Rozhovor

Monodrama Vanya britského National Theatre se stalo po svém uvedení doslova přes noc hitem. O svéráznou adaptaci Čechovovy hry Strýček Váňa se postaral Simon Stephens, přičemž hlavní roli ztvárnil v režii Sama Yatese Andrew Scott. V české premiéře se nyní novinka pod názvem Váňa dostává na prkna Divadla v Řeznické. Do hlavní a jediné role režisérka Diana Šoltýsová obsadila Michala Kerna, který nám přiblížil (nejen) proces zkoušení.



Proč padla volba právě na monodrama Váňa?
Po čase jsme totiž chtěli s Didi (herečka a režisérka Diana Šoltýsová, pozn. redakce) zase společně pracovat. Poznali jsme se během studií na DAMU, přičemž jsme spolu od té doby několikrát hráli, a navíc jsme nazkoušeli inscenaci Vyhnání Gerty Schnirch, kterou Didi režírovala. Asi před rokem jsem narazil na trailer anglické inscenace Vanya. Vytušil jsem, že půjde o netypickou adaptaci Čechovova Strýčka Váni, ale víc jsem se o to nezajímal. Když jsme se pak probírali texty, začala se inscenace Sama Yatese uvádět v českých kinech, a tak jsem Didi napsal, že bych chtěl s Váňou poměřit síly. Zmiňovaný trailer na mě fakt velmi emotivně zapůsobil a já intuitivně věděl, že je pro mě tento text ten pravý.

Viděl jste inscenaci s Andrewem Scottem?
Zašel jsem se na ni podívat až ve chvíli, kdy jsme našli způsob, jak budeme hru interpretovat. Nechtěl jsem být nijak ovlivňován, na druhou stranu bych se však nebránil případné inspiraci.

V čem bude vaše pojetí odlišné?
Nepřísluší mi v tenhle okamžik inscenace porovnávat, ale troufám si tvrdit, že naše pojetí bude více hravější a možná i zábavnější. Zároveň se domnívám, že se více přibližujeme k samotnému Čechovovi, a především se snažíme vyhýbat popisnostem, jako je například určování postav skrze rekvizity. Tímto směrem jsme se nechtěli vydávat. Samozřejmě jsme ale i my museli divákům poskytnout určité indicie, aby bylo srozumitelné, jakou postavu právě představuji. Figury proto akcentujeme jistým fyzickým gestem nebo způsobem mluvy. Snad tedy bude inscenace srozumitelná i lidem neznalým Strýčka Váni.

ze zkoušky inscenace Váňa (foto: Natálie Košková)

Co si vybavíte z první čtené zkoušky?
Řím. (usmívá se)

Přiznávám, takovou odpověď jsem nečekal…
S Didi Řím milujeme, a protože jsme si zkoušení chtěli udělat opravdu velkolepé, vyrazili jsme tam. Text jsme ale vlastně ani nedočetli. Hodně jsme o něm debatovali a odhalovali jeho zajímavá zákoutí. Snažil jsem se být k Dianě velice upřímný, i co se týče osobnějších věcí. Dost jsem mluvil o sobě a svých zážitcích, z čeho mohla posléze čerpat. Řím holt udělal své. Popravdě by k tomu zřejmě došlo i bez této cesty – známe se totiž opravdu dlouhá léta, takže bych v průběhu zkoušení na sebe spoustu věcí stejně vyklopil, aby mohly v inscenaci rezonovat. Z Říma jsme toho sice moc neviděli, zato známe spoustu nových kaváren, v nichž jsme proseděli a propovídali celé dny.

Nedělalo vám potíže naučit se tak náročný text?
Naopak. Uměl jsem ho během prvního týdne zkoušení celý zpaměti. Je totiž tak univerzální, neskutečně platný a hodně se mě dotýká, že jsem se ho naučil rychle. Podobně to mívám třeba i se Shakespearem. Vždycky to ale nejde tak snadno. Kdysi jsem například ve Studiu Hrdinů zkoušel francouzskou hru a její repliky jsem nemohl zaboha dostat do hlavy.

Do jakého rámce jste monodrama Váni zasadili?
Vycházeli jsme z faktu, že se Čechov hraje po celém světě. Proto se ocitnu na jevišti zabalený v krabici, kterou přivezla doručovací služba, s nápisem „příliš křehké“. Krabice s hercem takto putuje po světě, pokaždé ho vybalí na jiném místě a on v daném městě a divadle příběh Strýčka Váni odehraje. Je v tom pro mě metafora sdílení příběhu, který se dotýká každého člověka, ať už se nachází na jakémkoli místě naší planety a že to pobývání tady je velmi křehké…

