Rozhovor

Herečka Nikol Kouklová se pouští do nové životné etapy. Založila vlastní společnost Divadlo UVIDÍME, v jejíž produkci uvede inscenaci hry Johna Patricka Shanleyho Prádelna v Brooklynu. Režie se ujal Roman Zach. V rozhovoru například prozradila, co všechno musela podniknout pro to, aby se 29. května mohla v Divadle Metro uskutečnit slavnostní premiéra.

Jak došlo k vaší spolupráci s Romanem Zachem?
S Romanem se znám asi třináct let. Během té doby jsme měli možnost se potkat několikrát i na jevišti v Divadle Bez zábradlí, naposledy v jeho režii hry Láska z mládí. Po lidské stránce, ale i přístupu k práci mi sedí. Navíc se mi při prvním čtení textu objevil před očima, takže nebylo o čem dál přemýšlet. Vážím si toho, že mi vůbec řekl, že je ochoten si hru přečíst a dal mi ve svém mnohdy nabitém diáři šanci.

Kdy a jak jste natrefila na Prádelnu v Brooklynu?
Vloni zkraje roku jsem si nechala zaslat pár vybraných textů, které mě zaujaly. Motivací byla vidina práce, které je v naší branži jako šafránu. Tvořila jsem deset let v Divadle Bez zábradlí a přirozená potřeba profilovat se po těch letech také jinde mě zavedla k momentu, kdy jsem si řekla, že nehodlám sedět a čekat na telefonát s nabídkou, která by mohla přijít, vzhledem k dlouhodobému plánování repertoáru v divadlech, za proklatě dlouhou dobu. Nebo by nepřišla třeba vůbec. Samozřejmě jsem to zkoušela od píky jako po škole – ozvat se na známé, pak i méně známé adresy, se kterými bych chtěla spolupracovat. Od školy jsem se posunula k tomu, že mi alespoň mnozí z nich odpověděli, jenomže právě s informací, že mají rozplánováno dlouho dopředu.

čtená zkouška inscenace Prádelna z Brooklynu (foto: Tereza Křenová)

Čím vás text hry zaujal?
Svou bezprostředností, hravostí a často překvapivostí. A také tím, že jsem ho „zhltla“ na jedno přečtení. To je vždy dobré znamení. Známe to asi všichni. Tak se dle mého intuitivního názoru pozná dobrý text, film nebo kniha.

Co všechno jste musela podniknout, abyste založila vlastní divadelní společnost?
Už nyní, když to mám vyjmenovat a ohlédnout se o pár měsíců zpět, kdy jsem měla všechno před sebou, se mi ihned zatočí hlava. Nemám ráda papírování a takové ty nezbytnosti jako například daně. Tak toto všechno pro mě osobně bylo krát deset. V první řadě se rozhodnout, že do toho jdu i s tím vším rizikem a realitou, kterou si už tak nějak dovedu na základě svých zkušeností trochu představit. Potom sehnat inscenační tým, prostor, kde budeme hrát, a přesvědčit vedení divadla, že pod sebe vezmou něco, za čím si i oni mohou stát. Prostory, kde budeme zkoušet. Zaštítit produkční práci a komunikaci s agenty, herci a jinými složkami od výtvarnice, hudebního skladatele, techniky až po byrokracii spojenou se založením spolku. Jednání s právníky, grafickým studiem, ajťákem, fotografem, shánění partnerů a sponzorů… Za každým bodem v přípravách hry stojí nespočet schůzek, e-mailů, telefonátů a především důvěra. A také čas. Jsem občas vyřízená, ale šťastně naplněná. Ve chvíli, kdy nosím letáky se svojí vlastní inscenací po nejrůznějších kavárnách a čekárnách, s výrazem malého dítěte si říkám, že to je ten správný ukazatel.

Roman Zach a Nikol Kouklová v inscenaci Láska z mládí (foto: Tereza Křenová)

S jakými názvy jste koketovala, než jste došla k názvu Divadlo UVIDÍME?
To byl poměrně rychlý proces. Řekla jsem si, že žádné cizí názvy nechci a ráda bych něco, co je spojeno s divadelní hantýrkou. Vždy, když se herců zeptáte v procesu zkoušení, jaké to bude, téměř do jednoho odpoví: „No uvidíme. Je to na takové a makové cestě…“. Navíc po konzultaci s grafickým studiem jsme dospěli k tomu, že se s tím dá i krásně hrát a i marketingově v tom vidím jistý potenciál.

Máte v plánu v nejbližší době uvést další inscenaci?
Takhle – nevrhám se do těchto vod s přehnanými ambicemi. Mám obrovský respekt vůči všemu stále pro mě neznámému. Nehodlám nikomu konkurovat, hrát si na něco, co nejsem. Ráda bych se ujistila v tom, že dokážu důstojně vyprodukovat první věc a třeba hloupě nezbankrotovat (směje se). Pokud má intuice funguje správně, přiučím se, opravím se v chybách, které mohou snadno nastat, tak potom možná zvážím něco dalšího. Postupně. Nyní se naplno soustředím na Prádelnu. Nezakládala jsem divadelní společnost, abych se řítila kupředu. Vybrala jsem text, který chci realizovat a na základě toho bylo nezbytné založit společnost.

