Rozhovor

Jurij Galin, Jana Galinová
Parta magorů
[vydáno: 15.12.2005, Michal Novák a Helena Grégrová]
Docela velké divadlo? Soukromé sdružení lidí s velkým divadelním srdcem, o němž Jana Galinová, herečka a dramaturgyně, říká, že jsou parta magorů. Už desátou sezonu dělají divadlo v oblasti s nejvyšší nezaměstnaností na vlastní náklady s drobným příspěvkem města a k tomu se svými inscenacemi jezdí po celém světě. V inscenacích Docela velkého divadla, zejména těch pro dospělé, vystupují i známí herci jako například Oldřich Vízner, Jan Révai, Lukáš Vaculík, Roman Štopla, Hana Sršňová, Hana Seidlová a další. Téměř dvě třetiny repertoáru však tvoří inscenace pro dětského či teenagerovského diváka. V Litvínově Docela velké divadlo vlastní sto let starou divadelní budovu s hledištěm pro 400 diváků, divadelním klubem, barem a stylovou restaurací. V Praze má domovské scény v Divadle U hasičů a v A studiu Rubín a dále hostuje téměř ve všech českých a moravských divadlech a kulturních domech. Krédem Docela velkého divadla je špičková divadelní tvorba pro diváky bez rozdílu věku. Docela velké divadlo „vymysleli“ v roce 1996 manželé Jana a Jurij Galinovi.

Rozhovor jsme vedli s režisérem, uměleckým šéfem, herečkou, dramaturgyní či manažerkou Docela velkého divadla, ale počet zpovídaných opravdu nepřesáhl dvě osoby. Režisér Jurij Galin je původem Rus, ale mluví česky. Jana Galinová uvádí občas jeho svérázné překlady českých slov na pravou míru. Při povídání zvědavě okukovala Aša, psí maskot (rovněž i účinkující) DVD.

Tajemnice Docela velkého divadla Iva Boušová na Vás prozradila, že vedete veškeré statistiky. Nedávno jste odehráli své 3000. představení. Když si vezmeme kalkulačku, vychází to za devět let existence průměrně na 27 představení měsíčně včetně prázdnin.

JaG: ...v listopadu jich bylo padesát. Ale ne ve všech hráli všichni. V Praze hrají dvě naše představení pro děti Milada Čechová, která je jednou z našich nejlepších loutkářek, ale teď je na mateřské dovolené, a Hanka Sršňová s Kateřinou Seidlovou. Ony se podílejí na tom čísle asi 60 představeními ročně. Čísla nám také naskočila v Chorvatsku, kde jsme hráli pro děti postižené válkou. Humanitární pracovnice se nás zeptala: „Prý můžete hrát i dvě představení denně?“ Řekla jsem: I tři. A Jura: Když je to nutný, tak i čtyři, a ona: „Takže i pět?“ A hráli jsme pětkrát. A ne na jednom místě, ale v pěti ústavech v okruhu 50 kilometrů kolem Zagrebu. Takže díky tomu nám narostla čísla a klukům svaly, protože museli 5x za den představení stavět a bourat.

