Velmi se líbilo, že inscenace genezi vztahu popisuje jen z jedné strany, protože každý jsme ve chvíli největšího štěstí, i ve chvíli největší bolesti, vždy jen sám se sebou.
Eva Hacurová byla v své roli úchvatná v každé fázi vztahu hlavní hrdinky a skvěle si poradila se všemi hereckými polohami, které inscenační tým vymyslel. Velmi účelně byl využit prostor schodiště a místností přilehlých.
Prvky live cinema se mi začínají pomalu přejídat, ale stále je ještě beru jako prima zpestření.

Je až k nevíře jak 400 let staré dílo dokáže být stále aktuální a je vděčným námětem pro divadelní adaptaci. Ta se za mě sama o sobě povedla, a když se její interpretace chopil mladý kolektiv herců, vzniklo představení, které stojí za vidění.
Obzvláště energie Prokopa Zacha jako Všudybuda byla obdivuhodná. Přesným a profesionálním výkonem ho doplnil i Max Dolanský jako Mámení a Ondřej Stupka jakou Poutník. Jejich putování světem bylo velmi autentické, ale zároveň nenásilně hravé. Představení se tak podařilo najít správný klíč k adaptaci Komenského dnešnímu publikum a divák se po celých 100 minut nenudil.

Inscenaci se vůbec nepovedlo vytvořit atmosféru a podhoubí pro hlubší vyznění vztahů mezi jednotlivými členy rodiny. Dramatické situace se tak často vynořily bez zjevných příčin a zanořily bez zásadnějšího dopadu na diváka. Možná to bylo přílišným karikováním většiny postav, zbytečně vysokou dávkou frndahumoru a některými pro mě ne moc zdařilými hereckými výkony (hrozný mi přišel Ladislav Bédi, výrazově neuchopitelná Marie Anna Myšičková).
Jediné, co mě bavilo, byl trojúhelník Hazel, Maggie, John. Obzvláště Nina Horáková byla vynikající a její herectví mi dalo alespoň částečně klíč k tomu, jak měla hra vyznít.

Každý máme nějakou úchylku. Mou je poslední léta chození do Semaforu. Stane se tam se mnou něco, co v jiném divadle ne. Přesun do světa, kde se všichni usmívají, a nikdy tam nikdo na nikoho nezvýšil hlas.
Jelikož Semafor nemá dobrý marketing, koupil jsem lístky na toto představení v době, kdy jsem netušil, o čem bude, a kdo v něm bude účinkovat. Netušil jsem to ani do první reprízy, protože internet o hře nic nevěděl. Jenže na místě to bylo naopak. Večer přinesl 2,5 hod do detailu propracovaných hudebních a tanečních čísel doprovázených vzpomínkami principála a filmovými záběry. Z trilogie představení o Šlitrovi je tato nejkompaktnější.

Intenzivní průlet do duše a vnitřních fantazií tajemné Jonghje, která se na jevišti přímo neobjeví, a její vnitřní pnutí je divákovi přiblíženo živě snímanými detaily několika potravin a třemi sugestivními monology manžela, švagra a sestry. I oni mají svá nitra schovaná někde pod nánosem nudlí, zmrzliny a zeleniny. A pochybuji, že to měl někdo v hledišti jinak.
Samotné monology byly propracovány do nejmenšího detailu. Postupně přešly od chladné a empatieprosté výpovědi manžela, přes divoké a rozervané výlevy švagra, k niternímu a silnému finále sestry.

Velmi milé překvapení. Představení mělo velmi silné momenty a otevřelo témata, která tíží nejen generaci tvůrců této inscenace.
Chvílemi se možná trochu točily jednotlivé scény a dialogy v kruhu, ale rozhodně jde o nadprůměrný počin hodný doporučení. Už kvůli nespornému talentu Maxmiliána Kocka.

Skutečně bych nevěřil, jak moc mě příběh Romea a Julie posadí na zadek a dokáže mi, že má stále co říct.
Ve Švandově divadle se povedlo snad vše, na co inscenační tým sáhl. Jednoduchá, ale přitom pompézní scéna, černobílé kostýmy, romantické italské šlágry a hlavně ústřední dvojice plná přirozeného mladistvého temperamentu.
V první půli jsem se sem tam nudil a chvílemi to mělo trošičku závan křečovitosti, ale druhá půle mě naprosto pohltila.
Představení mi udělalo ohromnou radost i proto, že sál byl plný spontánně nadšených mladých lidí. Inscenace se jistě stane kultem a bude vyprodaná do konce svých dnů. Zcela po právu.

