Rozhovor

Režisérka, dramatička a v neposlední řadě také herečka a šéfka Divadla MA Marianna Arzumanova v rozhovoru hovoří nejen o nejnovější premiéře inscenace Být Marlene Dietrich, kterou se otevře letošní open air sezona Letní Grébovky s Divadlem MA, kde se bude hrát od 4. do 29. srpna, ale také o tom, jak prostor pro letní scénu hledala.


Proč právě hra o Marlene Dietrich?
Marlene Dietrich je pro mě symbolem slova svoboda – schopnosti myslet a jednat svobodně, nezávisle na davu a na převládajících názorech. Je pro mě také synonymem moudrosti a vnitřní síly nenechat se strhnout většinou. V umění je pro mě zosobněním naprostého perfekcionismu. Byla to žena, která dokázala vytvořit legendu – právě proto, že pracovala s neuvěřitelnou precizností a důsledností. Byla přísná na ostatní, ale především na sebe.

Uvedla byste nějaký příklad?
Třeba kostýmy si navrhovala sama – ne, že by neměla k dispozici profesionály, ale proto, že to byla nedílná součást obrazu, který společně s režisérem Josefem von Sternbergem vytvářela. A možná také proto, že to jednoduše uměla nejlépe. Měla mimořádný cit pro krásu a detail. Velmi dobře chápala, že Bůh je v detailu – a tímto přesvědčením se ve své práci řídila. Je také známý fakt, že když Marlene přestala spolupracovat s Josefem von Sternbergem, dostala se do rukou jiných režisérů, kteří však nedokázali s osvětlením pracovat tak mistrovsky jako on. Dietrich ale nečekala, že se o ni někdo postará. Sama se rozhodla tomuto řemeslu porozumět – nastudovala si techniku osvětlování, rozuměla světlu do takové míry, že ho dokázala sama nastavovat. Sama si postavila zrcadlo, aby v jeho odrazu přesně viděla, jak světlo dopadá na její obličej, jak modeluje stíny, jak utváří výraz a celkový obraz. I to byl důkaz jejího výjimečného profesionalismu – kombinace hereckého talentu, hlubokého estetického cítění a technické znalosti. Marlene nikdy nebyla jen interpretkou – byla spoluautorkou vlastní legendy. Sloužila umění jako voják. A právě tím vším mě hluboce inspirovala.

Co vás s Marlene spojuje?
Nechci, aby to vyznělo arogantně nebo samolibě, ale v něčem je mi příběh Marlene Dietrich nesmírně blízký. Nemluvím teď jen o jejím vztahu k umění – v mém případě k divadlu – ale především o tom, co musela prožít jako člověk, který se rozhodl opustit svou rodnou zemi na protest proti bezpráví a diktatuře, která tam vznikala. Velmi silně ve mně rezonuje i její způsob uvažování. Byla jednou z mála, možná skutečně jedinou, Němkou, která se veřejně zastala Židů v době, kdy to bylo krajně nebezpečné. Většinou se za Židy stavěli jiní Židé, ale aby tak jednoznačně vystoupil někdo z „druhé strany", a přesto zůstal morálně pevný, to už vyžaduje hluboké přesvědčení, sílu a především rozum. Když se podíváme zpětně do dějin, většina lidí se často mýlí – nechává se vést strachem, neinformovaností nebo prostě pohodlím. A týká se to i intelektuálů. Lidé se prostě často neorientují. Dietrich ale věděla přesně, kde stojí. A právě jednotlivci, kteří se navzdory tlaku okolí postaví na „odlišnou“ stranu, mě fascinují.

Čím je vaše hra Být Marlene Dietrich aktuální dnes?
Není samozřejmě náhoda, že jsem ji vytvořila právě teď – v době, kdy stále probíhají války, v době, kdy existuje tolik narážek a paralel mezi tím, co se odehrávalo před stoletím, a tím, co se děje dnes. Až mě to překvapuje. Nepřestávám se divit. Pokud se člověk opravdu pozorně ponoří do studia tehdejšího období, což jsem se touto hrou pokusila udělat, začne velmi zřetelně vidět až děsivé paralely. V jistém smyslu se dá z toho všeho i vyčíst budoucnost… Je zajímavé pozorovat, jak se chovala umělecká elita v Rusku posledních dvacet let, tedy když diktatura postupně nabývala na síle. Měli co ztratit, a proto se nepostavili na stranu dobra – měli úspěch, veřejně uznávanou tvář, společenské postavení a samozřejmě i peníze. Mohli něco udělat, ale neudělali to. Stejně jako propagandistka nacistického režimu, režisérka Leni Riefenstahl. Marlene Dietrich se jasně postavila na stranu dobra. A to i přesto, že jí bylo bezpochyby smutno po milovaném Německu, Berlínu, mládí… Prožívala naprosto stejné emoce jako kterýkoli jiný emigrant. Samozřejmě nejsem tak známá jako Marlene Dietrich – to vůbec ne. Ale ten její příběh je mi v mnohém blízký. Dá se říct, že je to částečně i můj vlastní příběh. Měla jsem vnitřní potřebu vytvořit inscenaci, v níž to všechno mohu reflektovat – otázky volby, svědomí, osobní ztráty.