Na repertoáru máte neuvěřitelné množství titulů, více jak dvacet, dá se to vůbec zvládnout?
JaG: Zvládnout se to dá. Hlavní je si všechna představení pamatovat. A to se nám zatím daří. Myslím, že je to Jurovým stylem režie. S takovým způsobem práce jsem se setkala až u něho. Kdo s ním dělá poprvé, je většinou překvapený, protože zkoušení není klasické čtení, aranžování, pilování, projíždění, generálky. Občas máme pocit, že nás terorizuje, že nás zbytečně opakovaně vrací a tvrdí, že jsme ho nepochopili, a my se mu snažíme vysvětlit, že ho chápeme, ale neumíme to splnit. A Galin pak říká tu (alespoň mnou) nenáviděnou větu: „Nechápeš, protože kdyby ty pochopila, ty by udělala, jak já říkám, nechci výsledek, ale musím vidět, že ty na správné cestě.“ Nakonec zjistíte, že jste spolu s režisérem tu cestu našli. A že se na ní nemůžete ztratit. Že vám pomohl postavit můstky, po kterých se vaše postava s jistotou pohybuje představením. Našich deset kmenových herců má na repertoáru 27 inscenací, ve kterých hrají, nebo je zvučí, případně je svítí, ale nikdy si mechanicky neopakují text. Před představením pouze korepetují písničky, choreografii a šermy. Ovšem stalo se, že se nám to vymklo. Divadlo U hasičů si objednalo náš dětský písničkál Zvířátka a loupežnice, který se dlouho nehrál, podle mě asi tak čtyři měsíce. Zeptala jsem se herců, jestli to zvládnou, a oni, aby nemuseli zkoušet, řekli, že 4 měsíce nejsou žádná doba. Už korepetice ukázaly, že to nebude jen tak, ale všechno jsme zazpívali a zatancovali, takže jsme byli docela klidní. Ale když jsem si já, která hru napsala, nemohla během představení vzpomenout, jak se jmenuje havěť na dvorku (slepice Maruš, Miluš, Danuš a Jaruš), pomyslela jsem si, že už senilním. Děs byl ale vidět i v očích o generaci mladších kolegů. Doma jsem se podívala do statistiky a zjistila jsem, ke své hrůze, že jsme bez oprašovačky zahráli muzikál po 11 měsících a 9 dnech. Ale to byla opravdu výjimečná situace. Ale ještě ke zkouškám. Když Galin vrátí při zkoušce nějaké místo už potřetí kvůli chybě v textu, tak vás taky potřetí vrátí zpátky na začátek aranžmá. A když protestujete říká: „Tvoje hlava možná unavená, ale nohy zapamatujou, jen jdi zpátky a znova.“ A vždycky vám řekne, proč jdete odtud tam a proč právě tudy, proč právě na tomhle místě říkáte tenhle text a proč je to právě v tuhle chvíli důležité.
JuG: Nemám rád přibližnost. Na jevišti musí být konkrétní jednání. Konkrétní čin. Snažím se, aby to herci v mém divadle chápali. Můj nejužší tým už zvyklý na tenhle způsob práce, a tak spolu nazkoušíme novou inscenaci hodně rychle. Když máme hosty, trvá to dýl. Naše Labutí jezero jsme nazkoušeli za deset dní, ale byla to intenzivní mnohahodinová práce. Zkoušení předcházela náročná výroba, odborná příprava, balet, šermy, práce s loutkou, ale pak jsme denně 3 hodiny dopoledne zkoušeli, na další 3 hodiny přišla choreografka Dana Morávková a po pauze jsme zase 4 hodiny zkoušeli.
JaG: Herci už si chtěli zakládat odbory.
JuG: Ale práce se vyplatila, vzniklo představení, které je úspěšné nejen u českých dětí, ale líbilo se i ve Francii.

