Redakce

Helena Grégrová

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1532)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

1 2 3 4 5 6 7 8 9  >  >>
(zadáno: 22.1.2023)
75 %. Moderní, živá, sdělná, mrazivě aktuální inscenační výpověď. Myšlenky nadčasové, až zatrne (ano, autor napsal svůj román opravdu před 30 lety). Originálně je zapojen light design, hra světla a stínů i projekce účelně posouvající děj. Postupná dekonsrukce (či přesněji spíš destrukce) jeviště samotnými herci pak působivě dotváří atmosféru, trosky jsou dále použity jako nejrůznější kulisy. A všeobjímající kocovinová úzkost a chandra s každou vteřinou sestupu duše k branám pekla houstne...
(zadáno: 15.1.2023)
65 %. Na tuhle vlnu Drábkovy svérázné poetiky i humoru jsem se naladila s diváckou chutí. "Pohádková" mikulášská návštěva ve vile Vilekule vlídně a dojemně připomíná, jak je v dnešní stále zběsilejší době, která důležité hodnoty válcuje a devalvuje, setsafra potřebné hledat a probouzet v sobě duši dítěte a tou nezkaženou optikou vyvažovat naše mnohdy zbrklé dospělácké soudy a nesmyslné životní postoje. A předně: za žádnou cenu nikdy nic nevzdávat! A řekla bych, že i na tu zamýšlenou poctu herečce došlo. Už jen inspirovat dramatika k napsání postavy s takovými vlastnostmi, jaké ve hře Pipi ztělesňuje, mně vůbec nepřipadá málo.
(zadáno: 8.1.2023)
Mozaika z útržků dialogů v repetitivních ozvěnách otevírá problematiku stále více zející společenské praskliny, kterou mj. rozevírají sociální, ekonomické a kulturní diference, konzum, nadspotřeba a všudypřítomná potřeba peněz, jakožto primárního mocenského prostředku. Lze ji ještě vůbec nějakým způsobem zacelit, nebo svět už nevyléčí ani boží metly? Text se vyznačuje specifickou poetikou, která mu ovšem trochu ubírá na razanci, provokativnosti i naléhavosti a celkově pak vyznívá přece jen o něco smířlivěji než by téma uneslo. Jeho struktura klade také nároky na interpretaci, s čímž si všech pět hereckých protagonistů poradilo velmi dobře.
(zadáno: 16.12.2022)
85 %. Pirandellův text se skrze zvolený inscenační klíč, jemuž dominuje záměrně přepálená, groteskní nadsázka, dočkal smysluplné a funkční opory i rezonance své vícevrstevnatosti. Věru tragikomický obraz společnosti neschopné rozpoznat, že místo zájmu o nalezení pravdy lační spíše po skandálním odhalení a domněnkám o dění za zavřenými dveřmi sousedního bytu věnuje pozornost tak umanutě, až úplně přehlédne daleko zásadnější skutečnosti, odehrávající se přímo pod vlastními otevřenými okny. Herecké nasazení všech je dechberoucí, většinu situací pointují precizně uchopené gagy. Za mě rozhodně jeden z nejzdařilejších divadelních počinů roku 2022.
(zadáno: 9.12.2022)
Velmi svérázná asociativní mozaika z útržků různých literárních děl vybízející ke vnímání stylem "nechej plynout a nějak působit". Mé skóre: pokoušela jsem se na dění napojit, až devadesát minut uplynulo, aniž by to na mě nějak zásadněji emočně či myšlenkově zapůsobilo. Více než originální inscenační experiment mně to celé asociovalo spíše jakýsi tvůrčí workshop na téma překračování hranic srozumitelnosti jevištní akce. Má poklona patří všem hercům, nelehký koncept zvládli obsáhnout s obdivuhodnou mírou koncentrace.
