Jan Vorlíček

65%
Nemůže být debata o tom, že Lettsova hra je skvěle napsaná a výkon Reginy Rázlové byl naprosto famózní a hodný vidění. Nicméně jsem se postupem času přistihl při tom, že mě baví jenom ty scény s Reginou Rázlovou. Ostatní výkony mně přišly buď tragické (Rímský, Režnarová, Talacková (to fakt měla být křehká a vyrovnaná indiánská dívka?)) nebo nemastné, neslané (Vejvodová, Bambas, Děrgelová). A když to spojím s někdy naprosto nepatřičnými reakcemi autobusového publika vůči svým seriálovým ikonám, je pro mě tato hra, i přes skvělou scénu, hudbu i některé režijní nápady, zklamáním.

I komorní pojetí divadlu Semafor sluší a znovu je třeba smeknout před autorem, který dokázal z mála vytvořit velmi kompaktní a dušilahodící představení, ve kterém je možno slyšet třeba český text k hitu It's a Long Way to Tipperary.

Snad nikdy jsem neodcházel z divadla s takovým počtem zpracovaných i nezpracovaných vjemů. Druhá půlka byla pro mě výrazně emotivnější a hlubší než půlka první, ve které mě přepadla desetiminutovka, kdy jsem nedokázal udržet pozornost, což se mi v té druhé nestalo ani na vteřinu.
Oceňuji realistickou scénu, práci se zvukem a světlem i přesné výkony herců (snad s výjimkou Samuela Tomana, který z těžké role často vypadával).
Kdo má rád hloubku, emoce a ryzí divadlo bez zbytečných experimentů, nesmí si nechat ujít.

Představení se mě dotklo v mnoha detailech, které komunikace mezi Evou a Luďkem přinesla. Možná je to tím, že jsem sám kdysi našel korespondenci svých prarodičů.
Precizně odehrané každé slovo naprosto dokonalým Martinem Fingerem, kterému sekundovaly všechny tři dámy, které přesně věděly jaký typ Evy v každé situaci ztvárňuji.
Představení asi nebude hitem na mnoho sezón, ale pevně věřím, že těch, kterým se zaryje pod kůži, bude hodně.

Hra měla skvělé tempo. Druhá polovina mě do dění na jevišti vtáhla více než první a skvěle vyvážila bezstarostnou jízdu hlavních hrdinů v první půlce.

Jakub Burýšek je pro mě zjevení. Jak mohl režisér akceptovat pojetí babičky Janou Břežkovou absolutně nechápu. Její postava byla důležitá a mohla hru posunout ještě o něco výš.

Další hra DD, u které se skvěle bavím, ale tempo hry postupně upadá, a hra pro mě nemá žádnou gradaci, moment překvapení a přesah. Takto si nějak představuji divadelní představení, které nechám vygenerovat AI. Dokonalé herecké výkony (hlavně Jaroslav Plesl a Antonie Formanová), dokonalá hudba, dokonalé pohyby, ale u srdce to nějak nechytne.

Představení má takové kouzlo, že člověk jen civí na jeviště s permanentním úsměvem na rtech. Vlastně se špatně popisuje, co ten pozitivní zážitek způsobuje. Asi celý ten příběh divadla Semafor a jejího principála, který už pětašedesátou sezónu udržuje stále stejnou poetiku, humor a lidskou moudrost.

65 %.
První půle se trochu vlekla. Výkony Jolany Smyčkové či Tomáše Novotného mi přišly lehce prkenné. Druhá půle a vypointování představení ale nakonec přineslo zajímavý zážitek. Také díky Igorovi Šebovi, který do kabaretu přinesl trochu mraziva.

Kapitolou samou pro sebe je obdiv k výkonu samotného autora. V této hře si naložil poměrně hodně textu a fyzicky náročných scén, a zvládl je skvěle. Vlastně jsem ho dlouho neviděl v takové formě.

Zajímavý koncept, který mi nedržel pohromadě. Jednotlivé scénky jen mechanicky plynuly po sobě a většinou byly plytké a nezábavné.

Viděno v Dlouhé v rámci festivalu 13+, kam hra podle mě vůbec nepatří a pro děti, byť pubertální, není vůbec vhodná.

Nemohl jsem se zbavit potřeby porovnání s Faidrou a oproti ní mi chyběly vyvážené výkony všech herců (tehdejší výkony Dvořákové, Černé, Táborského či Dyka mám dodnes hluboko v sobě). Pavel Neškudla, Marie Poulová či Petra Špalková hráli až příliš civilně a vybočovali z antického étosu, který nastavila výborná Eva Hacurová či dámy z chóru.
V Dlouhé mnoho inscenací herecké výkony povyšují, tady jsem to cítil naopak.

Ač teprve šlo teprve o druhou reprízu, hlediště bylo hodně prořídlé, a paradoxně i tento fakt mi pomohl napojit se na temnou a tajemnou atmosféru na jevišti.

Vnímat smysl některých dialogů, či charaktery a motivace postav, jsem se během hry nějak zvlášť nesnažil, vše přišlo postupně samo, a člověk odcházel s mnohem těžší hlavou, než měl na začátku.

Neumím si moc představit, jak lépe přiblížit toto Čapkovo dílo mladé generaci, a vyvolat v nich spoustu otázek, ke kterým dnešní doba přímo vybízí.

Hra drží tempo, neruší ani scéna, ani operní vložky, ani záměny pohlaví herců a postav, ani starý bard Donutil.

Nečetl jsem, přesto jsem rychle zapadl do atmosféry i vztahů osob na jevišti. Hra nenudila ani vteřinu.

Speciální radost mi udělal výkon Marie Málkové.

Komorně pojatý poměrně silný dramatický příběh se skvělou Evou Hacurovou a Berenikou Mikeschovou.

Nicméně nemohu si pomoci, ale na konci padesátiminutového představení jsem byl trochu divácky nedopečený. Příběh i nápady zkušené režisérky si zasloužily robustnější pojetí.

Krásně vystavěná hra, která některé události československých dějin dvacátého století dostane divákovi pod kůži skvělými hereckými výkony, skvělou scénou i hudbou (píseň Jiřího Bulise mě dostane vždy).

Skromné kulisy, Jiří Suchý čtoucí text kdesi ve hvězdách, přesto z představení člověk odchází naprosto naplněn semaforskou poetikou.

Na mě až příliš satiry na úkor emocí, ale jinak velmi krásné představení, které potěší děti i dospělé.

Skutečně mám chuť objednat salónek a pozvat všechny nadšence této hry na večeři, aby mi vysvětlili, čím je ta hra oslovila. Tohle přeci nemůže být směr dobrého divadla. Ani mi tolik nevadí burácivý smích celého divadla při každém sprostém slově, které kdyby bylo nahrazeno nesprostým, tak si všichni zívnou, ale vadila mi naprostá bezobsažnost textu. Naprosto chybělo téma. Takhle po povrchu to ani nestojí za řeč. V dialozích se neustále mluvilo o tom samém. Nápaditá nebyla ani scéna, ani kostýmy, neviděl jsem žádný režijní nápad. Bez obsahu, bez sdělení. (více v článku na blogu)

Hodnotím z pozice "otáčivého nováčka". Překvapilo mě, jak málo "divadla" představení nabídlo. V podstatě jsem si připadal jako při sledování nedělní pohádky ČT.

Opravdu téměř dokonale zpracovaná Tramvaj.

Očekávání nebyla veliká, za to šok z vlastní realizace ano. Hodnocení redakce nechápu ani s přimhouřením očí. Uff, to bylo něco.