PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Jiří Landa
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (3093)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 4.11.2026)
Olmerka - Testis 80 % 
B. Hrzánová podává suverénní pěvecký i herecký výkon. V dekadentním kabaretu přibližuje životní dráhu zpěvačky, její přednosti i slabosti, a vytváří tak mimořádně přesvědčivý portrét osobnosti s nezaměnitelným hlasem a projevem. Živá kapela složená z herců pražských divadel není pouhým hudebním doprovodem, ale také aktivně vstupuje do jevištního dění. Inscenace navzdory vážnému tématu působí lehce, energicky a s citem vystihuje podstatu titulní postavy, respektive osobnosti. Ačkoli byla inscenace původně nastudována pro Divadlo Viola, tvůrcům se podařilo najít adekvátní náhradní prostor, v němž se bude myslím tato Olmerka spolu s diváky cítit dobře.
(zadáno: 4.11.2026)
75 % Nepietní, a přesto uctivý pohled na Havlovu aktovku, který jí posouvá více k dnešku. Dramatikem výstižně vykreslené charaktery zůstávají zachovány, ve Šmídově koncepci však získávají další aktuální odstíny. Potěší herecká energie a bezprostřednost M. Krause i H. Mathauserové. S nelehkým úkolem přihlížejícího Bedřicha se skvěle popasoval S. Neduha. Pozornost zaslouží také nápadité scénické řešení.
(zadáno: 4.11.2026)
Po hudební stránce velká spokojenost, zaujmou hlavně dobře nastudované sbory. Tím však výčet pozitiv končí. Největší slabinu představuje režie M. Čičváka, která působí značně nerozhodně v otázce žánrového uchopení. Výsledkem je inscenace, jež tak trochu sedí na dvou a zároveň ani jedné židli – ani ryba, ani rak. Z hereckého i pěveckého hlediska zaujme především A. Plachetka, jeho postava Seeneyho Todda je uchopena nejkomplexněji. Celek sice dokáže příjemně pobavit, potenciál muzikálu však zůstává ve všech složkách nevyužitý. A to je bezpochyby škoda.
(zadáno: 4.11.2026)
55 % Nové muzikálové zpracování Carmen ve mně vyvolalo otázku, jaký smysl má další variace na notoricky známý příběh. Přesvědčivou odpověď jsem nenalezl ani v hudební složce, z níž vyčnívá především v díle často citovaná Bizetova Habanera a závěrečný song Můj dík. Jinak hudba působí spíše nevýrazně. Problematické je pak především pojetí titulní hrdinky. K. Daňhelová sice podává výborný pěvecký výkon, její Carmen však postrádá vášnivost, charisma, které by umožnilo pochopit její přitažlivost. Rozpačitá je i práce se světlem, jež herce místy doslova stíhá po jevišti. Naopak zdařile vyznívá Micaela E. Mertové a vděčné výstupy L. Janoty. Muzikálového Medica se tvůrcům překonat nepodařilo.
(zadáno: 4.11.2026)
Ukázkový případ, kdy forma zvítězila nad obsahem. Přemíra pro mě těžko čitelných a dle mého názoru i zbytečných režijních extravagantních nápadů odváděla pozornost od toho nejpodstatnějšího – příběhu, který se v inscenaci postupně ztrácel. Ani herecké výkony výsledku příliš nepomohly, zůstávaly totiž kdesi v druhém plánu režie. Vztahy mezi postavami nebyly vystavěny, pouze se o nich mluvilo, zatímco dění na jevišti působilo převážně na efekt. Za vyloženou exhibici považuji práci kostýmní výtvarnice. Medvědí službu celku i některým hercům pak učinily přidané songy. S tímto nastudováním jsem se zkrátka minul.
(zadáno: 25.10.2026)
Nastudovat inscenaci podle básnické sbírky Jana Nerudy vyžaduje zvlášť v dnešní době značnou dramaturgickou odvahu. Divadlo Apropo se ovšem chtělo s touto výzvou konfrontovat a vypořádalo se s ní více než se ctí. Zveršované texty na jevišti ožívají přirozeně, a to v podání hned pětice účinkujících, kteří poezii zprostředkovávají povětšinou přesvědčivě. Navzdory komornímu prostoru divadélka nechybí nápaditá práce se scénografií a kostýmy. Hlavní slovo však dostává hudba Adely Fox, jež je nejvýraznější složkou hodinové inscenace. Výsledkem je poetické zastavení, které přímo vybízí k meditativnímu večeru i následné procházce nočními zákoutími Malé Strany, kde tato scéna sídlí.
