Rozhovor

Herec Radim Madeja se na českých jevištích pohybuje už řadu let. Diváci ho znají mimo jiné z divadla Studio DVA, z Městského divadla v Mladé Boleslavi, Městského divadla v Mostě či z již zaniklého souboru Veselé skoky. Nyní se představuje v nové inscenaci Divadla v Řeznické Vraťte nám Sofii Lorenovou, kterou režíroval Lukáš Pečenka. S držitelem Ceny Thálie za rok 2015 jsme hovořili o všech jeho současných aktivitách.


Jak byste divákům představil novinku Vraťte nám Sofii Lorenovou?
Není tajemstvím, že vznikla na námět Jitky Sedláčkové, která ho postoupila Kláře Formanové, aby drobnou hříčku rozpracovala do divadelní hry. Divák věřím stráví pohodový večer s jednou rodinou, do jejíhož života vstoupí gumoví medvídci. Nic dalšího prozrazovat nebudu. Do hlediště snad dýchne i příjemná atmosféra a energie, v níž inscenace vznikala.

Setkal jste se již s někým z obsazení při práci na jevišti?
Znal jsem se s režisérem Lukášem Pečenkou, s nímž jsem se léta alternoval v originálním pohybovém divadle Veselé skoky, a s Jirkou Š Hájem, který dělal Sofii  dramaturga. S ním jsem se kdysi střídal v roli Macduffa v Khekově inscenaci Městských divadel pražských Macbeth a také jsme spolu hráli v Petrolejových lampách v Městském divadle Kladno. Znal jsem i Michala Kerna, ale divadlo jsme spolu nikdy nedělali. Lukášovu nabídku jsem bez váhání přijal, jednak proto, že jsem v Řeznické nikdy nehrál a také jsem chtěl pracovat s novými kolegy. S osobnostmi, které jsou mi hodně blízké.

Divadlo v Řeznické - Vraťte nám Sofii Lorenovou (foto: Michaela Škvrňáková)

Zvládl byste s odstupem let ještě odehrát celé představení Veselých skoků?
(směje se) Troufnu si říct, že ano. I když už tolik pohybově aktivní nejsem, stále se tomu částečně věnuji. Po skončení Veselých skoků kolegyně Lucie Pernetová a Henrieta Hornáčková založily seskupení Lindo hop! a oslovili několik nadšenců. Spolu s Originálním Pražským Synkopickým Orchestrem jsme vytvořili inscenaci Pingls aneb Hot Café Revue, kterou občas hrajeme. Pravidelně cvičím, takže si troufám tvrdit, že bych Veselé skoky ještě udýchal.

Veselé skoky za svoji existenci vytvořily pět inscenací – Na hlavu, Ve stanici nelze, Baby Box, Havran a Chabrus Line. Která pro vás byla nejnáročnější?
To se takhle nedá říct. Práce na všech zmiňovaných inscenacích byla svým způsobem specifická. Rok, někdy i dva, jsme trénovali, sbírali materiál, tvořili a zkoušeli v podstatě všichni všechno, a teprve v poslední fázi nám naši vedoucí – Mirek Hanuš, Jana Hanušová a Martin Pacek přidělili role. Na týdenním soustředění v Kochánkách u Jakuba Špalka jsme inscenaci nahrubo nastehovali a následující půlrok cizelovali a pilovali. Generálky pak probíhaly po nocích, kdy jsme se scházeli po odehraných představeních v našich divadlech a do ranních hodin jsme vesele skákali. Náročné to bylo, ale byly to nádherné roky. Nádherné!

Zpět k novince Vraťte nám Sofii Lorenovou. Vybrušovali jste během zkoušení text, aby vám šly některé repliky líp do úst?
Ano, a velká výhoda byla, že autorka hry Klára Formanová chodila na každou zkoušku. Pokud nám něco nešlo takzvaně přes pusu, nebo jsme cítili, že bychom to mohli sdělit jinak, naše návrhy zapracovala. Na některých si trvala, ale vždy vysvětlila důvody a souvislosti, proč by měly v inscenaci zaznít právě v jejím znění. Lukáš je navíc shovívavý, tolerantní a trpělivý, vědom si toho, že některé věci potřebují čas. Prostě tvůrčí proces.

Jak dlouho jste zkoušeli?
Průběh zkoušení nebyl úplně standardní a přiznávám, z velké části hlavně kvůli mně. Zkoušeli jsme na etapy, přičemž jsme se poprvé sešli někdy koncem května. V té době jsem nastudovával svoji poslední roli v angažmá v Městském divadle Mladá Boleslav. Francina z Postřižin v režii Diany Šoltýsové. Po premiéře v druhé půli června jsme se vrhli do další vlny zkoušení. O prázdninách nic. A v poslední fázi jsme pracovali dvoufázově.

