Redakce

Jiří Landa

redakční zkratka: jl

souhrnná stránka redakceVolby

Hodnocení

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

Další stránky hodnocení: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 > >>

(zadáno: 5.12.2019)
75 % Výborně zpracovaná komedie, kterých je na českých jevištích jako šafránu. Inscenace navíc od herců vyžaduje (i kvůli bezpečnosti) velké soustředění a dodržení timingu jednotlivých situací, přičemž klade nemalé nároky na technickou složku. Celé obsazení musí dodržet přesnou míru stylizace, aby pointy fungovaly. Tím vším se nastudování K. Heřmánka může chlubit. Vyrovnané herecké výkony, snad jen občasně přidávaný humor (J. Carda parodující Z. Srstku) není namístě. Tato komedie obstojí sama o sobě, bez podobně dodávaných vtipů. Zpracovat crazy komedii, aby nebyla lacině podbízivá, je kumšt. V DBz se to povedlo.
(zadáno: 17.11.2019)
75 % Zdařilé nastudování dramatizace románu K. Keseyho. Režie se soustředila na pečlivé vybudování vztahů mezi postavami, a především pak na jejich postupnou věrohodnou proměnu. M. Hrabě v hlavní roli velmi přesvědčivě zvárnil proměnu McMurphyho z frajerského týpka přes člověka, který si začne uvědomovat nebezpečí, v němž se ocitl, až po naprostou katatonickou trosku. Podobně lze hovořit o výkonu A. Kulované coby vrchní zdravotní sestry a velkým (milým) překvapením byl pro mě v roli Bromdena L. Malínek. Inscenace se vyznačuje vyrovnanými hereckými výkony, jen uchopení postavy Dr. Spiveya M. Ronešem bylo poněkud nešťastné.
(zadáno: 7.11.2019)
Nedokážu přesně odhadnout, co tento tvar absolventské inscenace může poskytnout studentům DAMU, nicméně diváky osloví jen stěží. S tímto problémem se v posledních několika letech potýká většina ročníků KALDu. Inscenace vypadají spíš jako školní cvičení na dané téma, postrádají výpovědní hodnotu a jistý přesah. V Moři klidu mě zaujala práce s vizuální stránkou inscenace, herecky však nikdo ze studentů neměl moc šanci upoutat pozornost.
(zadáno: 7.11.2019)
Režijně do detailů propracovaná inscenace se dvěma neskutečně vyrovnanými výbornými výkony L. Adama a R. Pekárka. Druhý jmenovaný mě zaujal možná o něco více, a to zejména tím, jak přesně vystihl charakter zvrhlého a vypočítavého uvažování postavy Richarda. Oba herci na jevišti rozehráli opravdové strhující drama, ze kterého místy doslova mrazilo. Herecky i pěvecky maximálně přesvědčivé. Představení, na které se nezapomíná.
(zadáno: 28.7.2019)
75% Hra D. Kellyho nutně potřebuje před inscenováním projít výraznou dramaturgickou úpravou, a především se potkat s jasným režijním názorem. Setkání T. Mašína s dramaturgyní I. Smejkalovou v tomto případě vyšlo na výbornou. Z autorova nepříliš zdařilehého textu vytvořili kompaktní inscenaci s působivou atmosférou, na níž se výraznou měrou podepsala jak scénografie, tak hlavně light design a hudba. K. Heřmánek ml. a S. Haváčová si dokázali výsostně přihrávat a věrohodně vystihli psychologii svých postav. Jsou další silnou stránkou inscenace, na jejímž tempu a rázných střizích je zřejmé, že ji připravoval filmový režisér.
(zadáno: 8.6.2019)
85% Unikátní divadelní projekt s detailně promyšlenou koncepcí a realizací. Jeho největší devízou je ovšem fakt, že se nehraje a neinscenuje pouze na efekt. Pod hravým a zábavným hávem silně rezonuje aktuální celospolečenská situace, přičemž je divák konfrontován s různorodými lidskými charaktery, jejichž prostřednictvím tvůrci nenásilnou formou poukazují na věci, vůči kterým bychom neměli zůstávat neteční. Interakce mezi hercem a divákem je příjemným zpestřením a překvapivě vůbec nestresuje. Šest hodin v tomto adaptačním táboře uteče jak nic. Doporučuji zůstat až do samého závěru, který přináší více než výmluvnou tečku.