Jak probíhaly přípravy inscenace?
Psaní samotné hry vycházelo z různorodých pramenů – především z dokumentů, z dopisů mezi Marlene a významnými osobnostmi její doby, z jejích autobiografických knih, z knihy vzpomínek dcery Marlene Dietrich – Marie Rivy s názvem Moje matka Marlene Dietrich, ale také z dobových novinových zpráv a historických událostí. Během zkoušení jsem text průběžně upravovala. Až v samotném procesu práce s herci začalo být zcela jasné, co má menší dramaturgickou váhu, co je spíš literární a co na jevišti skutečně potřebujeme, aby vznikla divadelní situace. Divadlo žije podle svých vlastních zákonitostí – v čase, v prostoru, ve vztazích mezi postavami. Cílem nebylo jen sdělit informaci, ale vytvořit živý tvar, který má emoci, napětí a pravdivost.

z inscenace Být Marlene Dietrich (foto: Kira Tripulska)

Budou v inscenaci interpretovány také písně Marlene Dietrich?
Samozřejmě! Zazní několik písní Marlene Dietrich, konkrétně šest čísel, a to v živém podání za doprovodu klavíru. Všechny budou interpretovány herci naživo. Hudební aranžmá připravil můj syn Evgeny Sharogradsky, se kterým často spolupracuji. Není to naše první společná práce. Vytváří k mým inscenacím buď hudební aranžmá, nebo skládá originální hudbu, a někdy také vystupuje přímo na scéně jako klavírista.

U mnoha her jste nejen autorkou, ale i režisérkou následné inscenace a herečkou. Máte stálého dramaturga nebo spolupracovníka, s nímž věci během zkoušení konzultujete?
Vyloženě stálého dramaturga nemám – možná i proto, že v tradici, ve které jsem byla vzdělávána, se režijní a dramaturgická práce zásadně nerozdělovala. V našem přístupu platilo, že každý režisér musí být zároveň dramaturgem. V rakousko-uherské tradici je to jinak. Já to v sobě ale změnit nedokážu. Jsem zvyklá hry sama analyzovat, hledat v nich to podstatné a zároveň zpracovávat materiály, které mě opravdu osobně zajímají. Tím se pro mě dramaturgická práce stává přirozenou součástí režijního přístupu.

Kdy se zrodil nápad na letní open scénu?
Vznikl během období covidu. Žiji na Vinohradech a mým nejoblíbenějším místem k odpočinku je park Grébovka. Často jsem se tam tehdy procházela, snila o divadle, které jsme v té době kvůli opatřením nemohli hrát. Tehdy mě napadlo, že bychom mohli založit letní scénu právě tam. Opravdu si myslím, že tato scéna – toto prostředí – je naprosto unikátní. V Praze existuje mnoho krásných letních scén, ale vzhled, atmosféra a energie, které má Grébovka, jsou výjimečné. Ta novorenesanční Grotta má kouzlo, které se nedá napodobit. A není to jen můj osobní dojem, podobně to cítí i naše publikum. Mnozí diváci si ten prostor doslova zamilovali a věrně se sem vracejí. Letos už vstupujeme do šesté sezony, a to právě díky tomu, že ona atmosféra je zkrátka okouzlující.

Kterou inscenaci má vaše divadlo na repertoáru nejdéle?
Nejdéle hrajeme Buenos Aires, vystupte!, což je inscenace, kterou jsem vytvořila v roce 2013 a kterou jsme divadlo otevřeli. Odehráli jsme více než sto repríz – myslím, že přesné číslo je kolem 120. Zajímavostí je, že se jedná o neverbální inscenaci postavenou na principu fyzického divadla a silném hudebním základu. Příběh je propojen s tématem argentinského tanga – tedy především s emigrací, vykořeněním a hledáním nové identity. I po letech stále silně rezonuje s publikem.

Podle jakého klíče si vybíráte spolupracovníky, zejména pak herce?
Asi nejraději pracuji s lidmi, kteří chtějí divadlo opravdu vášnivě dělat, a těch není mnoho. Právě to je pro mě ten hlavní princip – vnitřní motivace, opravdový zápal, potřeba být součástí tvůrčího procesu. A samozřejmě – vedle toho i talent. Samotný talent ovšem podle mě nestačí, pokud chybí opravdová touha hledat, objevovat a dělat umění. Preferuji herce, kteří zvládají více disciplín – tedy nejen činohru, ale i zpěv a pohyb. Oceňuji, když má herec schopnost být tzv. „syntetickým hercem“. A také znalost cizích jazyků – především plynulá angličtina. Některá představení z našeho repertoáru se totiž hrají i v angličtině. Například letos uvádíme anglickou verzi inscenace Adresát neznámý (Address Unknown), se kterou také hostujeme v zahraničí.

Marianna Arzumanova (osobní archiv)

Co chystáte pro další sezonu?
Mám v plánu další autorskou inscenaci s pracovním názvem Zlatá kinodesítka – v rytmu tanga. Otázkou také zůstává, zda se nám podaří uvést novou premiéru už v příští sezoně na scéně v Grébovce, nebo až v roce 2027. Další věc, na které pracuji, je autorský muzikál Nazdar, tady je Navalnyj. Oba projekty jsou poměrně ambiciózní, takže uvidíme, jak se je podaří zrealizovat. Uděláme všechno pro to, aby se povedly. Budeme se snažit.