Vyhovuje vám rozezkoušet inscenaci přes divadelní prázdniny?
Mám raději, když se jede v kuse a vše postupně graduje k premiéře. Na druhou stranu si díky pauze můžete uvědomit spoustu dalších souvislostí, od textu si odpočinout a získat na něj trochu jiný pohled. Přesto jsem raději za prvně zmiňovaný model.

Městské divadlo Mladá Boleslav - Postřižiny (foto: Jarmila Štuková)

Zmínil jste Postřižiny, které měly premiéru na konci minulé sezony. Proč šlo o vaši poslední inscenaci v angažmá mladoboleslavského divadla?
Cítil jsem, že potřebuju změnu. Že se chci nadechnout, rozhlédnout… Stále ale dohrávám ve čtyřech inscenacích – v Králově řeči, Splašených nůžkách, Novecentu (1900) a v nejnovějších Postřižinách. Za ně jsem rád, protože práce s Dianou Šoltýsovou je pro mě srdeční záležitostí.

Čím jsou pro vás její režie tak inspirativní?
Vším! Obdivuji její obrazotvornost a to, jak přemýšlí o textech, které si sama upravuje. Imponuje mi její „atomová“ energie, kterou infikuje všechny kolem. A že má nároky, za kterými si stojí! Diana je herečka, vynikající herečka, takže má pochopení pro cestu, kterou si herci musí během procesu prošlápnout.

Jak jste přistupovali k Francinovi v Postřižinách?
V naší inscenaci je to trochu jinak, než jak diváci Postřižiny znají z oblíbeného Menzelova filmu. Je tam ještě jiná rovina, o které nechci mluvit, abych diváky neochudil. Než jsme je začali zkoušet, přečetl jsem si Hrabalovu knihu a nedokázal si představit, jak Diana tuto látku uchopí, aniž by kopírovala film. Zvolila metodu, kterou vám neprozradím, ale podle mého názoru je z její dramatizace cítit Hrabal mnohem víc než ze zmiňovaného snímku. A zůstal v ní i autorův specifický jazyk.

Vaše nejslavnější inscenace v Městském divadle Mladá Boleslav je monodrama Novecento (1900), za které jste získal Cenu Thálie 2015. Jak se vám po deseti letech hraje?
Pořád skvěle. Nikdy by mě nenapadlo, že budeme Novecento hrát tak dlouho skoro vždy před vyprodaným hledištěm a že se na něj diváci budou opakovaně vracet a milovat ho stejně jako my s fenomenálním pianistou Jakubem Šafrem. Nicméně už v době, kdy jsme ho studovali, jsem věděl, že pracuji na něčem neobvyklém, na něčem, co nezažíváte běžně.

Městské divadlo Mladá Boleslav - Novecento (1900) (foto: Petr Veselý)

Nebál jste se žánru zvané monodrama?
To víte, že ano, ale touha se s tím poprat byla silnější. A chtěl jsem ho dělat s Pavlem Khekem. Díky tomu jsem vzal poloviční úvazek v Mladé Boleslavi, ačkoli to tehdy nebyl můj záměr. Pavel měl coby umělecký šéf v souboru plno mužských a kdokoli z nich by to mohl hrát. Musel bych být nejmíň Roden, jinak by prosazení dvou hostů neprošlo. Stálo to za to.

Vidět vás můžeme i v několika inscenacích divadla Studio DVA, například v Drábkově Švédském stolu. Jak z pozice herce vnímáte rozporuplné reakce na tuto jeho netypickou hru?
Tohle vůbec neprožívám. Podle mého názoru každý večer dané představení vytváříme všichni, kteří se ho v sále účastníme. Tedy jak já jako interpret, tak samotný divák. A jestli má mezi námi proudit jakýsi energetický průvan, musím já otevřít okno a ten druhý dveře. Pokud se tak nestane, mohu se snažit sebevíc. Bez výsledku. Někomu se líbí to, druhému ono. To je normální. Když si proto přečtu špatnou kritiku nebo hodnocení diváka, nehroutím se. Je to stejné jako s knihou. Někdy se do ní nemůžete vůbec začíst, a tak ji odložíte. Po půl roce se k ní vrátíte a zhltnete ji za dva večery, přestože čtete stejná písmenka… Vždy jde především o moje vnitřní nastavení, a tak to funguje i na divadle. Proto si aspoň v umění netroufám hodnotit, co je špatně nebo dobře.