(zadáno: 11.3.2019)
Inscenace P. Mikesky se vyznačuje pečlivým zpracováním charakterů jednotlivých postav, které neromantizuje, naopak se snaží ke všem přistupovat chladně realisticky. To pak logicky vede k trochu odlišnému závěrečnému vyznění. Oceňuji tento přístup, který se na hru snažil podívat zase trochu jinou optikou, než bývá obvyklé. Režii se podařilo v druhé části vybudovat i patřičně hororovou atmosféru. Škoda jen někdy až příliš pomalého tempa a zejména pak umístění nejpůsobivější scény hry tj. závěrečné přestřelky mimo jeviště. Herecky vyrovnané, zmínil bych proto aspoň J. Koudelu a K. Frydeckou.
(zadáno: 5.2.2019)
Stylová nejednotnost s nejrůznějšími nápady, mezi nimiž jsem nenašel adekvátní pojítko, mi zabraňovaly ve vnímání samotné Schillerovy hry. Zvolená režijní koncepce mě od hry spíš vzdalovala, než aby atakovala moji pozornost a přiměla mě ji zkoumat z jiných úhlů. Za šťastné nepovažuji ani obsazení M. Dohnala do role starého Millera, ovšem jeho hudbu považuji za nejsilnější složku inscenace. I toto setkání M. Františáka se souborem ŠD nevnímám jako nejzdařilejší (...podobně jako u Frankensteina), snad se jejich nastávající kontinuální spolupráce na inscenacích odrazí co nejdříve.
(zadáno: 5.2.2019)
75% Inscenaci vévodí suverénní výkon T. Marečkové v titulní roli Vítězslavy Kaprálové. Herečka zdařile prochází všemi jejími přerody od dětství až po její definitivní odchod ze scény... Sice se nemohu zbavit dojmu, že režie doháněla živočišnost a egocentričnost Vitky do zbytečných krajností, nicméně herečka si dokázala poradit i s tím, aby se Vitka nestala pouhou karikaturou. Výkon Marečkové zastínil všechno a všechny kolem, což možná bylo i režijním záměrem, podobně svět totiž vnímala samotná postava. K. Tučková napsala dobrou hru s živými dialogy. Ocenit lze i promyšlenou hudební složku.
(zadáno: 4.2.2019)
Skandálnost, naléhavost a aktuálnost hry již dávno odnesl čas, naše společnost od doby jejího vzniku už přece jen ušla další kus cesty, nicméně dramaturgické zařazení textu do repertoáru DpP je opodstatněné. Režisér E. Kudláč totiž svou jemně stylizovanou koncepcí, s níž si herci umně pohrávali, vytvořil lehce komediální inscenaci, díky jejíž nenásilné formě se může každý divák zaměřit na témata, na která autorka upozorňuje. V současném repertoáru libeňské scény se dle mého názoru nenajde inscenace, která by byla herecky naplněnější a sehranější. Kontrast obou částí mi přišel smysluplný.
(zadáno: 4.2.2019)
Langova dramatizace Žítkovských bohyň mě oslovila svojí divadelností (na rozdíl od epičtějších Gombárových verzí; kouzlo obou Gombárových inscenací pro mě tkvělo zejména v práci s atmosférou a mystikou), což se odrazilo i ve scénickém provedení, které tak bylo akčnější a realističtější než u Gombára. Osudy postav měly u Langa zřetelný vývoj, a oceňuji také vodítko v podobě letopočtů, které uváděly jednotlivé scény. Došlo tak k zásadnímu usnadnění orientace v tak rozsáhlém díle. Herecky musím vyzvednout T. Dočkalovou, I. Wojtylovou a M. Málkovou. Drsně syrová, ale pohlcující podívaná.
(zadáno: 4.2.2019)
75% Muzikálová inscenace, která je postavena hlavně na nezpochybnitelném talentu M. Klucha. Jeho charisma v titulní roli dokáže diváky strhnout už v první části představení, přičemž v té druhé ono napojení hlediště na jeviště graduje. Jedná se spíš o divadelní show, které jako pojítko slouží jednoduchý scénář K. Janáka, nicméně i díky dalším profi výkonům J. Korna, P. Pálka, R. Tomeše a S. Postlerové vznikla kvalitní muzikálová podívaná, která dokáže zvednout ze sedadel diváky všech generací.
(zadáno: 4.2.2019)
