Redakce

Jiří Landa

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (2908)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

1 2 3 4 5 6 7 8 9  >  >>
(zadáno: 11.6.2022)
Podobných inscenací, kterým není co vytknout, během sezony vznikne naprosté minimum. V Rokoku nyní jednu takovou nastudoval M. Amsler, jenž se soustředil na budování atmosféry, situací a svoji pozornost v maximální možné míře věnoval hercům. Vznikla tak inscenace se silně vyrovnanými hereckými výkony, jimž dominuje N. Horáková v hlavní roli, která ústřední postavu provází s neskutečnou suverenitou velkým vývojovým obloukem. V pravém smyslu toho adjektiva lze její výkon označit za strhující. Amslerovo nastudování Stonovy Yermy má všechny parametry jak festivalové, tak divácké inscenace. A taková kombinace se na jevištích jen tak nevidí.
(zadáno: 11.6.2022)
Pokud se tvůrci chtěli vymezovat k současnému stavu společnosti, měli napsat nový text a neroubovat tyto myšlenky do látky o Homolkových. Ačkoli byla snaha tandemu Jankovcová-Svozil evidentní a i herecký soubor se snažil z postav vykřesat maximum, na jevišti byl k vidění podivný inscenační slepenec, který ke mně nepromlouval. Nepovedly se ani hromadné scény, v nichž Homolkovi mluví jeden přes druhého - na nich se přesně ukázalo, že to, co lehce funguje ve filmu, divadlo nemůže zprostředkovat... Fenomén převodu známých filmů na jeviště z producentského hlediska chápu, nicméně pokaždé není možný. Stejně jako u dramatizací prozaických děl.
(zadáno: 11.6.2022)
15 % Je chvályhodná snaha dramaturgie ND hledat a uvádět nové české původní hry. Pokud však není k dispozici nosný text, je lepší neuvádět žádný. Na jeviště Nové scény se totiž dramaturgickým selháním dostala lehce nahozená dramatická skica, která by se hodila možná do A studia Rubín, jehož prostor podobné experimenty, z nichž posléze může vykrystalizovat zajímavější tvar, snese. Dalším velkým problémem bylo samotné režijní zpracování, které nedostatky textu ještě prohloubilo. Tato inscenace neměla na půdě ND spatřit světlo světa.
(zadáno: 13.5.2022)
75 % V Divadle Kalich našli pro dobrý text režiséra P. Kheka, který spolu s J. Paulovou a V. Vydrou vytvořili dojemnou komedii, která zároveň skýtá spoustu zajímavých hereckých příležitostí. Režisér vedl herce k co nejvěrohodnějšímu ztvárnění různých lidských typů - ty J. Paulová i V. Vydra podávají bez známek přehrávání a zároveň dokazují, že je jejich herecký rejstřík mnohem vrstevnatější, než by se kdekomu mohlo (například po zhlédnutí komedií Kameňák) zdát. Chytrá komedie navíc dodává v této pohnuté době opravdovou naději, že nikdy není pozdě na cokoli. Bavil jsem se náramně.
(zadáno: 13.5.2022)
35 % Inscenace D. Špinar má několik krásných momentů, mezi něž patří zejména závěr, který se opravdu povedl. Bavila mě i postava "Francisky" v podání L. Brychtové, a to jak po pěvecké, tak herecké stránce. Ocenil jsem i pár vtipných momentů, zejména závěrečný výstup J. Dudziakové se záchvatem astmatu z kouře. Herecky se nedá obsazení nic vytknout, všichni plní režijní zadání. Bohužel inscenace, podobně jako předešlá Kráska a zvíře, upřednostňuje formu nad obsahem. Jako komedie funguje pouze na přidaných lacinějších fórkách. Celku nepřidává ani výtvarná koncepce. S tímto nastudováním jsem se míjel.
(zadáno: 6.5.2022)
35 % Během sledování představení jsem nabyl pocitu, jako bych se díval na inscenaci z Morávkových výstavních let zhruba před dvaceti lety. Tehdy mě každá jeho novinka fascinovala. Škoda, že se za tu dobu režisérův rukopis aspoň trochu neproměnil. Dle mého názoru je už tento přístup passé a určitě by se mohl tvůrce jeho kvalit podívat na divadlo zase trochu jinýma očima. V samotné inscenaci Marata je nesnadné se orientovat i pro znalce textu, docela by mě proto zajímalo, jaký příběh si z představení odnáší neobeznámený divák. Scénograficky výtečné, pěkná Pavlíčkova hudba v perfektní interpretaci K. M. Fialové.