(zadáno: 23.10.2026)
Milá produkce, která dokáže oslovit jak děti, tak jejich dospělý doprovod. Velmi mě bavila bezprostřední komunikace herců s dětským publikem (zvlášť v případě dam). Snad jen závěr byl trochu zbytečně natahovaný, možná i překombinovaný, a na dětech bylo znát, že už ztrácejí pozornost. Ideální délka by myslím byla kolem 40 minut. I tak jde ovšem o zdařilou inscenaci, která dokáže zábavnou formou přivést k divadlu nejmladší generaci a přirozeně v ní od útlého věku pěstovat cit pro divadelní tvorbu s vyššími požadavky na kvalitu...
(zadáno: 23.10.2026)
Ch. Loy v ND rozehrál působivé hudební drama, v němž vyniká citlivé vedení pěvců i promyšlené vykreslení proměn sourozeneckých, manželských, mileneckých i rodičovských vztahů (závěrečná scéna třetího dějství mezi otcem a synem patří dle mého názoru k nejsilnějším momentům inscenace). Síla výpovědi přitom spočívá v detailech: pomalých gestech, pohledech a jemné mimice. Významnou roli sehrává také scénografie a světelný design, jež jsou doslova pastvou pro oči. Z pěveckých a hereckých výkonů vynikají A. Eiríksdóttir jako Melisanda a P. Kubáň, jehož propracovaná postava Golauda mě oslovila nejvíce. Celek působí mimořádně vyrovnaně, včetně hudebního nastudování, jež považuji za velmi zdařilé.
(zadáno: 22.10.2026)
Inscenace obstojí herecky, a to především díky dámské části souboru, přičemž O. Štefaňák se ze všech sil pokouší předlohu, která se dramatizaci vzpírá, převést do jevištního tvaru. Ovšem ne vždy se mu to daří. Zaujme zejména práce se světlem, naproti tomu live cinema a dotáčky působí nadbytečně, stejně jako zdlouhavá scéna porcování ryby. Zásadnější problém však spatřuji v dramaturgické volbě: výběr látky a nastudování se podle mého názoru míjí s jihlavským publikem, čemuž odpovídal i téměř prázdný sál při druhé repríze. Mnohem lépe by Velrybě slušel komorní prostor pražské X10, kde by ji mohl ocenit poučenější divák, a i samotná inscenace by patrně vynikla více než na velkém jevišti.
(zadáno: 21.9.2026)
Zdařilá dramatizace jedné z nejzajímavějších českých knih posledního desetiletí, kterou tvůrci převedli literární předlohu na jeviště opravdu v divadelní formě a navíc v ní zachovali i autorův specifický milý humor. Výjimkou je pouze "likvidace" mladého notáře, jejíž odlišné vyznění proměňuje morální optiku postav a ubírá jim na sympatičnosti, což je samozřejmě legitimní přístup inscenačního týmu. Režie místy až příliš podléhá popisnému realismu, který je chvílemi úsměvný. Využití symboliky, náznaku a light designu by celku prospělo. Přesto však jde o působivou inscenaci, v níž herecky vyniknou zejména I. Ondříček, M. Krajčová a M. Mihál.
(zadáno: 1.9.2026)
Hra M. Sodomky zapadá do výrazné dramaturgické linie divadla stavící na regionálních tématech. Autor se zaměřil na životní a profesní osud Ondřeje Banka, rodáka ze Zábřehu, a jeho bratra Tomáše. Podařilo se mu zachytit jejich náročnou cestu za vysněným úspěchem, přičemž příběh oživuje chytrým a laskavým humorem, který zároveň vytváří potřebný odstup od tématu. Herecky je nepřesvědčivější dvojice O. Král a J. Hönig v rolích sourozenců. S více úlohami si zdařile poradili i L. Jančíková a F. Černý. Ono zahrát golfovou jamku či flitřenku není dvakrát snadné. Vše podtrhuje živá kapela a na poslech příjemné songy. Inscenaci mohu jen doporučit.
(zadáno: 1.9.2026)
Inscenace této Goldoniho komedie pro mě v posledních letech znamenaly zejména test trpělivosti než záruku zábavy. Režie většinou vsázely na křiklavé hašteření dam, přičemž děj ke svému závěru spíš tak nějak doklopýtal. Šumperské nastudování mě proto velice příjemně zaskočilo. Režisér figury jasně vyložil, každá měla svůj nezaměnitelný charakter, nepřeháněl to s jejich expresivitou, přičemž zdařile pointoval humorné situace. Dost možná mu v tomto směru nahrával i nový překlad T. Groszmannové přibližující postavy víc k dnešku. Kompaktní inscenaci se bez podbízení daří naplnit základní poslání komedie, a to diváka příjemně pobavit.