(zadáno: 6.12.2022)
Nejen pro prostředí divadelního zákulisí, do nějž je děj zasazen, byl film pro jevištní zpracování de facto předurčen. Také specificky vyhrocená situace, která postupně obnaží leccos z minulosti, demaskuje charaktery i míru osobní odvahy jednotlivých postav, nabízí zajímavé herecké příležitosti. Těch nejlépe využili Zdeněk Žák, Karel Heřmánek ml. a Kryštof Bartoš. Inscenace je možná až příliš rozkročena mezi groteskními a vážnými tóny, některé pasáže pak nevyzní s patřičnou intenzitou. Zejména závěr samotný na mě působil zbytečně rozmlženě smířlivě, potenciál příběhu naznačuje cestu k podstatně mrazivějšímu vyústění.
(zadáno: 3.12.2022)
Koláž ze čtyř Čapkových Apokryfů a útržků z dalších jeho textů dokládá, jak nadčasový autor to byl a jak dobře uměl vystihnout povahopis českého člověka. Jeho libozvučný a čistý jazykový styl je navíc pro svébytné prostředí poetické Violy jako stvořený. Herecký trojlístek pak nechává všem myšlenkám a trefným postřehům adekvátně vyznít zdařilou interpretací.
(zadáno: 27.11.2022)
65 %. Ve jménu názvu osobitým poetickým způsobem se inscenaci daří předat příběh ze zapadlé kanadské indiánské vesnice rybářského kmene Kwakiutl. Sem přijíždí na svoji první farní misi mladý kněz Marek, který si postupně dokáže získat nejen důvěru, ale nakonec i srdce zprvu nedůvěřivých domorodých starousedlíků, kteří právě svádí nelehký boj o zachování svébytnosti své civilizace. Téma síly a potřeby vzájemné lidské empatie a tolerance zde rezonuje zejména prostřednictvím citlivých hereckých výkonů Aleše Petráše a Jitky Smutné.
(zadáno: 23.11.2022)
Všechno má svůj rub i líc, naše vlastní nitro nevyjímaje, v každém z nás se pere něco z Jekylla i Hydea, v daném případě Jerryho a Petera. Překročit komfortní zónu vlastního já, přiznat si a pojmenovat i nepříjemnou pravdu a nahlédnout sebe sama, svůj život a postoje bez iluzí a sebeklamu, je aktem bolestným, ale zároveň i očistným. Jak je ve hře řečeno: i ztráta může být ziskem. Zajímavých, interpretačně náročných hereckých příležitosti se oba protagonisté zhostili bravurně. O co méně má postava Petera textu, o to více emocí musí obsáhnout pouze prostřednictvím mimiky, což se Ondřeji Brouskovi podařilo opravdu skvěle. Silný divácký zážitek.
(zadáno: 21.11.2022)
35 %. Apelativní rámec této dystopické vize blízké budoucnosti je zřetelný, poukazuje na nebezpečí letargie zpohodlnělé, rezignované společnosti. Paralela s Čechovovými postavami, které o všem raději nekonečně dlouho tlachají a planě filozofují, než by se jakkoli přičinily o nápravu, mu dodává tragikomický rozměr. Snaha o originální inscenační uchopení je patrná, bohužel ale vše citelně doplácí na přemíru textu hry, témata se tak poněkud rozmělňují, téměř tříhodinová stopáž je neúměrná komplexnímu sdělení. Radikálnější, stručnější pojetí by bylo podle mě ku prospěchu, očividné energické nasazení všech by pak rozhodně bylo přínosněji zúročeno.
(zadáno: 18.11.2022)
75 %. Obsadit do role operní divy Marii Callas Dagmar Peckovou bylo jednoznačně mistrovskou volbou. Disponuje darem podmanit si publikum od prvního okamžiku svojí živelnou energií a bezprostředností. Skutečnost, že sama velmi dobře zná líc i rub operního světa i jeho zákulisí a sebeironický odstup jí není cizí, autenticitu hereckého ztvárnění podtrhuje. Radím tuhle lekci divácky neminout, je osvěžujícím zážitkem. Škoda jen ne zcela obratného pojetí samotného závěru inscenace, jak již také zmínil ve svém hodnocení kolega Pavel Širmer.
