Rozhovor

Pražský divadelní festival německého jazyka vstoupil do třicátého ročníku. Ředitel a dramaturg festivalu Petr Štědroň k tomuto jubileu napsal, že je nejen oslavou minulosti, ale především výzvou do budoucnosti. „Buďme zvědaví, otevření a připravení nechat se divadlem zasáhnout,“ vyzval příznivkyně a příznivce prestižní přehlídky a divadla vůbec. O hlavním programu jsme tradičně připravili rozhovor.

Pražský divadelní festival německého jazyka slaví 30 let. Jak se za tu dobu proměnilo německé divadlo a jeho vnímání v českém kontextu?
To je otázka na velký spis. Změnilo se jako za třicetiletý život. Proměnily se přístupy, nastoupily nové garnitury a generace, etablovala se řada nových osobností divadla, výrazně posílila nezávislá divadla. Odešla řada autorit, ať už ze svých postů, nebo skonem – v poslední době třeba René Pollesch nebo Claus Peymann či Robert Wilson. Divadelní scéna je jako tekoucí řeka – proměňuje se téměř s každou novou inscenací. Německojazyčné divadlo je velmi otevřené a internacionální, na scénách pracuje velká řada režisérů jiné národnosti, vyrostla generace tvůrců s migrantskou biografií. Je také velmi aktuální, reaguje promptně na společenská témata. V polední době můžeme samozřejmě sledovat silná témata jako jsou světové konflikty a války, gender, umělá inteligence, globalizace, udržitelnost… Změnil se i režijní přístup – od režisérského, autokratického divadla k nehierarchickému vedení, covid posílil roli sociálních médií, streamingu, site-specific projektů… Zkrátka bylo by to na velmi dlouhé povídání.

Divadlo Na zábradlí - Plechový bubínek (foto: KIVA)

Poprvé zahajujete koprodukční inscenací, a to adaptací Grassova románu Plechový bubínek, kterou v Divadle Na zábradlí nastudoval německý režisér a dramatik Armin Petras. Objasníte výběr tohoto titulu?
Koprodukčních inscenací jsme za 30 let vytvořili několik – koprodukovali jsme s Rimini Protokoll, s She She Pop, s Münchner Kammerspiele, vznikla také koprodukční inscenace dvou her Petera Handkeho v režii Dušana D. Pařízka Zdeněk Adamec – Sebeobětování s českými herci a německým hercem Samuelem Finzim. Chceme, aby po festivalu zůstávala v českém divadle stopa v podobě repertoárových inscenací, a to byl důvod, proč jsme oslovili Armina Petrase. Námluvy trvaly velmi dlouho, Petras je velmi vytížený dramatik, režisér a intendant, dlouho jsme pak také hledali titul, který by byl silný a aktuální. Armin Petras je vynikající dramatizátor. V Divadle Na zábradlí v současné době uvádíme jeho dramatizaci Tolstého románu Vzkřísení v režii Jana Mikuláška, uváděli jsme také Annu Kareninu v režii Daniely Špinar. Grassův Plechový bubínek je bohužel vzhledem k neutěšenému stavu světa velmi aktuální. Připomínáme si 80 let od konce druhé světové války, svět se opět polarizuje a bortí se hodnoty demokracie. Günter Grass ukazuje ve svém velerománu Plechový bubínek rozpad hodnot, pohled na svět perspektivou gnóma, dítěte, které se rozhodlo přerušit svůj růst na protest proti stavu světa. Ocitáme se ve světě geniality a šílenství, sledujeme panorama evropských dějin a jejich velkých i malých aktérů, vidíme absurditu zla a pozdní příchody dobra.

Verrückt nach Trost (foto: Armin Smailovic)

Mottem 30. ročníku je Útěcha. Znamená to, že festival ztrácí tendenci šokovat a provokovat?
Útěcha obsažená v mottu letošního ročníku je spíše myšlena jako konejšivý moment v dnešní situaci světa, útěcha, kterou nám poskytuje umění, divadlo, v kritickém nahlížení na společnost. Útěcha je také obsažena v názvu jedné z inscenací – Bláznivá touha po útěše v režii Thorstena Lensinga. To je velmi silná, nepolitická výpověď o lidském životě, jeho pomíjivosti, o touze po záchytných bodech ve víru života. Je ale také velmi humorná a dojemná, životní mix melancholie a vtipu, rozdílu mezi stářím a mládím. Šokovat nikdy nebylo primárním cílem festivalu, tento moment se spíše vyjeví v kontrastu s divadlem, na něž jsme běžně zvyklí z repertoárového chodu - německojazyčné divadlo někdy šokuje svou přímostí, nekompromisností v interpretaci, odvahou ve formě a výrazu. A v tomhle smyslu budeme některé diváky zřejmě šokovat i nadále…

Zdá se mi to, nebo se téma dětství a formativního vlivu rodinného prostředí a vztahů objevuje ve více festivalových představeních?
Obecně viděno ano, téma se jistě objevuje v Plechovém bubínku, Bláznivé touze po útěše, ale i v Láiovi z hamburského Deutsches Schauspielhaus – zde je to spíše formativní role thébských mýtů na naši civilizaci. Mám ale takový pocit, že dětství jako téma se v nějaké podobě zjeví v téměř každém textu, podobně jako třeba smrt nebo láska, je to zkrátka jedna z konstant našeho bytí.

