Rozhovor

S hercem, dramatikem, režisérem a nyní také uměleckým šéfem Divadla v Řeznické Jiřím Š Hájkem jsme hovořili nejen o jeho nejnovější hře Zahrádkář, ale také o budoucím směřování jedné z nejmenších pražských divadelních scén.

Co si má divák představit pod názvem hry Zahrádkář?
Je to hořká komedie o otcovství. Zahrádkář v našem pojetí není jen člověk pečující o zahradu, ale především otec, se kterým se pokouší navázat komunikaci jeho dva dospělí synové. Jenže jejich vzájemné vztahy jsou složité – proto se k sobě snaží najít cestu, porozumět si, zbavit se pocitu křivd, nedostatečností, hledají respekt. Moc se jim to ale nedaří.

Najdeme ve hře autobiografické prvky?
Určitě ano. Téma otcovství řeším, jak osobně, tak z pohledu otce ke svým dětem, ale i v širších souvislostech – v kontextu společnosti, mužské role i politiky. Mám pocit, že se o postavení muže ve společnosti dlouho nemluvilo, přitom jde o zásadní téma. Zatímco role matky je společensky jasněji daná, otec musí svou roli často hledat. Nebo by alespoň měl. Věřím, že dialog o „ženské otázce“ je důležitý – je však třeba mluvit i o mužích, aby se našla rovnováha. Ostatně problematika s nerovností žen pomůže i mužům.

Kdy vznikl nápad napsat Zahrádkáře?
Myšlenka na Zahrádkáře se zrodila při plánování repertoáru pro Divadlo v Řeznické. To téma mě dlouho provázelo, hlodalo ve mně, proto jsem chtěl právě tuto hru uvést jako náš první regulérní titul po odchodu ředitelky Yvetty Srbové. Nakonec je to po lednovém Váňovi  až druhá premiéra, ale obě tyto inscenace značí dobře naše směřování. Chtěli bychom dávat prostor především osobním tématům tvůrců. A to nejen, co se autorských textů týče, ale i látek her jiných autorů, s nimiž se režiséři silně ztotožňují.

Ondřej Volejník a Adrian Jastraban (foto: Alena Hrbková)

Jak dlouho jste hru psal?
Asi půl roku jsem sbíral nápady, zapisoval útržky dialogů, z nichž jsem jich nakonec použil jen minimum. Pak jsem během čtrnácti dnů sepsal řadu nahodilých situací – jenže se ukázalo, že takto hru psát nejde. Začal jsem ji proto uspořádávat, upravovat a spolu s dramaturgem Lubomírem Sůvou hledat pevnou linku. Byly to dlouhé debaty o tom, jak dostat z textu na povrch hlavní i vedlejší témata. To nám zabralo další řekněme měsíc. Ta fáze byla náročná, ale výsledný text jsme pak už během inscenování téměř neměnili. Samotné zkoušení nebylo nejsnadnější – text je totiž plný náznaků a emocí pod povrchem, které bylo třeba vyplavit, ale zároveň udržet křehkost situací.

Byla pro vás práce na hře určitým druhem terapie?
Do značné míry ano. Ovšem pro inscenaci bylo zásadní získat patřičný odstup a nadhled, aby si divák mohl udělat vlastní názor na věc. Nechci nikomu vnucovat svůj pohled na svět, spíš otevřít otázky a nabídnout prostor pro přemýšlení.

z inscenace Zahrádkář (foto: Alena Hrbková)

Psal jste role přímo pro herce Adriana Jastrabana, Marka Pospíchala a Ondřeje Volejníka?
Původně jsem chtěl, aby hra vznikala až během zkoušení – že jen načrtnu situace, které budeme rozvíjet společně. Nakonec ale text postupně získal pevnou strukturu. V poslední fázi jsem už znal obsazení a trochu ho do textu promítl. Původní záměr byl obsadit staršího herce jako otce a dva mladší syny. Nakonec jsou všichni tři přibližně stejně staří, což dalo celé inscenaci obecnější rovinu, za kterou jsem moc rád. Vyprávíme o třech mužích, kteří přemýšlejí o svých otcovských i synovských rolích. Věk je v těchto vztazích často klouzavá komodita.

Máte coby režisér od vlastní hry dostatečný odstup?
Snažím se ke svým hrám přistupovat, jako bych režíroval cizí text. Paradoxně herci při zkoušení často víc lpěli na jeho dodržování než já. U Zahrádkáře jsem měl ale i já pocit, že moje formulace fungují na jevišti přesně tak, jak jsou napsané a jak jsme si přál. Občas mě samotného překvapí, co jsem napsal.