Můžeme se na chvilku vrátit do historie - které nitky osudu spředly Docela velké divadlo?
JuG: Přijel jsem do Mostu v roce 1988 na Festival ruské dramatiky s Vladimirským divadlem s inscenací Čechova. Tehdy jsem dostal nabídku na hostování v mosteckém divadle. Chtěli, abych udělal nějakou ruskou klasiku. A já: Jakou ruskou klasiku? Představte si tu dobu, těsně před revolucí, všichni byli nasraní, kdo na to půjde! Nabídl jsem hru Vladimíra Gubareva Stalinova chata (Dača Stalina). O tom, jak na chatu, kterou kdysi postavili pro Stalina, v době perestrojky přijíždějí „noví – hodní“ komunisti. A lidi, kteří od mládí sloužili Stalinovi, slouží teď jim. Když jsem se seznámil s Jančou, dal jsem jí hru přečíst.
JaG: Já jsem si říkala, že se to tady nemůže hrát – první půlka o tom, jací byli ti komunisti do perestrojky svině a druhá půlka o tom, jak teď, po ní, jsou... ještě horší. Ale ruský autor, ruský výtvarník, ruský muzikant a ruský režisér. Nakonec se to hrálo a bylo to v dubnu 1989 jako zjevení. Lidi v hledišti seděli v šoku, co to vidí a slyší a na konci se komunistická delegace prorvala ven přes tleskající diváky a ani se s ruskými hosty nerozloučila. Právě při zkoušení Stalinovy chaty jsme se s Jurou potkali v divadelním baru. Z toho vidíte, jak jsou divadelní bary důležité. Povídali jsme si asi čtyři hodiny rusky, a to jsem si ze všech škol pamatovala rusky jenom ja katalas na kaňkách a užinala sasisky s chlebom (pro mladší generaci: bruslila jsem a večeřela párky s chlebem). Vezla jsem pak Juru v noci do ubytovny, protože všichni pili, nikdo už nebyl schopen řídit a já jsem byla do setkání s Galinem abstinent. Když vystupoval, tak jsem mu dala svou vizitku, kdyby náhodou něco potřeboval. A on se druhý den po půlnoci objevil u mě doma (od ubytovny přes celý město), měl asi 60 narvaných růží z městských záhonů (upozorňuju, že bylo 9. března a ty růže byly loňský, přemrzlý a celou zimu na ně padal smog a prach), vrazil mi tu“ kytku“ do ruky, zeptal se mě, jestli mám kafe a už u mě zůstal. Nejtěžší bylo utajit ho před mými malými dcerami a zvědavými kolegy. Ale povedlo se to a nikdo, až na tři mé nejlepší přátele, nic netušil až do dubna příštího roku. Asi by tomu ani nevěřili. Já a nějakej Rusák, co už byl 4x ženatej. Hrůza. Pak jsme za sebou tajně rok jezdili a lítali. Myslím, že Antonín Procházka by z našich konspiračních historek vytěžil dobrou komedii.
JuG: Za rok a půl jsme se vzali na Hoře svaté Kateřiny. Jirka Středa mě nechal v Rozmáňu zrežírovat činoherní komedii, pak jsem jel do Ruska předat svoje divadlo a vyřídit si oficiální odjezd a v prosinci, před Vánoci v roce 1990 jsem přijel do Čech natrvalo.
JaG: Vůbec nás nenapadlo, že by tu Jura nedostal práci, obě jeho představení byla úspěšná, ale bylo rok po revoluci a kamarádit se s Rusákem, jak mu v žertu dodneška říkáme, nebylo jen tak. Jeden ze šéfů mosteckého divadla mi tehdy řekl, že teď tady přece nemůže Rus režírovat, protože lidi Rusáky nesnášej a nikdo by na jeho představení do divadla nepřišel.
JuG: Většina dobrejch umělců se ke mně ale chovala stejně jako před revolucí. Jirka Bartoška, Karel Heřmánek, Pavel Zedníček, Pepa Carda, Petr Poledňák, Ota Sládek, Hanka Sršňová a vůbec celý Činoherní studio z Ústí nad Labem (pozdějc šli všichni do Rokoka v Praze), mostečtí bardi Karel Nonner, Jaromír Šnajdr, Jirka Havlík, Ladislav Hádl, Eva Klánová, režisér Ruda Felzmann, scénograf Pavel Zikmund a spousta dalších a taky lidi z divadelních provozů, bez kterejch divadla nemůžou existovat. Ale byli i herci, který se mnou kdysi pili, ale když mě pak viděli, radši přešli na druhej chodník. Já smál, ale Janča to těžko snášela.
JaG: ...bylo to hrozný, Jura měl v Rusku dobrou práci, byl umělecký šéf, režíroval si, co chtěl, měl slušnej plat a tady najednou vůbec nic…
JuG: No co, dělal já nočního hlídače v muzeu, obchodoval s klínovými řemeny, rozvážel prášky na praní, taky jsem zařizoval vybavení domu důchodců a roznášel reklamu, ale já ničeho nelituju. Já věřím na osud a na to, že co musí stát, to stane. Ota Sládek pak napsal o mně článek do novin a oni mě pak vzali do mosteckého divadla. Nejdřív do loutkového Divadla rozmanitostí na měsíc jako kulisáka a potom jako režiséra a za rok do činohry. Takže jsme oba byli s Janou ve stejném angažmá. Byl jsem v Divadle Rozmanitostí a viděl, že tam do tří funguje divadlo pro děti a od tří, že v divadle je prázdno, topí se a svítí a že tam sedí vrátný. Tak jsme se rozhodli dělat tam večerní představení. Divadlo jsme si pronajímali a zvali tam hosty: pana Horníčka, Karla Heřmánka, Jirku Bartošku, Mirka Donutila, Hanu Maciuchovou a dělali jsme tam Večery pro mé přátele.
JaG: A pak jsme si řekli, že líp než jedno obrovský divadlo se dvěma scénami, by fungovala dvě divadla, každé samostatně a napsali jsme projekt na oddělení loutkové scény od činohry. Radili jsme se s jedním z městských zastupitelů, jestli má takový projekt naději na realizaci a on ho odevzdal řediteli divadla. A nastal skandál. Nikoho ani nenapadlo se nad tím projektem zamyslet, všichni to brali, že se cpeme na ředitelovo místo, že chceme něčemu šéfovat. A lidem, který jsou sami šéfama, těžko vysvětlíte, že vám o to nejde. Naše argumenty, že loutkáři mají úvazek 250 představení a činoherci 150, že jedno loutkové představení, kde 5 lidí dře pětikilový paňáky celou hodinu nad hlavou nebo v předklonu, se počítá jako půl čárky (tak nám vysvětlili, proč máme o tolik vyšší úvazek) a činoherci se „Paní, tady je psaní“, počítá jako celá čárka, že platy jsou v činohře pod jedním vedením až o tisíce vyšší než v loutkovém divadle, nikdo neposlouchal. Označili nás za “rozvraceče“, náš projekt za “pamflet“ (zvláštní jazyk 7 let po revoluci), absolvovali jsme pohovory u ředitele a někteří lidé v divadle a na městě nám dodneška náš odlišný názor na dělání divadla neodpustili. Vzali to jako útok na sebe, ne jako projekt něčeho nového a možná lepšího. Škoda.
