Na představení jsem se těšil jako málokdy. Po několika měsících konečně zajištěno hlídání, takže jsem měl motivaci vybrat nějaké top představení a Ucpanej systém svým hodnocením k výběru jednoznačně vybízel.
Jenže najednou sedím v divadle a přistihuji se, jak mě hra během první půle nebaví a vlastně i štve. Všichni kolem se třeskutě smějí nad smrští gagů a já si v duchu říkám, že kdyby byl v replice nahrazen nějaký ten peprný výraz normální výrazem stejného významu, tak si všichni zívnou. Jenže „piča“ zabírá neustále a neustále dál. Jinak se mluví stále o tom samém. Charaktery a osudy postav mi jsou jasné po deseti minutách a dále je to jen o tom vyvolat smích. Všechny postavy jsou černobíle špatné, není v nich ani krapet rozporu mezi dobrem a zlem. Postav mi nebylo ani trochu líto, bylo mi úplně jedno, co dělají, co říkají.
Stále jsem tušil, že jediným, kdo má na jevišti hru posunou k nějakému smyslu je postava Boha a proto jsem vlastně zpozorněl jen při výstupech Ivana Trojana, ze kterého byl nějaký vnitřní boj od začátku cítit. Jenže i on v první půli zůstal u 270x zopakované historce o ucpaném systému. Možná vtipně vymyšlený oslí můstek ke smyslu této hry, ale už se to opravdu nedalo do kolečka poslouchat.
Zdaleka nejtrapnější mi pak přišel opakovaný příchod dvou intelektuálů, který měl vnést mezi lůzu společnosti nějaký intelektuální prvek. Opravdu si ale neumím představit větší kýč než banální, šablonovité, rádobyintelektuální dialogy dvou vysokoškolských profesorů.
O přestávce jsem odezíral nadšené pohledy ostatních diváků i několik lehce zklamaných. Slyšel jsem věty jako „ten Neužil je boží“, „Hynek Čermák je fakt přesnej“. Prostě své jméno a kult herci Dejvického divadla mají. Ale mě to vedlo k jedinému vysvětlení, proč má hra takový úspěch.
Druhá půlka začala stejně, jak skončila první. Při vraždě na jevišti jsem byl naprosto v klidu. Čekal jsem to, nikoho mi nebylo líto, žádné „zimomriavky“. Jen jsem čekal, že alespoň postava Miroslava Krobota přinese nějaký vnitřní rozpor, emoce. Když se tak nestalo, tak jsem se už pouze těšil na závěrečnou scénu s Ivanem Trojanem, která byla všude proklamována jako mrazivá, vševysvětlující a naprosto geniální. Geniální byl na té scéně pro mě pouze Ivan Trojan jako herec. Emotivní rozpor a zklamání Boha z lidí vůbec neplynulo ze hry. Nemělo nápad, ani gradaci. Scéna s Václavem Neužilem, který jako postava ze hry v první půlce vymizel, mohla být s kýmkoliv jiným. Prostě jenom fráze. Ze kterých mě skutečně nemrazilo.
Považuji to představení bohužel za trend divadla a moderní kultury obecně. Kašlat na žánry. Vytvořit banální příběh banálních lidí, zanést umělý humor a pak to obrátit v nějaké sdělení. Mám pocit, že „intelektuálové dneška se v tom naprosto vyžívají“. Že čistá krása a myšlenka z umění mizí. Je to na delší úvahu a spisovatelský talent, který nemám a potřeboval bych ho, aby své znechucení lépe popsal.
Ale zpět k Ucpenému systému. Ta hra mě nezaujala ani žádným režijním nápadem, scénou kostýmy. Ono to nebylo potřeba. Stačí přeci moderní syrová látka, peprný humor, vzít si do huby Boha, aby byla myšlenka, a herecký soubor Dejvického divadla a sukces je doma.