(zadáno: 17.8.2026)
65 % Wildeova hra v novém svěžím překladu H. Novákové je i vhodně prokrácená, což dnes již poněkud rozvláčněji působícímu textu zřetelně prospělo. Nastudování je zasazeno do procesu zkoušení zřejmě absolventské inscenace DAMU, režie navíc dění obohatila o queer linku, která ovšem mohla být dotaženější. Herecké výkony považuji za vyrovnané, všichni účinkující drží od začátku nasazené svižné tempo, výrazněji však přece jen zaujme Š. Gajdošík, jenž se po jevišti i ve své postavě pohybuje s naprostou lehkostí. Příjemná letní inscenace krásně zapadá do hezkého prostoru grotty pražské Grébovky.
(zadáno: 18.6.2026)
85 % Režisér P. Gejguš se svým týmem dokázal z textu vytěžit maximum možného, přičemž ho v několika situacích i mírně aktualizoval. Na komorní scéně Hrádku vytvořil výsostně hereckou inscenaci, která se už na premiéře vyznačovala naprostou souhrou celého obsazení. Z hereckého čtyřlístku bych nad ostatní mírně vyzdvihl K. Marxovou, jež s maximální suverenitou dokázala do postavy Emily vtisknout nespočet protichůdných emocí a provedla ji velkou proměnou. V závěru se blýskne také B. Niedobová. Inscenace je (vyjma své komediální stránky) zároveň i přemýšlivou sondou nahlížející do povah jednotlivých figur, čemuž odpovídá i nepřikrášlený závěr...
(zadáno: 10.6.2026)
Tragikomedie nabízí tři vděčné příležitosti, kterých se trojlístek ve složení Zach, Kouklová a Zapletalová zhostili s hereckou jistotou. Výrazný podíl na výsledném tvaru má režie R. Zacha, jenž zpracoval i mnohdy potenciálně kýčovitější situace s lehkostí a humorným nadhledem. Hlavně v první části vynikají dobře vypointované dialogy mezi N. Kouklovou a R. Zachem, K. Zapletalová zase věrohodně odlišuje charaktery obou sester. Inscenace má potenciál oslovit nejen diváky hledávající zejména zábavu, ale i ty, kteří od divadla očekávají cosi navíc. Za zmínku stojí výprava V. Vrbové, dalece přesahující výtvarnou složku většiny zájezdových produkcí.
(zadáno: 28.4.2026)
V. Mašková a D. Gombár našli v pohledu na K. Čapka a O. Scheinpflugovou společnou řeč. Inscenace je zasazena do rozhlasového studia, kde vzniká hra o těchto osobnostech, přičemž se na pozadí proměnlivých vztahů herce, herečky a režisérky ve dvojím plánu seznamujeme s životními osudy slavného páru. Ty jsou nazírány z Olžiny perspektivy v den její smrti. Koncepce rychlých střihů klade vysoké nároky na soustředění i přesnost hereckého projevu, jež Průchová, Jachnická i Jurek naplňují s maximální jistotou. Režie nezůstává jen u rozhlasového rámce, ale nechává postavy ožívat v dalších rovinách. Výsledkem je mnohavrstevnatý divadelní zážitek.
(zadáno: 3.2.2026)
Autorská inscenace Filipa J. Zvolského je pokračováním projektu, díky němuž se diváci prostřednictvím divadla seznamují s prostory Muzea alchymistů. V příběhu muže, který se postavil Bohu, jak zní anotace, tentokrát můžeme prozkoumat tamní sklepení. Inscenace je určená pro omezený počet diváků, poněvadž se odehrává ve čtyřech různých podzemních zákoutích. Působivý site-specific projekt podtrhují přesvědčivé výkony hereckého tria v čele s P. Halíčkem. Milovníci netradičních divadelních zážitků v nedivadelním prostředí, kteří se zároveň nenechají odradit drobným diskomfortem, podle mého názoru neodejdou zklamáni.
(zadáno: 13.11.2025)
75 % Inscenace V. Větrovce zaujme neotřelým pohledem na charaktery postav. Výkony obou protagonistů působí autenticky, přičemž J. Beneš ztvárňuje Vaňka zmítaného absurditou situace, do níž se dostal, jako muže, který při uvědomění si všech souvislostí často propadá až k zoufalému smíchu. M. Rošetzký v roli Sládka střídá s přirozenou jistotou agresi, žoviálnost, dojetí i nevkusnou sentimentálnost jako projevy opilosti. Celek doplňují záběry z pořadu M. Horníčka (snad Než se zvedne opona?), kde měl hosty J. Švorcovou, J. Moučku a V. Brabce, a živá hudba podporující podivnou atmosféru setkání této nekompatibilní dvojice.