JuG: Skandál to byl, museli jsme se bránit. Novináři dokonce udělali konfrontaci našich názorů, ale to nebylo nic platné. Já neměl trvalou smlouvu, takže mi ji okamžitě ukončili, rozdělanou práci na inscenaci jsem musel ukončit, všem, kteří projekt podepsali, dali důtku s výstrahou a bylo po projektu.
JaG: Pár dní jsme byli smutní a pak jsme jeli do Litvínova, koupit holkám boty na prázdniny.
...A koupili jste divadlo?
JaG: Skoro. Ukázala jsem tam Jurovi někdejší Docela malé divadlo pro 90 lidí. Ideální. Jenže už tam nebylo divadlo, ale diskotéka. A pak jsme potkali architekta Pavla Břežanského a ten nám řekl, ať se na malé divadlo vykašleme, že má pro nás něco lepšího.
JuG: On řekl: Chcete barák? Malý divadelní barák, krásný! A odvedl nás do „Benaru“.
JaG: Já jsem se zděsila: Tam totiž celý roky jezdila hrát pražská divadla a hlavně Cimrmani. Vždyť je tam 400 míst. A Jura: 400? Komornyj těátr! Já: 400 není v Čechách komorní!
JuG: A tak jsme vešli do toho baráku. On byl prázdný, totálně zdevastovaný, válely se tam chcíplý krysy.
JaG: 15. srpna 1996 jsme tam přišli a 1. září 1996 jsme založili divadlo.
JuG: Jana rozhodla, že z mosteckého divadla taky odejde a s ní odešli ještě tři mladí herci: Honza Říha a Roman a Luboš Ihnatolovi.
JaG: Z DAMU přišla scénografka Milena Dubšíková, která u Jury dělala svou absolventskou scénografickou práci, a pak přišla ještě Jitka Raková, která projekt taky podepsala a ani jí to neodpustili. A s náma byla v divadle každej den dcera Lenka, který bylo tehdy 13 let, a která to s námi všechno absolvovala a už u divadla zůstala.
JuG: A nastalo období čínských polívek, levného nějakého piva a fernetu a Balakrylu. Divadlo bylo totiž celý fialový, schody fialový, stěny fialový, uříznutá opona, umakart. Tak jsme natírali, bourali a uklízeli a přitom vymýšleli, kdy a čím to divadlo otevřeme a zase jsme bourali a jedli ty čínský polívky, co je vod tý doby nemůžu ani vidět.
JaG: Měli jsme tři malý pohádky, které jsme si udělali ještě v době angažmá, abychom si přivydělali. A s těmi jsme ve dvou nebo ve třech jezdili po školkách a zatím zkoušeli novou premiéru. To, co jsme vydělali, jsme rozdělili napůl, půlka šla na divadlo a tu druhou jsme si rozdělili. Jednou to byly 200,- a jindy 4,50 za představení na každýho.
JuG: Do novin jsme napsali, že otevřeme v Litvínově profesionální divadlo, že to bude 20. prosince 1996 a že nám chybí věci asi za milión, a napsali jsme který. A oni najednou začali chodit úplně cizí lidi a nosili nám ty věci a nabízeli nám zadarmo práci a pomohli nám to divadlo opravdu 20. prosince otevřít.
JaG: První přišli Pavel Břežanský a Martin Hauptvogl a dali nám mobilní telefon, protože do divadla nevedla telefonní linka. Ten mobil byl strašně drahej a v Litvínově ho tehdy mělo tak 20 lidí. Takže jsme měli balakryl, čínský polívky za 5,60 a mobil za 36.000,-. Ale jinak nic.
JuG: Jindy přišel pan Matas a za tři dny nám ze svýho sádrokartonu postavil zadarmo herecký šatny. Ivan Tichý nám dal umyvadla a záchody a Pepa Stýblo, nám jednou v 10 večer přinesl kabely a myslel, že už jdeme domů. A když viděl, že teprve po natírání začínáme zkoušet a budeme zkoušet do dvou do rána, tak si sed do hlediště a během zkoušky nám zapojil všechny zásuvky a zástrčky a druhej den přišel zas a tak do 20. prosince udělal celou elektriku v celým divadle a nevzal si od nás ani tu čínskou polívku.
JaG: Bez těchhle lidí a hodně dalších, bychom nikdy divadlo neotevřeli. Myslím, že to byl poslední rok, kdy ještě podnikatelé měli nějaký peníze.
JuG: Potom nám zavolali z města z úřadu a ptali: Proč vy tady? Co od nás chcete? A my, nechtěli nic! Řekli jsme, že jim ukážeme, co umíme a pak ať se rozhodnou. Takže v ´96 jsme dělali jenom za svý, v ´97 nám město dalo 80 tisíc, za který jsme udělali Carmen a vyjeli jsme s ní do Itálie a místo čínský polívky byly špagety. A MUS nám dala 100.000, za který jsme vyrobili další 3 inscenace. Další rok nám Litvínov dal dvě stě padesát, další rok čtyři sta padesát a pak nám to chtěli ještě o něco málo zvednout, jenže my už jsme potřebovali milion. Protože vytopit a rozsvítit,...
JaG: ...to tvý komorní divadlo...
JuG: ...aby tam byla voda, aby tam bylo všechno, co patří k divadlu. Dneska už milion je málo.
JaG: Měli jsme tehdy dostat 600.000,-. Někdo navrhl, ať nám dají 500.000,-. A najednou jeden zastupitel za ODS vstal a řekl: Galinovi sem už šest let chodí a vždycky říkají, že by potřebovali milion a my jim vždycky přidáme 50.000,-. Tak jim to pojďme dát. Vždyť už nás snad přesvědčili, že divadlo dělat umějí. A nastala vřava. Že to je šílený a moc, a že na to město nemá. Ale pak finanční komise vymyslela, odkud by se ty peníze daly vzít, většina zastupitelstva to nakonec odhlasovala a dostali jsme roční dotaci ne 600.000,- ale 900.000,-. A druhý den vyšla v místním deníku naše fotka, na který oba vytřeštěně zíráme a pod ní titulek: „Manželé Galinovi nemohou uvěřit, že jim město místo 150.000,- přidalo rovnou 450.000,- Kč.“
Nakonec jste se stali i majiteli budovy.
JaG: Ano. Před třemi lety jsme si vzali úvěr a koupili ji, protože byla v konkursu. Jsme na to dvě fyzické osoby, vlastně už tři, protože jsme teď přibrali do sdružení dceru Lenku. Takže tři fyzické osoby. Druhá dcera Lucie citovala Cimrmany a řekla: „Bratr si v Praze klidně popelaří a mně chcete hodit na krk grunt? Já ten váš grunt nechci.“ (pozn.: Lenka a Lucie Lavičkovy – dcery Jany Galinové, obě herečky Docela velkého divadla)