(zadáno: 9.11.2022)
55%. Inscenace vyniká především zdařilou scénografií a vyrovnanými hereckými výkony všech. Poměrně zajímavý režijní nápad, že každá další postava vstoupí do děje příjezdem tramvají a každý sexuální akt je ilustrován "rituálním" tancem, se brzy stane prvkem monotónním, který začne spíše iritovat, než aby měl oživující efekt. Jakkoli chápu, že rej je rej a je potřeba ho jevištně zvizualizovat, uvítala bych invenčnější pojetí, především v celkově svěžejším a dynamičtějším rytmu. Zpomalené tempo a repetitivní cyklení akcí totiž více jak dvouhodinovou stopáž (bez pauzy) pocitově neúnosně natahují.
(zadáno: 29.10.2022)
Transgender problematiku nejprve krátce přiblíží divákům seznamovací interaktivní úvodní část. Samotný děj hry je pak atraktivní spíše pro ilustraci toho, jak uvažovala, a co trápilo Danielu Špinar v době dospívání a mládí, a jak se k tomu režijně staví současnou optikou, tady a teď. Námět Rusalky zrcadlí osamocenou duši člověka s pochybnostmi o svém pravém já, která bludně tápe světem ostatních lidí a opodstatněně se v něm cítí nesvá, stejně jako ve svém těle. Touha po proměně zde rezonuje velmi intenzivně. Herecky interpretačně koncentrovanému trojlístku dominuje odzbrojující Zuzana Onufráková, která celé inscenaci dodává šmrncovní esprit.
(zadáno: 29.10.2022)
Tak předně - velrybu (rozuměj: dědictví) je potřeba před porcováním řádně omýt, to dá rozum! Prostřednictvím modelu jedné bizarní, nefunkční rodiny je nastaveno neúprosné zrcadlo společnosti: morální hodnoty se rozpadají, slova ztrácí obsah a city chladnou. Z toho obludného defilé pokřivených povah místy až mrazí, stejně jako z neskrývaně netrpělivého čekání na to, kdy konečně už nemocný otec a majitel firmy zaklepe bačkorama. Jedna generace odchází, ta nastupující, zdá se zjevně, svět nespasí. Tleskám herecké práci všech, interpretačně náročnou stylizaci zvládli výtečně.
(zadáno: 27.10.2022)
75 %. Inscenace, v níž se thrillerový příběh šťastně symbioticky propojil s empatickou režií Martina Vokouna a maximálně soustředěnými hereckými výkony Elišky Nejedlé a Petra Floriána. Velmi dobře se zde pracuje s psychologií obou postav, motivacemi jejich jednání i gradací napětí. Komorní podkrovní zkušebna zdařile dotváří iluzi ponurého sklepního prostoru, v němž atmosféra stísněnosti každým okamžikem sílí spolu se stále neodbytnějšími pocity beznaděje a bezvýchodnosti.
(zadáno: 9.10.2022)
(zadáno: 9.10.2022)
(zadáno: 9.10.2022)
75 %. Stejně jako v inscenaci DvŘ Jeden německý život i v Show Dr. Ruth Kateřina Macháčková prokazuje, že monodrama jejímu hereckému naturelu víc než sedí. Má dar diváka přirozeně oslovit a zaujmout jeho pozornost od první po závěrečnou repliku. Postavu Karoly Ruth Siegel buduje s citem pro všechny tragikomické tóny příběhu německé židovské ženy, která jako dítě přežila holocaust. Její sympatický, nakažlivě entusiastický postoj k životu s nezdolnou vůlí nevzdávat se a překonávat všechny karamboly předává uvěřitelně, svede publikum dojmout, povzbudit a někoho dost možná i naladit k vyhledání encyklopedického hesla "Ruth Westheimerová".
(zadáno: 6.10.2022)
85 %. Soubor Divadla Petra Bezruče disponuje mimořádnými hereckými osobnostmi, což opětovně prokázala i inscenace Šikmý kostel. Všichni zde "drží za jeden kahan", tedy přínosně partneří (bez ohledu na rozsah role) a vedou diváka cestou směrem ke katarzní tečce. Opravdu jsem místy téměř cítila, jak se aktérům příběhu propadá vytěžená černá půda pod nohama, a spolu s tím se napříč dějinami bortí i jejich životní naděje, sny a touhy, čemuž vzdoruje každý dle svého naturelu. Silný divácký zážitek.