(zadáno: 6.5.2022)
85 % Tohle se opravdu povedlo. Neskutečně vtipný, ale zároveň laskavý humor v projektu, jenž nabíjí energií. Co víc si přát?! J. Lesák vytvořil inscenaci jedoucí na retro vlně, v níž se najde téměř každý, ať už byl fanouškem či odpůrcem dané skupiny, nebo jen přihlížejícím rodičem... Navíc propojení s obecnějším pohledem na další podivnosti "devadesátek" bylo trefnou přidanou hodnotou. Čtveřici herců vévodil právě J. Lesák, zvlášť jeho zajímavé pohybové variace mě bavilo sledovat. Vždycky jsem rád, když odcházím z představení, které se snaží dívat na věci objektivně, a neuráží. Toto byl přesně ten případ.
(zadáno: 28.1.2022)
Zdařilá inscenace zajímavě napsané hry mapující osudy čtyř generací žen, tedy babičky, matky, dcery a vnučky. Hra klade na režii i herečky značné nároky. Její děj totiž není vyprávěn kontinuálně, přičemž představitelky postav musejí přeskakovat v různých časových obdobích. Vyrovnaný kvartet hereček v čele s (ve všech polohách neuvěřitelně naprosto přesnou) D. Černou si však s náročnými úlohami poradil s lehkostí. Škoda jen, že na začátku a ke konci druhé části inscenaci přece jen trochu padá tempo. V závěru se pak tvůrci možná až zbytečně zatvrzele snažili vyhnout případnému sentimentu. Tato verze by drobet dojetí snesla.
(zadáno: 17.1.2022)
75 % Režie J. Šmída v přehledné dramatizaci A. Petrase hovoří mnohými symboly a náznaky, které má ovšem divák šanci rozklíčovat, třebaže rozhodně nejsou prvoplánové. Precizní výtvarné řešení. D. Šoltýsová vytváří Annu jako emancipovanou ženu, která si vlastně ani pořádně neuvědomuje, že by její chování mohlo být vnímáno nevhodně. V momentě, kdy ztrácí vše, nepropadá laciné hysterii, přestože je na ní celková sklíčenost plně zřetelná. Ačkoli k ostatním hercům nebyla dramatizace až tolik štědrá jako k Anně, všichni do svých postav vtiskli řádnou dávku přesvědčivosti. Inscenace, která k publiku promlouvá všemi svými složkami.
(zadáno: 9.1.2022)
35 % Čítanková ukázka inscenace, v níž forma likviduje obsah. Kontraproduktivní bylo i zasazení příběhu do cirkusu. Režie se cyklila v kladení důrazu na vykreslení panoptikálního prostředí, kde nechyběla ani (ne)siamská dvojčata (sestry Krásky) apod. Největším problémem bylo zhmotnění zvířete do podoby podivného vetřelce či monstra na chůdách. Tyto rádoby efektní výstupy byly k nepřečkání (nic proti výkonu D. Prachaře, jehož nasazení je maximální). Herci navíc nebylo kvůli špatnému nazvučení portů pořádně rozumět. D. Špinar z poetické hry vytvořil jen sled efektních výstupů, z nichž se dramatický příběh vytratil.
(zadáno: 30.11.2021)
P. Quilter je v Čechách poměrně známý. Důvod je zřejmý. Ve svých hrách totiž zručně mísí humor, patřičnou dávku sentimentu a nostalgie, což bývá divácky velmi atraktivní. V komorním duelu Herečka nás přivádí na poslední představení L. Martinové, která se loučí se svojí bohatou divadelní kariérou. Přestože text nejde do větší hloubky, I. Svobodová s O. Volejníkem (jako jejím exmanželem) dokáží udržet diváka v pozornosti a docílí toho, že si z divadla odnáší hřejivý divadelní zážitek. Dramaturgie se myslím strefila i do cílové skupiny, pro niž je inscenace určena. Ta jej jistě ocení ještě o něco víc než ta mladší.
(zadáno: 15.8.2021)
Inscenace, která má šmrnc, myšlenku a dokáže originálním pohledem nahlédnout na osobnost Mikiho Volka. Za velkou devizu považuji výkon J. Krafky v hlavní roli, který s přehledem, bez známek parodie, dokázal zpodobnit osobnost známého zpěváka. Navíc oceňuji jeho velice solidní zpěv. Pochvala též dámské sehrané tanečně-pěvecké company a J. Wohankovi v roli "Mefista", stejně tak jako "tramvajové" scénografii odkazující na Volkovy životní peripetie. M. Hanuš umí!