Jak jste pracovali na přechodech mezi jednotlivými postavami?
Nepřistupovali jsme k nim „zvnějšku“, opravdu mi jen stačilo se nechat unášet danou situací. Ano, v určité fázi bylo nutné najít pro diváky zmiňovaný symbol či znak kvůli snazší orientaci, ale jinak jsme k monodramatu přistupovali, jako bychom vyprávěli klasický příběh, kdy jen pro některé postavy používáte jinou intonaci hlasu či patřičná gesta. Neřešil jsem, že se musím v určitý okamžik převtělit do někoho jiného. Navíc vnímám všechny postavy víceméně jako jednu figuru. Vnitřně jim rozumím, a tak možná i proto běželo zkoušení krásně přirozeně.

ze zkoušky inscenace Váňa (foto: Natálie Košková)

Otestujete si inscenaci na divácích neznalých Strýčka Váni?
Ano, máme v plánu pozvat několik lidí, kteří nemají s divadlem nic společného, aby se na představení podívali a dali nám zpětnou vazbu. Snad jsme našli klíč, aby bylo představení i pro diváky, kteří Strýčka Váňu neznají. Zvlášť v prvním jednání na to klademe velký důraz, aby se diváci zorientovali. V průběhu inscenace se to ale snažíme smazávat, abychom po celé představení vše dogmaticky nedodržovali, což by mohlo působit kontraproduktivně. Když už si lidé zvyknou na způsob vyprávění, můžeme si s nimi i s textem víc pohrávat.

Která z témat jste ve Váňovi akcentovali?
Těmi nejdůležitějšími je samota a touha k někomu patřit, která je většinou nenaplněná, ale třeba i míjení se v čase a situacích. Kdyby se podle mě Helena s Michalem potkali jinde a v jiné době, skončili by možná spolu… Za zásadní považuji i téma životního prostředí, nebo téma, kde se vlastně nachází hranice šílenství, k níž se Ivan dostává v okamžik, když vezme zbraň do ruky…

Jaké máte předchozí zkušenosti s Čechovem a žánrem monodramatu?
Před osmnácti lety jsem hrál Andreje ve Třech sestrách v Činoherním studiu Ústí nad Labem v režii Mariána Amslera. Na DAMU byl Čechovovi věnovaný celý semestr, dělal jsem myslím Ivanova. V ročníku nás bylo třináct a na Čechova jsme byli rozděleni do čtyř skupin, přičemž každá se věnovala jiné hře. Učili nás Jana Hlaváčová, Petr Kostka, Svatopluk Skopal a Jan Šťastný. Čechov mi rozhodně není cizí. Do monodramatu se naopak pouštím poprvé, i když Váňu tak úplně jako monodrama nevnímám, protože v něm spolu komunikuje osm postav. Pravdou však je, že jsem na jevišti jen já a celé představení stojí na mně… Před pár lety jsem měl ovšem jeden dlouhý asi sedmnáctistránkový monolog v inscenaci Pig Boy 1986-2358 ve Studiu Hrdinů, což je ta zmiňovaná šílená francouzská hra, jejíž text mi nelezl do hlavy. V tomto případě jsem ale věděl, že přijde ještě druhá a třetí část inscenace, takže odpovědnost nestála pouze na mně.

Co vás čeká po premiéře Váni?
V Divadle v Řeznické budu zkoušet v režii Lukáše Pečenky inscenaci hry Kláry Formanové Vraťte nám Sofii Lorenovou. Jde o odlehčenou komedii v italském stylu. Přijal jsem také nabídku z plzeňského Divadla Dialog na konverzačku ve dvou lidech v režii Jakuba Zindulky. Popravdě si nyní nedovedu představit, že bych nic nového nezkoušel. Jsem zřejmě herec, který potřebuje stále pracovat. (usmívá se)

Jste rozkročený napříč (nejen) pražskými divadly. Stálé angažmá vás neláká?
Ne. Dva roky jsem byl v angažmá v Činoherním studiu Ústí nad Labem a zjistil jsem, že je to pro mě hrozně ubíjející. Zaprvé je herec danému divadlu zavázaný a málokdy si může dovolit dělat své vlastní projekty. Když někdo onemocní a v domovském divadle dojde ke změně, musíte jít hrát a své představení zrušit. Zadruhé už nejsem úplně kolektivní týmový hráč a neumím si představit, že bych měl několik let pracovat se stále stejnými lidmi. Zatřetí ani nevím, které divadlo by mě muselo oslovit, abych takovou nabídku přijal – a tím rozhodně nechci nijak shazovat ostatní. Bohužel ale nemám pocit, že by dnes v Čechách existovalo divadlo s jasnou vizí a tahem na branku. Nechtěl bych být součástí týmu, kde tři čtvrtiny kolegů svou práci odbývají a jde jim jen o stálý plat. Raději hraju v inscenacích, jejichž součástí být chci a které mě svým způsobem naplňují.