Máte tedy statut soukromého divadla. Dostáváte stále od města Litvínov nějaké dotace? Zajímají se sponzoři o docela velkou kulturu?
JaG: Město nám dává 900 tisíc a my za to ve městě děláme uměleckou činnost. Sponzorů je málo, jejich podíl se v našem rozpočtu nedá vyjádřit procenty. Naštěstí máme sponzory, kteří nás sponzorují prací. Kamarád Pepa Stýblo, nám zůstal věrný a přibyl Vašek Srbecký, který nám za hubičku vyrábí dekorace a Marcel Oktábec, který nám pomáhá udržovat budovu.

Každé divadlo, které začíná, to nemá lehké s návštěvností. Pravděpodobně jste si prošli i touto odvrácenou stránkou divadelního podnikání.
JuG: Když jsme začínali, diváků přicházelo málo, ale teď je to dobré, na takové malé město. Jenom, když u nás hostují Cimrmani, je vyprodáno dřív, než stačíme vyvěsit plakát. Na ně lidé chodí. Teprve asi po 7 letech života v Čechách, jsem se naučil česky tak, že jsem začal jejich humor chápat. A na to jsem pyšný. Každý cizí režisér, který chce v Čechách dělat divadlo, by se je měl snažit pochopit, ale je to těžké, uznávám. Poprvé já na to koukal a myslel, čemu ty Češi smějou, takový ochotníci, ty kulisy, co je to? Ale teď chápu, proč je mají Češi tak rádi.

Málokdo to ví, Docela velké divadlo za devět let činnosti objelo celý svět (hrálo v USA, Chorvatsku, Austrálii, Argentině, Bulharsku, Itálii, Francii, Rakousku...). Ale ani předloňský a loňský úspěch souboru s inscenací Láska a smrt ve Francii nezměnil nic na tom, že doma zůstává zájem médií minimální a spadáte do škatulky divadel, co jsou mimo hlavní proud.
JaG: Co se dá dělat. Francouzští diváci byli nadšení, ale i tady máme nadšené diváky. Chodí na činohry, ve kterých u nás hostují mediálně známé osobnosti (Oldřich Vízner, Lukáš Vaculík, Honza Révai, Roman Štolpa a další). Na naše představení typu Carmen, Labutí jezero nebo Láska a Smrt se dospělí diváci nehrnou. Hrajeme to proto doma málo a jezdíme s tím ven. U nás to hrajeme pro děti a stačí nám jejich nadšení a pochvaly učitelek. A když o nás pan Petránek, náš velký příznivec, na což jsme pyšní, napíše komentář do rádia, tak jsme spokojení.