Středověk stříkal ze všech otvorů do všech skulinek a zákoutí. Navíc bez patosu, který tady nikdo nechce a nikdy nechtěl.
Jo, a naprosto velmi mě uhranula Elsa Čadová.

Samotný životní osud Vlasty Kalálové-di Lotti by byl jistě vděčným námětem i pro daleko bombastičtější zpracování klidně i v kulisách Hollywoodu, ale jsem přesvědčen, že podstatu jejího údělu a atmosféru doby a míst, ve kterých žila, kterou vytvořila tato inscenace, by se mu vytvořit nepovedlo. Čtyři herci v čele s dokonalou Beátou Kaňokovou to dokázali za pomoci autentické hudby, citlivě použitých projekcí a několika málo obyčejných jevištních rekvizit. Podařilo se neumožnit divákovi opustit po celou dobu představení ani na vteřinu svět a život ženy, jejíž životní pouť by měl znát každý člověk dneška, který má ambici pochopit svět.
Smekám.

Tvůrčí duo SKUTR znovu prokázalo, že bytostně patří na scénu Národního divadla, v tomto případě Státní opery. Velké jeviště, technické možnosti i odpovídající rozpočet umí přetavit v mimořádný zážitek, který plně saturuje všechny divákovy divadelní smysly. Proměny to pro mě splnily v téměř maximálním rozsahu. Jen začátek byl možná pomalejší, ale postupně se na pozadí antických bájí rozvinula mozaika obrazů, které se vtiskly neomylně do vnímání člověka dneška.
Herecky se mi líbila typová a i výrazová pestrost všech účinkujících. Přesto bych rád vyzvednul Radúze Máchu jako Orfea, Zuzanu Stivínovou a nestora Františka Němce.

Stále si myslím, že Ostře sledované vlaky na divadelní jeviště moc nepatří, ale o trochu méně než před návštěvou Palmovky.
Představení to bylo milé, s typově dobře zvoleným hlavním hrdinou, jen na můj vkus příliš upřednostňující humornější situace před temnější linkou předlohy.

Už podle skautské show rozjeté v předsálí před představením byla na místě obava, že hra bude balancovat na hraně kýče a trapnosti. Bohužel se k té hraně vlastní dění na jevišti nakonec ani nepřiblížilo a zůstalo jen na té trapné straně. Obzvláště sledování první poloviny byl pro mě očistec, protože šlo u ukřičený mišmaš. Druhá alespoň nějak dramaturgicky držela pohromadě, ale i tak byl plná prvoplánového humoru otírajícího se o vše, co souvisí s brouky a českou dezoscénou. A když vám nesedne ani humor, ani naprosto triviální a stereotypní kritika jedné části společnosti, odcházíte z divadla s pocitem zbytečně prožitého večera.

Další skvělý kus do současného repertoáru DNz. Velmi charismatický Kryštof Bartoš v roli spisovatele na vrcholu tvůrčích sil se zamýšlí nad svou minulostí a vnímáním minulosti každého z nás. Ať už té osobní, nebo té kolektivní. Inscenace velmi mistrně kombinuje hluboké monology samotného vypravěče zamýšlejícího se nad relativitou času se střípky vytvořenými z drobných i zásadních příběhů 20. století, které s lehkostí sobě vlastní skvostně sehrál celý soubor, a které jsou důvtipně vztaženy k dnešku, a extrapolovány do modelu fungování světa budoucnosti.
Podnětů k zamyšlení přineslo představení skutečně mnoho.

Připadal jsem si jako dítě v osmdesátých letech koukající se s rodiči v neděli po poledni na nějakou studiovou, orientální pohádku, která mě vůbec nebavila, a moc jsem netušil o čem je.
V textu Ondiny je určitě mnoho zajímavého textu s přesahem, ale tvůrcům se ho vzkřísit na jevišti nepodařilo ani náznakem.
Nicméně musím uznat, že i přes značnou délku, se téměř všechny děti v sále nenudily, a asi si nějaký vjem odnesly.

Pánečku, to bylo něco. Oceňuji cestu, kterou si tvůrci zvolili. Sice při té technicky nejnáročnější scéně výstupu jsem si říkal, jestli neměli zůstat u komornějšího pojetí, protože působila málo divadelně a odehrávala se kdesi v dáli, ale pak jsem uznal, že skvěle rozdala karty pro následný sestup, boj Joea o život a boj Simona se svým svědomím.
Určitě by se daly najít nudnější pasáže, ale jako celek fungovala inscenace skvěle. A nelze zapomenout, že k tomu přispěli všichni čtyři typově skvěle zvolení herci. Radek Melša ukázal svůj komediální potenciál, Renáta Matějíčková a Tomáš Dalecký rostou v naprostou hereckou elitu v této zemi.