(zadáno: 15.8.2021)
Výborný F. Březina. O to více zamrzí, že se režie a dramaturgie nesnažila problematiku, která jistě rezonovala v době uvedení filmu, přiblížit současnosti. Inscenace M. Čičváka se dá celkově označit za nezajímavou a vlastně i nudnou. V kontextu viděných hereckých výkonů je to opravdu velká škoda.
(zadáno: 3.8.2020)
75 % Díky své nové verzi získala inscenace svěžejší tvář, což se týká nejen pěveckého nastudování, ale hlavně choreografie vycházející z původního Balašova konceptu, který nyní rozpracovala J. Burkiewiczová. Povedl se i nový casting, herecky a pěvecky je obsazení, až na jednu výjimku (J. Vrána, jenž nedokázal využít potenciál postavy), vyrovnané. Pokud bych měl zmínit některá jména herců, kteří mě zaujali o něco více, patřili by mezi ně F. Kaňkovský, který přesvědčivě ztvárnil tragický Bučův osud, D. Sitek coby otec Zobar a L. Molínová v roli Izergil. R. Balaš obnoveným nastudováním vychytal nedostatky toho předchozího.
(zadáno: 10.7.2020)
Škoda, že se tvůrci rozhodli jít experimentální cestou a zaměřit se na pouhou výseč z jednoho období života partnerů, kdy chod jejich domácnosti zčeří nečekaná situace. Musejí se totiž postarat o autistickou dívku, sestru Zdeny (H. Mathauserová). Přesvědčivá I. Machalová coby autistka Adina nemá více možností se uplatnit, na rozdíl od G. Haška, jenž Angličana Snorriho podává se suverénní lehkostí a jeho přízvuk je příjemným kořením inscenace. Zkrácení by však snesl jeho dlouhý monolog v závěru, který se do celku nehodí. Tvůrci si zřejmě své zadání splnili, ovšem na diváka v této podobě inscenace plně dolehnout nemůže.
(zadáno: 10.7.2020)
55 % Muzikálová jednohubka, která nijak výrazněji moji pozornost nestrhla. Díky pětici účinkujících, kteří zaujmou svojí energií a zapálením pro věc, jsem se však i přes fakt, že nejsem fanouškem sci-fi, během představení nenudil. D. Kranich s F. Hniličkou navíc dokázali celých sedmdesát minut pořádně zdynamizovat, takže má divák stále co sledovat. Jako doplněk činoherního repertoáru ano, nicméně jde o inscenaci určenou jen specifické části publika.
(zadáno: 10.7.2020)
65 % Inscenace A. Doležala na navštívené repríze 30. 6. začala plně fungovat až po zhlédnutí protahované expozice, která by si zasloužila více režijně propracovat, což se logicky odrazilo i na hereckých výkonech, a to zejména Tomáše V. Hrona, jenž chvílemi působil značně nesoustředěně. Nicméně cca po třiceti minutách inscenace nahodila řemen, dvojice herců na sebe začala slyšet a stále rostoucí napětí bylo postupně vygradováno až do závěrečného maxima. Nebýt rozpačitějšího začátku (což mohlo být způsobeno i dlouhou koronavirovou pauzou), šlo by o velmi sugestivní podívanou.
(zadáno: 10.7.2020)
55 % Na zhlédnutém představení bylo vidět, jak je sakra těžké, i přes veškerou snahu, dělat politickou satiru. Inscenace jde naštěstí cestou rozmanitých skečů, což umožňuje zasazení do vysílajícího schématu oslav 17. listopadu, nicméně i přes to je zřetelně patrná nevyváženost jednotlivých výstupů. Navíc zbytečně protahovaný dovětek s hymnou celkový dojem ze zhlédnutého pošle o třídu níž. Je to škoda, protože jednotlivé ingredience mají dobrý základ, jako celek však už tolik nefungují. Ve zvoleném konceptu se nejpřirozeněji a nejjistěji pohybovala T. Volánková.