(zadáno: 5.10.2022)
65 %. Na odvrácenější tvář devadesátek s puncem kočičího zlata nahlíží inscenace skrz mozaiku poskládanou z pasáží autentických rozhovorů vedených s bývalými zaměstnanci a návštěvníky Discolandu Sylvie, kteří mnohdy více než nahlédli pod pokličku tohoto bizarního fenoménu a jeho bosse. Zrcadlí euforii dané doby, bezuzdné utržení se ze řetězu v rámci revoluční změny politického režimu, ale i krátkozrakou naivitu s tím vším spojenou. Nijak se zde nesoudí, je čistě na divákovi, který ze střípků mu zapadne kam. Ačkoli bych uvítala ostřejší, explicitnější razanci výpovědi vůči dnešku, neříkám, že jsem hlediště opouštěla bez podnětů k zamyšlení.
(zadáno: 1.10.2022)
Áááááá! Špinarkááááá! Raketou bych záznam téhle inscenace vystřelila nejen na Mars, ale rovnou do celého vesmíru, ať čubrněj, co máme na Zemi za divadelní arzenál!
(zadáno: 26.9.2022)
65 %. Silně symbolistní inscenace s leitmotivem chladu v kontrastu se světlem - nositelem naděje. Chlad opanoval nejen prostředí nehostinné severské horské samoty, kde se příběh odehrává, ale i duše a srdce většiny postav. Dva bratři, řekněme rodinná známá a pastor, každý s truchlivou minulostí, bezradnou přítomností a téměř nulovou vyhlídkou lepších časů. Vnese do atmosféry zmaru potřebné "světlo" tajemná zbloudilá dívka Eli? Thrillerový nádech násobí napětí cesty k rozuzlení. Potlesk všem hercům, náročné party uchopili skvěle. Ač jsem nesvedla udržet adekvátní divácké napojení se úplně po celou dobu, zážitek svébytného druhu se dostavil.
(zadáno: 23.9.2022)
Hry poodhalující divadelní zákulisí jsou atraktivní vděčným námětem, ale současně i poměrně náročné na věrohodnou interpretaci. Oboje se v inscenaci Divadla Ungelt šťastně protkalo a Staré mistry zdobí půvabně šmrncovní esprit. Příběh dvou zdánlivě nesmiřitelných bratrů, které ovšem spojuje neblahá rodinná minulost i láska ke kumštu, je předán cituplně, s vyváženým poměrem dojemných a humorných chvil, které voní po šminkách a koření je zdařilá herecká práce s nadsázkou a gradací.
(zadáno: 20.9.2022)
65 %. Inscenace je silná v momentech, kdy se humor daří udržet v linii ironizující. Pasáže, v nichž se začíná sklouzávat spíše k parodii, lehce kulhají a do jisté míry i znepřehledňují děj. Gradačně působivě zafunguje finální párty, jejíž průběh neradno prozrazovat, to si každý divák musí odprožít po svém (já ještě teď cítím, jak mi jedna z postav prozkoumala krční tepnu). Během ní se totiž neotřele podaří umocnit protestní tón a poselství textu, který je především obžalobou vyprázdněných gest, slov a frází pozérské a povrchní společnosti neschopné funkčních vztahů a konstruktivní komunikace. Nelze nezmínit též promyšlenou práci s prostorem.
(zadáno: 19.9.2022)
75 %. Tvůrčí tým muzikálu Biograf láska našel zdařilý inscenační klíč, který pracuje především s dobře ukočírovanou mírou nadsázky a milým humorem, na nějž dojde vždy v příhodný okamžik, aby odlehčil děj a vyvážil sladkobolnější pasáže příběhu. Stejně přínosně fungují i vděčné výstupy obou dětských interpretů a jejich roztomilé hlášky. Z herecky i pěvecky velmi solidního obsazení mě nejvíce oslovili Nina Horáková, Denisa Nesvačilová a Jan Tenkrát. Soudě dle více než pozitivní atmosféry v hledišti má Divadlo Kalich na repertoáru další divácký hit, který navíc jednoznačně prokázal kvalitu písní Hany Zagorové.
1 2 3 4 5 6 7 8 9  >  >>