Jiří Š Hájek při zkoušení inscenace

Kdy vás začala zajímat režie?
Ve druháku na JAMU. Spolužáci mě tehdy požádali, ať je zrežíruju, když četli mou poezii a povídky na Salónu původní tvorby – měl jsem k tomu sice respekt, protože byli o pět až devět let starší, ale zároveň mě to chytlo. Ve třeťáku jsem napsal a režíroval první monodrama pro spolužačku, jež bylo inspirované historkou dramaturga Zahrádkáře a kamaráda Luboše Sůvy. Vyprávěl mi dramaticky o tom, jak se mu v tramvaji v kapse zlomila tužka, a tak jsem mu na tomto základě napsal monodrama Živé dřevo aneb Co se děje u Luboše v kapse. Od té doby jsem se učil pozorováním ostatních režisérů a praktickým zkoušením – hlavně v Buranteatru, kde jsem režíroval například McDonaghova Pana Polštáře, který se na repertoáru udržel čtrnáct let.

z inscenace Zahrádkář (foto: Alena Hrbková)

Chodil jste na nějaké režijní kurzy?
Ne, jsem samouk. Hodně věcí jsem pochytal díky herecké sebereflexi. Jako herec jsem se na sebe začal dívat „zvenčí“, učil jsem se vlastně režírovat sám sebe. Sleduju, jak režiséři přistupují k inscenaci, jak pracují s textem, a inspiruji se jimi. Každá nová hra je pro mě výzva a vyžaduje nový přístup.

Kdy jste poprvé navštívil Divadlo v Řeznické?
Poprvé jsem se tu byl podívat asi před dvěma lety na Posledním sezení u doktora Freuda, kam mě vzal Marek Pospíchal, který nyní hraje v Zahrádkáři  roli Matěje. Tehdy jsem zjistil, že jsme tu kdysi dvakrát hostovali s Buranteatrem. Krátce nato mě v červnu loňského roku Lukáš Pečenka oslovil s nabídkou, abych s ním divadlo vedl. A protože jsme spolupracovali už v Městském divadle Kladno na inscenacích Nedotknutelní a Blbec k večeři, kde jsme si sedli lidsky i profesně, nebylo proč váhat.

Takže jste nabídku přijal hned?
Ano. Už delší dobu jsem toužil budovat něco i z širší perspektivy než jen jako režisér. Věděl jsem, že si s Lukášem rozumíme a dokážeme kreativně i prakticky spolupracovat. Dává mi smysl přemýšlet o divadle jako o celku, nejen z pohledu jedné inscenace. Ostatně se považuji hlavně za divadelníka, rád vhlížím do různých funkcí přes dramaturgii, výtvarnou stránku, snažím se vést se všemi složkami otevřený dialog.

Marek Pospíchal, Ondřej Volejník a Adrian Jastraban v inscenaci Zahrádkář (foto: Alena Hrbková)

Na co se diváci mohou těšit v nadcházející sezóně a co všechno zřejmě nemine vás?
Chystáme inscenaci Ex, jejíž název se ještě může změnit, od Maria von Mayenburga v režii Jakuba Šmída, kde budu hrát s Lenkou Zbrankovou. Druhou herečku ještě nemáme zcela potvrzenou. V září nás čeká premiéra hry Vraťte nám Sofii Lorenovou, což je magická komedie Kláry Formanové v režii ředitele Lukáše Pečenky. Obsazení je skvělé: Jitka Sedláčková, Michal Kern, Radim Madeja a Dáša Zázvůrková. Na konci roku přijde na řadu ještě Monstrum  Duncana Macmillana, taktéž v režii Lukáše Pečenky. Na obou inscenacích pracuji jako dramaturg. V Monstru uvidíte Jana Dlouhého, Tomáše Havlínka, Kateřinu Macháčkovou a Anette Nesvadbovou. Kromě toho nastupuji na půl úvazku jako herec do Jihočeského divadla. Čeká mě také režie komedie Botox v Divadle Šumperk, přičemž zrovna v té době budu v Budějovicích přezkušovat dvě role v inscenacích Smolný pich a Směšná temnota za odcházejícího Tomáše Kobra. Trasa České Budějovice – Šumperk tedy bude určitě zajímavá.