Jsou tedy jiní diváci v zahraničí a tady?
JaG: Žádný rozdíl, kromě toho, že bylo na představení narváno, jsme nepozorovali. V Paříži se nás třeba zeptali, jestli jsme ochotní hrát pro děti s poruchami chování. Tak jsme řekli, že ano. Pedagogové měli obavy, ale na fotografii můžete vidět, že se jim Labutí jezero asi líbilo.


Pokud byste Lásku a smrt opět zahráli tady v Divadle U hasičů, bylo by také plno? Pokud ne, čím si to vysvětlujete?
JaG: Myslím, že by plno nebylo. Vždyť nás skoro nikdo nás nezná! A v tom představení nehraje žádný populární herec. Kdyby ale v inscenaci hrál třeba Honza Révai (což on by určitě pro nás udělal), možná by přišly jeho ctitelky. Ale Honza už u nás hraje v pěti titulech a chystáme šestý. Takže v Lásce a Smrti se bez něho musíme obejít.

Divadlo U hasičů bohužel má nálepku „agenturní“ stagiony, divadla, kam se chodí tzv. jen na oblíbené herce. Publikum, které by mohl styl Docela velkého divadla oslovit, do Divadla U hasičů není zvyklé chodit...
JaG: Možná je to proto, že si ho kritici, divadelní diváci a možná i divadelní servery špatně zařadili. Podívejte se na jeho repertoár. Někteří herci si tady realizují své herecké sny. Hrají tu role, které nedostali ve svých divadlech. Občas se jedná o lehčí žánr, ale často je tu k vidění kvalitní dramaturgie, například náš Woody Allen, ale nejen on. A myslíte, že by tolik let lidi chodili na Roberta Thomase, Alda Nikolaje nebo Neila Simona, kdyby v jejich hrách chyběla myšlenka?
JuG: Divadlo U hasičů nám dalo už několikrát prostor k realizaci našich představení. Stejně jako jiným divadlům a skupinám herců. Tady je ředitelem a manažerem Tomáš Spurný, někdy ho zeptejte na jeho otce a hlavně na dědečka. Budete překvapení.
JaG: A taky se ho zeptejte, kolik dostává Divadlo U Hasičů dotaci. Zjistíte totiž, že žádnou.
Což relativizuje cenu vstupenky do Divadla U hasičů.
JaG: A ty nejsou nejvyšší v Praze, zdaleka ne.
JuG: Opravdu ne.

Docela velké divadlo je jedno z mála divadel, která se programově věnují tvorbě pro děti a mládež. Zaplňujete vlastně díru v nabídce. V České republice je možná unikátní četnost nabídky divadel pro malé děti, ale pak slibný začátek kulturního rozvoje dětí jakoby zůstává přetržený, nabídka se ztenčuje a kontinuita je pryč.
JaG: Právě to, že hrajeme pro děti a mládež, nás v očích některých kolegů deklasuje, protože dětští diváci je nezajímají. Možná nevědí, že když se dítě nepotká s divadlem v tom správným věku, tak už se s ním nepotřebuje potkat celej život. Takže my jim je pěkně připravujeme, a pak nám na festivalu ve Francii český kolega, herec pro dospělé, vysvětlí, že hrát pro děti je sranda, protože všemu uvěří, stačí prý jim říct, že ve sklepě je bubák a dítě se hned bojí a je to. Ale já jsem se už kdysi v Mosteckém divadle (myslím tím ještě v době Poživila a Buchvaldka) přesvědčila, že hrát pro děti je nejlepší herecká škola. Sledovala jsem to šest let a pak o tom napsala na Karlově Univerzitě diplomku. V Mostě totiž tehdy hráli v pohádkách ti nejlepší herci: Nonner, Šnajdr, Hádl, Havlík, Černá, Mrázková, Oubram, Volf, Klánová. Ráno pohádka, večer Medea. Snad proto tak dobře uměli uchopit divákovu pozornost i večer.
JuG: Dospělý divák, ten v divadle vychovaně sedí a říká si: No, ještě pět minut a pak budu dělat, že se mi chce čůrat a už se nevrátím…dám si v baru paňáka a pak půjdu spát. Ale děti, ty ne: Jo, vy nás nudíte? Tak tady máte přes hubu! Stalo nám, že jsme měli v inscenaci místo, kdy se děti začaly vrtět, a to jsme okamžitě udělali všechno, abychom takovou pasáž upravili, protože to nesneseme. Nuda na jevišti je smrtelná. Už se vám stalo, že jste v divadle usnuli? Mně mockrát, ale děti, ty neusnou, ty začnou řvát. Já viděl to mockrát při dětským divadle.
JaG: Dnešní děti nejsou zvyklé poslouchat text, chtějí klipovou kulturu, a my do nich baletem a oni se koukaj. Tam, kde je rozesmějeme, se smějou, a tam, kde myslíme, že by měly brečet, tak některý brečej. A tak to chceme.