Nikol Kouklová, Valerie Vrbová, Roman Zach při zkoušení

Stále vás vídáme v Divadle Bez zábradlí. Mezi tamní hitovky patří Hra, která se zvrtla. Jak vzpomínáte na průběh jejího zkoušení?
S úsměvem na tváři. Ráda potkávám partu skvělých kolegů, se kterými to i po těch šesti sezonách klape. Ráda slyším lidi se doslova řehtat v sedačkách, jejich zájem o tuto inscenaci je velký. Především pak s láskou vzpomínám na spolupráci s Karlem Heřmánkem. Neskutečně si vážím toho, co dokázal, kým dokázal být na jevišti a konec konců i jakou roli hrál v mém životě. Dal mi nemalé příležitosti se herecky realizovat.

Roman Zach (foto: Tereza Křenová)

Vidět vás můžeme také v inscenaci Diany Šoltýsové LOLitky  ve Venuši ve Švehlovce. Jaké téma textu vás především oslovilo?
Na začátku nebylo téma. Byl rozhovor s Dianou Šoltýsovou o tom, že na základě událostí, které hýbou nejen mediálním prostorem, ale i její duší, vzniká v její hlavě námět a je čas jej realizovat. Podpořila jsem ji a utvrdila v tom, že u toho rozhodně musím být. Bylo mi jedno, jakou postavu a jakou plochu v produkci budu mít. Zkrátka jsem u toho chtěla být. Diana je člověk, který je odvážný, bystrý, empatický a extrémně tvořivý. Také fakt, že mě obsadila po pěti letech intenzivní angažovanosti v Divadle Bez zábradlí do velmi rozdílného divadelního žánru je věc, za kterou jí budu vždy vděčná. Na představení byla má spolužačka a kamarádka Eva Podzimková (za svobodna Josefíková, pozn. redakce) a shodly jsme se v euforii po úspěšné repríze na tom, že to je divadlo, o kterém jsme snily, když jsme byly studentky na DAMU. Často při výstupu, kde hraju vypravěče Lolity Nabokova a ztvárňuji zásadní scénu prozření/přistižení, myslím na svou pedagožku Evu Salzmannovou.

Venuše ve Švehlovce - LOLitky (foto: Michaela Škvrňáková)

Čím je vám režijní myšlení Diany Šoltýsové blízké?
Diana je divadelně vybavená zkušeností na poli herečky, bohatá na lidi okolo sebe, je autoritou, ale je také velmi citlivá a vnímavá, takže zpracovává aktuální témata. Je i dětinsky nadšená do každého projektu, pod nějž se podepíše a dokáže svojí energií strhnout i herce, což je důležité, protože to se zkrátka do výsledku propíše. Je poctivá. Chodí na reprízy a řve ze zákulisí neustále dokola připomínky. A to i ve chvíli, když herec hraje. (směje se) V neposlední řadě je také skvělým člověkem. To je myslím dobrý základ pro režisérku, kterých s takovým elánem není příliš, nebo jsem je ještě neobjevila.

Paralelně se věnujete také PR. Jak k tomu došlo?
Kde začít… Před deseti lety jsem spoluzakládala blog Bloges Robes. Potom jsem se oddělila jako Femme Armeria. Blogovala jsem a psala o všem. Dělala jsem výstupy z eventů, tiskovky klientů, vymýšlela reklamní kampaně nebo organizovala focení jako v reklamce. Jednoho dne mě přestalo bavit řešit hadry a rtěnky a zkrátka to přetavila trošku více do svého oboru. Tak jsem začala komunikovat divadelní premiéry, tiskové konference, zařizovat rozhovory s herci… Jsem za ten balanc vděčná, přináší mi vnitřní klid, posouvá a utvrzuje, že mi to dává smysl i každodenní rytmus. A také dobrý pocit, že mám druhou profesi a nemusím až tak tlačit na tu, co by měla být přece o osudových setkáních.

vizuál k inscenaci Prádelna v Brooklynu (připravil Petr Kozlík)

Co dalšího vás čeká v nejbližších měsících?
Program do konce sezony je jasně daný. Zaměstnává mě plně Prádelna v Brooklynu. Neskutečně se těším na zájezdy a první reprízy v rámci letního hraní v Lulči, Vejprnicích nebo ve Voděrádkách, kam vás tímto srdečně zvu. Koncem sezóny 15. června mě čeká tradičně Busking pro Slunce, který organizuji již devátým rokem na Jungmannově náměstí na podporu pouličního hraní a Nadace Slunce. Potom bych snad mohla někam vycestovat, z čehož budu zase žít a čerpat další měsíce. Aktuálně se těším z toho, že nastává to nejkrásnější období vůbec, a to sice šestiměsíční teplejší období roku. To je samo o sobě pozitivní vyhlídka, nemyslíte?