(zadáno: 10.7.2020)
75 % Kouzelná letní podívaná, která má jednu neoddiskutovatelnou devízu, a to jsou písně P. Ulrycha. Už jenom kvůli jeho filmové hudbě a připsaným písním, vše je samozřejmě hráno živým orchestrem, stojí za to inscenaci navštívit. Spolehlivá režie I. Ondříčka nic nekomplikuje, vede herce bezpečnou pohádkovou cestou okořeněnou několika zábavně zpracovanými scénami (jako je například vyhození kovářského kyje do vzduchu) až do finále. Pokud bych měl zmínit někoho z obsazení, určitě bych na prvním místě jmenoval E. Skálovou, dále pak J. Macha a A. Slaninu.
(zadáno: 10.7.2020)
Venkovní verze inscenace, která je určena přímo pro uvádění v jihlavské ZOO, má propracovanou strukturu, v níž mělo své opodstatnění i to, že byly některé scény hrány přímo u výběhů zvířat. A řekněte, kdy se vám poštěstí, aby byl živou kulisou představení na horizontu například pár medvědů? Sympatický na tom všem je ale fakt, že žádné z pěti zastavení nebylo samoúčelné a připravené jen na efekt. Jihlavskou ZOO diváci procházejí po pěti skupinách, přičemž každou vede jedna z postav Knihy džunglí. Těmi nejvýraznějšími jsou bezpochyby tygr Šer Chán F. Mitáše a Šakal Tabákí Z. Stejskala.
(zadáno: 10.7.2020)
Příjemná oddychovka, která staví na třech dobře napsaných figurách čerstvých čtyřicátníků, kteří během jednoho svého „vejšlapu“ na počest zesnulého kamaráda probírají a glosují své dosavadní životní poznatky. Autor tentokrát zcela rezignoval na jakoukoli „vyšší“ nadstavbu textu a soustředil se vyloženě na pointování vtipů a situací. Trojlístek Stach-Písařík-Holík se svých rolí chopil s chutí, a tak pod vedením režiséra P. Ondrucha vznikla sice na Divadlo Ungelt až velmi nenáročná, zároveň však velmi sympatická vkusná podívaná.
(zadáno: 10.7.2020)
Realističtější režijní zpracování této černé komedie mi konvenovalo více, než když je vedena do čiré grotesky, jak tomu v mnohých nastudováních často bývá. Prim v této inscenaci hrály Z. Truplová a A. Fišerová. Zvláště druhá jmenovaná dokázala v několika scénách velice přesvědčivě ztvárnit vyšinutost své postavy a věrohodně přecházet z jejího psychicky naddimenzovaného stavu zpět do normality a naopak. Příjemným zpestřením byly výstupy pizzamanna v podání M. Bukovčana.
(zadáno: 17.6.2020)
Solidní inscenace pro mě však s několika ale… Tím prvním je věkově neodpovídající obsazení M. Hrubého, který ne zcela přesvědčivě ztvárnil o generaci starší postavu prarodiče Nunzia. Zbytečné využití mikrofonu v monologických částech, a to ne vždy důsledné, značně narušovalo celistvost a jemnost inscenace, jejíž první část působila herecky i režijně nevyrovnaně. M. Ligačovi se navíc nedařilo najít pro rozhněvanost Nicka zcela přesvědčivou polohu. Druhá část už byla jakýchkoli „ale“ prosta, byla vztahově kontaktnější a režie ji spolehlivě dovedla do citlivého finále, které v tomto balení přineslo i příjemně střídmé dojetí.
(zadáno: 17.6.2020)
Inscenace Shakespearových Sonetů ve mně nezanechala hlubší dojem. Zvolená režijní koncepce je dle mého názoru pro danou látku kontraproduktivní. Ve zcela objektivní rovině sice není sporu o tom, že tvůrčí tým na inscenaci pracoval poctivě a snažil se jít do detailů, její výsledek je však při nejmenším rozporuplný. Forma přehlušila obsah…
(zadáno: 17.6.2020)
Hra P. Morgana staví na přitažlivosti tématu. Osobně text považuji za průměrný, nicméně VdP jej realizovalo v pro mě stravitelnější podobě, než A. Nellis ve Stavovském divadle. P. Novotný totiž mezi královnou Alžbětou II. a „jejími“ premiéry dokázal vytvořit alespoň jisté vztahové napětí, díky čemuž je inscenace živější a kontaktnější než její pražská statická kolegyně. Zmínit musím pozoruhodný výkon P. Janečkové, která dokáže během několika vteřin věrohodně přecházet mezi různými časovými obdobími života královny, čemuž uzpůsobuje nejen celkové držení těla. Z vyrovnaného obsazení mě více oslovili T. Lněnička a D. Novotná.
1 2 3 4 5 6 7 8 9  >  >>