55% Inscenaci scházel sevřenější tvar, a především přesnější režijní vedení herců. O. Dvořák a M. Procházka sice dokázali svoje nelehké postavy "uhrát", nicméně zejména u Toma Ripleyho jsem postrádal věrohodnější vykreslení rozporuplnosti této postavy, což však bylo v tomto případě evidentně dáno jejím režijním uchopením. Nejvěrohodnější postavu s adekvátním vývojem tak vytvořila M. Hausnerová coby Marge. Vedlejší role pak byly režií odsouzeny pouze k figurkaření. Oceňuji výtvarné řešení a hudební složku.
(zadáno: 4.2.2019)
45% Na inscenaci se podepsalo dle mého názoru především mylné obsazení Z. Benešové do role Blanche, typově se totiž této postavě naprosto vzpírá. To byl také hlavní kámen úrazu, od něhož se odvíjelo další vnímání nejen jejího výkonu, ale i celé inscenace, které se nepodařilo dojít k meritu věci. Snad jen M. Vykus se aspoň na dosah přiblížil k postavě Stanleyho a L. Fischerová ke své Stelle. Inscenaci jako celek však vnímám rozpačitě.
(zadáno: 4.2.2019)
Modelová hra Homevideo má svoji neocenitelnou hodnotu. Ukazuje, jak lehkovážně nejmladší generace (ovšem v realitě rozhodně nejen ta) zachází se svými nejcitlivějšími osobními daty, jaký vztah má k intimitě, a jak díky sociálním sítím a liknavému přístupu dospělých může snadno dojít k velké lidské tragédii. O. Dvořák v hlavní roli provádí svoji postavu velkým vývojovým obloukem od bezstarostného teenagera k totálně deprivované osobnosti, na níž se osudově podepsala kyberšikana. Škoda, že Dvořákův výkon zeslabují vedlejší, režijně jen zběžně načrtnuté, postavy.
(zadáno: 4.2.2019)
75% Inscenaci vnímám jako jeden z možných způsobů směřování NS, s níž si vedení D. Špinara zatím nevědělo rady. Její nevábný prostor totiž přímo vybízí k podobným experimentům. Navštívil jsem druhou premiéru v den, kdy šel Národní třídou pochod proti "AB", což byla zajímavá přidaná hodnota. Vždyť i Návštěva dává nahlédnout do světa zmarněných lidských nadějí a deziluzí... J. Frič naštěstí inscenaci režíruje se sobě vlastním humorem a nadhledem, takže divák neodchází se zklíčeným pocitem, přestože mu do smíchu nad tím, kam listopadové ideály dospěly, rozhodně není. Herecky silné a přesvědčivé.
(zadáno: 1.2.2019)
Milý hudební doplněk náročného repertoáru DvŘ. Nostalgickému ohlédnutí za dobou "filmů pro pamětníky" dodala V. Žehrová příjemnou inscenační vizáž, kterou obohacuje občasnými bulvárnějšími informacemi o někdejších filmových idolech. Sehraná čtveřice účinkujících na sebe evidentně slyší, takže se adekvátně doplňuje a vytváří tu pravou "swingovou pohodu". Inscenace se sice do historie tohoto divadla nijak výrazněji nezapíše, nicméně svůj účel splňuje.
(zadáno: 1.2.2019)
B. Hančilová napsala hru zabývající se nebezpečím, které útočí na vybrané sociální skupiny obyvatel. Dříve se jednalo zejména o tzv. "šmejdy", dnes však toto riziko nabralo extrémnější podobu a atakuje nás velmi rafinovaně všemi možnými způsoby. Inscenace A. Bolfové se na tuto problematiku dívá odlehčenou formou, přesto se z ní nevytrácí její naléhavost. Zajímavou příležitost vnuka, který musí splňovat nejednoduché úkoly, jež na něj klade společnost a zaměstnavatel, a který je postaven před problém svého dědy, jenž se dostal do spárů radikálů, P. Buchta využil s přehledem. Herecky vyrovnané.
(zadáno: 1.2.2019)
75% Zdařilá dramatizace K. Tučkové, která sice mohla v první části pracovat s větší zkratkou, nicméně i tak se jí podařilo vytvořit adaptaci poskytující souboru zajímavé příležitosti. Reálie vesnického života byly vykresleny přesvědčivě, postrádal jsem jen větší důraz na Eliasovu genialitu, o níž se divák dozvídá často jen zprostředkovaně. D. Gombár vytvořil inscenaci s mnoha sugestivně zpracovanými scénami, která v druhé části graduje a přechází do strhujícího finále. Inscenaci herecky vévodí J. Erftemeijer, T. Červinek a A. Buršová. D. Gombár se se Švandovým divadlem nemohl rozloučit lépe.