V případě Docela velkého divadla by se mělo zdůraznit, že jeho tvorba pro děti ve většině případů je autorská.
JuG: Většinu představení pro děti píše Jana s muzikantem Honzou Turkem přímo „na tělo“ jednotlivým hercům. Já pak ty jejich nápady musím realizovat a začíná Itálie. Jana bojuje za svůj text, Honza za muziku a já za to, že na jevišti se musí pořád něco dít. Akce. To je divadlo. Divák, který nerozumí jazyku by měl z toho, co vidí, pochopit, o co jde.

Navíc na jevišti prezentujete témata, s nimiž by se dítka menší či odrostlejší možná ani nesetkala, jako například Carmen či Labutí jezero. V čem spočívají autorské úpravy, co je tím hlavním sdělením pro tuto věkovou kategorii diváků?
JuG: Na vysoké škole nám profesoři říkali, že divadlo je instituce, která pomáhá lidem odpovídat na otázky, které přináší život. Stejně jako těm, kteří věří, pomáhá víra. Divadlo je důležitá a vážná tvorba. Děti se s ní, bohužel, většinou nepotkají. Poslouchají to svý „duc, duc, duc“. A pak u nás všichni pohromadě slyší to, co by nikdy neslyšeli, třeba Čajkovskýho. Občas v té skupině jsou ti chlapečkové a holčičky, co všechno okázale ignorují, ale nakonec podlehnou! Tedy většinou. A možná jich sedm nebo deset ze sta půjde někdy pozdějc do divadla. Chci doufat, že to bude na nějakou dobře udělanou činohru, balet nebo operu. Jen by to neměla být varianta divadla, na které se nedá dívat. Pak by totiž celá naše práce byla nanic.

Nazval bych to skoro Vaším posláním. Kdyby to v těch několika dětech či teenagerech zanechalo nějakou stopu, semínko, které má šanci se v budoucnu rozvinout, je to úžasný výsledek.
JuG: Je to tak. Musím vzpomenout na své profesory Jurije Zavadského nebo Anatolije Efrosa, protože teď říkáte to, co oni nám pořád opakovali. Že divadlo není práce pro peníze, ale poslání, že musíš pořád něco chtít sdělit. Vědět co a hlavně jak. Protože jestli něco umíš, máš nějaký talent, který ti dal Bůh, jakýkoliv talent, tak máš povinnost ho využít! Chaplin říkal kdysi: „Kdybych uměl dělat něco lepšího, než svoje filmy, tak bych dělal to a nedělal bych ty filmy!“ To je přece dobrá myšlenka, protože kdybysme my neuměli dělat divadlo, tak bysme přece už dávno dělali něco jiného. Ale když to děláme tak dobře…
JaG: ...jen se pochval...
JuG: ...no, když nás nikdo nepochválí...

Sdělovat něco divákovi je možné vícero způsoby, někteří tvůrci o komunikaci s divákem dokonce ani nestojí. Přestože autorské zásahy v inscenacích Docela velkého divadla jsou pro znalce patrné, pro většinu diváků jsou nepostřehnutelné, možná proto, že jdou divákům vstříc tím, že se na jevišti objeví to, s čím se mohli či mohou setkat v reálném životě. Hledáte to, co by dospělému publiku bylo blízké a dětskému odpovídající. Nepůsobí to však ani novátorsky či dokonce avantgardně, přestože takovou Labutí princeznu proti předloze neukončíte tragicky.
JuG: Text Sousedky jsme upravili, o nový, originální výklad jsem se snažil i v naší inscenaci Čechovových aktovek Láska je láska.
JaG: Labutí princeznu končíme šťastně jen pro malé děti. Velkým hrajeme příběh tak jak byl napsán. Nechceme, aby si mysleli, že zrada nic nestojí. Smrt zaviněná zradou je prostě smrt.
JuG: K té avantgardě: ta musí vždycky vycházet z klasiky. Klasika určuje ta procenta nového, ale musíš mít fundament, musíš umět to divadlo dělat a potom vymýšlet nové formy a myšlenky. Když je to prostě avantgarda kvůli avantgardě, tak je to obyčejnej diletantismus nepochopitelnej a nezajímavej.