Thalia theater Hamburg - Apfelgarten (foto: Krafft Angerer)

Na festival se vrací režisér Antú Romero Nunes, mimo jiné s variací na Čechovův Jabloňový sad. Jsou aktualizace dramatických textů současný trend?
Letos uvedeme hned dvě inscenace Antú Romero Nunese, současného šéfa činohry v Bazileji a jednoho z nejvíce ceněných režisérů. Jabloňový sad je společným přepisem Čechovova dramatu z pera německé spisovatelky Dörte Hansen a právě režiséra A. R. Nunese, který vznikl pro účely hamburského Thalia Theateru – je zasazen do Altes Land, Starého kraje, což je oblast rekultivovaných bažin rozkládajících se v Hamburku. Knihy Dörte Hansenové ostatně máme k dispozici i v českých překladech z nakladatelství Host. Je to dnešní pohled na východiska Čechovova dramatu, zasazený do dnešní skutečnosti. Zůstávají zde konstelace postupného odumírání starých bohatství a hodnot a hledání nového směřování života. Nunes často zasazuje díla klasické literatury do nových kontextů. V Praze jsme na festivalu mohli vidět jeho Odysseu – bloudění podle Homéra, ale i třeba Donna Giovanniho – poslední večírek, a také Goldoniho Sluhu dvou pánů zasazeného do prostředí westernu. Aktualizace textů není nijak současný trend. Řekl bych, že je to konstantní praxe nejen německojazyčného divadla a možnost, jak oživit, aktualizovat a reinterpretovat klasické texty.

Která inscenace z letošního programu je podle Vašeho názoru nejvíce znepokojující a z jakého důvodu?
Myslím, že všechny letošní inscenace v sobě mají mimořádnou dávku hlubokých obsahů a snaží se ohledávat naše bytí, ukazovat příčiny krize hodnot nejen těch společenských, ale i obecně životních. A právě ve snaze rozkrývat kořeny krizí je právě ona útěcha obsažená v mottu festivalu. Mimořádně silné mi v tomto ohledu připadají minimálně tři z nich: Bláznivá touha po útěše Thorstena Lensinga, kde mě oslnil kromě inscenačního řešení a skvělého hereckého ztvárnění Lensingův text, určitě je to i Láios v režii Karin Beier a Empusion - dramatizace románu nobelistky Olgy Tokarczukové, s níž přijíždí v režii A. R. Nunese bazilejská činohra.

Theater Basel - Empusion (foto: Krafft Angerer)

V rámci divadelního výletu zamíříte do berlínské Volksbühne am Rosa-Luxemburg-Platz na hudební inscenaci v režii Christopha Marthalera o muzeu voskových figurín. Jaký je váš vztah k hudebnímu divadlu a čím vás inscenace Vosk nebo skutečnost oslovila, že jste ji zařadili?
Dílo Christopha Marthalera obdivuji už desítky let – ostatně poprvé mohli diváci našeho festivalu vidět dvě Marthalerovy ikonické inscenace Nultá hodina a Zab Evropana už v roce 1998. Marthalerovy inscenace vznikají v tvůrčím procesu s herci a stálým okruhem dramaturgů, ale i scénografů. Pracují s velmi zvláštním temporytmem a mimořádnou hudebností (Christoph Marthaler kromě pařížského Institut Jacuese Lecoqa studoval také skladbu, hru na příčnou flétnu a hoboj) a bývají také nesmírně humorné. Je to zvláštní spojení vtipu a melancholie, gagu a pomíjivosti. Taková je i inscenace Vosk nebo skutečnost. Na obří scéně berlínské Volksbühne se ocitáme v jakémsi muzeu voskových figurín, kde jen stěží rozeznáváme klam a pravost – to vše naplněné hudbou všech možných žánrů a období se skvěle sehranou „Marthalerovou rodinou“.

Volksbühne Berlin - Wachs oder Wirklichtkeit (foto: Matthias Horn)

V dramatizaci Empusionu od Olgy Tokarczukové stejně jako v Láiosovi ztvárňují mužské postavy herečky. Genderová rovnoprávnost v obsazování je na německojazyčné scéně už běžná. Rozšířila herecké a interpretační možnosti?
Řekl bych, že v těchto dvou inscenacích ženské obsazení nevychází z požadavku po genderové rovnoprávnosti, ale v případě Láia z osobnosti skvostné herečky Liny Beckmann, kterou jsme už ostatně mohli v Praze vidět jako Shakespearova Richarda III. Co se týká Empusionu, zde je čistě ženské obsazení součástí interpretace. Tokarczuková ve svém románu pracuje s motivickými prvky z Kouzelného vrchu Thomase Manna a dodává až detektivně hororovou zápletku. Ocitáme se v roce 1913 v lázních Görbersdorf v pánském penzionu a sanatoriu pro nemocné tuberkulózou a v okolních lesích se pravidelně odehrávají tragické nekalosti. Víc už ale prozradí až dění na jevišti DOX+.