(zadáno: 1.2.2019)
75% Inscenace je syntézou přirozeného herectví J. Ciny, který během osmdesáti minut zvládá udržet pozornost publika, suverénně interpretuje nelehké písně K. Marka, vede dialogy, monology, dokáže tvárně pracovat s hlasem, a detailně promyšlené výtvarně-režijní koncepce. Malý princ Studia Dva je pastvou pro oči, uši i duši. Malou pihou na kráse je snad jen počáteční přílišná akčnost hlavního hrdiny, kterou má na svědomí režie.
(zadáno: 1.2.2019)
Ani se mi nechce věřit, že ten samý autor napsat vynikající Sonátu pro lžíci. Dramatik se snaží divákovi sugerovat myšlenku, že jde o hru postihující završující životní etapu Heleny Rubenstein. Ano, jenže ji každou replikou bulvarizuje, aniž by se tuto osobnost snažil postihnout v širších souvislostech. Hra je pouze sledem výstupů, scén, jež na sebe kontinuálně nenavazují. Dost možná by zde pomohlo výrazné krácení a dramaturgické propojení scén, ovšem to by asi tvůrci narazili na autorská práva. Začarovaný kruh… Nejvěrohodněji zpracovaná postava pro mě zůstala E. Arden M. Steinsmasslové.
(zadáno: 1.2.2019)
65% Pro autory byla Trnkova Zahrada inspirací, tvůrci přiznávají, že jde o koláž jejich vzpomínek na dětství a na to, jak zahradu a její svět vnímali. Je pravdou, že se jim podařilo i v mém případě evokovat z mysli dávno vytěsněné vzpomínky, což považuji za největší klad této novinky, poněvadž podobně musí do jisté míry působit i na ostatní diváky. Problém vnímám v přehršli vjemů a nápadů, kterých se tvůrci nechtěli vzdát. Ani by nevadilo, že jsem některým nerozuměl, každý má své vzpomínky, s nimiž se druhý nemusí identifikovat, jen by chtělo některé více rozpracovat, i když na úkor jiných.
(zadáno: 31.1.2019)
Vždy se vyplatí dívat na značku agentury, pod níž je zájezdová komedie uváděna. V případě Pantheon production se mi osvědčilo, že i když jde o vyloženě odpočinkový titul, tvůrci k němu přistupují profesionálně a snaží se ho divákovi naservírovat, pokud možno, v co nejlepší kvalitě. To platí i v případě inscenace Nalevo od výtahu. Režisér P. Svojtka se sice snažil z textu vytěžit maximum humoru, vycházel však z daných situací a dbal na to, aby byl výsledek prost pitvořivých a neadekvátně přehrávaných momentů. Jedná se o kvalitní inscenaci vhodnou na pročištění hlavy od problémů všedního dne.
(zadáno: 31.1.2019)
Ano, jde o inscenaci, která je objektivně zpracována velmi profesionálně, herecky podle režijních instrukcí naplněná až po okraj, nicméně i přesto působí podivně sterilně. Ještě silnější rozpačitý dojem jsem měl z předešlého Snu v červeném domě. Dost možná se jedná o porodní bolesti nového směřování Divadla v Dlouhé, které léta pěstovalo úplně jinou poetiku, než se kterou je nyní konfrontováno (a s ním i diváci). Možná se ale také jedná jen o potíž autorských inscenací SKUTRu, poněvadž například u Čechovova Racka k onomu protnutí poetik došlo. Odpověď na tyto úvahy jistě přinesou další sezóny.
(zadáno: 31.1.2019)
Hru F. Zeller znám velmi dobře z opakovaného zhlédnutí verzí Divadla Letí a NDM. Hlavním problémem "diskové" verze je režijně-dramaturgická neukotvenost (nechci užít slova nepochopení), která z již tak nesnadného textu vytvořila chaotickou inscenaci, v níž se dalo jen stěží orientovat, navíc se z ní vytrácelo samotné poselství textu. Na druhou stranu mě mile překvapilo, že se studenti a studentky v tomto mumraji pohybovali celkem suverénně, a tak jsem aspoň s povděkem sledoval jednotlivé scény, které byly sice zdařile režijně zpracovány, ovšem v kontextu celku nefungovaly.

Další stránky hodnocení: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 > >>