Poněkud odbočím. Český divák má k ruské dramatice a jejím tématům hodně blízko (akorát o tom neví). Vy máte díla ruských velikánů přímo v krvi. Zaujala Vás nějaká ze zdejších inscenací ruské klasiky, právě v souvislosti s „avantgardním“ či prostě jiným režijním a dramaturgickým výkladem?
JuG: Jistě! Moc se mi líbila inscenace Racek Petra Lébla v Divadle Na zábradlí. A v poslední době mě zaujal Višňový sad v režii Ondřeje Sokola v Divadle pod Palmovkou. U baru jsem zaslechl jednoho herce, jak říká: “Copak tohle byl Čechov?“ A pomyslel jsem si: “Jo, tohle by určitě Čechov viděl rád.“

Sešli jsme se v Divadle U hasičů, kde za chvíli Docela velké divadlo uvede jednu z prvních repríz své nové inscenace pro dospělé diváky, hru Johnnie Mortimera a Briana Cookeho Když kočky nejsou doma. Pozvěte, prosím, diváky na tuto komedii.
JaG: Kočky jsou představení, které si napsali dva angličtí autoři. Kdesi jsem se dočetla, že to jsou herci shakespearovského divadla, pohybující se v tzv. vážném umění, a možná si chtěli touhle komedií udělat radost. Napsali nádherné dvě role pro chlapy a k tomu dvě hezké role pro ženský po třicítce a dvě malý role pro mladý holky. A celé je to o tom, co každého z nás trápí. Že by měl rád něco jiného, než co má doma, a kolik je kolem toho problémů. Je to chytré, vtipné a veselé, ale umělecký kritik to pravděpodobně nazve bulvární komedií.
JuG: Co je to bulvární hra? Hra je buď dobrá, nebo špatná! Buď ve hře je to, co lidi zajímá v životě, teď, momentálně, každou hodinu, co je trápí, na co chtějí vědět odpověď, a nebo to v té hře není. A je to. Divadlo musí být zajímavé, jinak to není divadlo! Divadlo = dívat se, těátr - parádní, to přece musí být nějaké slavností dění, když koukáš na divadlo, musí tam být tolik komponentů – myšlenka, hudba, herectví, výtvarné umění, prostor, všechno pohromadě. Myslím, že žádnej bulvár neexistuje. To jenom někdo někde blbě řekl, že určitý zábavný typ divadla je bulvár. Prostě je to buď dobrá hra, dobře zpracovaná, herci, režisérem - a tím myslím režisérem, protože dneska může režírovat kdokoli, a je jedno, že neví, co a jak má říct. Když se na takový divadlo přijdu podívat, tak si za deset minut říkám: No, text je dobrý, ale pro mě mrtvý. Ten text zabili. Nedávno jsem právě něco takového viděl...
Naší premisou, jíž se na i-divadle často řídíme při hodnocení, je, že divák, který odchází z divadla, by měl mít pocit, že byl v divadle.
JuG: Bylo by fajn, aby divák odcházel z divadla s podvědomým, iracionálním pocitem, že se s ním něco stalo, že na něco našel odpověď, možná i odpověď na otázku, na kterou se zatím nestihl nebo neodvážil zeptat. Že možná ví, kam a jak teď dál. Odchází a říká si: No, jo vlastně, vždyť jo, je to tak!
JaG: A nebo odchází s otázkou, která ho do té doby nenapadla a začíná hledat odpověď v životě. I to umí dobré divadlo.
Protože divadlo by mělo být o krok napřed.
JaG: V Kočkách hraje Štolpa tak věrohodně, že včera jedna paní zapomněla, že je v divadle a řekla úplně nahlas: „Ježišikriste, on je jako můj starej!“

Něco na tom je, protože během představení „Když kočky nejsou doma“ jeden pán sedící vedle nás spontánně litoval situaci, do níž se postava ztvárněná Romanem Štolpou dostala. Dění na jevišti, kde se odehrává jeden nevinný zálet a ustavičná palba typické pragmatické racionality ze strany manželky, vedlo diváka k dojemným polohlasným komentářům „Chudák…“. Zřejmě to také odněkud zná.
.......................................................
foto z inscenací Carmen, Labutí jezero, Nepijte tu vodu, Láska je láska, Když kočky nejsou doma aj.: archiv Docela velkého divadla