(zadáno: 30.10.2025)
Hra P. Jurdy a potažmo její nastudování M. Františákem zdařile zrcadlí dvě velké osobnosti české literatury a disentu, jimž propůjčili tváře B. Pavlíková a L. Veselý. Oba herci vytvářejí plnohodnotné postavy, díky nimž můžeme nahlédnout do vývoje jejich vztahu, který rozhodně nebyl idylický. Tvůrcům se dařilo vystihnout atmosféru nejen různých prostředí, ale i situací, do nichž se dvojice dostala a musela je co nejrychleji řešit. S trojrolí si s lehkostí poradila i B. Křupková, nezklamalo ani obsazení vedlejších rolí. Inscenace nabízí jeden z pohledů na dvojici umělců, kteří se nesmazatelně zaspali do dějin české literatury.
(zadáno: 30.10.2025)
Hudební inscenace trpěla velmi špatným ozvučením, takže zejména hlavním představitelům R. Zachovi a E. Leimbergerové, jež měla navíc velké potíže s intonací, nebylo moc rozumět. Hudba často přehlušovala zpěv herců, nicméně například J. Haan Smyčková a P. Matuszek si vcelku zdařile poradili i s tímto nelehkým úkolem. V roli uklízečky se blýskla T. Cromwell. Sice jde o lehkou zábavnou podívanou, ale i ta by si zasloužila propracovanější pojetí.
(zadáno: 30.10.2025)
65 % Kladenské nastudování známé Egressyho hry budu mít jistě dlouho spojeno se vzpomínkami na výkon F. Cíle v roli cílevědomého a namachrovaného rozhodčího Laciho. Jeho komplexně propracovaný výkon (pohyby, gesta, mimika) je ozdobou inscenace, která má svěží tempo a je prosta laciných vtípků. Zaujal také J. Racek, jenž je Cílovi dobrým spoluhráčem. Inscenaci by sice slušelo více propracovat i druhý plán textu, nicméně i v tomto balení jde o povedený kousek, který určitě potěší nejednoho diváka.
(zadáno: 30.10.2025)
Zdařilá inscenace Činoherního klubu využívá přirozenou energii nejmladších herců ze souboru, kteří při vzájemné hrané interakci působí přirozeně a spontánně zapojují publikum do hry. Režisér K. Zhyrov zvolil hravou formu plnou vtipných dialogů, aby jimi poodhalil zákulisí slavného divadla i kouzlo ulice ve Smečkách. Nenápadné detaily a promyšlené situace vytvářejí poutavou mozaiku vrcholící na střeše jednoho z domů s pohledem na právě projitou ulici. Krátká a svěží podívaná příjemně obohacuje repertoár divadla, přičemž nabízí zábavnou a zároveň kultivovanou podívanou.
(zadáno: 30.10.2025)
Adaptovat legendární třináctidílný seriál do klasické stopáže celovečerní inscenace chce kus odvahy. Tu v KD našli. Výsledkem je příjemná retro podívaná, která ovšem až příliš kopíruje předlohu. Proto nejvíce oceňuji modernější pojetí postavy Honzíka (P. Prais), který je v této verzi větším rošťákem, a zejména režijní i herecké uchopení role královny. K. Sedlárová z postavy vytěžila maximum. Parádní výkon T. Kobra v roli Rumburaka. Povedené i po výtvarné stránce, jen se mohlo pracovat i s dalšími hudebními motivy, ne jen s variacemi úvodní znělky. Inscenace bohužel trpí přílišnou délkou, za maximum pro rodinné představení považuji 2,5 hodiny.
(zadáno: 25.10.2025)
Je radost spatřit na jevišti novou hru, která v sobě snoubí milý humor, dobré herecké příležitosti, a navíc disponuje závěrem, jenž většina současných komedií, ať už českých či zahraničních, postrádá. M. Doleželová napsala komedii se spoustou neotřelých hlášek a P. Svojtka vedl herce ke vkusnému a nepodbízivému ztvárnění svých rolí. Herecky musím vyzdvihnout Z. Adamovskou, nicméně i typově vhodně obsazení M. Vladyka a P. Štěpánek jí jsou vyrovnanými partnery. Druhá část přinese i drobet toho dojetí, které však nespadá pod hranici kýče. Tuším, že tento Popelky vánoční příběh v budoucnu čeká mnoho dalších nastudování napříč českými divadly.
(zadáno: 25.10.2025)
Největším kladem inscenace odehrávající se v posledních letech života J. Ježka je obsazení rolí Ježka, Wericha a Voskovce herci R. Melšou, T. Havlínkem, respektive A. Bílíkem. Jejich výkony táhnou celé představení jinak vcelku průměrné hry S. Petrů, která vesměs nepřináší žádné zásadně nové informace o trojici, jež proslavila Osvobozené divadlo. M. Dočekal nicméně vytvořil relativně poutavou podívanou, která dokázala i přes povrchnější textovou stránku zaujmout. Jen pojetí vícerole T. Pavelky mi nezapadalo do celkového pojetí tohoto nastudování.
